001-003 Denik bulimicky_Sestava 1 5/26/15 1:58 PM Stránka 3
Diana Feyová
D en ík bulimicky Otevřená zpověď ženy, která pochopila, že život s každodenním zvracením je vážně k zblití
ČÁST I
Jak se to stalo? Rok 1994 až 1999
Denik_bulimicky.indd 5
28.5.2015 16:45:51
Hoď si šavli po libosti
Vánoce . Bylo mi trnáct, na hlav jsem měla už zbytečně dlouho trvalou se zelenými proužky, které měly být původně blond, a chodila jsem v pestře vzorovaných legínách, které mohly už na první pohled vyvolat u náhodného kolemjdoucího záchvat paranoie. Nad čelem jsem si vyrobila pomocí fénu a půlky láhve laku na vlasy betonový štít, který se tyčil do úžasné výšky deseti centimetrů. Cítila jsem se přesně tak, jak jsem vypadala: velmi podivně a zvláštně. Možná proto, že účes připomínající osmdesátá léta, se stejně jako mírně jeté lesklé legíny marně snažil odvést pozornost od mých ducatých tváří. Možná ale taky proto, že jsem se nekoukala ráda na sebe do zrcadla. Vyrůstala jsem v malém hessenském městečku, které se podobalo víc vesnici než městu, a ještě v devadesátých letech se hrdě řídilo zastaralým vkusem osmdesátek. Dívčí módu udávaly barevné mrkváče, ve kterých nohy vypadaly minimálně třikrát tlustší a o polovinu kratší, než byly, a látkové čelenky v neonových barvách, které zanechávaly na čele bolavé, jen pomalu mizející otlaky, a vyvolávaly ošklivé alergie. Naopak blůzky měly v ramenou co nejširší vycpávky, ve kterých člověk vypadal jako hráč amerického fotbalu, co chce konkurovat Rambovi. Ovšem vrcholem prohřešků proti módě byly účesy. 7
Denik_bulimicky.indd 7
28.5.2015 16:45:51
Jejich základem byla trvalá ve stylu afro, do které se pro zvětšení objemu vlasů zastrkávaly vatové vložky. A zrovna tehdy a na tomto místě jsem stanula na prahu dospívání, jímž jsem měla úspěšně projít, nebo se o to alespoň pokusit. Moji rodiče nijak nevynikali vzrůstem. Máma měřila metr jedenašedesát, táta metr jedenasedmdesát. Já měla míru trpaslíka, a taky jsem se tak cítila. Pokud se vůbec dalo v souvislosti s mou osobou mluvit o něčem velkém, pak to byly pocity méněcennosti. Jednak proto, že jsem trpěla syndromem sendvičového dítěte, ale navíc jsem byla jediná sestra mezi bratry. Něco takového jako sebevědomí mi bylo totálně cizí. Podobně jako mnohé jiné zbloudilé duše, i já přišla o zbytky sebevědomí přičiněním svého staršího bratra Horsta. To neznamená, že by můj velký bratr snad byl ďábel, byl spíš jeho nejlepší kamarád. Horst byl v maximální míře obdařen schopností sebeprosazení, která hraničila až s megalomanií. Když si něco vzal do hlavy, tak to taky udělal, a bylo mu srdečně jedno, jestli tím snad někomu ublíží. Pro Horsta neexistovaly žádné zábrany, ať už tajně konstruoval bomby ze silvestrovských petard, neúspěšně choval pulce nebo vyráběl miniaturní letecké modely s motorem vlastní konstrukce, na který použil součástky z otcovy vrtačky. Šel tvrdě za svým a já – hloupá a žasnoucí – jsem mu většinou jen překážela v cestě. Naštěstí, protože jsem byla holka, aspoň nikdo nepředpokládal, že je rozbraná vrtačka moje práce a že bych snad byla schopná stavět letecké modely. Podle uvažování naší mámy patřily letecké modely do tajuplného, nepochopitelného světa techniky a rozhodně to nebyly hračky pro malé holčičky. 8
Denik_bulimicky.indd 8
28.5.2015 16:45:51
Naše rodina byla úplně normální, nedaly se tu tedy čekat žádné sentimentální řeči či polibky šeredným žabákům, kteří by se po nich proměnili v krásné prince. Navíc, pokud by se zárodky žabáků octly v péči mého bratra, neměly ani šanci vyrůst. Můj sebevědomý starší bratr totiž odmítal respektovat všeobecně známá fakta. Například to, že louže ve vrcholném létě obvykle vysychají a špatně se hledají a že tedy není nejlepší nápad vyrazit na tříkilometrovou procházku a nést přitom pulce jen tak, nasucho, v holé dlani. O následcích se mohl přesvědčit na základě vlastní zkušenosti, když chudáci pulci nepřežili. „No, a co? Tak holt bylo moc horko,“ zněla jeho lhostejná reakce na slzy, které jsem prolévala při pohřbívání vyschlých pulců. „Ty jsi takové moje milé, hodné zlatíčko,“ utěšovala mě v mém zármutku máma a štípala mě přitom do ducatých tváří mokrých od slz, zatímco otec Horstovi nadával a zároveň zneškodňoval bomby domácí výroby. „A vypadáš tááákhle slaďoučce!“ pokračovala máma. Kdepak slaďoučce. Ani náhodou. Vypadala jsem jako mimozemšťan z obálek sešitových hororů pro mládež. Horst mi říkal příšerka a pro spolužáky jsem byla čau-čau. Ale zpátky k Vánocům roku 1994. Sešla se u nás tehdy celá rodina. Ne snad proto, aby se zabývala mým trapným vzhledem, ale abychom spolu oslavili svátky lásky. Představa slavení se v naší rodině tradičně pojila s nepřetržitým přísunem jídla směrem do úst, odkud se paralelně linul opačným směrem nepřetržitý proud slov. Koordinace pohybu v obou směrech fungovala na jedničku. Dlouhý jídelní stůl byl prodloužen přidáním dalšího 9
Denik_bulimicky.indd 9
28.5.2015 16:45:51
dílu a obložen až do posledního místečka mísami, miskami, talíři i dezertními talířky. Co se nevešlo na stůl, skončilo na parapetu. Při výrobě této neuvěřitelné hory jídla trávila matka dlouhé dny v kuchyni vařením, pečením a zdobením sladkostí. Svou činnost provázela neutuchajícími stížnostmi na hnusné kalorické bomby, které musí vyrábět. Její nikdy nekončící tirády šly celé rodině na nervy. Moje matka byla výborná kuchařka, ale při tak náročném vaření se ocitala ve varu i ona sama. Mohla sice rodinnou oslavu zrušit, ale taková představa byla v rozporu s jejím očekáváním. Ve vztahu k jídlu, zvláště pak k oslavám, zastávala matka poněkud rozporuplné stanovisko. Nikoho proto nepřekvapovalo, že zatímco si na jednu stranu bez ustání stěžovala na tloušťku a vykládala o hubnutí, na druhou stranu se pouštěla do jídla s apetýtem hodným vyhladovělé lvice. Otec zastával názor, že matka má narušený vztah k jídlu. Na obrovské množství potravin, které každý den zkonzumovala, si podle otcova názoru dokázala udržet až podivuhodně hezkou postavu. Matka se s ním nepřela. Pokud někdo prokazatelně trpěl v naší rodině narušeným vztahem k jídlu, tak to byl podle jejího mínění právě otec. Odjakživa totiž kombinoval jídlo tak, aby ke své osobě přitáhl pozornost spolustolovníků. Základem jeho strategie byla „extra tvrdá houska z minulého měsíce“ obložená kolečky syrové cibule, potřená ostrou hořčicí, na níž spočinuli čerství slanečci. Tuto neobvyklou delikatesu korunoval otec topingem z marmelády a medu a pak ji s úšklebkem konzumoval před znechucenými zraky všech přítomných. V jistém ohledu byl velmi zásadový. Pokud neodpovídal počet diváků jeho představám, 10
Denik_bulimicky.indd 10
28.5.2015 16:45:51
přidal nahoru ještě něco mimořádně odporného. Když neměl diváky, nejedl vůbec nic a říkal tomu dieta. Můj velký bratr Horst byl v mých očích narušený celkově, zvláště pak ve všem, co se týkalo jídla. Matka i otec ho museli neustále nabádat, aby potravu pořádně rozkousal, protože on své jídlo obvykle jen vdechoval. Kromě toho trpěl závislostí na sladkém, což matku vedlo k tomu, že nakoupené dobroty uschovávala v různých skrýších. Časem na dobrou polovinu z téměř stovky rafinovaných úkrytů zapomněla; ukryté pochutiny se potom po nějaké době ohlásily samy, vetšinou intenzivním zápachem. Když se rodiče jednou rozhodli pro odvykací kúru a Horstova následná domovní prohlídka nepřinesla žádoucí výsledek, nedalo se s ním vydržet. Dnes by mu zacpali pusu pár tabletami Ritalinu a byl by pokoj. Jako kdyby to nestačilo, vyskytoval se v naší rodině kromě mne a mého velkého bratra ještě někdo: náš osmiletý minibratr Billy. Díky otevřenému způsobu přístupu k čemukoli a dychtivě vykuleným očím by se hodil na titulní stranu propagačních materiálů pro jakoukoli humanitární organizaci. Avšak stejně jako celá rodina trpěl i on narušeným vztahem k našemu chlebu vezdejšímu. Billy byl hypersensibilní, tedy nadměrně vnímavý, neboli – podle výroku našeho velkého bratra – až moc přecitlivělej. V praxi to vypadalo tak, že když se náš drobeček naštval, a k tomu docházelo prakticky neustále díky aktivitám nás dvou starších sourozenců obecně a Horstovu plnému nasazení zvláště, potřeboval útěchu v podobě nějaké kalorické bomby. Tu hledal, a většinou také našel, v naší ledničce, protože rodiče ji plnili speciálními poživatinami, které dokázaly utěšit zoufalé srdce frustrovaného Ote11
Denik_bulimicky.indd 11
28.5.2015 16:45:51
sánka. Bývala tak přeplněná, že brzy museli umístit do sklepa ještě jednu, hned vedle gigantické a stejně přecpané mrazničky. A protože Billy nebyl nadán stejnou hyperaktivitou jako starší bratr, dosahovalo jeho břicho už v mladých letech velikosti medicinbalu, nemluvě o naducaných tvářích, které představovaly vážnou konkurenci pro ty moje. Škoda, protože Billy byl v podstatě hezký kluk. Je tedy víc než zřejmé, že v naší rodině existoval všudypřítomný malý problém s jídlem, který jen čekal na příhodný okamžik, aby se konečně projevil také u mne. A protože se vedle problému s konzumací jídla u mne vyskytoval také ještě problém s komunikací, daly se potíže kolem mé osoby očekávat velmi záhy. Mýlil by se každý, kdo by snad hledal příčiny komunikačního problému v nedostatku slovní zásoby. To ani náhodou. Jeho příčinou byl v rodině nedostatek počtu posluchačů v relaci k počtu aktivních mluvčích. Pokud měl člověk štěstí a narazil na jedince ochotného poslouchat, musel se vybičovat k maximálnímu výkonu, aby si svého posluchače udržel. Ten totiž jen čekal na vhodný okamžik, který by mu umožnil zmocnit se šikovně probíraného tématu a využít ho ve svůj prospěch. Ve finále to dopadalo tak, že mluvilo osmdesát procent spolustolovníků najednou a vášnivě se přitom překřikovalo. A nikomu nevadilo, že kromě televize hraje i rádio, že Billy poslouchá své vyprávěnky z naplno puštěného kazeťáku a že každých osm minut přehluší veškerou konverzaci v obýváku rachot nákladních vlaků projíždějících v těsné blízkosti našeho domu (bezpochyby nebylo náhodou, že můj otec postavil náš dům přímo vedle dvoukolejné železniční tratě). 12
Denik_bulimicky.indd 12
28.5.2015 16:45:51
Zvykla jsem si na nadměrné množství jídla i velký rámus. A obojí jsem byla ochotná akceptovat, pokud nikdo neměl námitky vůči mému jídlu. Rok předtím, v horkém létě roku 1993, se ze mne stala vegetariánka. Shodou náhod k tomu došlo přímo na grilovací party. Když otec pokládal na gril mastnotou se lesknoucí klobásy stočené do tvaru hlemýždě, rozhodla jsem se, že raději přestanu s konzumací výrobků z mých zvířecích kamarádů. Se zvířaty jsem kamarádila už odmalička, na prvním místě byla moje letitá králičí slečna Čmuchalka, která ještě stále vesele hopkala po naší zahradě, a od začátku devadesátých let pak také Bonnie, fenka kokršpaněla, která vedla vytrvalý boj jak s německou spořádaností, tak i s naší speciální rodinou. Obě dámy byly moje nejlepší přítelkyně, a hlavně perfektní posluchačky. Ono jim taky nic jiného nezbývalo. Každé odpoledne jsem je brala do svého pokoje a svěřovala jejich uším všechno své trápení tak dlouho, dokud na koberci neusnuly. Můj příklon k vegetariánství tak možná aspoň trochu přispíval k nápravě újmy, kterou jsem těm chudákům zvířatům způsobovala tím, že jsem je nutila poslouchat moje výlevy. Čmuchalka v roli vrby neměla dlouhou výdrž a po čase odpadala následkem totálního vyčerpání. Fenka Bonnie byla odolnější. Vysvětlovala jsem si to tím, že pocházela ze Španělska a mým řečem dobře nerozuměla. Lidé, kteří nekonzumují žádné roztomilé chlupáče, dělají podle mého názoru dobře, jednak s ohledem k sobě samým, a také k ostatnímu světu. Mamka s mým názorem souhlasila, ovšem ze zcela jiných důvodů. Soudila totiž, že vegetariáni nemůžou ztloustnout, protože odmítají konzumovat tučné 13
Denik_bulimicky.indd 13
28.5.2015 16:45:52
opékané klobásy a ještě tučnější hamburgery. Má to snad znamenat, že člověk, který není tlustý, je lepší než člověk obézní? Ať už je to, jak chce, odpověď na tento problém mě až do puberty nijak moc netrápila. Před vánočním setkáním v roce 1994 mi byla vrstva tuku na břiše srdečně nevegetariánsky fuk. Stejný postoj jsem zaujímala ke svým ducatým tvářím a skutečnosti, že všechny ostatní dívky byly většinou lepší, větší a tisíckrát hezčí než já. O tom, že zásoby tuku v lidském těle jsou jedna velká katastrofa, nevyléčitelná hrozba, ba dokonce materializované zlo tohoto světa, jsem se měla dozvědět a přijmout za své právě o Štědrém dnu roku 1994. Seděli jsme tehdy kolem stolu jako horda mediků kolem svého prvního pitvaného nebožtíka. Moje teta, již dlouhá léta na dietě, si právě ukrajovala z každé nabízené porce jen po čtvrtince. Pozorně jsem sledovala její počínání a dospěla k závěru, že díky své salámové metodě zkonzumuje mnohem víc jídla než my všichni dohromady. Takže teta Edeltrauda zřejmě trpěla stejnými problémy se stravováním jako zbytek rodiny. To byla pro mě novinka. Její problémy s komunikací jsem důvěrně ovládala. Právě dnes uplynulo deset let od okamžiku, kdy nás děti teta Edeltrauda informovala, že dva dárky z pytle Santa Clause pocházejí ve skutečnosti od ní a stály víc než deset marek. Rovněž nám odhalila fakt, že v kostýmu laskavého dárce se skrývá její dcera, protože moji rodiče chtěli ušetřit peníze za angažování nějakého studenta. Dnešní oslava Vánoc mi byla celkem lhostejná. Edeltraudina osvětová kampaň byla už dávnou minulostí. Každou chvíli mělo začít rozdávání dárků. Propásla 14
Denik_bulimicky.indd 14
28.5.2015 16:45:52
jsem zahájení, a aniž jsem to čekala, ocitl se najednou v mých rukou první balíček. V nastalé situaci jsme si s tetou vyměnily role. Teď to byla Edeltrauda, kdo mě ustavičně sledoval pátravým pohledem. Maličký balíček byl od Edeltraudiny sestry, tedy mé matky, a já jsem v něm našla ten nejkrásnější prstýnek na světě. Edeltrauda se na mne zvědavě dívala, jak si ho prohlížím rozzářenýma očima, zatímco se máma ujala slova: „Jsem ráda, že se ti líbí. Víš, ono to vůbec nebylo snadné najít prstýnek ve tvé velikosti. Máš tak dlouhé, štíhlé prsty. Jsou opravdu moc krásné!“ Nevěřila jsem svým uším. Že by na mně mělo být něco hezkého? Dokonce snad moc krásného? S bázlivou úctou jsem si prohlížela své ruce. Moje prsty byly skutečně dlouhé a štíhlé. Dnes poprvé jsem si toho všimla a byla jsem na to opravdu pyšná. Kromě toho mi udělalo obrovskou radost, že jsem takovou chválu slyšela právě z úst své matky. Neboť kromě výroků o tom, že jsem její milunka a zlatíčko, mě chválila opravdu jen zřídka, což mohlo mít ovšem důvod také v tom, že jsem se jí raději klidila z cesty. Příčinu lze opět hledat v pubertě. Ta mě připravila i o ty poslední zbytky sebevědomí, které se už před jejím nástupem prakticky limitně blížily nule. Po problémech spojených s mým rostoucím poprsím, které se nedalo skrýt ani tím nejobjemnějším svetrem, po období boje s akné ve všech představitelných podobách a rozsahu, které vystřídal marný zápas s mastnými vlasy, kdy nepomohla ani ta nejsilnější trvalá v kombinaci s tupírováním, a nakonec také s trapným faktem, že jsem navzdory všemu tomu zůstávala jediným dítětem ve třídě, protože si moje měsíčky ještě pořád dávaly načas; ano, po všech 15
Denik_bulimicky.indd 15
28.5.2015 16:45:52
těchto zkušenostech se moje duše najednou ocitla na netušeném bodě obratu. Prstýnek, spojený s oním nádherným komplimentem, zapůsobil v tomto okamžiku na moje ztrápené ego jako léčivý balzám. A máma pokračovala: „Ach ano, už brzy po tvém narození si teta Edeltrauda všimla, jaké máš krásné, dlouhé a štíhlé prsty. Nemám pravdu, sestřičko?“ Opravdu? Je možné, že by Edeltrauda rozpoznala moji krásu? „Ano! To byl rok 1980. Tehdy byl svět ještě v pořádku. Lidi na mne byli ještě hodní. Dneska si sotva troufnu vyjít z domu…,“ začala si stěžovat Edeltrauda. Ve stěžování byla Edeltrauda přeborník a dalo by se říct, že v něm byla nesporně výborná. Když matka obrátila oči k nebi, vrátila se teta k původnímu tématu. „V každém případě jsem věděla už tehdy, že z ní jednou vyroste vysoká a štíhlá dívka, prozrazovaly to její prsty. Hotová pastva pro oko! Budete na ni pyšní, jen jí dopřejte ještě několik let.“ Z tetina projevu jsem byla úplně paf. Já a vysoká a štíhlá? Já a pastva pro oko? Edeltraudina slova na mne zapůsobila víc než tříhodinová masáž. Přímo jsem cítila, jak se kdesi v mém nitru zažíhá jiskřička lásky k mému frustrovanému Já. Zřejmě jsem přece jen nebyla tak hrozná, jak jsem si odjakživa myslela. Chce to jen čas, aby se ze mne stala krásná, urostlá a štíhlá Diana, na kterou bude rodina právem pyšná. Děkuju, maminko! Děkuju, tetičko! Zrovna jsem se chystala, že je obě srdečně obejmu, abych jim poděkovala za jejich úžasné dobrozdání, když se matka znovu chopila slova, upírajíc starostlivý pohled přímo na mne: „Ale kdepak, to je úplný nesmysl!“ 16
Denik_bulimicky.indd 16
28.5.2015 16:45:52
Jak prosím? Na krátký okamžik jsem se domnívala, že se snad matka přeřekla, ale ta už dál rozvíjela svou myšlenku do všech podrobností. „Prosím tě, Edeltraudo, řekla jsem ti přece už tehdy, že se pleteš. V naší rodině nemůže být nikdo velký a štíhlý, protože jsme všichni malí a tlustý. Jednou jsme prostě takoví. Je to náš osud. A Diana patří k nám, i když má krásný, dlouhý a štíhlý prsty!“ VŠICHNI JSME TLUSTÝ! Matka tu větu pronesla s takovým důrazem, jakoby naše tloušťka byla indicií pro trest smrti. Okamžitě jsem propadla panice. Na krátký okamžik jsem se viděla, jak se coby člověk odsouzený k celoživotní otylosti kutálím jako pumlíč ulicí, obklopená samými manekýnami a modelovými atlety, a namáhavě se vyhýbám jejich dlouhým nohám. Samozřejmě jsem se tehdy mohla zeptat, proč je malý vzrůst spolu s tloušťkou příznakem ošklivosti, zatímco dvoumetrová tyčka a štíhlá postava jsou nesporným symbolem dobra a krásy. Kdo si vymyslel takové svinstvo, a dokonce ho zavedl jako pravidlo? Tyto a podobné myšlenky se mi převalovaly v hlavě nesčetněkrát – ale až později. Ten večer, v onen okamžik, kdy moje matka pronesla svůj osudový výrok a zavěsila ho jako Damoklův meč nad bohatě prostřeným stolem ozářeným vánočními svíčkami, jsem dostala kacířský nápad: „Jak je libo, ale beze mne!“ „Má pravdu, Diano, je to hrozné, ale v tomhle případě jsme na tom všichni stejně,“ prohlásila žalostným hlasem Edeltrauda. V tomhle bodě však neměla matka pravdu. V naší rodině se sice nevyskytovali žádní podvyživení vyzáblíci, ale na druhou stranu nikdo z nás nevypadal jako 17
Denik_bulimicky.indd 17
28.5.2015 16:45:52
Wildeckerovi ze sousední vesnice, kteří svým vzhledem připomínali dobře vykrmené pašíky. Do dnešního dne mi bylo srdečně jedno, jestli moje matka, teta a celý náš rodinný spolek trpí narušeným vztahem ke kaloriím a tukovým polštářům, nebo snad nudou a nedostatkem konverzačních témat. S tím byl ale teď konec. Vánoce 1994 odstartovaly proces, který ve mně zrál už dlouhou dobu a teď konečně vybublal na povrch. Bylo to něco, co mělo mnohem víc společného s uplatňováním moci a kontroly nad vlastním životem než s ideály štíhlosti. Ani teta, ani maminka nenesou vinu na tom, co se odehrálo později. Nelze ovšem popřít, že téma otylosti nabylo v onen večer rozměrů přímo fatálních. Dozvěděli jsme se, že Edeltrauda se rozvedla se svým mužem jen kvůli své údajně nadměrné tělesné hmotnosti. Přebytečný tuk prý také posloužil jejímu zaměstnavateli jako důvod k ukončení pracovního poměru. A do třetice: Její otylost prý mohla za to, že jsme k ní my děti nechodily dost často na návštěvu. K tomu bych jen chtěla podotknout, že frekvenci návštěv dětí z naší rodiny neovlivnila ani tolik tetina nadváha jako její soustavné stížnosti a nářky. A protože byla tak tlustá, pokračovala teta ve svých lamentacích, musela chodit dvakrát týdně na psychoterapii, kde prý s ohledem na svou nadměrnou váhu musela platit víc než ostatní. Jak jsem ji tak poslouchala, vzpomněla jsem si na porci šlehačkového dezertu, který před malou chvílí zmizel v mých útrobách. Vyděsila jsem se. Co jsem to jen provedla? Nacpala jsem se hnusnými kaloriemi, které mě ženou rovnou cestou ke zkáze. Copak mám v úmyslu aspirovat na titul německé topmoppel? 18
Denik_bulimicky.indd 18
28.5.2015 16:45:52
To ani náhodou. Jenomže právě před chvilkou jsem udělala první krok. Copak neexistuje žádné řešení? S hrůzou jsem si představila svou budoucnost. Zrak mi padl na ruce, jejichž dlouhé, krásné a štíhlé prsty byly dnes večer předmětem takové chvály. A dostala jsem nápad, totiž, že se tato chlouba mých rukou dá použít také jinak, nově. Bez dlouhého váhání jsem vstala od tabule s krmícími se spolustolovníky a zamířila k záchodu. Cítila jsem se tak trochu jako nějaký dobrodruh vyrážející do boje s neznámým nepřítelem. Pokud se ten nápad, který právě vyklíčil v mé hlavě, ukáže jako řešení, mohl by se změnit celý můj dosavadní život odsouzence k otylosti. Měla bych moc, kterou ostatní nemají: moc nad kaloriemi, které jsou stejně zbytečné jako pihy v obličeji, kaloriemi, které dělají člověku ze života peklo a mají vinu na veškeré bídě světa. Ale já mám šanci získat moc nad svým tělem a stát se pánem svého zažívání! Možná to nedokážu, ale zkusit to musím! Na rozdíl od většiny svých dobrodružství jsem tentokrát nehodlala nikoho zasvětit do svých plánů. Nejdřív ze všeho si musím ověřit, jestli jsem schopná to udělat. Ano, jsem. Když jsem to ten večer podnikla, zcela logicky jsem si vzpomněla na našeho dějepisáře. Většina lidí v podobné situaci si asi spíš vzpomene na svá promarněná dobrá předsevzetí. Pokud se jim vybaví tvář jejich dějepisáře, pak pravděpodobně jen proto, že pouhý pohled na jeho obličej vyvolával nutkání na zvracení. To ale nebyl případ našeho učitele dějepisu. Pan Bander nevyvolával žádné negativní pocity. Jenom moc mluvil. Zvláště tehdy, když šlo o jeho oblíbená témata. Ta přišla na řadu právě před Vánocemi, když 19
Denik_bulimicky.indd 19
28.5.2015 16:45:52
nás pan Bander poučoval o starém Římě a ohnisko své pozornosti přesunul od paláců k odívání mužské části populace. Zřejmě také proto, že měl utajovanou slabost pro muže. Krátce se zmínil o velkých římských bojových taženích, rovněž v této souvislosti se neopomněl zmínit o vkusném stylu odívání římských vojáků, a předestřel před našimi zraky obraz velkých slavností, které v Římě následovaly po každé bitvě a větší potyčce a údajně téměř při každé vhodné příležitosti (jichž by se zřejmě sám rád účastnil…). Římané žrali a žrali, bez zábran a ohledu na dobré mravy. A co udělali, když se nacpali až k prasknutí? Skončili snad se slavením? Ne, jen si strčili hluboko do krku péro – a díky této metodě mohli po několika minutách začít znovu. Pan Bander hovořil o požitku bez hranic. To je samozřejmě otázka vkusu, lidé mají na požitky různé názory. Přesto se ale věta „Římané to tak přece vždycky dělali!“ měla stát historickým ospravedlněním mého počínání. Kdykoli jsem to v budoucnosti udělala, byla tato věta mou oporou. Bylo by omylem se domnívat, že mě k tomu inspiroval jejich vynález kanalizace. Nikoli, pan Bander je představil v tak příznivém světle, že se v mých očích podobali bohům. Pro mne byli tito bohové v každém případě vzorem. V tom objevném okamžiku mi nedošlo, že Římané nevymřeli v průběhu dějin jen tak bezdůvodně, že to nebyli žádní bohové, ale spíš obyčejní lidé, kteří Řím dovedli nejen k rozkvětu, ale i k úpadku. Stejně tak jako skutečnost, že náš učitel myslel při svých pochvalných hymnech raději na urostlé muže oděné v plátované zbroji než na pozdější upalování čarodějnic. Jako kdybych neměla vlastní mozek, pokládala jsem přednášenou látku za 20
Denik_bulimicky.indd 20
28.5.2015 16:45:52
něco, co se rovnalo zákonu. A proč to všechno? Protože jsem neměla žádné sebevědomí. Podobně jsem uvěřila před osmi lety babičce, která využila můj první školní den jako příležitost k poučení o nebezpečných virech a bakteriích. Tehdy jsem se proměnila ve vyděšené stvoření, které se vrhalo na vodovodní kohoutek s chtivostí závisláka postrádajícího drogu, neboť všechny bakterie, viry, a dokonce duševní trápení se daly spláchnout vodou. Což by nebyl koneckonců až takový problém, kdybych očistný rituál neprovozovala třikrát denně, protože podle babičky byly přece viry a bakterie všude, kam jsme se jen podívali. O Vánocích 1994 jsem se vydala novou cestou, lépe řečeno cestou k zatracení. Po první akci spojené s představou mužů s pérem nořícím se do hlubin hltanu následovala očista v podobě patera mytí rukou a trojnásobného čištění zubů. Teprve potom jsem se hrdě vrátila k ještě stále bohatě prostřenému stolu. Kochala jsem se pohledem na svůj nový prstýnek a dlouhé, štíhlé prsty, zatímco teta Edeltrauda mě láskyplně poklepávala po rameni a maminka se mile usmívala. Ani jedna z nich netušila, co jsem právě provedla. A já se rozhodla, že to tak nechám. Měla jsem proto tři důvody. Za prvé se právě všichni zabývali svými tématy souvisejícími s jídlem. Byla jsem si jistá, že by mě s ohledem na jejich vlastní komunikační problémy stejně nikdo neposlouchal. Za druhé jsem se cítila hrozně trapně. Člověk přece nemůže při slavnostní večeři vybafnout na svoje spolustolovníky jen tak větu: „Hej, právě jsem si strčila do krku tři prsty najednou a vyklopila do záchodu všechny ty katastrofální kalorie!“ Takové oznámení by nesporně vyvolalo 21
Denik_bulimicky.indd 21
28.5.2015 16:45:52
v hlavách zúčastněných nechutné představy, za které by mě určitě nikdo nepochválil. Třetím důvodem byla šetrnost mých rodičů. Šetřili, kde se dalo. Už tak jsem měla dost nepříjemností kvůli své vášni pro čistotu. Uměla jsem si docela dobře představit, co bych na sebe přivolala, kdyby někdo z mé rodiny zjistil, že vedle vody mrhám ještě jídlem.
22
Denik_bulimicky.indd 22
28.5.2015 16:45:53