0036748

Sally Greenová

Napůl ztracený YOLI

Napul_ztraceny.indd 3

15/11/16 09:42

Přeložila Marcela Nejedlá

Sally Green HALF LOST First published by Penguin Books in 2016 All rights reserved Copyright © Sally Green, 2015 Cover based on original design by Tim Green, Faceout Studio Cover illustrations by Justin Metz Author photo © Mark Allen First published in Great Britain in the English Language by Puffin Books Ltd., 2016 Translation © Marcela Nejedlá, 2016 ISBN 978-80-7549-131-2

Napul_ztraceny.indd 4

15/11/16 09:42

PamĂĄtce mĂŠho otce

Napul_ztraceny.indd 5

15/11/16 09:42

Jedna a táž lidská bytost je, v různých dobách a za různých okolností, zcela odlišnou lidskou bytostí. Někdy je blízko tomu, aby byla ďábel, jindy světec. Ale její jméno se nemění a tomuto jménu připisujeme všechno, dobro i zlo. Souostroví Gulag Alexandr Solženicyn

Napul_ztraceny.indd 7

15/11/16 09:42

Zraněný, ne ztracený

„Měli bysme si domluvit pár hesel.“ „Jo? A proč?“ „Protože jednoho dne si vyrazíš na jednu z těch svých výprav a necháš se zabít a pak někdo z Lovců s Nadáním převtělovat se bude předstírat, že je ty, a vrátí se sem do tábora a zabije mě.“ „Spíš najdou tábor, zabijou tebe a počkají si, až se budu vracet domů a ve vší nevinnosti si pískat.“ „To je taky možnost, i když si nedokážu představit tu část s hvízdáním.“ „Takže, jak zní heslo?“ „Ne jen jedno slovo, ale celá věta. Řeknu něco a ty správně odpovíš.“ „Aha, jasně. Takže já řeknu: ‚Pískám si, protože jsem zabil deset Lovců.’ A ty odpovíš ‚Ale já bych radši vylezl na Eiger.’“ „Uvažoval jsem o otázce, kterou bych opravdu mohl položit.“ „Jako co?“ „Byl jsi dlouho pryč. Ztratil ses?“ „A jak zní moje odpověď?“ „Byl jsem zraněný, ne ztracený.“

9

Napul_ztraceny.indd 9

15/11/16 09:42

„Ale stejně... Chceš si to nazkoušet? Ujistit se, že jsem to správně pochopil?“ „Ne.“

10

Napul_ztraceny.indd 10

15/11/16 09:42

 Část první

KOMU VĚŘIT

Napul_ztraceny.indd 11

15/11/16 09:42

Kameny

Toho roku, kdy můj otec dovršil osmadvacet let, zabil třicet dva lidí. Celia mi vtloukala do hlavy fakta o Marcusovi. Tohle byl jeden z nich. Bylo to nejvíc lidí, co kdy zabil během jediného roku předtím, než vypukla válka mezi Soulovou Radou a Aliancí svobodných čarodějnic. Myslíval jsem si, že třicet dva je hodně. V roce, kdy bylo Marcusovi sedmnáct, v roce jeho Darování, zabil jen čtyři lidi. Mně je pořád ještě jenom sedmnáct. Před bitvou u Bialowiezy – dnem, kdy zemřel můj otec, dnem, kdy zemřela téměř polovina Aliance, dnem, o kterém se dnes mluví jako o dni BB, pokud se vůbec někdo odváží o tom mluvit – no stejně, do dnešního dne jsem zabil třiadvacet. BB se udála už před celými měsíci a já už mám za sebou přes padesát zabití. Abych byl přesný, zabil jsem padesát dva lidí. V těchhle věcech je důležité být přesný. Nepočítám Pilotku – stejně už umírala – a ani Sameen v tom není zahrnutá. To, co jsem pro ni udělal, bylo milosrdenství. Sameen zabili Lovci. Střelili ji do zad, když jsme utíkali z bitvy. A Marcus? Toho do těch padesáti dvou rozhodně nepočítám. Já jsem ho nezabil. Toho zabila ona.

13

Napul_ztraceny.indd 13

15/11/16 09:42

Annalise. Z jejího jména se mi chce zvracet. Ze všeho kolem ní se mi chce zvracet: z jejích plavých vlasů, jejích modrých očí, zlaté pleti. Všechno na ní je odporné, falešné. Říkala, že mě miluje. A já jsem říkal, že ji miluju, ale já jsem to myslel vážně. Opravdu jsem ji miloval. Prostě stupidní idiot! Zamilovat se do ní, do O’Brienové! Tvrdila, že jsem její hrdina, její princ a já, tupec, naivní moula, jsem jí chtěl věřit. Opravdu jsem jí věřil. A teď chci jen jedno: zabít ji. Ale ani to není dost; ani zdaleka ne. Potřebuju, aby věděla, jak těžké je udělat to, co jsem udělal. Potřebuju ji přimět, aby si uřízla vlastní ruku a snědla ji, nebo ji donutím vyříznout si oči a sníst je, a pořád ještě to bude jednodušší než to, co jsem udělal já. Zabil jsem padesát dva lidí. Ale ve skutečnosti všechno, co chci, je vložit ruce na ni. Budu šťastný s padesáti třemi. Jen jedna navíc a budu spokojený. „Jen ona.“ Ale propátral jsem každou píď bitevního pole i náš starý tábor. Zabil jsem všechny Lovce, na které jsem narazil – některé z těch, kteří uklízeli ten chaos po bitvě, některé jsem potom vystopoval. Ale ji jsem neviděl. Není po ní ani památky! Dny a týdny jsem prohledával všechny cesty, všechny pěšinky, každý náznak otisku nohy, a nic mě k ní nedovedlo. „Nic.“ Vzhlédl jsem při tom zvuku a poslouchal. Ticho. Ten zvuk jsem vydal já, pomyslel jsem si, zase jsem mluvil sám se sebou. „Kruci!“ Annalise! To ona mi tohle dělá.

14

Napul_ztraceny.indd 14

15/11/16 09:42

„No, k čertu s ní.“ Zvedl jsem hlavu, abych se rozhlédl kolem a vykřikl do korun stromů: „K čertu s ní!“ A pak jsem tiše dodal ke kamenům: „Já jenom chci, aby byla mrtvá. Smazaná z povrchu země. Chci, aby její duše přestala existovat. Chci, aby odešla z tohoto světa. Navždycky. To je všechno. Pak přestanu.“ Zvedl jsem malý kamínek a oslovil ho: „Nebo možná ne. Možná ne.“ Marcus chtěl, abych je zabil všechny. Možná bych to dokázal. Myslím, že věděl, že bych mohl, jinak by to neřekl. Shrnul jsem kamínky na hromádku. Je jich padesát dva. Zdá se to hodně; padesát dva, ale ve skutečnosti to nic není. Nic ve srovnání s tím, kolik otec chtěl, abych zabil. Nic ve srovnání s tím, kolik lidí zemřelo kvůli Annalise. Přes sto při BB. Vážně bych musel hru vzdát, kdybych měl soutěžit s její úrovní krveprolití. Její vinou zemřel Marcus – jediná osoba, která by dokázala zahnat Lovce, když zaútočili, jediná osoba, která by je dokázala porazit. Ale místo toho, kvůli ní, protože ona ho zastřelila, byla Aliance téměř smetena. A k tomu mě pořád trápí myšlenka, že celou tu dobu pracovala jako špionka pro Soula. Koneckonců, Soul je její strýc. Gabriel Annalise nikdy nevěřil a vždycky tvrdil, že to mohla být právě ona, kdo pověděl Lovcům, kde najdou Mercuryin byt v Ženevě. Nevěřil jsem mu, ale možná měl pravdu. Mezi stromy se něco pohnulo a pak se objevil Gabriel. Byl nasbírat dříví. Hádám, že mě slyšel křičet. A teď přichází, tváří se, jako by se stejně už vracel, složí dřevo a zastaví se u mých kamínků. Nepověděl jsem mu, co ty kameny znamenají, a on se neptal, ale myslím, že to ví. Jeden jsem zvedl. Je malý, velikosti

15

Napul_ztraceny.indd 15

15/11/16 09:42

tak mého nehtu na malíčku. Jsou malé, ale každý z nich je výjimečný. Jeden za každou osobu, kterou jsem zabil. Věděl jsem, co každý kámen představuje – ne jméno nebo něco takového; většina Lovců jsou prostě jenom Lovci – ale používal jsem je k připomenutí události a boje a toho, jak zemřeli. Jednotlivé bitky jsem teď už zapomněl; všechny se mi slévají do jednoho nekonečného sledu krve, ale na hromádce mám padesát dva kamínků. Gabrielovy boty se obrátí o devadesát stupňů a vteřinu či dvě nehybně stojí, než pronese: „Potřebujeme víc dřeva. Půjdeš mi pomoct?“ „Za chviličku.“ Jeho boty tam ještě chvíli postávají, pak se obrátí o dalších čtyřicet pět stupňů a zůstanou tam čtyři, pět, šest, sedm vteřin a pak zamíří zpátky mezi stromy. Vytáhnu z kapsy bílý kamínek. Je oválný, čistě bílý: křemen. Hladký, ale ne lesklý. Je to Annalisin kámen. Našel jsem ho jednoho dne u pramene, když jsem ji hledal. Myslel jsem si, že je to dobré znamení. Toho dne jsem si byl jistý, že najdu její stopu. Nenašel, ale najdu, jednoho dne. Až ji zabiju, nepřidám ten kamínek na hromádku, ale zahodím ho. Bude pryč. Jako ona. Možná potom ty sny ustanou. Pochybuju o tom, ale člověk nikdy neví. Často se mi o Annalise zdá. Někdy ty sny dokonce začínají hezky, ale to netrvá dlouho. Někdy zastřelí mého otce a je to přesně tak, jak to bylo v BB. Když mám štěstí, vzbudím se předtím, ale někdy to trvá a je to, jako bych to celé prožíval znovu. Přeju si, aby se mi zdálo o Gabrielovi. To by byly dobré sny. Zdálo by se mi, že spolu lezeme po horách, jako jsme to

16

Napul_ztraceny.indd 16

15/11/16 09:42

dělávali, a byli bychom kamarádi jako za starých časů. Teď jsme přátelé; vždycky budeme přátelé, ale je to jiné. Moc spolu nemluvíme. Někdy mluví o své rodině nebo o věcech, které dělal před mnoha lety, před tímhle vším, nebo mluví o lezení nebo o knize, kterou četl, nebo... já nevím... o věcech, které má rád. Mluvení mu jde dobře, ale já jsem jako posluchač k ničemu. Nedávno mi vyprávěl příběh o tom, jak byl lézt ve Francii. Byl vysoko nad řekou a bylo to moc krásné. Poslouchal jsem a představoval si lesy, kterými cestou procházel, popisoval rokli a řeku a pak už jsem nemyslel na nic jiného než na to, že Annalise je na svobodě. A uvědomil jsem si, že část mé bytosti říká: Poslouchej Gabriela! Poslouchej jeho příběh! Ale jiná část mě chtěla přemýšlet o Annalise, a ta říkala: Zatímco on mluví, Annalise je tam někde, volná. A můj otec je mrtvý a já nevím, kde je jeho tělo, až na to, samozřejmě, že část jej je ve mně, protože jsem snědl jeho srdce a to byla ta nejodpornější záležitost ze všeho, a tak tu jsem, ten člověk, to dítě, které snědlo svého otce, a sedím vedle Gabriela, který mluví o nějakém pitomém lezení a jak se brodil přes řeku, aby se tam dostal, a přemýšlím o tom, že jsem snědl vlastního otce a držel ho v náručí, když umíral, a Annalise si někde pobíhá volná, a Gabriel pořád ještě vykládá o lezení, a jak to může být normální a v pořádku? A tak jsem mu řekl, co nejklidněji jsem dokázal: „Gabrieli, mohl bys zmlknout o tom zatraceném lezení?“ Řekl jsem to vážně tiše, protože jinak bych ječel. Odmlčel se a potom odpověděl: „Samozřejmě. A myslíš, že bys dokázal pronést větu, aniž bys klel?“ Dělal si legraci, samozřejmě, snažil se to brát zlehka, a já jsem věděl, o co se snaží, ale nějak mě to naštvalo ještě víc, a tak jsem vyjel, aby

17

Napul_ztraceny.indd 17

15/11/16 09:42

odprejsknul. Jen že jsem to nevyjádřil takhle a přidal jsem ještě další slova a pak jsem se nedokázal zastavit, no, vůbec jsem nedokázal přestat, a nadával jsem mu pořád dokola, a on se mě pokusil uklidnit, obejmout, vzít za ruku, ale já jsem ho odstrčil a křičel na něj, že by měl odejít, nebo že mu ublížím. Uklidnil jsem se, když odešel. A pak jsem pocítil obrovskou úlevu, protože jsem byl sám, a když jsem sám, líp se mi dýchá. Chvilku mi bylo dobře, ale když jsem se úplně uklidnil, nenáviděl jsem se, protože jsem chtěl, aby se dotýkal mé ruky, a chtěl jsem si vyslechnout jeho příběh. Chtěl jsem, aby si se mnou povídal, a chtěl jsem být normální. Ale já nejsem normální. Nemůžu být normální. A všechno je to kvůli ní. Seděli jsme spolu a dívali se do ohně. Říkal jsem si, že se musím víc snažit a mluvit s Gabrielem. Mluvit jako normální člověk. A také poslouchat. Ale nedokázal jsem přijít na nic, co bych řekl. Ani Gabriel nic neříkal. Napadlo mě, že se zlobí kvůli těm kamínkům. Ještě jsem mu nepověděl o těch dvou navíc, co jsem přidal včera. Nechtěl jsem mu o tom říkat... o nich. Vyškrábal jsem plechovou misku, i když jsem ji vyškrábal už předtím a nic v ní nebylo. Měli jsme sýr a polévku z pytlíku; vodnatou polévku, ale lepší než nic. Mám pořád hlad a vím, že Gabriel také. Je strašlivě vyhublý. Vychrtlý, to je to správné slovo. Někdo říkal, že já jsem kdysi vypadal vychrtle. Pamatuju si, že tenkrát jsem taky měl pořádný hlad. „Potřebujeme maso,“ pronesl jsem. „Jo, to by byla příjemná změna.“ „Nalíčím zítra pár pastí na králíky.“ „Chceš, abych ti s tím pomohl?“ „Ne.“

18

Napul_ztraceny.indd 18

15/11/16 09:42

Neřekl nic, jen prohrábl oheň. „Sám jsem rychlejší,“ dodal jsem. „Ano, já vím.“ Gabriel znovu prohrábl oheň a já jsem znovu vyškrábal misku. Byl to Trev, kdo řekl, že jsem vychrtlý. Pokusil jsem si vzpomenout kdy, ale nevybavovalo se mi to. Vzpomínal jsem si, jak kráčí po ulici v Liverpoolu s umělohmotnou taškou v ruce. Pak jsem si vzpomněl na hezkou dívku, která tam byla také, a na Lovce, kteří po mně šli, a zdálo se mi to jako jiný svět a jiný život. „V Liverpoolu jsem se seznámil s jednou dívkou,“ pověděl jsem Gabrielovi. „Byla hezká. A taky drsná. Měla bratra a ten měl pistoli... a psy. Nebo to možná nebyl její bratr. Ne, ten s těmi psy byl někdo jiný. Její bratr měl pistoli. Řekla mi to, ale já jsem ho nikdy neviděl. To je jedno, jel jsem do Liverpoolu, abych se setkal s Trevem. Byl to divný chlapík. Vysoký a... já nevím... tichý, a chodil, jako by klouzal. Bílý čaroděj. Ale dobrý. Vzal si vzorek z mého tetování, z toho na kotníku. Krev, kůži a kost. Pokoušel se přijít na to, co ta tetování dělají. No a přišli Lovci a my jsme utekli, ale upustil jsem tašku, co v ní byly vzorky, a musel jsem se vrátit a ta hezká holka je našla. Dala mi je a já jsem je pak spálil.“ Gabriel se na mě podíval, jako by čekal na zbytek příběhu. Nebyl jsem si jistý, co je zbytek příběhu, ale vzpomínal jsem si. „Byli tam dva Lovci. Skoro nás chytili, mě a Treva. Ale ta holka, ta s tím bratrem, byla součástí toho dobrýho gangu. Takže místo toho chytili Lovce. Já jsem odešel. Nevím, co s nimi udělali.“ Podíval jsem se na Gabriela a řekl: „Nikdy mě ani nenapadlo zabít Lovce. Teď by mě ani nenapadlo to neudělat.“ „Teď jsme ve válce,“ kývl Gabriel. „Je to jiné.“

19

Napul_ztraceny.indd 19

15/11/16 09:42

„Jo. To teda určitě je jiné.“ A pak jsem dodal: „Tenkrát jsem já byl ten vychrtlý, a teď jsi to ty.“ „Vychrtlý?“ A já jsem si uvědomil, že jsem mu neřekl, proč jsem se vůbec do té historky pustil, a vlastně jsme byli vychrtlí oba a co, stejně jsem se nemusel trápit s vysvětlováním, a tak jsem řekl: „To je jedno.“ Seděli jsme a dívali se do ohně, jediného záblesku světla na míle daleko. Nebe bylo zatažené, měsíc nesvítil a já jsem přemýšlel, kde jsou teď Trev a jeho kamarád Jim. A pak jsem si vzpomněl, že to nebyl Trev, kdo řekl, že jsem vychrtlý, ale Jim. „Byl jsem za Greatorex,“ pronesl Gabriel. „Jo, já vím.“ Vrátil se s balíčky polévky a sýra. Ke Greatorax to byla jakýmkoliv směrem hodina. Gabriel za ní zřejmě odešel, když jsem počítal kameny a pak nasbíral dřevo. Musel jsem počítat celé hodiny. „Žádné kloudné zprávy nemá,“ pokračoval. To jsem věděl také. Členové Aliance, kteří přežili bitvu, teď žili v sedmi odlehlých táborech po celé Evropě. My jsme patřili k táboru Greatorex, malé skupince v Polsku. Jen že jsme s nimi nebyli. Držím se mimo ostatní. Mám tady svůj vlastní tábor. Všechny tábory mají čísla. Tábor Greatorex je Tábor číslo tři. Takže soudím, že můj tábor je Tábor číslo 3 B, nebo Tábor 3 a půl. No to je jedno, prostě Greatorex tábor vede a je ve spojení s Táborem číslo jedna, Celiiným táborem, ale pokud vím, není toho moc, co by se dalo mezi tábory komunikovat. Všechno, co Greatorex může dělat, je, že trénuje mladé čarodějnice, které u ní přežily, v naději, že jednoho dne třeba ten trénink využijí.

20

Napul_ztraceny.indd 20

15/11/16 09:42

Když jsem posledně byl v Táboře číslo 3, sledoval jsem trénink. Líbila se mi Greatorex, ale ne její svěřenci. Nedívali se na mě, aspoň ne, pokud jsem se díval na ně. Když jsem se nedíval, cítil jsem na sobě jejich oči, ale kdykoliv jsem na ně upřel pohled, najednou se jim zdálo k smrti zajímavé něco na zemi. Myslím, že můj otec to tak vnímal také. Ani jemu se nikdo nechtěl podívat do očí. Ale pro mě to tak nebývalo. Před BB jsem byl součástí týmu, týmu bojovníků, já jsem byl ve dvojici s Nesbittem a Gabriel se Sameen, a trénovali jsme s Greatorex a ostatními. Byli jsme dobrý tým. Smáli jsme se a blbnuli spolu, a prali jsme se a společně jedli a povídali si. Stýská se mi po těch pocitech; jsou pryč a vím, že se už nikdy nevrátí. Ale Greatorex se svým týmem je i tak skvělá. „Trénování jí jde,“ poznamenal jsem. „Myslíš Greatorex?“ „Snad o ní mluvíme, ne?“ Nevěděl jsem, proč jsem na něj tak vyštěkl. „Měl jsi jít do tábora se mnou. Greatorex by tě ráda viděla.“ „Jo. Možná.“ Ale oba jsme věděli, že to znamená ne. Už to byly týdny, co jsem se naposled viděl s Greatorex či kýmkoliv jiným kromě Gabriela. Ve skutečnosti poslední dva lidé, které jsem kromě Gabriela viděl, byli ti dva Lovci, a ty jsem zabil. Když jsem tak o tom přemýšlel, obvykle zabíjím lidi, se kterými se setkám. Greatorex by mi měla být vděčná, že se držím stranou. „Chce ti ukázat své svěřence. Hodně se zlepšili.“ A já jsem nevěděl, co na to říct. Co bych měl říkat? „Aha?“ „Dobře.“ Nebo: „Komu na tom, sakra, záleží, když to stejně nic nezmění?“ Vážně jsem nevěděl, co odpovědět. Pak mě něco napadlo, zeptal jsem se: „Co je za den?“

21

Napul_ztraceny.indd 21

15/11/16 09:42

„Na to ses mě ptal včera,“ vzdychl Gabriel. „A?“ „Já nevím. Chtěl jsem se zeptat Greatorex, ale zapomněl jsem.“ Otočil se ke mně a zeptal se: „Záleží na tom?“ Zavrtěl jsem hlavou. Vůbec nezáleželo na tom, kolikátého je, nebo co je za den, až na to, že jsem se pokoušel si věci v hlavě udržovat jasné, ale každý den se zdál stejný jako ostatní a týdny ubíhaly, ale mohly to být i měsíce, a mně v paměti všechno splývalo. Potřeboval jsem se soustředit, a ne ztrácet přehled. Ty dva Lovce jsem zabil včera. Pak jsem se vrátil sem, ale zdálo se mi to už dávno. Musím se tam vrátit a podívat se na ta těla. Přijdou další Lovci, budou hledat své kamarády. Možná bych mohl jednoho chytit a vyslýchat ho. Třeba budou vědět něco o Annalise. Jestli je špion, vrátila se k Soulovi; možná ji Lovci viděli. Lehl jsem si na záda a položil si ruku přes obličej. Gabrielovi jsem o těch dvou Lovcích nepověděl, protože by to řekl Greatorex a ta by přesunula tábor, ale já jsem se chtěl předtím na ty Lovce podívat. Nejdřív jsem se ale potřeboval vyspat. Od Marcusovy smrti jsem toho moc nenaspal. Potřeboval jsem spát, pak se tam vrátím a zkontroluju Lovce. Nebo to možná nechám na jiný den. Zítra bych mohl pátrat směrem na jih. Zjistit, jestli tam není nějaká stopa po Annalise, pak se vrátit sem a pak zajít k tělům Lovců. Potřebuju taky získat víc jídla. Takže jih a pasti na králíky zítra, a mrtví Lovci a doufejme, že taky pár živých, pozítří. Uvědomil jsem si, že zírám na svou paži; ještě pořád jsem měl otevřené oči. Musím si pamatovat, abych zavřel oči. Musím spát. ***

22

Napul_ztraceny.indd 22

15/11/16 09:42

Seděli jsme těsně vedle sebe, nohy se nám kývaly nad výběžkem. Dolů se třepetaly listy. Annalisiny opálené nohy byly blízko vedle mých. Natáhla se pro padající list a chytila zároveň list i můj rukáv. Obrátila se ke mně, podržela mi list před obličejem, a pak mi jím poklepala na nos. Oči se jí třpytily, rychle se v nich točily stříbrné záblesky. Pleť měla hladkou a sametovou a já jsem toužil se jí dotknout. Pokusil jsem se naklonit dopředu, ale nemohl jsem se pohnout, byl jsem přivázaný k lavici a nade mnou stál Wallend a říkal: „Tohle bude možná trochu divný pocit,“ a přiložil mi ke krku něco kovového, a pak jsem klečel v lese a otec ležel na zemi přede mnou se zkrvaveným břichem. Držel jsem Právorozený a cítil, jak mi vibruje v ruce, jako by byl živý a toužil se pustit do práce. Pravou rukou jsem Marcuse držel za rameno, vnímal jsem látku jeho kabátu. A můj otec říkal: „Tohle dokážeš.“ A pak jsme začali. První rána mu jedním dlouhým tahem projela košilí a svaly, a pak jsme řízli znovu, hlouběji. A pak třetí rána, ještě hlouběji, projela žebry, jako by byla z papíru. Krev pokryla Marcusovu kůži a moje ruce, horká, ale rychle chladnoucí. Sevřel jsem prsty kolem jeho srdce, a když jsem se naklonil blíž, cítil jsem, jak bije. Kousnul jsem. Krev mi vystříkla do úst. Dávil jsem se, ale polkl jsem. A kousnul jsem znovu a díval jsem se otci do očí a on se díval na mě, zatímco mi jeho krev plnila ústa. Vzbudil jsem se zpocený, kašlal jsem a dávil se. Gabriel se ke mně posunul a objal mě. A já jsem objal jeho. Mlčeli jsme, jen jsme se drželi a bylo to pěkné. Zůstali jsme tak dlouho, až řekl: „Můžeš mi říct, co se dělo v tvém snu?“ Ale já jsem na to nechtěl myslet. A v žádném případě bych o tom nemluvil. Gabriel věděl, co jsem udělal, co jsem musel

23

Napul_ztraceny.indd 23

15/11/16 09:42

udělat, abych získal otcova Nadání. Viděl mě potom, pokrytého krví, ale aspoň mě neviděl to dělat. Myslí si, že kdybych o tom mluvil, cítil bych se líp, ale mluvení nezmění nic z toho, co jsem udělal, stane se jen to, že bude vědět, jak odporné to bylo a... „Nathane, mluv se mnou, prosím.“ A pak dodal: „Byl to jen sen, ne? Řekl bys mi přece, kdybys měl další vidění, že ano?“ Odstrčil jsem ho. Přál jsem si, abych mu neřekl, že začínám mít vidění.

24

Napul_ztraceny.indd 24

15/11/16 09:42