PRVNÍHO LISTOPADU, 12.01 TICHOMOŘSKÉHO STANDARDNÍHO ČASU
Počátek před početím: preludium života Odeslal: Leonardgeniuszhadu@psmrtnzvot.pkl
Dobro a zlo vždy existovaly. A vždy existovat budou. Neustále se mění jen naše příběhy o nich. V šestém století před Kristem vykonal řecký zákonodárce Solón cestu do egyptského města Sais a zpět se vrátil s následujícím líčením konce světa. Podle kněží z chrámu bohyně Neit Zemi postihne kataklyzma, jež ji zakryje plameny a jedovatým dýmem. Za jediný den a jedinou noc se celý světadíl potopí, klesne do moře a falešný mesiáš povede celé lidstvo vstříc zkáze. Egyptští zřeci předpověděli, že apokalypsa započne jedné poklidné noci na majestátním vršku tyčícím se nad královstvím losangeleským. A zde, jak pějí starodávná orákula, se zámek zlomí a otevře. Mezi velikolepými, zdmi obehnanými sídly v Beverly Crestu pevná petlice se odsune. Jak nám zaznamenal Solón, doširoka se na svých závěsech rozevřou bezpečnostní vrata. A pod nimi čekají, spíce, říše westwoodské a brentwoodské a santamonické, rozkládajíce se v pavučině pouličních světel. A až ozvěnou bude doznívat poslední odbití půlnoci, za těmi doširoka otevřenými křídly vrat bude dlít toliko tma a ticho, leč jen než se burácivě probere k životu motor automobilu a dvé světel se objeví a povede ten hluk kupředu. A z oné brány se vynoří Lincoln Town Car, šouravě se posune vpřed a započne svůj pomalý sestup po vlásenkách zatáček až k horní části Hollywood Boulevardu. Ta noc, jak popisuje pradávné proroctví, je poklidná, ani vítr nezavane; nicméně jak se lincoln pomalu sune, vsled za ním začíná sílit bouře. Klesá z Beverly Crestu k Hollywood Hills a táhne se dlouhý a černý jako jazyk člověka zardoušeného oprátkou. Růžové šmouhy lamp kloužou po jeho naleštěném černém krunýři a on sám se leskne jako skarab unikající z hrobky. A na North Kings Road světla Beverly Hills a Hancock Parku zablikají a pohasnou, ne 5
dům po domu, to ulice po ulici vypadávají z elektrické sítě do temnoty ve své celistvosti. A u North Crescent Heights Boulevardu upadá do nicoty čtvrť Laurel Canyon; nejen světla, i zvuky a pozdně noční hudba jsou zdolány. Poslední chvějivé doklady existence města jsou vymazávány, jak vůz plyne z kopce dolů, od North Fairfax Avenue přes Ogden Drive až k North Gardner Street. Takto temnota zaplavuje město vsledu za elegantním vozem. Po ní pak následuje krutý vítr. Jak předpověděli kněží dávných časů, tento vítr cloumá kšticemi vysokých palem na Hollywood Boulevardu, jež zametají oblohu. Jejich zmítající se listy vrhají dolů strašlivé, měkké tvary, jež s ječením dopadají na dlažbu. A ty zběsilé měkké tvary s kaviárovitě vypoulenýma očima a šupinatě ještěřími ocasy buší do projíždějícího Town Caru. Dopadají s ječením. Jejich horečné spáry drápou do vzduchu. Ani při prudkém dopadu však neprorazí čelní sklo, protože je neprůstřelné. A otáčející se pneumatiky lincolnu je s rachotem přejíždějí a drtí jejich padlou tkáň na kaši. A těmito dolů se řítícími, ječícími, chňapajícími tvary jsou krysy. Jsou jimi k smrti mrštěná, mrskající se těla vačic. Pneumatiky lincolnu prorážejí rudý koberec rozdrcené srsti. Stěrače čistí ještě teplou krev, aby řidiči dopřály výhledu, a ani rozlámané kosti neprobodávají pneumatiky, protože i jejich pryž jest neprůstřelná. Tak neúnavný je vítr, že zametá ulici, žene před sebou to břemeno rozbité havěti, koulí tím přílivem utrpení neustále za zádí Town Caru, jenž se už dostal na Spaulding Square. Trhliny blesků člení oblohu a déšť je hnán do velkolepých opon, které bombardují taškové střechy. Hrom dunivě troubí fanfáry a déšť rabuje městské popelnice a trhá plastové sáčky a polystyrénové kelímky. A poblíže vznosné věže Rooseveltova hotelu je bulvár jinak pustý a armáda smetí postupuje městem nebrzděna semafory ni jinými automobily. Každá ulice, každá křižovatka, vše je liduprázdné. Chodníky jsou pusté, jak pradávní zřeci přislíbili, a ve všech oknech vládne tma. Po vroucích nebesech se nepotulují světla žádných letounů a zalknuté dešťové odpady zanechávají ulice zaplavené deštěm a srstí. Ulice jsou kluzké vnitřnostmi. A než dospějeme ke Grau6
manovu čínskému divadlu, celé Los Angeles se změnilo v takováto jatka a chaos. Avšak nedaleko před vozem, v bloku číslo 6 700, ještě stále září neony. V tomto jediném kousku Hollywood Boulevardu je tma stále teplá a klidná. Na dlažbu nedopadá žádný déšť a zelené markýzy Mussova a Frankova grilu nehybně visí. Mraky nad tímto blokem jsou otevřené jako tunel a odhalují měsíc, a stromy podél chodníků se nepohnou. Reflektory lincolnu jsou tak pokryté rudou barvou, že vrhají vpřed šarlatovou cestu a vůz jede po ní. Zářící rudé paprsky odhalí na chodníku mladou pannu, jež stojí přes ulici naproti Hollywoodskému muzeu voskových figurín. Tam, v oku uprostřed strašlivé bouře, upírá zrak dolů, na hvězdicový tvar litý v růžovém betonu, zcela zapuštěný do chodníku. V ušních boltcích má ta děva vybroušená kubická zirkonia velká co deseticent. A její nohy jsou obuty do fejků Manolo Blahnik. Jemné záhyby její rovné sukně a kašmírového svetru jsou zcela suché. Masa kudrnatých rusých vlasů jí spadá na ramena. Na růžové hvězdě se skví jméno „Camilla Spencerová“, leč tato panna není Camilla Spencerová. Chodník hyzdí jako strup růžový kusanec uschlé žvýkačky, hyzdí jej několik takových, růžových a šedých a zelených. Žvýkací guma nenese jen potisk lidských chrupů, ale též klikatý vzorek kolemjdoucích podrážek. Mladá děva dloubá do žvýkaček špičkou svých falešných Manolo Blahniků, až konečně onu oplzlou gumu odkopne. Až konečně je hvězda, pokud ne čistá, tedy čistší. Ve své bublině klidné noci, tiché noci, panna sevře lem sukně a přiblíží si jej k ústům. Plivne na látku, poklekne a cídí hvězdu, leskem leští jméno vyvedené na ní v mosazi, zapuštěné do růžového betonu. Když Town Car zastaví u obrubníku poblíž ní, dívka vstane a překročí hvězdu se stejnou úctou, s jakou by jiný překročil hrob. V jedné ruce drží povlak na polštář. Prsty s olámanými bílými nehty se svírají v pěst a drží pevně ten pytlík z bílé látky, ztěžka prověšený čokoládovými bonbóny Tootsie Roll a Charleston Chew a lékořicovými pendreky. V té druhé ruce má napůl snědenou tyčinku Baby Ruth. Porcelánem zdobené zuby lenivě žvýkají. Lem z rozteklé čo7
kolády črtá obrys jejích našpulených, napuchlých rtů. Proroci z města Sais nás varují, že krása této mladá ženy bude taková, až kdokoli, kdo ji zří, zapomene na všechny radosti krom jídla a sexu. A tak fyzicky lákavá bude její pozemská podoba, že každý divák se promění v pouhý žaludek a kůži. A dále orákula pějí, že není ani živá, ani mrtvá. Ani smrtelná, ani duch. Lincoln zatím líně vrní u krajnice a rudá z něj kape. Zadní okno bližší k chodníku se hučivě spustí na škvírku a z luxusního interiéru se ozve hlas. Uvnitř toho oka hurikánu se mužský hlas zeptá: „Koleduješ?“ Do všech směrů tak daleko, jak by kamenem dohodil, za neviditelnou stěnou tma stále jen vře. Panniny rty potažené rudorudou rtěnkou – odstín „Lovkyně“ –, její plné rty se stáhnou do úsměvu. Tady je vzduch tak nehybný, že každý může zachytit vůni jejího parfému podobného květům zanechaným v kryptě, vylisovaným a schnoucím po tisíc let. Přikloní se k okénku a praví: „Jedeš pozdě. Už je zítra…“ V odmlce dlouze, smyslně zamrká pod tyrkysovým očním stínem, a zeptá se: „Kolik je?“ A jest zjevné, že ten muž pije šampaňské, protože v tom klidném okamžiku dokonce i bublinky z něj znějí hlasitě. A hlasitě zní také tikání jeho náramkových hodinek. Pak mužský hlas zevnitř vozu řekne: „Je nejvyšší čas, aby šly všechny zlobivé holčičky do postele.“ Mladá žena si povzdychne, nyní již teskně. Olízne si rty a její úsměv ochabne. Zpola nesměle, zpola smířeně praví: „Nejspíš jsem přetáhla zákaz vycházení.“ „Někdo to má rád, když ho pořádně přetáhnou,“ odpoví muž. Následně se jí zadní dveře lincolnu otevřou a panna také bez zaváhání vsedne. A tyto dveře, pějí proroci, jsou branou. A vůz samotný, to je tlama hltající cukroví. A Town Car ji zhltne do svého žaludku: interiér má hojně čalouněný sametem jako rakev. Tónované okno se s hučením zavře. Vůz běží naprázdno, z kapoty se mu páří, z naleštěného trupu stéká voda, nyní má kolem sebe rudou obrubu, zvětšující se vous ze sražené krve. Nachové stopy pneumatik vedou z míst, odkud vůz přijel, až do místa, kde teď 8
parkuje. Za ním běsní bouře, ale tady není slyšet nic než ztlumené ejakulace vykřikujícího muže. Pradávní ten zvuk popisují jako mňoukání, jako když krysy a myši cosi drtí k smrti. Následuje ticho, a potom zadní okno ještě jednou sjede. Olámané bílé nehty se vysunou ven. Houpe se v nich latexová kožka, menší obdoba dívčina bílého povlaku na polštář, ztěžka visící miniaturní sáček. Jeho obsah: cosi kalně bílého. To latexové pouzdro je pomazané rudorudou rtěnkou. Je pomazané karamelem a mléčnou čokoládou. A dívka, stále usazená vzadu v autě, místo aby tu věc upustila do škarpy, přiblíží k otevřenému oknu obličej. Přiloží si latexový sáček ke rtům a vydechne do něj co nejvíc vzduchu. Nafoukne jej a zručně zaváže otevřený konec. Asi jako když porodní bába zavazuje novorozenci pupeční šňůru. Asi jako když klaun na pouti uzluje balónky. Sváže nafouknutou kůži, uvězní uvnitř mléčný obsah, prsty tím začne kroutit. Ohýbá a kroutí tím válcem, až začne mít tvar člověka se dvěma pažemi, dvěma nohama, s hlavou. Vúdú panenka. Velká jako novorozeně. Odporný výtvor, stále pokrytý sladkou vrstvou z jejích rtů, kalný záhadným polévkovitým obsahem získaným od toho muže, pak mrští přímo na střed vyčkávající růžové hvězdy. Podle proroctví zapsaného Solónem je tato drobná zpodoba obětí z krve a semene a cukru, položenou na posvátný pentagram, je to obětina učiněná u Hollywood Boulevardu. Té noci a tím obřadem se započíná odpočet do Soudného dne. A znovu zaplní karosérii vozu zrcadlo okna. A v tom okamžení bouře, déšť a tma pospolu pohltí vůz. Lincoln odjíždí od obrubníku, odnáší mladou dívku pryč, a zatím větry ženou po zemi její odložené ne-dítě. Ten zasukovaný měchýř. Tu modlu. Vítr a déšť pasou své hojné stádečko zmasakrované havěti a plastového odpadu a uschlé žvýkačky, otáčejí jím a ženou to vše směrem, jehož si přitažlivost žádá.
9
DVACÁTÉHO PRVNÍHO PROSINCE, 06.03 STŘEDOEVROPSKÉHO ČASU
Jím, tedy jsem Odeslala: Madisonspencerova@psmrtnzvot.pkl
Laskavý tweetaři! Bude záhodno předem poznamenat, že jsem svou mysl odjakživa brala jako trávicí orgán. Jako žaludek zpracovávající znalosti, když dovolíš. Lidský mozek je vrásčitá masa se smyčkami, a tak nepochybně připomíná šedé střevo, a právě uvnitř těchto myslících útrob jsou moje zážitky mělněny a tráveny a stává se z nich můj životní příběh. Myšlenky se vyskytují v podobě aromatických říhnutí či štiplavých zvratků. Nestravitelné chrupavky a kosti mých vzpomínek jsou pak vyměšovány v podobě těchto slov. Spletité, zvrásněné a zohýbané šedé vnitřnosti mojí mysli existují coby jakýsi pupek intelektu. Tragédie jsou zdroj vředů. Komedie jsou nutriční zdroj. A můžete být v klidu, protože vposledku vaše vzpomínky o mnoho přežijí vaše tělo – jen se podívejte na mě. Jmenuji se Madison Desert Flower Rosa Parks Coyotte Trickster Spencerová a jsem duch. Což znamená: „Bububu!“ Je mi třináct a mám krapet nadváhu. Což znamená: jsem mrtvá a ještě tlustá. Což znamená: jsem prase na terase, špekoun špekounská, špekatá. Jen se zeptejte mojí mámy. Je mi třináct a jsem tlustá – a tak zůstanu navždycky. A jasně, znám slovo nutriční. Jsem mrtvá, ne negramotná. Už jste slyšeli termín krize středního věku? Prostě vyjádřeno, trpím nyní „krizí smrtního věku“. Po asi osmi měsících strávených v planoucím podsvětí pekelném jsem teď dopadla tak, že bloudím jako duch ve hmotném světě živoživých, což je stav obvykleji známý jako očistec. Je to přesně stejné jako letět rychlostí Mach 1 v tátově Saabu Draken z Brazílie do Rijádu, ale pak ztvrdnout nad letištěm na čekačce, lítat v kruzích a čekat na povolení k přistání. Řečeno prostě a na rovinu, očistec je místo, kde zmizíkujete v knize vlastního života. 10
A co se týče pekla, nemusíte mě litovat. Všichni máme před Bohem tajemství a to je vyčerpávající. Pokud někdo zaslouží hořet v neuhasitelném jezeře věčných plamenů, tak já. Jsem čiré zlo. Žádný trest není dost přísný. Co se mě týče, tkáně jsou moje curriculum vitae. Můj tuk je moje databanka. Okamžiky z mojí minulosti jsou archivované a uchované v každé obézní buňce mých duchošpeků, takže shodit by pro Madison Spencerovou bylo totéž co zmizet. Špatné vzpomínky jsou lepší než žádné. A klidně mi věřte, ať už jde o vaše špeky nebo bankovní konta nebo milovanou rodinu, jednou taky budete zápolit s touhle nechutí opustit svět živoživých. Věřte mi, že když zemřete, ze všech, koho musíte opustit, budete nejobtížněji opouštět sebe. Ano, laskavý tweetaři, je mi třináct a jsem dívka a znám výraz curriculum vitae. Ba co víc, vím, že dokonce ani mrtví nechtějí zmizet úplně.
11
DVACÁTÉHO PRVNÍHO PROSINCE, 06.05 STŘEDOEVROPSKÉHO ČASU
Jak se mi povedlo upadnout v Boží nemilost, i když jsem do ní už jednou upadlá byla Odeslala: Madisonspencerova@psmrtnzvot.pkl Laskavý tweetaři! Netrčela bych na těchto kamenitých Galapágách, jež se zovou Země, a nepila bych teplou želví moč, jíž je lidská společnost, nebýt halloweenského šprýmování jistých tří slečen Cour O’Courishových. O dotyčném Halloweenu jsem byla zardoušena a zbavena krve na všehovšudy osm měsíců. Nejvejš. Ano, a byla jsem zatracena za to, že jsem spáchala děsuplnou vraždu, která zde bude vbrzku odhalena. Jedním z hlavních trýznění v pekle je to, že všichni potají víme, proč si zasloužíme v něm být. Já jsem tomu unikla proto, že na svátek Všech svatých se veškeré obyvatelstvo Hádu vrací na Zemi a od soumraku do půlnoci se snaží shánět solené oříšky v griliáši a rozinky v čokoládě. I já jsem tudíž byla pilně zaměstnána probíráním předměstských čtvrtí a hromaděním tyčinek Twix a Almond Joy, abych rozmnožila poklady pekelné, když tu odkudsi ze ztemnělých dálav ke mně vítr donesl moje jméno. Sbor dívčích hlasů, těch lichotných, pisklavých pubertálních hlásků monotónně odříkával moje jméno: „…Madison Spencerová… Maddy Spencerová, přijď k nám. Poroučíme ti, přijď a buď nás poslušna.“ Něco vám předmrtvým řeknu: my postživí nejsme vaši poskoci. Mrtví mají lepší věci na práci než zodpovídat ty vaše debilní dotazy u spiritistických stolků, které se týkávají loterií a kdo se s vámi ožení nebo vdá. Vy a ty vaše hrátky na seancích, klepající stolečky, ty vaše fígle k přilákání duchů. Měla jsem přinejmenším čtyři hodiny tmy na to, abych nasbírala hodně kitkatek, a klidně si mě přivolá squadra uhihňaných slečen Mrch Mrchensteinových. Seděly na mojí někdejší posteli, v pokoji v mojí někdejší penzionátní škole ve švýcarském Locarnu, a jednohlasně vzývaly: „Zjev se nám, Madison Spencerová. Ať vidíme, jestli ta tvoje tlustá prdel po smrti trochu zhubla.“ A smály se do těch svých štíhlých dlaní. 12
Pak se okřikly navzájem a ta sebranka Schlapek Vanderschlappenových deklamovala dál: Ukaž nám svou tajnou spektrální dietu.“ Ten infantilní vtípek je zase rozhihňal, takže se skácely a vrážely rameny jedna do druhé. Seděly se zkříženýma nohama, podrážkami bot mi špinily povlečení, sem tam některá kopla do čela mojí někdejší postele, cpaly se popkornem a na talířku měly pár zapálených svíček. „Máme tu bramborový lupínky,“ dobíraly si mě a zvedaly v rukou sáček. S grilovací příchutí. „Máme tu cibulovou omáčku.“ Jeden hlas zpěvavě pronesl: „Tumáš, Madison… Tumáš, špekoune špekoune špekoune…“ Všechny hlasy dohromady zpívaly: „Chrochrochroooooo!“ Hlasitě chrochtaly do ledové halloweenské noci. „Tumáš, čunasi, čuně čuně čuně čuně…“ Frkaly. Hekaly. Volaly: „Uíí uíí uííí.“ Hlasitě mlaskaly a žvýkaly a pusy měly plné vysokokalorických dobrot a pištěly smíchy. Ne, laskavý tweetaři, ani ve svém hněvu jsem je nepovraždila. I když toto píši, jsou stále naživu, jen pokořené. Postačí říct, že jsem dorazila v černém Lincolnu Town Car a vyhověla jejich buranskému jódlování. Onoho dotyčného Halloweenu jsem přiměla tu trojici neblaze proslulých slečen Cour Courevičových, aby vyprázdnily skrovný obsah svých anorektických útrob. Hanba, hanba mi. Na svou obranu však mohu uvést, že jsem byla krapíteček zneklidněna a rozrušena tím, že můj zákaz vycházení se blíží. Zdržet se po půlnoci byť jediný úder hodin pro mě znamenalo ocitnout se ve vyhnanství na té otravné Zemi, a tak jsem zachovávala hyperbdělost a sledovala velkou ručičku na náramkových hodinkách, kterak se sune minutu po minutě ke dvanácté. A jakmile byly ty tři slečny Schmudly von Schmudlenheim pěkně laminované vrstvami vlastních zavánějících zvratků a lepkavých hovínek, uháněla jsem k čekajícímu Town Caru. Můj spolehlivý únikový dopravní prostředek byl stále tam, kde jsem jej zanechala; odstaven u promrzlého obrubníku vedle zasněžených travnatých ploch před hlavní budovou školy. V zapalování visely klíčky. Na hodinách na přístrojové desce bylo jedenáct třicet pět, tedy rozumný dostatek času pro návrat do pekla. 13
Vlezla jsem si za volant a zapjala bezpečnostní pás. Inu, Země, pomyslela jsem si poněkud shovívavě, ba nostalgicky, když jsem se letmo ohlédla po staré budově, kterou jsem se kdysi plížila, užírala sladké Fig Newton a četla si Parazity od Daphne du Maurier. Teď ale všechna okna jen zářila a mnohá byla i dokořán rozevřená zimnímu švýcarskému povětří, takže závěsy pleskaly v ledovém větru, který sem vane od ledových svahů těch otravných Alp. A ve všech těch dokořán rozevřených oknech teď byly jako v rámech hlavy bohatých školaček, které se vykláněly a blily dlouhé transparenty výživných blitků dolů na cihlovou fasádu. Ten pohled byl tak příjemný na pohled, že se od něj nešlo odtrhnout, jenže hodiny v autě už ukazovaly jedenáct čtyřicet pět. Dala jsem tomu všemu radostné sbohem a otočila klíčkem v zapalování. Otočila jsem jím znovu. Střízlivou botou Bass Weejun jsem šlápla na plyn, ba jsem si trochu dupla. Na hodinách jedenáct padesát. Dvakrát jsem si ověřila, že šaltpáka je správně na „Parkování“, a zkusila jsem nastartovat potřetí. Bohové! Nic se nestalo. Zpod kapoty vozu se neozvaly nijaké automobilové zvuky. Pro blogosférní všetečky mezi vámi, pro ty, kdo si myslí, že vědí všechno (a zvlášť o autech), doplním, že ne a ne, nezapomněla jsem vypnout reflektory a nevybila jsem baterii. A dvakrát ne a ne, vozu ani nedošla dinosauří šťáva. Zoufale jsem znovu zkoušela startovat a dívala jsem se, jak se hodiny kradmo plíží k jedenácti pětapadesáti. V jedenáct padesát šest se v autě ozvalo zazvonění – jedno staromódní crr crr za druhým –, leč já si ho nevšímala a zběsile jsem se snažila otevřít přihrádku, najít manuál a tu mechanickou krizi nějak vyřešit. Takže telefon pořád crrčel i čtyři minuty nato, když jsem skoro v slzách sundala sluchátko z vidlice a pronesla stručné: „Alors!“ Na lince mi čísi hlas řekl: „…Madison div nevzlykala pocitem marnosti.“ Lísavý mužský hlas řekl: „Její lahodný triumf nad tyranskými spolužačkami se proměnil v trpkost a zděšení, jakmile jí došlo, že její únikový dopravní prostředek nechce nastartovat…“ 14