0036719

Zlaty breh_001 az 003_Sestava 1 8/7/15 9:09 AM Stránka 3

INY LORENTZOVÁ Zlatý břeh

KNIŽNÍ KLUB

Románové postavy Artschwager: profesor v Göttingenu Benddhacke: pošťák

Bertrand: námořník na Loire

Buisson, Hérault: majitel a kapitán Loire Cecilie: kuchařka na Renitzově

De Gamuzana, Elvira: Gamuzanova manželka De Gamuzana, Hernando: alcalde (= starosta) San Felipe de Guzmán De Gamuzana, Mercedes: Gamuzanova dcera Dryanderová, Amalie: dáma v lázních

Fichtner, Walter: bubeník, později hajný

Frähmkeová, Luise: hospodyně na Renitzově Freihart, Landolf: student

Fürnaglová, Gisela: sirotek

Fürnagl, Josef: šikovatel, Giselin otec

Fürnaglová, Walburga: markytánka, Giselina matka Heurich, Reint: voják

Imma: služebná na Renitzově

Jäger, Martin: přistěhovalec z Alsaska Jemelin, Diego: usedlík v Texasu Jule: služebná vdovy Haunové Künnen: pastor na Renitzově

ZLATY BREH.indd 5

8.6.15 13:17

Laballe, Thomé: vystěhovalec na Loire

Laballeová, Arlette: manželka Thomého Laballe Lucien: námořník na Loire

Magdalena: katolická jeptiška Marguerite: Thierryho sestra

Osma: služebná na Renitzově

Schüdleová, Gertrude: vystěhovalkyně z Alsaska Spencer, Nikodemus: anglický voják

Stoppel, Holger: lesník na Renitzově Steenken: obchodník s dřevem

Thierry: vystěhovalec z Normandie Thode, Stephan: student

Von Renitz, Diebold: syn Medarda von Renitz Von Renitz, Elfreda: Medardova manželka, Dieboldova matka

Von Renitz, Medard: hrabě, plukovník a velitel pluku Von Techan, Gudula: host na Renitzově

Vdova Haunová: hospodyně v Göttingenu

ZLATY BREH.indd 6

8.6.15 13:17

První část Stíny Waterloo

ZLATY BREH.indd 7

8.6.15 13:17

K

I.

onečně přestalo pršet. Pro Waltra to byla jediná útěcha. Stále zapadal po kolena do bláta rozdupaného tisíci koňských kopyt a vojenských holínek. Řídké bahno mu teklo do bot a ty natolik ztěžkly, že musel každých pár kroků zastavit, zout je a špínu z nich vylít. Nejra­ději by je zahodil a pokračoval bos, jenže nové boty by jen tak nesehnal. Mohl by vyzout některého padlého vojáka, ale všechny boty by mu byly velké, měl příliš malou nohu. Navíc okrá­dači mrtvol, kteří žili ze své kořisti, zabíjeli nemilosrdně každého, kdo by je o ni chtěl připravit. „Ráz a ráz a ráz,“ brumlal Reint Heurich, mušketýr pochodující vedle Waltra. Každé „ráz“ znamenalo o krok blíž k francouzské armádě. Walter se bál nového střetu s nepřítelem. Teprve před dvěma dny se srazili s částí Napoleonovy armády a utrpěli zničující porážku. Jen zázrakem se podařilo generálům své napůl spořádané jednotky odpoutat od Francouzů a odvést dál na sever. Jejich pluk přitom bojoval jen proti vojskům maršála Grouchyho a nemusel čelit neporazitelnému císaři Francouzů přímo. Walter se neodvažoval na Napoleona ani pomyslet. Jeho vojska šla už dvě desetiletí od vítězství k vítězství. Sám císař přežil porážku u Lipska i své sesazení a depor­ taci na Elbu. Teď usiloval s čerstvými oddíly o konečné ­vítězství. „Myslíš, že ho tentokrát porazíme?“ zeptal se Walter vojáka po svém boku. Heurich přestal se svým „ráz a ráz“ a udiveně se na něho podíval. „Koho jako?“ „No jeho, Korsičana!“

9 ZLATY BREH.indd 9

8.6.15 13:17

Heurich se vysmrkal, jako když zatroubí na trumpetu, a pokrčil rameny. „Jo, Bonaparta! Kdybych tohle věděl, byl bych ten nejchytřejší člověk na světě. Ale abych se přiznal, nevěřím tomu. Jeho vojáci nám předevčírem dali takovou nakládačku, že nás ještě dneska brní zadek. A teď se pustí do Angličanů. Ti ovšem jako vojáci nestojí za nic, to mně můžeš věřit. Raději kradou, než bojují. Nebýt posil z Braunschweigu a Hannoveru, byli by už dávno zpátky na svých ostrovech a modlili se, aby se za nimi Bonaparte nepustil. A zrovna těm máme teď pomáhat… Ale pospěš si, chlapče! Ostatní jsou už daleko před námi. Jsi náš bubeník, tak ať tě slyšíme bubnovat. Když se budeš courat vzadu, ztratíme směr a namíříme si to místo na bojiště pryč od nepřítele!“ Se smíchem pomohl Heurich chlapci vytáhnout špinavé holínky z bláta. Přitom se jim hladové žaludky připomněly kručením. „Co bych teď dal za kousek chleba,“ povzdechl si mušketýr a podal Waltrovi kousek provazu. „Tady máš, chlapče, svaž si boty a dej si je přes rameno. Bosky se ti půjde líp. Nemusíš s sebou vláčet hlínu z polovičky Flander.“ Teď se i Walter musel zasmát. „Polovina Flander to sice není, ale boty mi opravdu odporně ztěžkly.“ Dal na Heurichovu radu a šlo se mu líp, ačkoli velký ­buben ho stále tížil. A ještě horší než tahle nešikovná zátěž a vlhká zima byl hlad, který mu svíral žaludek. Od chvíle, co je Francouzi odrazili u Ligny, se neobjevil žádný zásobovací vůz. Ta trocha chleba, co měli v kapse, byla dávno snědena, a jak Reint Heurich trefně poznamenal, také s­ trávená. „Proč zase mašírujeme na Francouze, když nás přede­ včírem naučili jak utíkat z bitvy?“ vyptával se Walter zkušeného mušketýra. „Tak na to se musíš zeptat generála Gneisenaua – anebo rovnou maršála. Já jenom vím, že se každým krokem vzda­ lujeme od našeho zásobování. A něco k snědku tady nena-

10 ZLATY BREH.indd 10

8.6.15 13:17

jdeme, všechno poživatelné zkonzumovali Angličani nebo Francouzi.“ Heurich si odplivl a počastoval nepřítele i vlastní spojence těmi nejdrsnějšími nadávkami. Walter zápasil se svým bubnem a nakonec si ho dal na záda. Měl sice bubnovat do pochodu, ale kdyby buben vyndal z vaku, musel by jej neustále otírat od bláta stříkajícího z jeho bosých nohou a holínek vojáků. Ani ostatní bubeníci nebyli slyšet, i flét­ nisti ztichli. Přitom se jednotka tak roztáhla, že Walter už neviděl na plukovníka v čele. Když se otočil, neviděl ani zadní voj. Možná někteří vojáci využili příležitosti a zmizeli v lese. Tak to bylo už u Ligny, tam jich dezertovalo víc, než kolik padlo v boji. „Ženské si vedou líp než chlapi!“ Heurichova poznámka probrala Waltra ze zamyšlení. Až teď si všiml, že je dohnala Walburga Fürnaglová, strážmistryně, jak jí říkali po jejím manželovi, s dcerou Giselou. Obě se zaťatými rty zdolávaly rozblácenou cestu. Matka nesla na zádech mohutnou tornu a v ruce táhla ranec. V druhé ruce měla hůl, o níž se při každém kroku opírala. I Gisela byla plně naložená, až se Walter zastyděl, že mu buben připadal těžký. Děvče bylo přitom sotva desetileté, o tři roky mladší než on. Vtom Gisela uklouzla a upadla do bláta. Matka to zřejmě nezpozorovala a pochodovala dál. Walter viděl, jak se dívka zoufale pokouší dostat z bahna, a přispěchal jí na pomoc. „Podej mi ruku!“ zavolal na ni. Nataženou ruku měla ale tak zablácenou, že by mu ­vyklouzla, a tak ji raději chytil za rukáv. Konečně si i matka všimla, že dceru ztratila. Udýchaná se zastavila o dvacet kroků dál. Chvilku se rozhodovala, jestli se má vrátit, ale pak zavrtěla hlavou a sledovala, jak Walter Giselu zvedá a podpírá v chůzi. „Jsi hodný chlapec, Waltře,“ pochválila ho, když došli až k ní. „Svatá panna ti to odplatí.“ Reint Heurich si odplivl. „Dej nám pokoj s těmi tvými

11 ZLATY BREH.indd 11

8.6.15 13:17

katolickými svatými, strážmistrová. Jsme dobří luteráni a nechceme poslouchat papežské žvásty!“ „Vždyť to myslela dobře,“ bránil ji Walter. I když byl Heurich jeho kamarád a ochránce, takové řeči ho mrzely. V pluku byli sice převážně vojáci z protestantských krajů, ale plukovník hrabě Renitz přibral jednu kompanii z rozpuštěného bavorského praporu a tito muži se ukázali jako dobří vojáci. Giselin otec Josef Fürnagl stál v předvoji. Právě u Ligny si zachoval přehled a zachránil většinu mužstva. Z jednotky, ke které patřili Walter a Reint Heurich, zbyla jen čtvrtina původního počtu. Heurich pokračoval s pohrdavým funěním dál a chvíli trvalo, než ho Walter zase dohnal. „Co vlastně proti těm lidem máš?“ „A co ty mě pořád otravuješ otázkami!“ zabručel mušketýr. „Prostě nesnáším katolíky. Modlí se ke všem možným svatým a k té své Panence Marii, když každý ví, že jenom Spasitel může zachránit naše duše. Jsou to poloviční pohani!“ Tím byla pro něj věc vyřízená. Po chvíli ukázal dopředu. „Vypadá to, že je doháníme! Nebo se tam vpředu zastavili? To je podle mě rozumné, jinak pomašírujeme rovnou k Francouzům, aniž bychom si toho všimli.“ Vtom zaslechli vzdálený hukot, jako když se blíží bouře. „To jsou francouzské kanony!“ vykřikl Heurich. „Poznám je podle zvuku. Ale nevěřím, že to Angličani ustojí. Bylo by lepší, kdybychom ustoupili. A možná král uzavře s Bonapartem mír a bude po bitvě.“ Walter poslouchal Heuricha jen napůl ucha, slyšel totiž nejenom hřmění děl, ale ještě jiný zvuk, sice slabší, ale nebezpečnější. „Teď střílejí z mušket. Jak daleko můžou být?“ „Tak dvě hodiny pochodu po suché cestě, hádám, a nejmíň pět po téhle bahnité stezce. Nesmíme moc po­ spíchat, jinak už navečer dorazíme k Francouzům. Víš, chlapče, já jsem ve válce už od roku 1792 a kolem mých uší proletělo víc olova, než vystřílí regiment za celý rok. Větši-

12 ZLATY BREH.indd 12

8.6.15 13:17

nou jsme dostali nakládačku a tu nejhorší, když jsme se spojili s Napoleonem a táhli do Ruska. Ale promiň, nechtěl jsem o tom začínat,“ dodal Heurich, když viděl, že chlapci vyhrkly slzy. „Už je to dobré,“ řekl Walter stísněně. „Tehdy si i ten Korsičan musel uvědomit, že nemůže ­dobýt celý svět. Škoda že tomu tvůj táta tehdy uvěřil. Byl to prima chlap, i když byl poddůstojník!“ „Já jsem tátu skoro ani neznal.“ Walter se pokoušel vzpomenout si na vysokého, hubeného muže, kterého viděl tak čtyři až pětkrát v životě na pár dnů či týdnů. Možná, pomyslel si, by u nich otec rád zůstal déle, ale válka byla neúprosná a brala každého. Když maminka ze stesku po otci také umřela, poslal ho hraběcí správce k pluku jako bubeníka. Zatímco si spolu povídali, dorazili k vojákům před nimi a zastavili se. Všichni naslouchali rachotu dělové bouře, která se náhle zdála být docela blízko, a ve tvářích lidí byl strach. Muži nezapomněli, jak Grouchyho vojáci před dvěma dny prolomili jejich řady. Někteří se tvářili vzdorovitě, jako by to ještě týž den chtěli Francouzům oplatit. Nedaleko od Waltra a Heuricha se radil plukovník hrabě Renitz se svými důstojníky. Nakonec vyslal dopředu dva poručíky na koních, aby prozkoumali situaci. „Vypadá to, že máme na chvíli klid,“ poznamenal spokojeně Reint Heurich. „Ještě tak najít suché místečko. Jenže potom, co tu prošly armády, je to jeden močál.“ „Možná že naproti v lese to bude o něco sušší,“ napadlo Waltra a zamířil tím směrem. Ale Heurich ho zadržel. „Nedělej to, chlapče, feláci si budou myslet, že chceš zdrhnout, a na to jsou moc hákliví. Už jsem zažil, jak jednoho oběsili za to, že udělal pár kroků do lesa, kde chtěl v klidu vykonat potřebu.“ „Vážně?“ Walter nevěděl, zda má svému dospělému příteli věřit. Reint Heurich totiž občas dával k dobru fantastic-

13 ZLATY BREH.indd 13

8.6.15 13:17

ké a zcela neuvěřitelné historky. Za těch pár měsíců v armádě se chlapec poučil, že tady platí jiné zákony a pravidla než v normálním životě. „Jak by ne!“ Heurich poklepal Waltra po ramenou. Pak se ale zachmuřil, když viděl, jak mladý Renitz, který sloužil u regimentu jako praporčík, odešel od skupiny debatujících důstojníků, vyskočil na koně a spěchal k nim. Plukovníkův syn přijel tak blízko, že je ostříklo bláto z koňských kopyt. Waltra zasáhl velký stříkanec do obličeje a musel si utřít tvář rukávem. Gisela s matkou dopadly ještě hůř, poddůstojník vedl svého koně tak, že zavadil o obě ženy a shodil je do bláta. „Co tu chtějí ty ženský?“ rozkřikl se mladý Renitz. „Proč nejsou u trénu?“ Walburga Fürnaglová se pracně zvedla na nohy a přeměřila si praporčíka zlým pohledem. „A mohl byste nám říct, kde ten váš trén je? Od Ligny o něm nikdo nic neví.“ Poddůstojník uštědřil ženě ránu jezdeckým bičem. „Já tě odnaučím tvým drzým řečem, ty jedna papeženská couro!“ Walter sevřel pěsti, a když Diebold von Renitz přetáhl b ­ ičem i Giselu, musel ho Reint držet. „Nedělej hlouposti, hochu! V armádě je oficír jako sám pánbůh, i když je to jenom prachsprostý praporčík. A tenhle je navíc plukovníkův syn! Myslí si, že si může všechno dovolit.“ Mladý Renitz zatím odjel směrem, odkud přišli. „Panáčkovi se nelíbí, že ho poslali hledat opozdilce,“ poznamenal další voják. Walter zatím starostlivě pokročil ke Gisele. „Bolí tě to moc?“ Dívka popotáhla, ale pak zavrtěla hlavou. „To je dobrý. Děkuju za optání.“ „Říkám, že jsi správný chlapec, Waltře Fichtnere,“ připojila se strážmistryně. Pak postrčila Giselu. „Pojď! Tam vzadu jsou markytánky, snad něco vědí o zásobovacích vozech.“ Dívka šla za matkou a po několika krocích se otočila

14 ZLATY BREH.indd 14

8.6.15 13:17

na Waltra. „ Děkuju, žes mi předtím pomohl! Sama bych to nezvládla, to bláto bylo moc hluboké.“ „Ale to přece vůbec nestálo za řeč!“ Giselina odpověď zanikla v Reintově halasném povzdechu. „Teď bych snesl něco k snědku! S prázdným žaludkem se špatně bojuje a já mám zatracený pocit, že už dneska nebo nejpozději zítra se postavíme Francouzům.“ Mušketýrova slova vrátila Waltra do reality. Opět se ustaraně zaposlouchal do sílící palby. „Blíží se k nám?“ Jeho dospělý kamarád zamračeně potřásl hlavou. „Obrátil se vítr, proto je to víc slyšet. Taky si myslím, že náš plukovník se už k něčemu rozhodl. Bezpochyby pro nás špatně, ale co naděláš? Každý musí jednou umřít.“ Heurich si srovnal batoh a očistil pažbu muškety, o kterou se při pochodu opíral. Ostatní vojáci dělali to samé. ­Každému bylo jasné, že zbraň připravená ke střelbě může znamenat rozdíl mezi životem a smrtí. Walter vyndal z pytle svůj buben, sak pečlivě složil a schoval do batohu. Pak namazal tukem blánu, i když to už udělal před bitvou u Ligny. Pomohlo mu to zvládnout nervozitu, ale strach to nezahnalo.

K

II.

onečně se vrátil jeden z důstojníků poslaných na průzkum a ještě v sedle podával plukovníkovi hlášení. Walter sice nemohl nic slyšet, ale viděl, jak setníci a poručíci okamžitě spěchají ke svým rotám. „Odchod!“ velel setník jejich roty Reintu Heurichovi a ostatním. Někteří vojáci vyčerpaně padli do bláta a odmítali vstát, a poddůstojníci je zvedali na nohy ranami holí a sprostými nadávkami. Strážmistr Heurichovy roty se přitom obzvlášť činil.

15 ZLATY BREH.indd 15

8.6.15 13:17

„Nechce se vám, holomci? Počítám do tří, kdo nebude připraven k pochodu, toho vlastnoručně zastřelím!“ Vytrhl jednomu vojákovi pušku a zamířil na mladého rekruta, jen o něco málo staršího než Walter, který seděl na zemi a celý se třásl. „Tak bude to?“ Při těch slovech strážmistr natáhl kohoutek. Než mohl vystřelit, dva starší vojáci chlapce popadli a postavili ho na nohy. „To je v pořádku! My se o něj už postaráme,“ řekl jeden z nich a uštědřil rekrutovi pohlavek. „Příště poslechni hned, když ti naši poddůstojníci něco přikazují!“ „Rozkaz!“ koktal mladý muž a pokoušel se otřít si zablácené ruce o ještě špinavější kalhoty. Reint Heurich si pohrdavě odfrkl: „Tenhle chlapík nestojí ani za jednu dávku střelného prachu! Jakmile uvidí prvního Francouze, dá se na útěk.“ Waltrovi bylo rekruta líto. Vždyť byl v pluku kratší dobu než on, Walter, a ještě před pár týdny nevěděl, co je mušketa. Pak pustil myšlenky z hlavy a ohlédl se po Gisele. Stála s matkou mezi ženami. Vypadalo to, že se rozhodují, mají-li jít s plukem anebo počkat, jak bitva dopadne. Nakonec vykročily za vojáky, ale udržovaly si určitý odstup. K obecnému překvapení vedli důstojníci jednotku k lesu. Někteří vojáci se dorozumívali pohledem, jako by chtěli co nejdřív využít příležitosti k útěku. Ale důstojníci a poddůstojníci je střežili jako hlídací psi a ranami holí nebo obnaženou šavlí je přiměli k tomu, aby se svého předsevzetí po několika krocích vzdali a zařadili se zpět do pochodo­vého útvaru. Hluk boje byl čím dál hlasitější a tentokrát na tom neměl zásluhu vítr. Reint Heurich se díval starostlivě dopředu. „Vypadá to, že ti chlapi jdou směrem k nám! Doufám, že jich není moc. Jinak z nás nadělají fašírku.“ Walter mlčky svíral v rukou paličky. Ještě nedostal

16 ZLATY BREH.indd 16

8.6.15 13:17

­ říkaz bubnovat. Jako by plukovník nechtěl zbytečně upop zorňovat nepřítele. Hřmění děl a práskání salv z mušket bylo beztak natolik hlasité, že by bubnování v jejich rámusu zaniklo. Konečně zazněl povel k zastavení. Vojáci padali na zem, ale jejich poddůstojníci je okamžitě zvedali na nohy. Strážmistr Waltrovy kompanie se před nimi rozkročil. „Připravte si muškety k střelbě! Komu mušketa selže, do­ stane dvacet ran důtkou!“ Heurich svou zbraň sice už vyčistil a vyzkoušel, ale u ­ dělal to ještě jednou a pečlivě nabil. „Už to nebude dlouho trvat,“ otočil se k Waltrovi, který si právě vyždímal onuce, znovu si ovinul nohy a obul holínky. „Skončí to jako u Ligny?“ zeptal se chlapec sklíčeně. ­Reint Heurich zavrtěl hlavou. „Jistě že ne. Buď bitvu vyhrajeme, nebo nás Francouzi pobijou tak, že z každé kompanie nezbude víc než deset lidí.“ „Držte hubu!“ Praporčík Diebold von Renitz se právě vrátil k regimentu a na úvod přetáhl Heuricha jezdeckým bičem. Statný voják ani nehnul brvou. Když se ale plukovníkův syn vzdálil, otřásl se a stiskl pěsti. „Tenhle mizera mi nesmí přijít na oči v noci někde o samotě, to říkám rovnou. Tos ale neslyšel! Jasný?“ Výhrůžně pohlédl na Waltra a ten horlivě přikývl. „Jasně že jsem nic neslyšel.“ „Tak je to dobře!“ Heurich zafuněl a vycenil zuby. „Škoda že my dva se toho nedožijeme, aby s námi takový šlechtický hošánek nesměl jednat jako se psem. Ať jdou všichni k čertu! Francouzi udělali v dvaadevadesátém roce dobře, když tuhle sebranku zkrátili o hlavu.“ „Teď ale mají císaře a víc maršálů než my vojáků,“ poznamenal Walter. „Nu ano, zřejmě rychle dorůstají nové hlavy a ty jsou většinou ještě horší.“ Heurich zmlkl, když se objevil Medard von Renitz a zastavil koně před markytánkami.

17 ZLATY BREH.indd 17

8.6.15 13:17

„Proč nejste u trénu?“ ptal se plukovník mrzutě. Walburga Fürnaglová pokrčila nerozhodně rameny. „Kdybychom věděly, kde je, už bychom tam byly. Ale od předvčerejška žádná z nás trén neviděla.“ „Tak to je špatné.“ Renitzův škleb patřil spíš než ženám jemu osobně, protože před poslední bitvou dal trénu příkaz stáhnout se v případě porážky zpět na východ. V tom okamžiku nemohl tušit, že Blücher dá rozkaz mašírovat na ­sever, aby udrželi kontakt s anglickými spojenci. Teď byli jeho vojáci už dva dny bez jídla, a přesto se měli jako jeden muž zapojit do boje. Kromě toho měl na krku tucet ženských, které místo aby byly u trénu, táhly za vojáky. „Budete se krýt! Ne abyste mužským překážely v boji.“ Víc pro ty ženské nemůžu udělat, pomyslel si sám pro sebe. Prudce otočil koně a kývnutím přivolal syna. „Rychle jeď a podívej se, které další pluky jsou poblíž. Mám dojem, jako bychom byli na světě sami.“ Zatímco se praporčík vzdaloval, Reint Heurich si odplivl. „Potěšilo by mě, kdyby panáček narazil po cestě na pár francouzských dragounů nebo hulánů.“ Walter se na něj překvapeně podíval. „Ty přeješ jinému smrt, jenom proto, že tě jednou uhodil?“ „Jednou?“ opáčil Heurich s hořkým úsměvem. „Poprvé mi nabil, když byl sotva tak starý jako ty a nastoupil k pluku jako praporčík. Tenkrát jsem nevstal dost rychle, když šel kolem. Skoro každý voják z našeho pluku s ním má svoje účty. Až na ty největší patolízaly, ale ani ti ho nemají rádi.“ „Máš vůbec rád nějakého důstojníka?“ ptal se Walter. „Jednoho jsem měl rád. Našeho setníka tenkrát v Rusku. Zastával se nás a plukovník ho za to často huboval. Škoda že se utopil, když jsme přecházeli Berezinu. Byl to prima chlap, jednal s námi lidsky, ačkoli byl původem šlechtic. Ale pro mladého Renitze a ostatní oficíry jsme jen cvičené opice a dobří tak akorát jako cíl pro francouzské kanony. Říkám ti, jestli praporčík Renitz nenarazí na žádné další pluky, stojíme

18 ZLATY BREH.indd 18

8.6.15 13:17

sami proti půlce armády. Co s námi udělají, to ti nemusím vykládat.“ Walter dosud neviděl Reinta Heuricha tak sklíčeného. Jeho vlastní válečné zkušenosti byly ale příliš malé na to, aby věděl, zda kamarád situaci hodnotí správně. Před dvěma dny zažil první bitvu a jeho pluk se tehdy nedostal až do centra bojů. Bili se skoro jednu míli dál s prapory mar­šála Grouchyho. „Dobře to dopadne,“ řekl Walter s optimismem mládí. „To určitě,“ potvrdil Heurich, aniž by tomu věřil. Na to byl hluk bitvy až příliš silný. Už byly slyšet signální horny francouzské kavalérie.

A

III.

ť je bitva zlá, pomyslel si Walter, ale to čekání je ještě horší. Aby nemyslel pořád na Francouze, vzpomínal na Giselu, která spolu s matkou a dalšími ženami zůstala na kraji lesa. Jaký strach asi musí prožívat! Giselin otec Josef Fürnagl stál hrdě a nezlomně v první rotě, kterou měl vést do boje sám plukovník. Fürnagl byl na rozdíl od své černovlasé ženy a dcery blondýn. Nosil ­stále ještě modrý kabát, červenou vestu a helmu svého dřívějšího bavorského pluku namísto skromného šedivého kabátce Renitzových mušketýrů, který měli na sobě Walter, Heurich a většina vojáků pluku. To je možná důvod, proč ho Reint nemá rád, uvažoval Walter. Teologické finesy zatím nechápal, vlastně nevěděl nic víc, než že luteráni, ke kterým také patřil, neuznávají na rozdíl od katolíků papeže. Konfirmován ještě nebyl, protože duchovní pluku se staral víc o plukovní zásoby vína a kořalky než o duše svých svěřenců. Právě teď, kdy měl vhodnými slovy pozvednout odvahu a odhodlanost vojáků k boji, zabrblal pateticky pár slov

19 ZLATY BREH.indd 19

8.6.15 13:17

a odpotácel se do týla. Protože neexistoval trén, přidal se k markytánkám a halasně si stěžoval, že nemají nic k pití. „Za chvíli to propukne!“ Reint Heurich přejel rukou po mušketě a slabě se usmál. „Modleme se, ať těch Fran­ couzů není víc než nás. Radši bych viděl o pár míň.“ „Já taky!“ zvolal voják vedle něho, zatímco Walter na něj udiveně pohlédl. „Jak víš, že to za chvíli začne?“ „Po mladém Renitzovi a poručících se vrátil taky setník Ramp a měl dost naspěch. To znamená, že jsou nějaké ­rozkazy,“ vysvětlil mu Heurich. Walter sledoval ženy a příchodu důstojníků si nevšiml. Nevyptával se ale, zajímalo ho něco jiného. „Stále slyšíme střelbu, ale žádnou bitvu nevi­ díme. Odkud je to slyšet?“ „Skutečná bitva není od nás daleko, jen kopec tam vpředu brání ve výhledu na bitevní pole. Ale nedělej si starosti, jakmile ho zdoláme, uvidíš taková jatka, že na to do konce života nezapomeneš. Já si myslím, že horší bitva než tahle tu ještě nebyla.“ Heurich si podle kanonády a střelby z mušket udělal představu o situaci a ta se mu ani trochu nelíbila. Přesto, jakmile poddůstojníci dali příkaz, nastoupil s ostatními vojáky roty na bitevní linii. K nim se připojily další čtyři roty, ­zatímco zbývající čtyři vytvořily pět kroků za nimi druhou bojovou linii. Plukovník projížděl na svém hřebci podél řad a mával šavlí. „Teď to bude stát za to, chlapi! Dnes Francouzům oplatíme všechno, co nám a naší vlasti udělali. S Pánem ­Bohem za krále a za vlast!“ Vojáci mlčeli. Veteráni mezi nimi už mnohokrát jásali a pak vzali do zaječích a rekruti se tolik báli toho, co přijde, že si někteří nadělali do kalhot. Ale couvnout už nešlo. „Bubeníci a pištci ke mně!“ zavelel tambormajor. Walter se rozběhl a cestou si rovnal buben, aby mohl ihned začít bubnovat.

20 ZLATY BREH.indd 20

8.6.15 13:17

„Pozor, pochodem v chod!“ Poddůstojníci řvali tak, že si Walter pomyslel, že to musí slyšet i Francouzi. Pak zazněl povel k bubnování a Walter uhodil první takty. Renitzův pluk vykročil zvolna, ale pevným krokem kupředu. Plukovník seděl vysoko na koni. I kapitán roty byl koňmo, zatímco ostatní velitelé sesedli a kráčeli před svými vojáky. V polovině kopce vyslal Medard von Renitz opět syna na průzkum. Praporčík vyjel nahoru, tam zastavil koně a pozoroval krajinu pod sebou. Pak koně otočil a mávl na důstojníky, aby s jednotkami postoupili blíž. „Rychleji, hovada!“ hulákal šikovatel a tloukl holí vojáky, kteří zůstali několik kroků pozadu. Bubny konečně přehlušily zvuky bitvy, a Walter teď slyšel dokonce i flétny tak dobře jako nikdy předtím. Byl jako omámený, rád by to už měl všechno za sebou. Brzy vystoupili na vrchol kopce. První, co Walter uviděl, bylo množství mrtvých vojáků a koní ležících strnule a mnohdy podivně zkroucených na zkrvavené zemi. Hrůzou se v něm všechno sevřelo a na pár kroků zavrávoral. Po chvíli se ale ovládl a kráčel dál. Vpředu pálily baterie do šiku vojáků v modrých uni­ formách, zatímco vpravo pruské pluky postupovaly a za­ tlačovaly Francouze. Kavalerie a infanterie se krvavým bojem zblízka vklínily do pruských jednotek a smrt tu měla bohaté žně. Walter chvilku zápasil s představou, jak tam bude vpředu ležet stejně ztuhlý. Probraly ho nadávky okolních vojáků. Nejdřív nechápal, co se děje. Pak zahlédl Francouze, kteří zřejmě ustupovali před Angličany a mířili právě proti nim. Bylo to několik praporů a proti nim stály pouze zdecimo­ vané řady Renitzova pluku. „Stát!“ veleli poddůstojníci na plukovníkův pokyn. Walter zíral na Francouze a ptal se v duchu, kam z­ mizely pluky, které pochodovaly před a za nimi. Pak si uvědomil, že Gisela a ostatní ženy budou nemilosrdně vydány nepříteli,

21 ZLATY BREH.indd 21

8.6.15 13:17

pokud se mu podaří prorazit, a toužil mít tisíc ­rukou a stejně tolik mušket, aby mohl nepřítele zadržet. „První šik kupředu! Zalehnout! Pal!“ veleli poddůstojníci. Zazněla dosti slabá salva a padlo jen několik Francouzů. Ti mezitím poznali, že mezi nimi a záchranným lesem stojí jeden jediný prořídlý pluk, spustili divoký řev a zaútočili na Renitzovy bojové řady. „Druhý šik kupředu! Zalehnout! Pal!“ Znovu zazněla salva, ale tentokrát stříleli Francouzi. Walter ucítil, jak mu něco zavadilo o levé ucho, ale nevěnoval tomu pozornost, zíral na setníka Rampa a několik desítek vojáků, kteří padli k zemi jako smetené šachové ­figurky. „Držet stanoviště!“ křičel plukovník, když se první muži začali obracet na útěk. Poddůstojníci opět mlátili své vojáky holemi, aby je zahnali na místo. „Uzavřít řady!“ Tentokrát to byl Giselin otec, strážmistr. Na jeho rozkaz se sevřela už prořídlá řada a její další salva prorazila díru v centru nastupujících Francouzů. „Jen tak dál!“ Plukovník Renitz mávl na druhý šik, aby postoupil a střílel dál. Byl to nerovný boj. Francouzi měli převahu a taky chtěli za každou cenu dobýt les skýtající ochranu. Jejich palba z mušket by mohla několika salvami vystřílet všechny muže hraběte Renitze, ale většina vojáků se vydala ze střelného prachu, když pálila na anglické jednotky. Přesto způsobily jejich střely velké mezery ve Waltrově pluku. Přeživší se stahovali stále blíž k sobě. Zakrátko stál Reint Heurich v­ edle Waltera. Přitom neustále ládoval, střílel a k tomu klel tak neslušně, že plukovního pastora, který se schovával v lese, musely brnět uši. K Waltrovu údivu se jejich malý a stále řídnoucí oddíl dobře držel. Nakonec to Francouzi tváří v tvář tvrdému odporu vzdali a začali zbytky pluku obcházet. Jeden prapor přesto pochodoval s připravenými bajonety přímo na ně.

22 ZLATY BREH.indd 22

8.6.15 13:17

Stále se ozývaly výstřely. Walter viděl, jak Reint Heurich vytáhl z hlavně nabiják a chystal se jej uložit. Náhle bez ­hlesu padl a zůstal nehybně ležet. V tu chvíli bolestně zařehtal plukovníkův hřebec a svalil se na zem. Zvíře se zmítalo ve smrtelné křeči a strhlo jezdce pod sebe. Walter si všiml francouzského granátníka, jak míří ­bajonetem přímo na Medarda von Renitze, přitlačeného padlým koněm. Došlo mu, že nepřátelský voják plukovníka v následujícím momentu probodne. Bez rozmýšlení zahodil paličky, popadl Heurichovu mušketu, zamířil na Francouze a pak vystřelil. Zpětný tlak těžké zbraně jím mrštil o zem. I tak si všiml malé černé dírky v prsou nepřátelského vojáka, která se brzy zalila krví. Francouz zbledl a s údivem ve tváři se zhroutil, jako by nevěřil, co se mu stalo. Byl to poslední výstřel z muškety Renitzova pluku. V příštím okamžiku se přihnali pruští dragouni a zatlačili Francouze zpět. Ti z Renitzových vojáků, kteří zůstali na­ živu, jen nečinně přihlíželi a snažili se pochopit, že žijí. ­Konečně se jich pár vzpamatovalo a jali se vysvobozovat plukovníka zpod koně. Praporčík Diebold von Renitz přečkal krvavou řež ve zdraví a ztuha slézal z koně. Místo aby pospíchal k otci, který naštěstí zůstal nezraněn, rozhlížel se kolem sebe. Objevil mrtvého francouzského důstojníka a zamířil k němu. Postavil svého koně tak, aby zakrýval jeho i Francouze, a sklonil se nad mrtvolou. Za chvíli držel v ruce váček s penězi. Byl těžký, a když s ním zatřásl, zaznělo lákavé cinkání zlatých mincí. Rychle váček schoval pod kabát a poodešel k důstojníkům, kteří obklopili jeho otce. Ranění křičeli a sténali, ale nějaký čas trvalo, než vojáci překonali vyčerpání a začali kamarádům pomáhat. Nezbý­ valo jim mnoho času, od východu se rychle stmívalo a noc brzy přikryla bitevní pole smutečním hávem.

23 ZLATY BREH.indd 23

8.6.15 13:17

Walter měl stále před očima Francouze, kterého za­střelil. Byl to sice nepřítel a ohrožoval jeho plukovníka, ale přesto to byl člověk a on ho zabil. Hrozil se sám sebe a nejraději by si lehl na zem a umřel. Nějaký voják ho však energicky zvedl na nohy, ukázal na tábor, který právě zřizovali, a řekl něco, čemu Walter nerozuměl. Vojáci zapálili pochodně a sháněli dříví na oheň. Někteří hodili do ohně i své zprohýbané muškety, dokud poddůstojník nezasáhl: „Blázni! Co si myslíte, že se stane, jestli je některá zbraň nabitá? Chcete teď chcípnout, když jste přežili bitvu?“ Walter se tedy raději vzdal tepla u ohně a poodešel do tmy. Vtom zaslechl hlas: „Jsi to ty, maličký?“ „Reinte, ty žiješ? Jsem tak rád!“ Spěchal směrem, odkud zaslechl Heuricha, a nakonec ho našel. „Počkej, přinesu pochodeň,“ řekl Walter a chtěl se v­ ydat k ohni. „Zůstaň! Nemám už moc času.“ Heurichův hlas zněl mdle a cize. Walter se nad ním sklonil se slzami v očích. „To neříkej. Uzdravíš se. Určitě.“ „Vím, že končím, chlapče. Můžeš mi splnit jedno přání? Zeptej se některého důstojníka, jak se jmenuje ta vesnice, kterou jsme viděli před námi. Chci vědět, kde umírám.“ Walter se zaraženě zvedl. Poblíž zahlédl ve světle pochodně plukovníka, běžel k němu a udělal něco, co si nikdy předtím nedovolil. Oslovil Medarda von Renitze. „Pane plukovníku, můj kamarád Reint Heurich by rád věděl, jak se jmenuje ta obec, poblíž které jsme bojovali.“ Renitz si vyměnil pohled s důstojníkem od dragounů, který zůstal u pluku jako spojka, a pak řekl: „Waterloo!“

24 ZLATY BREH.indd 24

8.6.15 13:17