Nový den
zakřičela křivka
jiný pták odpověděl, jiný než křivka
první pták se zase ujal slova
a znovu křivka – kurva, je ráno usnul jsem je ráno, hodně časné
9
Napul_divoky.indd 9
13.4.15 12:04
kruci, kruci, kruci
musím se probrat
musím se probrat
nemůžu uvěřit, že jsem us...
ššššsšššsšssssšššsšsšššssšššsšššsššssš sšššsšššssššššššsšššššsššššsšssšššš ssšššššsššššsšššsššššsšššsšsšššššššššsš KRUCI! Ten zvuk je tady. TADY!
šššššššsšššsšssssšššsšsšššssšššsšššsšš ssšsšššsšššssššššššsšššššsššššsšssšššš ssšššššsššššsšššsššššsšššsšsšššššššššsšsš tahle úroveň hlasitosti znamená, ale kurva, že je někdo s mobilem blízko. hodně blízko. nemůžu uvěřit, že jsem usnul, když jsou mi lovci v patách. a ona. ta nejrychlejší. včera v noci byla hodně blízko.
šššššššsšššsšssssšššsšsšššssšššsšššsšš ssšsšššsšššssššššššsšššššsššššsšssššššssš UVAŽUJ! UVAŽUJ!
šššššššsšššsšssssšššsšsšššssšššsšššsšš ssšsšššsšššssššššššsšššššsššššsšssššššssš 10
Napul_divoky.indd 10
13.4.15 12:04
je to mobil, docela určitě je to mobil. ten zvuk je v mé hlavě, ne v uších, je v horní pravé straně, uvnitř, setrvalý, jako elektromagnetická interference, čisté syčení, mobilní syčení, hlasité, tři až čtyři metry daleko hlasité.
šššššššsšššsšssssšššsšsšššssššsšššššsššš šsšššsšššssššššššsšššššsššššsšssššššssššš jasně, dobrý, spousta lidí má mobil. kdyby to byla lovkyně, ta lovkyně, a kdyby mě zahlédla, byl bych teď už mrtvý. já nejsem mrtvý. nevidí mě.
šššššššsšššsšssssšššsšsšššssššsšššššsššš šsšššsšššssššššššsšššššsššššsšssššššssššš ten zvuk nezesiluje, takže se nepřibližuje. ale ani se nevzdaluje. zakrývá mě něco? ležím na boku, tvář vmáčknutou do země. naprosto nehybně. nevidím nic, jen zemi. musím se trochu pohnout. ale ještě ne. napřed přemýšlej. zachovej klid a promysli to.
ššššsššššsšššsššššsšššššsššššsšsšššš ssššššssšsssšsšsšsššššsšššsšššsšsššššsššš nefouká ani větřík, slunce nesvítí, světlo je dosud kalné. je časně. slunce musí být ještě za horami. země je chladná,
11
Napul_divoky.indd 11
13.4.15 12:04
ale suchá, žádná rosa. cítím vůni země a borovic... a ještě něco jiného. co je to za vůni? a také chuť. špatná chuť. chutná to jako... ale ne – nemysli na to nemysli na to nemysli na to nemysli na to mysli na něco jiného. Přemýšlej o tom, kde jsi.
šššššsšššsssššššsšššššššššsšššsššššsššš sšššsšsššššsššššsšššsšššsšsššššsššššsšššs Ležíš na zemi, časně ráno, a vzduch je chladný. Je ti zima. Je ti zima, protože... jsi nahý. Jsi nahý a horní půlka tvého těla je mokrá. Tvoje hruď, tvoje paže... tvůj obličej je mokrý. A pohneš prsty levé ruky, ten nejnepatrnější pohyb, a prsty jsou lepkavé. Lepí se k sobě. Jako by byly pokryté usychající, cukernatou šťávou. Ale není to šťáva – nemysli na to nemysli na to nemysli na to nemysli na to NEMYSLI NA TO! MYSLI NA NĚCO JINÝHO!
šššššššsssšssšššssšššsššsššsssššššsšššsšš 12
Napul_divoky.indd 12
13.4.15 12:04
MYSLI NA TO, ŽE CHCEŠ ZŮSTAT NAŽIVU! Budeš se muset pohnout. Lovci jsou ti v patách. Ta rychlá byla blízko. Včera v noci byla hodně blízko. Co se stalo včera v noci? Co se stalo? NE! ZAPOMEŇ NA TO!
ššššsššsšššsššsšsššššssšššsšššsššsšsššsšs MYSLI NA TO, ŽE CHCEŠ ZŮSTAT NAŽIVU. VYMYSLI, CO DĚLAT. Můžeš se podívat, nepatrně pohnout hlavou, abys viděl víc. Země u tvého obličeje je pokrytá borovým jehličím. Hnědé borové jehličí. Jenže ta hnědá není z borovice. Je to barva zaschlé krve. Tvoje levá paže je natažená. Je jí postříkaná. Pokrytá krustou uschlé hnědé. Ale tvoje dlaň jí není postříkaná, ta je v ní namočená. Červená.
šššššššssšššsšssssšššsšsšššsššsšššššsšššš Musíš najít potok a umýt se. Smýt to všechno.
sššsšššššsššššsšssššššssššsššsšššššsššššs Musíš jít. Pro své vlastní bezpečí se odsud musíš dostat. Musíš se pohnout. Dostat se pryč.
13
Napul_divoky.indd 13
13.4.15 12:04
šššššššsšssššssššššsšššssšsšššssšsšššssšs Ten mobil je blízko, ale nemění se to. Nepřibližuje se. Ale ty se musíš podívat. Musíš to zkontrolovat. Otoč hlavu na druhou stranu. To dokážeš. Vypadá to trochu jako kláda. Prosím ať je to kláda prosím ať je to kláda prosím ať je to kláda Není to kláda... Je to černé a červené. Černé boty. Černé kalhoty. Jedna pokrčená noha, jedna natažená. Černý kabát. Obličej má odvrácený. Má krátké světle hnědé vlasy. Nasáklé krví. Leží nehybně jako kláda. Pořád ještě mokrá. Pořád ještě z ní teče krev. Ale už ne rychle. Ten mobil je její.
šššššššsšššsšssssšššsšsšššssššš sšššsššssšsšššsšššssššššššsšššš šsššššsšssššššssššssšššsššššššš A jak zvedneš hlavu, vidíš ránu, která je její hrdlo, a je rozšklebená a krvavá a hluboká a
červená
14
Napul_divoky.indd 14
13.4.15 12:04
Čekat
Jsem zpátky ve Švýcarsku, vysoko v odlehlém údolí – ne v tom, kde stojí Mercuryin domek, ale blízko, půl dne chůze daleko. Jsem tady teď už několik týdnů, několikrát jsem se vrátil do Mercuryina údolí. Poprvé jsem se vracel ve svých stopách, hledal potok, kde jsem ztratil Právorozený, kouzelný nůž, který jsem ukradl Lovcům. Který ukradla Rose. Potok jsem našel snadno, nebylo ani těžké objevit na zemi krev a žluté skvrny. Ale Právorozený nikde. Chodil jsem nahoru a dolů podél potoka, prohledal místo uprostřed, pošpiněné hnisem: hledal jsem v keřích i pod kameny. Začínalo to být směšné – no vážně, dívat se pod kameny! Po dvoudenním hledání jsem s tím musel přestat. Začínal jsem pochybovat, jestli jsem Právorozený vůbec někdy měl, přemýšlel jsem, jestli ho nemohlo odtáhnout nějaké zvíře, jestli nemohl zmizet kouzlem. Ničilo mě to. Od té doby jsem se tam hledat nevrátil. Čekám teď tady, v jiném údolí, v jeskyni. Na tom jsme se domluvili, já a Gabriel, takže to dělám: čekám na Gabriela. Jednoho dne mě sem zavedl a schoval tady svou plechovou krabici s dopisy: jsou to milostné dopisy, které si psali jeho rodiče, jeho jediný majetek. Teď mám tu krabici v batohu. A já jsem tady. A říkám si, že jsme aspoň měli plán. Což je dobrá věc.
15
Napul_divoky.indd 15
13.4.15 12:04
Není to ale bůhvíjaký plán: „Kdyby se něco zvrtlo, čekej v jeskyni.“ A věci se zvrtly – a pořádně. Nemyslel jsem si, že bychom ten plán kdy potřebovali. Nikdy mě nenapadlo, že by se to mohlo tak zvrtnout, pokud bych nebyl mrtvý. Ale jsem živý. Je mi sedmnáct, jsem plnohodnotný čaroděj, který dostal své tři dary. Ale nejsem si jistý, kdo je ještě naživu. Rose... Rose je mrtvá... Tím jsem si jistý, zastřelili ji Lovci. Annalise upadla do spánku podobného smrti, je vězněm Mercury a já vím, že v tom stavu nemůže být moc dlouho, nebo se stav podobný smrti prostě změní v obyčejnou smrt. A Gabriel zmizel, mlčí, týdny potom, co jsme ukradli Právorozený – čtyři týdny a čtyři dny. Kdyby byl naživu, byl by tady a jestli ho chytili Lovci, mučili by ho a... Ale to je jedna z věcí, na které si nedovoluju myslet. To je během čekání jedno z mých pravidel: nemysli na negativní věci, drž se pozitivních. Problém je, že jediné, co můžu dělat, je sedět tady, čekat a přemýšlet. Takže se každý den přinutím projít všechny své pozitivní myšlenky a říkat si pokaždé, když si je probírám, že Gabriel se vrátí. A musím si říkat, že je to pořád ještě možné. Pořád ještě je možné, že to zvládnul. Jen si musím zachovat pozitivní myšlení. Ok, takže pozitivní myšlenky, ještě jednou. Zaprvé, všímat si věcí kolem sebe. Všude jsou pozitivní věci a já si všímám stejných pozitivních věcí každej pitomej pozitivní den. Stromy. Stromy jsou pozitivní věci. Většinou jsou vysoké a docela rovné a silné, ale pár je padlých a jsou porostlé mechem. Většina stromů má jehličí, ne listí, a odstíny zelené kolísají od téměř černé po limetkovou, podle slunce a stáří jehličí.
16
Napul_divoky.indd 16
13.4.15 12:04
Znám stromy tady tak dobře, že bych mohl zavřít oči a viděl bych každičký z nich, ale snažím se oči moc nezavírat – je snadnější zůstat pozitivní, když máte oči otevřené. Od stromů se posunu k obloze, což je také pozitivní, během dne je obvykle jasně modrá a průzračně černá v noci. Mám rád oblohu s takovou barvou. Někdy se na ní objeví mraky a podle toho, co z nich vidím, jsou velké a bílé, ne moc často šedé, nepřinášejí déšť. Letí většinou k východu. Vítr tu nefouká – v lese se k zemi nikdy nedostane. Co dál? No jasně, ptáci. Ptáci jsou pozitivní a hladoví a hluční – pořád pokřikují nebo se cpou. Někteří jedí semínka a jiní hmyz. Vysoko nad lesem krouží vrány, ale nesletí níž ke mně. Jsou černé. Ostře černé. Jako by je někdo nůžkami vystříhal z kusu černého papíru. Dívám se po orlovi, ale nikdy jsem žádného neviděl. Přemýšlím o svém otci a jestli se opravdu přeměnil v orla a sledoval mě a zdá se to tak dávno... Dost! Úvahy o mém otci sem nepatří. Musím být opatrný, když přemýšlím o něm. Musím být k sobě přísný. Jinak je moc snadné sklouznout k negativitě. Takže... zpátky k věcem kolem mě. Kam jsem se dostal? Probral jsem stromy, oblohu, mraky, ptáky. No ano, taky tu máme ticha... spoustu ticha. Obrovská ticha. Ticho v noci by naplnilo Tichý oceán. Miluju ticho. Tady nic nebzučí, žádné elektromagnetické interference. Nic. Hlavu mám čistou. Myslím, že bych měl slyšet řeku na dně údolí, ale neslyším; stromy zvuk blokují. Takže ticha můžeme odškrtnout. A pak tady jsou pohyby. Věci, které se zatím pohnuly: malá jelení zvěř, pár jsem jich viděl; jsou to tichá a hnědá a trochu křehká a maličko nervózní
17
Napul_divoky.indd 17
13.4.15 12:04
stvoření. Také králíci, ti jsou šedohnědí a tiší. A pak také hraboši, šedohnědí, a svišti, šedí a tiší. Potom tu jsou pavouci, černí a mlčenliví, mouchy, černé a tiché až do chvíle, kdy jsou blízko, potom jsou neuvěřitelně, legračně hlučné; jeden ztracený motýl, modrý jako len, tichý; padající borové šišky, hnědé, ty nejsou tiché, vydávají něžný zvuk, když dopadnou do lesního podrostu – „dum“; padající borové jehličí, hnědé, hlučné asi jako sníh. Takže tohle je pozitivní: motýli a stromy a tyhle věci. Všímám si i sám sebe. Mám obuté staré boty. Silné podrážky, ale pružné, protože jsou ochozené. Hnědá kůže je okopaná a do levé teče prasklým švem. Džíny jsou pytlovité, pohodlné, ošoupané tak, že se třepí, roztržené na levém koleni, roztřepené okraje nohavic, kdysi modré, teď šedé, ušpiněné od hlíny, tu a tam zelené skvrny od lezení po stromech. Pásek: silná černá kůže, mosazná spona. Je to dobrý opasek. Tričko: teď šedé, vpravo díra, na rukávu drobné dírky, jako by se do něj pustily blechy. Ale nemám blechy, aspoň si to nemyslím. Nic mě nesvědí. Ale jsem trochu špinavý. Ale některé dny se myju, vždycky když se probudím zakrvácený. Šaty ale nemám zakrvácené, což je něco. Vždycky se probouzím nahý, když jsem... Vrať se k myšlenkám o oblečení! Kde jsem to byl? Tričko, aspoň myslím. A přes tričko mám košili, teplou a tlustou, vlněnou, v kostkovaném vzoru je pořád ještě patrná zelená, černá a hnědá. Zůstaly na ní tři černé knoflíky. Díra v pravém předním dílu. Roztržený levý rukáv. A mám rukavice. Šálu mám v batohu, myslím. Nedíval jsem se do něj už věky. Měl bych to udělat. Měl bych co dělat. Myslím, že rukavice jsou také v něm, možná. A teď co?
18
Napul_divoky.indd 18
13.4.15 12:04
Ještě není tma. Můžu víc přemýšlet o sobě. Moje ruce jsou hotový průšvih. Naprostý průšvih. Jsou snědé, vrásčité, drsné; jizvy na pravém zápěstí jsou ohyzdné, kůže jako by byla rozpuštěná; nehty mám černé a okousané do masa a pak to tetování. Tři tetování na pravém malíčku a jedno velké na hřbetu levé ruky. Č 0.5. Tetování Polovičního kódu. Tak, aby všichni věděli, co jsem: poloviční Černý čaroděj. A v případě, že by tahle tetování přehlédli, mám ještě další na kotníku a jedno na krku (mé nejoblíbenější – vtip!). Ale je toho víc než jen tetování, víc než cejch: je to také určité kouzlo. Kdyby mě chytili Lovci, kdyby mě dostal pan Wallend, uříznou mi prst a strčí ho do čarodějnické lahvičky a pak budu zcela v jejich moci. Mohli by ten prst využít k tomu, aby mě mučili, nebo mě zabili, a mohli by to udělat kdykoliv, stačilo by tu lahvičku spálit. To je to, co si myslím, že by udělali. Pomocí těch tetování mě můžou ovládat. Použili by je, aby mě přinutili zabít mého otce. Až na to, že já nechci zabít svého otce. Nemohl bych, ani kdybych chtěl, protože můj otec je pořád ještě nejmocnější Černý čaroděj, o kterém jsem kdy slyšel, a ve srovnání s ním nejsem nic. Chci říct, umím bojovat, jasně, a umím utíkat, jistě, ale proti Marcusovi by to nikdy nemohlo stačit. Kruci! Zase už přemýšlím o něm. Měl bych se vrátit k přemýšlení o svém těle. Někdy mé tělo tropí divné věci. Mění se. Měl bych o tom víc přemýšlet. Musím se snažit přijít na to, jak se mění, proč se mění a v co se to, ku***, mění. Ani si to nepamatuju, ale vím, že se to stalo, protože jsem se probudil nahý a trochu míň hladový. I když je mi někdy špatně, vyzvracím noční potravu a pak se dávím znovu a znovu.
19
Napul_divoky.indd 19
13.4.15 12:04
Nevím, jestli je to proto, že moje tělo není schopné přijmout to, co jsem snědl. Většinou jím malá zvířata, ačkoliv si nepamatuju, že bych je ulovil. Ale vím, že se to děje, protože ve zvratcích jsou pak drobné kosti, cáry srstnaté kůže a krev. Jednou jsem v tom viděl i ocas. Myslím, že to byl krysí ocas. Vím, že se měním v nějaké zvíře. Je to jediné vysvětlení. Mám stejné Nadání jako můj otec. Ale nepamatuju si z toho nic: ani tu přeměnu, ani to, že jsem zvířetem, ani jak se měním zpátky. Nic až do chvíle, kdy se po tom všem probudím. Vždycky spím, takže soudím, že jsem tím vším vyčerpaný. Včera v noci jsem dostal nějakou srnu. Probudil jsem se vedle napůl sežraného těla. Ale nevyzvracel jsem to. Žaludek si už nejspíš zvykl. Byl jsem hladový, strašlivě hladový, ale teď už nejsem. Takže to zřejmě svědčí o tom, že si člověk zvykne na cokoliv, dokonce i na syrové maso. Ale stejně bych vraždil pro pořádné jídlo. Burger, hranolky, dušené maso, bramborová kaše, hovězí pečeně a yorkshirský pudink. Lidské jídlo. Vanilkový krém! Opatrně! Je lepší nemyslet na to, co nemůžu mít: to je cesta do pekel! Musím být se svými myšlenkami opatrný. Nesmím upadat do negativity. A dneska mi pozitivita šla dobře, takže se můžu odměnit přemýšlením o jiných lidech, dokonce i o otci, ale s myšlenkami o něm musím být hodně opatrný. Setkal jsem se s ním. Setkal jsem se s Marcusem. Nezabil mě, nikdy jsem si teda vážně nemyslel, že by mě zabil, ale vzhledem k jeho pověsti se to mohlo zvrtnout jakýmkoliv směrem. Větší část svého dětství jsem byl přesvědčený, že je Marcusovi jedno, co se mnou je, ale ukázalo se, že na mě celou tu dobu myslel, stejně jako jsem já myslel na něj. A vždycky měl
20
Napul_divoky.indd 20
13.4.15 12:04
v úmyslu mi pomoct. Vyhledal mě. Pak pro mě zastavil čas, což, jak soudím, není úplně jednoduché, dokonce ani pro něj ne. Provedl mou předávací ceremonii: nechal mě pít svou krev a dal mi tři dary. Ten zlatý prsten, který mi věnoval, jeho prsten, mám na prstě, otáčím jím, zvedám si ho ke rtům a cítím, jak je těžký a jak chutná kov. Kulku, kterou ze mě otec vyjmul, kouzelnou kulku Lovců, mám schovanou v kapse. Někdy potěžkávám i ji, i když si nejsem moc jistý, že jsem rád, že ji mám, protože to je věc od Lovců. A třetí dar, který mi dal, můj život, pořád ještě mám. Stále ještě nevím, jestli se opravdu počítá, protože jsem nikdy neslyšel o nějakém daru, který by nebyl hmotná záležitost, ale on je Marcus a já si myslím, že nejspíš ví, co dělá. Jsem naživu díky svému otci. Mám své Nadání díky svému otci, a to Nadání je stejné jako jeho. Většina čarodějnic se dlouho pachtí, než přijde na to, jaké je jejich Nadání, možná jim trvá rok nebo i déle, než na to přijdou, ale já jsem to svoje nemusel vůbec hledat. Našlo si mě samo. Ale nevím, jestli je to dobře. Bude lepší myslet na něco jiného... Moje rodina, to je něco pozitivního, na co bych mohl myslet. Když uvažuju nad svou rodinou, nesklouzávám moc často k negativismu. Pořád ještě se mi stýská po Arranovi, ale není to zdaleka tak zlé, jako když jsem byl uvězněný u Celie. Ty první týdny v kleci mi bratr strašlivě chyběl. Ale to už jsou celé věky... myslím, že dva roky. Rada mě odvedla krátce před patnáctými narozeninami, těsně před Arranovým Předáním. Ano, je to už přes dva roky, ale vím, že je v pořádku a Deborah také. Ellen, moje polokrevná přítelkyně, kontaktovala Arrana, ukázala mu mou fotografii, a já jsem pak viděl jeho video, slyšel jsem, co mi vzkázal. Ale vím, že je jim beze mě líp. Už
21
Napul_divoky.indd 21
13.4.15 12:04
nikdy je nesmím vidět, ale to nevadí, protože oni vědí, že jsem naživu, že jsem utekl a jsem na svobodě. Být pozitivní, to je to, co dělám, a je to pozitivní, protože čím déle jsem od nich, tím líp pro lidi, na kterých mi záleží. Někdy sedím u vstupu do jeskyně, možná si tam lehnu a trochu si zdřímnu, ale nespím moc dobře a obecně se cítím líp, když sedím tady nahoře na stromě, odkud mám dobrý výhled. Svahy jsou tady příkré; nikdo se tu neprochází jen tak z dlouhé chvíle. Ale člověk nikdy neví. A Lovci jsou ve sledování dobří. Snažím se o Lovcích moc nepřemýšlet, i když není rozumné předstírat, že neexistují. No ale tak sedím nahoře na tom svém stromě, a když je tma, jako je teď, dovolím si vzpomínat na staré dny, než mě odvedla Rada, před Celií, než mě zavřeli do klece. Moje nejmilejší vzpomínka je na to, jak si s Arranem hrajeme v lese za babiččiným domem. Schoval jsem se na stromě, a když mě Arran konečně zahlédl, vylezl za mnou, ale já jsem šplhal pořád výš a výš po tenkém kmeni. Prosil mě, abych přestal, a tak jsem slezl k němu a seděli jsme spolu, skoro jako sedím teď, opíral jsem se o něj, nohama jsme objímali větev. A já bych dal kdeco za to, abych s ním tak zase mohl sedět, cítit teplo jeho těla, podpírajícího moje. Poznat, že se usmívá, jen z pohybu jeho hrudníku, cítit jeho dech, jeho ruku, která mě objímá. Ale je lepší si takové myšlenky moc nepřipouštět. Je lepší nemyslet na to, co nemůžu mít. Vzpomínám i na babičku, na její včely, její boty a slepice, a na zablácenou podlahu v kuchyni. Naposledy jsem babičku viděl, když mě odvedli. Byl jsem v budově Rady, oznámili mi, že přijde Celia, aby byla mou „strážkyní a učitelkou“. To bylo poprvé, co jsem Celii viděl, poprvé, co jsem slyšel její zvuk, její Nadání,
22
Napul_divoky.indd 22
13.4.15 12:04
kterým mě dokázala omráčit. Zdá se to jako celá věčnost. Celia mě srazila tím zvukem a pak mě odnesli a já jsem naposledy uviděl babičku, zdála se stará a vyděšená, stála sama uprostřed místnosti, kde se konalo moje Hodnocení. Když nad tím teď přemýšlím, myslím, že babička věděla, že už mě nikdy neuvidí. Celia mi pověděla, že umřela, a já vím, že babičku donutili, aby se zabila sama, stejně jako to udělali s mou matkou. Teď vím... Co je to? Kroky! V noci! Adrenalin mi vletěl do žil. Ovládej se! Poslouchej! Lehké kroky. Dost lehké na to, aby to byl Lovec. Pomalu otáčím hlavu. Nevidím nic. Těžké mraky zakrývají nebe, do lesa neproniká ani paprsek měsíčního světla. Další kroky. Víc adrenalinu. Kruci! To je víc než adrenalin – to je to zvíře ve mně. A pak ji uvidím. Malá srnka. Nervózní. A adrenalin zvířete málem vybuchne, zvíře ve mně chce nabýt vrchu. Uklidni se! Uklidni se! Dýchej pomalu. Počítej nádechy. Jednou pomalu nadechnout a pomalu vydechnout. Podruhé pomalu nadechnout – a zadržet dech – a pomalu vydechnout. Potřetí pomalu nadechnout – a cítím to v rozpalující se krvi – a pomalu vydechnout. Počtvrté pomalu nadechnout a je to to zvíře ve mně, cokoliv to je, co mě nutí se změnit. Srna se posune stranou a rychle se ztratí v šeru. A já jsem tady, člověk, a srna není mrtvá. Dokážu ovládat své Nadání.
23
Napul_divoky.indd 23
13.4.15 12:04
Aspoň ho zastavit. A jestli ho dokážu zastavit, možná ho dokážu i uvolnit. Usmál jsem se. Poprvé za celé týdny jsem se cítil kvůli něčemu opravdu a upřímně pozitivně. Vedl jsem si dneska dobře, držel jsem se seznamu, nezatoulal se moc daleko do negativního. Mohl bych se odměnit několika dobrými myšlenkami, věcmi, které si šetřím pro zvláštní příležitosti. Moje nejmilejší jsou ty o Annalise. A tohle je to, co si pamatuju...
24
Napul_divoky.indd 24
13.4.15 12:04