0036760

povidani s hvezdami a bylinkami zlom2_Sestava 1 9/1/14 12:58 PM Stránka 20

TAK ŠEL ŽIVOTEM „ŠOHAJ Z KYJOVA“ Jak s jarem tažní ptáci se asi každý rád vrací do určitého kraje, jehož krásy mu učarovaly. Známe místa, která nás přitahují jako magnet, protože nám tam bývalo a je hezky. Na nich si zase vybavujeme věci a události, které neúprosný čas zdánlivě zavál závějemi zapomnění. Znovu se alespoň na chvíli setkáváme se známými lidmi. Nejen se živými, ale – ve vzpomínkách či na hřbitovech při plamíncích svíček – i s těmi, kteří pozemský svět bohužel už navždy opustili a odešli kamsi do hvězdnatého nebe. Zde se, jako v pohádkovém světě, stále něco děje – ať na jaře plném vůní i naděje, v horkém létě, na podzim zahalený nostalgickými mlhami, či v mrazivě zasněžené zimě.

Kolébku měl právě na jižní Moravě Takovým vábivým rodným krajem Emila Václava Havelky je nádherná jižní Morava. Konkrétně Hodonínsko, kde se rodí dobří lidé i chutná vinná réva. Právě tady se nachází jen šest kilometrů od Kyjova dědina Věteřov. Tvrz Valy se stala archeologickým nalezištěm, kde v průběhu 80. a 90. let 20. století archeologové objevili množství keramických výtvorů. Po nich znalci pojmenovali i část mladší doby bronzové – tzv. věteřovskou mladší dobu bronzovou. Poloha obce s nadmořskou výškou pouhých 264 m se čas od času měnila. Zprvu žili zdejší osadníci zřejmě pod uvedenou tvrzí, aby je chránila před vpády divokých nájezdníků. V klidnějších dobách se přesouvali blíže k vodním tokům. Dnes se obec rozkládá jen pár desítek metrů pod kopcem, kde kdysi stávala tvrz. Obklopují ji pole, pouze z malé části na východě hraničí se zelenkavým lesem. Část okolí náleží k chráněným oblastem, kde rostou vskutku vzácné druhy bylin. Hezká dědina je v současnosti domovem necelých šesti stovek obyvatel.

20

povidani s hvezdami a bylinkami zlom2_Sestava 1 9/1/14 12:58 PM Stránka 21

Léčivky sbíral i o půlnoci u hřbitova Miminko, které maminka Jarmila a tatínek František pojmenovali Emil Václav, se stalo místním rodákem ještě za 2. světové války – 15. 10. 1944 v 16.15 hodin. Přišlo tedy na pozemský svět ve znamení Vah. Když už rozum bralo, poznávalo zdejší dobrotivé lidi. Švarní šohaji a usměvavé děvčice, jejich rodiče, ale i stařečkové a stařenky se často oblékali do nádherných, bohatě zdobených krojů a vyráželi třeba do zdejšího vznosného kostela svatých Cyrila a Metoděje. Budova postavená počátkem 20. století za peníze obyvatel má mnohé menší příbuzné v podobě kapliček všude kolem. Z nich asi nejoblíbenější je kaple sv. Josefa na kopci Lysá. Podle ní se této oblasti říká U Josífka. Dobře to tady znal i čilý klučina Emilek. Hrával si tu s vrstevníky, ale na rozdíl od nich měl něco navíc – učenlivou stařenku, jak se zde říká babičce. Jmenovala se Marie Svobodová. Měla 15 (!) dětí, od rána do večera tedy byla jako včelka v pilné práci. Zajímavé je, že přitom si ještě našla čas na léčení. Po celém kraji byla vyhlášenou bylinkářkou, uctivé označení „babka-kořenářka“ navíc nevyjadřovalo plně její umění. Léčila totiž nejen neduhy lidí (včetně zlomených končetin), ale s prosbou o pomoc a s nadějí za ní přicházeli i sedláci, když jim chřadla domácí zvířata. Věřte, kráva, která přestala dojit, tenkrát představovala velmi závažné trápení. E. V. Havelka: „Lidé z vesnice její pomoc potřebovali i v noci, když byl třeba nějaký obtížný porod. Nejenže znala účinek různých bylin, ale také spoustu zaříkávání. Byla strašně hodná a já za ní moc rád chodil do vedlejší vesnice Bukovany, která byla od té naší asi sedm kilometrů.“ (Pokud jste příznivci zdravého, samozřejmě přiměřeného pití výborného bioalkoholu, možná víte, že ve zdejší sokolovně se vždy v únoru koná proslulý košt slivovice. První únorový den roku 2014 se koštovalo přes 1000 vzorků (!) pálenek – za zpěvného doprovodu mužského i ženského sboru. Nově přibyl i únorový košt pomazánek.) Emilova babička s dědou měli dost velké hospodářství. Emil Havelka: „U babičky visely samé pytlíky s kytkami, vonělo to tam jako v krámu. Věhlasná kořenářka říkala, že není bylina, aby na něco nebyla. Od mých pěti let mě pravidelně brala na výpravy za bylinkami, které tak výborně znala a využívala jako pomoc bližním. Přiznávám, že při prvním půlnočním sbírání bylin u hřbitova jsem měl trošičku strach. Tehdy jsme tam šli pro kostival.“ Proč jste tam chodili zrovna o půlnoci jako v nějakém strašidelném filmu? „Čas sběru je důležitý pro kvalitu každé byliny, její nejlepší účinky na zdraví. Je to doba, kdy látky v léčivce obsažené působí nejvíce. Heřmánek sklízíte kolem deváté hodiny, až trochu oschne,

Tak šel životem „šohaj z Kyjova“

21

povidani s hvezdami a bylinkami zlom2_Sestava 1 9/1/14 12:58 PM Stránka 22

slunečnici v pravé poledne. Nu a o půlnoci to platí třeba o kořenu mandragory. Víte, my nejsme vůbec chytřejší než naši předkové. Jejich staré vědomosti jsme jen oprášili. A stále se osvědčují… Mně se často na bylinky moc nechtělo, proto mě, malého kluka, babička vzala za ruku a já musel jít. Přitom kluci si hráli třeba s mičudou, ale já sbíral léčivky. Někdy jsem v duchu hromoval, ale dnes s láskou na babičku vzpomínám… Od dětství jsem tak měl velice blízko k léčivým rostlinám.“

Velice mu pomohla koupel ze slivovice Naštěstí jako děcko nebýval nemocný. Výjimka přišla, když se ve dvou letech těžce rozstonal. Dostal nebezpečný zápal plic, navíc komplikovaný těžkým astmatem. Šlo doslova o život! Rodiče ho na radu babičky vyléčili vskutku netradičním způsobem: Po několik dnů ho pečlivě koupali ve vodě s kvalitní slivovicí! Synek se až zázračně brzo uzdravil – a od té doby nebyl nemocný! Na kvalitní moravskou slivovičku – nejen v podobě koupele – nedá dodnes dopustit! Možná smrt však hrozila chlapci za jiné situace: „Rodiče šli do lesa na suché dříví. Mne posadili uprostřed vyhřáté mýtiny na pařez. Když se tam po čase šla mamka na mne podívat, utrpěla šok a omdlela! Uviděla totiž, jak si poklidně hraji s velkou jedovatou zmijí! Tatínek rychle přiskočil a hada zabil. Kladný vztah k plazům mi však zůstal dodnes. Když jsem byl třeba na exkurzi v jedné vietnamské farmě, kde chovají hady, krokodýly a medvědy pro potřeby přírodního léčení, pochoval jsem si sedmdesátikilovou krajtu. To je had-škrtič, který slouží k výrobě mastí na léčení žil a štítné žlázy.“ Emil vyrůstal odmala i mezi pestrobarevnými květinami. Ještě nechodil ani do školy, když se rodiče přestěhovali do blízkého Kyjova. Tam měla maminka velké zahradnictví. Pracoval v něm i tatínek – zahradní architekt. „Dřeli do úmoru – bez ohledu na čas. Ani já nemohl stát stranou. Musel jsem třeba v zahradnictví okopávat či sázet kytičky.“ V Kyjově začal chodit do školky. Vzpomíná na to se smíšenými pocity: „Když mi bylo asi pět let a chodil jsem údajně do školky, maminka se ptala paní učitelky, jak se chovám. Pedagožka však k její hrůze odpověděla, že takového kluka nikdy neviděla, a tak ani nemůže vědět, jaký je. Načež se hned sešla rodinná rada a ptala se mě, kam chodím. Já říkal, že přece do školky. Tak jsem dostal výprask, že lžu. Malér měl také dědeček – maminčin tatínek, kterému mamka vyčítala, že mě s babičkou nehlídají. Děda mě totiž vždycky, nic zlého netuše, dovedl do školky až za dveře, já počkal pár minut, až odejde, a pak jsem rychle zmizel. To znamená, že nikdo nevěděl, že jsem v té školce

22

Povídání s hvězdami a bylinkami

povidani s hvezdami a bylinkami zlom2_Sestava 1 9/1/14 12:58 PM Stránka 23

vůbec byl. Po tom rozruchu si mě dědeček, jak se říká, vychutnal: Jako obvykle mě zavedl do školky, dal za dveře a předstíral, že odchází. Tentokrát to však neudělal, ale v úkrytu si počkal, co se bude dít. Já podle svého zvyku mizel, ale on mě čapl a dostal jsem další výprask. A co čilý hošík prováděl místo způsobného pobytu mezi vrstevníky ve školce? Nejraději prý cestoval. Zavzpomínal: „Bylo mi pět let a já se z domovského Kyjova vydal vlakem do Brna za tetou. Cesta trvá hodinu a půl. Já nasedl bez lístku, dojel k tetě, cestu k ní jsem si pamatoval. Brněnská tetička se samozřejmě velice podivila, když mě samotného uviděla.“ Symbolické toulavé boty, či spíše botičky, si však už nazul předtím: „V souvislosti s babičkou kořenářkou z Bukovan si pamatuji událost z doby, kdy mi bylo dva a půl roku. Byl únor, venku obrovský mráz, jak to tenkrát v pravé zimě na venkově bývalo. To se ve sněhu razily tunely, aby se dalo vůbec projít. Maminka na mne neměla čas, tak mě nechala, abych si hrál ve světnici. Já se sám oblékl a vypadl ven. Šel jsem za naším psem Vlkem, to byl vlčák, a za koněm Jerichem. Šlo o vojenského koně, kterého babička s dědečkem dostali na práce v lese. Já už předtím v Bukovanech byl a pamatoval si cestu. Potom mě hledali policajti a hasiči. Jen nějaká stará paní jim při výslechu uvedla, že úvozem se hlubokým sněhem brodil nějaký malý chlapeček se zvířaty. Když mě nakonec našli, dostal jsem strašný výprask, což mě však neodradilo od dalších výletů.“ Kdo ví, možná už někde tady začíná velká touha Emila Havelky po méně i více dobrodružném cestování po celém světě. Každý z nás tak nosí hluboko v srdci, duši i podvědomí různé vzpomínky, které se občas nečekaně vracejí. Kdopak z dobrých lidí si někdy nevybavil tichou vzpomínku na maminku, tatínka, dědu, babičku i na další blízké, kteří nás v přesmutné chvíli navždycky opustili. Vzpomínáme na ně nejen v čase, kdy na hřbitovech rozžíháme světýlka na památku duší zemřelých, či při pryskyřičnaté vůni jehličí vánočního stromku. Každodenní život obyčejných smrtelníků obvykle nepřipomíná pohádkovou procházku provoněným růžovým sadem. Život nám často s gustem hází pod nohy příslovečné klacky, menší i větší. A všechny vzpomínky jsou jako provazy, přitom neexistují nůžky, které by je dokázaly přestřihnout.

Hola, hola, škola volá! Myslím, že nikdo nezapomíná na základní školu, kde začínal – každý po svém – rozum brát. Také Emil Havelka má v této souvislosti opravdu na co vzpomínat. První školní den

Tak šel životem „šohaj z Kyjova“

23

povidani s hvezdami a bylinkami zlom2_Sestava 1 9/1/14 12:58 PM Stránka 24

bývá pro poněkud rozechvělého prvňáčka a jeho bližní velkým svátkem… U Havelků to však bylo jinak: „Na svůj první den ve škole si vzpomínám docela dobře. Všechny ostatní naparáděné děti vedli poprvé do školy jejich rodiče i další blízcí. Já však šel sám! Moji rodiče pracovali, nemohli mě doprovodit. U nás v rodině se vždy kladla poctivá práce nade vše ostatní. Já to chápal, byl jsem samostatný. Nikdy jsem nesměl mít za sebou, jak se říká, nějakou sukni, která mě vede. Nebyl jsem žádný mazánek, to se u nás nevedlo! Platilo: Jsi chlap, starej se!“ Když máte před sebou tohoto světoznámého elegantního přemoudrého muže, jehož vlasy už k sedmdesátce překrásně postříbřil čas, stěží si ho asi dokážete představit jako nějakého dětského uličníka. Jenže on v základní škole býval „jako z hadích ocásků“. Ovšem před líčením různých alotrií musíme předeslat, že z vlastního učiva měl žák Emil vždy samé jedničky a pedagogové ho dávali v tomto směru ostatním za vzor! „Měl jsem závažný problém, když jsme se přestěhovali do Kyjova, kde jsem začal chodit do základní školy. Hned vedle nás totiž bydlela moje třídní učitelka. Jakmile jsem něco provedl, okamžitě to rodičům hlásila. Byl jsem nepokojné dítě, takže výprask nebyl výjimkou. V šesti a půl letech jsem dostal dvojku z chování za to, že jsem rozbil okna na celé škole. Tak jsem vyhrál sázku s kamarádem, že je prakem rozstřílím. Tatínek sice velkou škodu zaplatil, ale také mě obrovsky vyplatil – jistěže na zadek.“ Mít dvojku z chování neboli mravů bývalo tenkrát vskutku černou výjimkou. Věřte, nevěřte, bystrý školák Emil to ještě „vylepšil“. Vzpomíná: „Můj největší školní průšvih se odehrál v páté třídě – a skončil trojkou z chování! Po zvonění, kdy má každý žák způsobně sedět na svém místě, jsme spolu se spolužáky házeli houbou určenou na úpravu tabule. Já ji přitom namočil do inkoustu a mrštil směrem na kamaráda. Jenže co čert nechtěl – zrovinka v tu chvíli se ve dveřích objevil náš učitel přírodopisu. Inkoustová houba přesně podle zákona schválnosti jako raketa přistála na obličeji vyděšeného kantora! A následovala trojka z chování!“ Samozřejmě, byla to nešťastná náhoda, která občas potrefí každého. Také my vzpomínáme na pedagogy, kteří nám lezli na nervy. Ale ještě více máme v paměti ty hodné, kteří nás chtěli něco naučit pro život. Nespatřovali v každém žákovi jen nevzdělance, obtížný hmyz, hlupáka, nebo dokonce „drzého syčáka, který roste pro šibenici“. A jak to bylo u bystrého školáka Emila? „Poznal jsem hodně oblíbených učitelů. Měli mě veskrze rádi. Nejen proto, že když něco potřebovali udělat, opravit, tak mě zavolali. Já totiž z domova ovládal různé práce – třeba kolem elektřiny.

24

Povídání s hvězdami a bylinkami

povidani s hvezdami a bylinkami zlom2_Sestava 1 9/1/14 12:58 PM Stránka 25

Vzpomínám hlavně na mou hodnou třídní. Jen kdyby nebydlela vedle nás a hned začerstva na mne rodičům nežalovala, co jsem zase provedl, rozbil. Pořád jsem totiž něco vymýšlel a dělal různé voloviny jako většina kluků. Paní učitelka si stěžovala, že škrábu jako kocour, což mi ostatně zůstalo dodnes. To bylo každý den něco. Na tatínka zavolala: ,Franto, kluk zase zlobil! A hned následoval výprask. Buď jsem se pral nebo psal domácí úkoly až při vyučování, protože jsem na ně doma neměl čas, když jsem pořád pracoval.“ Ano, neměl to vůbec snadné. Důvodem nedostatku času bylo zahradnictví, které jeho rodiče v Kyjově vlastnili, než jim ho později – jako „kapitalistům“ – komunisté znárodnili! Samozřejmě do nelehkého – i když hezkého a voňavého – díla se musel zapojovat i Emil. „Odmalička jsem žil mezi květinami. Musel jsem je přesazovat, řízkovat… Dělal jsem věnce, svatební kytice, navrhoval parkové úpravy i květinovou úpravu hrobů. Mamka mi dala cedulku a řekla:‚Tady paní si u nás objednala výsadbu kolem hrobu. Tak tam zajdeš, tady to máš v nákresu a přesně to podle toho uděláš a penízky mi přineseš.‘ Činil jsem se také od očkování růží až po výzdoby velkých záhonů. S tatínkem jsme jezdili třeba do Lednice nebo Bzence ke kamarádům zahradníkům. Hledali jsme vždycky novinky. Můj tatínek byl expertem, sháněl rostliny, které nikdo jiný neměl. Jezdili jsme z Kyjova až na Šumavu a kupovali azalky, které tam perfektně rostly. Tak já měl pořád práce dost a dost!“ To vám rodiče nedopřáli ani trochu času třeba na sport či jiné příjemné věci, které k dětským letům patří? „Všechno jsem se musel naučit sám. Chceš umět jezdit na kole, támhle je, vezmi si ho a trénuj! Chceš se naučit plavat, máš na to půl hodiny! V Kyjově bylo velké koupaliště, jenže já neměl čas, abych ho nějak dlouho využil. Rodiče mi vždycky nachystali práci. Teprve po ní prý můžu jít. Začal jsem pracovat ve čtyři odpoledne a končil v deset večer. To už jsem neměl jaksi kam jít. Navíc jsem byl unavený! Pravda je, že mě rodiče nenechali vzdělávat. Když jsem chtěl třeba chodit na angličtinu nebo němčinu, řekli: ,Neexistuje, z tebe nikdy učitel nebude! Tak běž pěkně makat!‘ Ovšem nechci, aby rodiče vypadali jako bezcitní otrokáři. Ušetřil jsem si prací i na sport – dělal jsem trochu košíkovou, fotbal, plavání, skoky do vody.“ Dostal jste se později vůbec někdy k milované babičce do Bukovan? „Přístup jsem dost ztratil, když jsme se přestěhovali z Věteřova do Kyjova. Jezdil jsem k ní alespoň o prázdninách – pomáhal ve vinohradu či na poli, protože měli dost velké hospodář-

Tak šel životem „šohaj z Kyjova“

25

povidani s hvezdami a bylinkami zlom2_Sestava 1 9/1/14 12:58 PM Stránka 26

ství. U nich byla krásná volnost, kterou já moc potřeboval, rodiče mě doma totiž sledovali v každém okamžiku, abych pořád něco užitečného prováděl. Ovšem kladem bylo, že mě naučili pracovat od rána do večera. Za svou práci jsem musel ručit. Když jsem udělal něco špatně, dostal jsem facku – od mamky aj od taťky.“

Jinoch miloval kytičky a zvířata Zdánlivě to vypadá, že školák Emilek byl rekordmanem v počtu výprasků – přinejmenším na Kyjovsku. Co by tomu asi řekli dnešní „ochránci dětí“, kteří si nedovolí ani pomyslet, že by za nějaký prohřešek mohl následovat sebemenší tělesný trest, třeba několikrát zmíněný výprask na pozadí? Možná by se až hrůzou osypali, pokud by seznali, že neposlušný uličník nedbal ani na opakované varování, takže nakonec dostal na zadek třeba vrbovým proutkem. Dnešní světoznámý astrolog by mohl vyprávět na základě vskutku bolestivých osobních zkušeností. Z naditého fěrtoušku jeho neradostných dětských příhod vybíráme trio: „Už od dob života na vesnici jsem měl moc rád zvířata. Tak jsem si je i v Kyjově nosil domů. Byla to taková všehochuť – sovy, ježci, kotě. To se vždy vyčůralo uprostřed světnice. Taťka, který neměl kočky rád, do něj kopl. Ovšem kotě se mu promyšleně mstilo – když si chtěl obout galoše či papuče, měl v nich hezky naděláno. Trvalo půl roku, než se kotě odnaučilo, aby takovou potupnou odvetu nedělalo. V Kyjově jsem měl vycvičeného kocoura, bohužel naši ho z averze vyhazovali z okna, jistěže nízkého. Kocour však dobře věděl, že za deset minut má zaklepat na okno, já ho pustím dovnitř, aby zase spal se mnou. Jednou byl silný déšť, zakalená voda stoupala, takže se na břeh dostaly dvě štiky, které z toho řádění živlů byly poněkud otupělé. Já je sebral a dal taťkovi do kádě. Když nabíral vodu, velké štíhlé ryby se prudce vymrštily. Skoro dostal šok – a já na zadek. Když mi bylo osm let, přinesl jsem domů dvě pěkné užovky ulovené u řeky. Jedna měla tak metr, druhá jen o málo méně. V domku, který rodiče postavili, jsem žil v podkrovní místnosti. Bylo tam velké akvárium, které se mělo stát novým bydlištěm užovek. Bohužel, já ten skleněný příbytek zapomněl přikrýt. Jedna užovka toho využila a ze zajetí rychle prchala: Prolezla trubkami a dostala se až na lustr, který visel nad tatínkovou postelí. Toho to uprostřed nočního ticha probudilo. Něco se mu nezdálo, rušily ho nějaké neobvyklé zvuky. Maminka, která se právě probudila, z toho málem dostala infarkt. Tatínek měl flintu, a tak hada okamžitě sestřelil – naneštěstí i s lustrem, na kterém plaz visel!“

26

Povídání s hvězdami a bylinkami

povidani s hvezdami a bylinkami zlom2_Sestava 1 9/1/14 12:58 PM Stránka 27

Tatínkova oblíbená zbraň však byla ve střehu i v jiných případech: „Když mi bylo čtrnáct, poslal mě tatínek v parném létě za sebe na noční požární hlídku. Její členové hlídali, zda někde něco nehoří, hlavně obilí. Vše bylo v pohodě, já se vracel domů. Nasbíral jsem ježky a doma je vypustil do koupelny. Ježouři v tichu strašně dupou. Tatínka podivný šramot vzbudil a dlouho chodil s puškou kolem chalupy, aby vypátral, co se to děje. Takových neobvyklých průšvihů jsem zažil strašně moc. Když mi hrozil výprask, zabalil jsem se do rohožek, které měla maminka v zahradnictví, aby s nimi na zimu přikrývala skleníky. Nic netušící tatínek přišel, vzal rohož a bručel, že je nějaká těžká. Rozbalil ji, já mžikem propadl sklem do skleníku – a dostal další nářez.“ Emil Havelka je dobračisko od dětství. Jednou mu tatínek koupil hezké jízdní kolo. Když se kamarádovi moc líbilo, hned mu ho dal. Později se tak stalo dokonce s drahocenným „pionýrem“ – malým motocyklem Jawa 50. Doma zas čekalo na rozdávačného lidumila „výchovné potrestání“. Faktem ale je, že na milované rodiče stále s láskou vzpomíná: „Byli sice na mne dost přísní, ale naučili mě pořádně pracovat. Odmalička mě totiž vedli k činnostem jakéhokoli druhu, ať to byla elektrika či jiné věci. Já jsem univerzál – dodnes mohu dělat cokoli. Je to velmi dobrý recept, jak se naučit přemýšlet o velkých nárocích, protože jsme opravdu nebyli tak bohatí, abych měl všechno, co bych si přál. Musím poděkovat tatínkovi a mamce za to, že mě vychovali tak, abych se věnoval ostatním lidem, což dělám dodnes. Ty pestrobarevné kytičky mi už také dávno zůstaly v krvi – stejně jako mé babičce, která byla v kraji vyhlášenou bylinkářkou.“ Dodejme, že zmíněná moravská babička E. V. Havelky se dožila požehnaného věku 97 let! Nejspíš by žila ještě déle, kdyby nešťastnou náhodou nespadla z kola, na kterém ve svém vysokém věku běžně jezdila!

Měl muzikantské geny po dědovi, který sloužil císaři Vedle přírody lákala mladého Emila hudba. Jistě zdědil muzikantské geny po dědečkovi, jenž dokonce vedl slavnou vojenskou hudbu až na samotném císařském dvoře ve Vídni! To je terno! Tento manžel babičky-kořenářky se velmi nadanému vnukovi Emilkovi rád věnoval. E. Havelka nostalgicky vzpomínal: „Ve čtyřech letech jsem se začal učit hrát na housle u svého stařečka, který býval císařským kapelníkem. Byla to tvrdá škola – když jsem zahrál falešně, bacil mě smyčcem, což dost bolelo. Když jsem už uměl hrát, vyplatilo se mi to ve škole: Nemusel jsem totiž zpívat, ale jen doprovázet na skřipky. Nechyběla vystoupení na rozmanitých besídkách i na jiných

Tak šel životem „šohaj z Kyjova“

27

povidani s hvezdami a bylinkami zlom2_Sestava 1 9/1/14 12:58 PM Stránka 28

akcích, úspěšná účast na různých soutěžích. Přiznávám, že když dnes vidím, jak nějaký malý kluk či holčička hrají na housle, vzpomínám na moje dětství: Zas v myšlenkách stojím v pozoru a hraji třeba na oslavách tehdy oblíbeného Mezinárodního dne žen, v domovech důchodců stařenkám a stařečkům. Kdykoli jsem vystupoval, nikdo mě nevodil za ručičku. Bylo to dobré, že jsem byl v popředí. Škoda že jsem si později nešťastně zlomil prsty. Naštěstí mě můj hudebnický dědeček naučil různé muzikantské fígle. Ukázal mi, že housle jsou nádherný hudební nástroj, a doporučoval je také sbírat. Moje sbírka je dost rozsáhlá, udivuje i mého dobrého přítele – slavného profesionála Vaška Hudečka. On sám měl jen dva nástroje, ovšem excelentní. Pár svých kousků ze sbírky jsem mu věnoval. Ačkoli nemohu pořádně hrát tak, jak bych si přál, vášeň k tomuto nádhernému nástroji mi zůstala. Občas si zahraji, abych dostal dobrou náladu, odreagoval se od problémů tohoto světa, který není zrovna ideální.“ Při typické skromnosti Emila Havelky dodejme, že mj. ovládá i různé druhy fléten; ani cimbál pro něj není žádnou neznámou. Samozřejmě nádherně zpívá – jako správný rodilý Moravák z kraje dobrých lidí, chutného jídla, vínka i zdravé biopálenky. Nikdo se tedy ani nedivil, když se nadaný muzikant, jenž hrál bravurně zejména na housle, přihlásil k přijímacím zkouškám na Janáčkovu akademii múzických umění (JAMU) v Brně. Jak to tehdy bylo? „Když mi přišla pozvánka k přijímacím zkouškám na JAMU, oznámil jsem to doma. Maminka však pro mne neměla žádnou sváteční košili. Dala mi tatínkovu, u které výrazně zahrnula dlouhé rukávy. Když mě takto oblečeného v moravské metropoli viděli, možná si pomysleli, že přijel nějaký chudičký hoch z Nemanic.“ Jak se vaše přijímací zkouška odehrávala? „Byl tam se mnou v místnosti jiný uchazeč, kterého přede mnou pan profesor zkoušel. Zahrál mu něco na klavír a hoch měl říci, co to bylo. Vždycky dlouho přemýšlel, já to poznal hned a automaticky řekl nahlas. Profesor mě potom z místnosti vyrazil, abych napovídáním nerušil! Já osobně na přijímačkách zahrál na housle nějaký koncert; myslím, že to byl Paganini, buď a-dur nebo d-dur. Členové přijímací komise mi hned na místě řekli, že mě asi přijmou. To mě velmi potěšilo a šťastně jsem jel domů. Všechny blízké můj úspěch velice rozradostnil. Zvlášť když vše poté potvrdil dopis s oficiální zprávou o přijetí!“

28

Povídání s hvězdami a bylinkami

povidani s hvezdami a bylinkami zlom2_Sestava 1 9/1/14 12:58 PM Stránka 29

V zemských hlubinách hvězdy nezáří Člověk míní, ale Pán Bůh mění! Jistě jste toto přísloví slyšeli – a možná jste ho znali či znáte z praxe. Ovšem oním osudovým hybatelem, který nečekaně přehodil výhybku na životní cestě jinocha Emila Havelky, nebyla žádná nebeská bytost, ale ryze pozemští mocipáni. Co udělali? Jakýsi úředník se všemocným razítkem čtrnáctiletému chlapci, jenž už předtím dostal vyrozumění o úspěšné přijímací zkoušce, adresoval dopis. Pouhých čtrnáct dnů před zahájením studia na vysněné hudební škole stroze požadoval, aby stornoval původní přijetí. Sen muzikantsky velmi nadaného mladíka Emila Havelky o tom, jak se stane houslovým virtuosem, se zhroutil jako pověstný domeček z karet! Proč? Tatínek (zahradní architekt) je prý politicky nespolehlivý intelektuál. Navíc i matka se zahradnictvím patří k živnostníkům – má daleko k dělnické třídě. Jsou to tedy podle tehdejších měřítek kapitalističtí vykořisťovatelé! Nikdo nedbal na to, že maminka, která dře od rána do večera, zaměstnává dvanáct spokojených lidí, živitelů rodin. Bohužel, v tehdejší podivné době (označované jako „padesátá léta“ ) to nebyla výjimka – ani na venkově. Dokážete se vžít do pocitů mladé duše? Talentovaný mladík se musel v doprovodu otce povinně hlásit na odboru pracovních sil národního výboru. Dostal na výběr ze dvou možností: Jít do zemědělství (Jednotného zemědělského družstva), nebo do hornictví. Emil Havelka: „Já hned řekl, že půjdu na horníka. Ještě jsem neměl 14 roků a už jsem byl na šachtě. Můj strýc působil na hornickém učilišti v Dubňanech. Já si však řekl, že půjdu od tohoto místa co nejdále. Tak jsem se přihlásil do Ostravy. Nastoupil jsem 1. září a 9. září na šachtě, kde jsem měl pracovat, došlo k explozi. Zahynulo 112 horníků! Otec pro mne hned přijel, chtěl, abych okamžitě šel zpátky domů. Já však řekl: Už jsem tady – a zůstanu!“ Ostatně i uhlí namnoze tvoří zkamenělé rostliny. Začínal jako hornický učeň, což tenkrát bylo čestné povolání. Líbil se mu nejen stejnokroj, ale hlavně dostatek práce pro lidi, kteří chtěli opravdu dělat. Emil Havelka: „Já byl z domova odmalička naučený poctivě makat. Vždycky jsem byl první, práce jsem udělal nejvíc. Co jsem vzal do ruky, to se podařilo. V učilišti bylo mnoho kluků z rozvedených nebo jinak rozvrácených rodin či učňů se špatným školním prospěchem. Já však měl vždycky jedničky! Z učiliště mě proto poslali na báňskou průmyslovku. Po jejím absolvování mě umístili na Důl 1. máj v Karviné. Dostal jsem na tehdejší poměry opravdu vysoký plat. Když umíš pracovat, tak se tě nikdo nevšimne a každý je

Tak šel životem „šohaj z Kyjova“

29