Objekt z Aiudy Florin Gheorghita
V roce 1974 objevila skupina dělníků v jedné pískovně na břehu řeky Mury tři předměty zanesené jemným pískem staré říční usazeniny. Místo nálezu se nachází asi dva kilometry východně od rumunského městečka Aiudy na východním okraji Transylvánské vysočiny a šedesát kilometrů jižně od Cluj-Napoca (Kluže). Objekty ležely v hloubce asi 10 metrů pod dnešním povrchem a byly potaženy ztvrdlým pískovým povlakem. Jeden místní badatel identifikoval dva nálezy jako kosti nějakého velkého zvířete, eventuálně jako části takových kostí. O třetím předmětu se domníval, že to podle tvaru a váhy může být kamenná sekyra. Všechny objekty zaslal k podrobnějšímu prozkoumání do Archeologického ústavu do Kluže. Tam odstranili pískové povlaky. Zkameněliny byly určeny jako kost z končetiny a zub mladého mastodonta. Mastodonti byli chobotnatci příbuzní dnešním slonům a žili od miocénu, tedy doby před 23 miliony let, až do středního pleistocénu asi před jedním milionem let. Rychle se však ukázalo, že třetí objekt rozhodně není kamenná sekyra (i když na první pohled nebyl sekyře nepodobný), neboY je z kovu. Do předmětu, který na délku měřil 20,2 cm, vedly kolmo na sebe dvě válcovité trubky odlišného průměru. V dolní části silnější trubky byla zjištěna deformace, pravděpodobně následek nasazení na osu se zakulacenou hlavou. Plocha a postranní stěny vykazovaly stopy jako po opakovaných tvrdých úderech na objekt. Všechny detaily nasvědčovaly tomu, že předmět byl kdysi součástí nějakého fungujícího systému. 15
Obr. 1: Předmět z Aiudy. Rekonstrukce narýsovaná podle originálních rozměrů.
Několik metalurgických výzkumů hádanku kolem tohoto nálezu ještě ztížilo. Analýzy pod vedením dr. I. Niederkorna z Ústavu pro výzkum a projektování neželezných rud a kovů v Magurele (BukurešY) ukázaly, že objekt sestává, resp. byl vyroben ze slitiny kovů. Slitina se skládá z 12 různých prvků, přičemž jako hlavní součást byl s 89 % identifikován hliník. Dále byla zastoupena měR s podílem 6,2 %, křemík (2,84 %), zinek (1,81 %), olovo (0,41 %), cín (0,33 %), zirkon (0,2 %), kadmium (0,11 %), nikl (0,0024 %), kobalt (0,0023 %), vizmut (0,0003 %), stříbro (0,0002 %) a galium (stopy) i stopy dalších prvků. Hliník je sice kov, který se v zemské kůře objevuje velmi hojně, v přírodě se však vyskytuje výhradně vázaný. Objevil ho v roce 1825 H. C. Oersted a jako průmyslově využitelný kov ho lze získat pouze elektrolýzou tavenin při teplotě mezi 950–970 °C. Poprvé ho ve větším množství vyrobil chemicko-metalurgický průmysl na konci minulého století. Výroba v Americe začala například v roce 1883 ve firmě ALCOA. Proto bylo velmi neobvyklé, že na povrchu předmětu se ukázala poměrně silná vrstva kysličníku hlinitého (oxidace je přijímání kyslíku, příp. odebírání elektronů). Obvykle se hliník na vzdu16
Obr. 2: Zlomky předmětu, které měl autor v roce 1974 pro metalurgické výzkumy.
chu okamžitě potáhne velmi tenkou ochrannou vrstvičkou, díky které je odolnější vůči korozi než například železo. Tím se zastaví veškerý další oxidační proces. Oxidační vrstva na podivném nálezu však byla silnější než 1 milimetr, což se dosud ještě nikde nevidělo. Taková vrstva by byla myslitelná jen při velmi vysokém stáří předmětu, přibližně několik set tisíc let (srovnatelné údaje pochopitelně nejsou k dispozici). Jeden z metalurgů, který se na výzkumu podílel, mi k tomu v Bukurešti napsal: „Je to neuvěřitelné, ale vypadá to, jako by se jednalo o hliník se zastaralou strukturou, jako by ostatní prvky slitiny znovu získaly své vlastní mřížkové struktury!“ Všechna fakta – nález v říční usazenině silné 10 metrů, bezprostřední statigrafické sousedství s kostmi mastodonta (vymřel před asi 1 milionem let) a silná oxidační vrstva – připouštějí následující pravděpodobný závěr: Tento předmět nalezený v Rumunsku je velmi starý. Je tak starý, že prvky se mohly segregovat a tak se vrátit ke své původní krystalické struktuře a oxidace z povrchu mohla pomalu pronikat do kovu. Z odborníků, kteří předmět zkoumali (archeologové, paleontologové, inženýři), nejprve nikdo nedokázal předmět ani identi17
fikovat, ani zjistit, zda se nějak podobá dnes používaným přístrojům či jejich částem. Jeden letecký inženýr nakonec předložil zajímavou hypotézu: Nález připomíná přistávací talíř nepříliš velkého létajícího tělesa, které podobně jako měsíční sondy nebo sondy Viking měkce dosedá na povrch. A skutečně by tvar předmětu, oba otvory (v nich bylo možná zakotveno tyčové ústrojí přistávacího zařízení), stopy po škrábancích na spodní straně a hranách a nakonec i přímo materiál (lehký hliník, který se i dnes právě pro tuto svou vlastnost používá při stavbě letadel a raket) mohly sloužit jako indicie pro tuto domněnku. Přeletělo tedy „něco“ – možná poměrně malá a dálkově řízená sonda – v předhistorických dobách, před milionem let nebo i dříve, nad územím dnešního Rumunska? Pokusilo se to o přistání v údolí řeky Mury, přičemž došlo z nějakých důvodů k neštěstí? Byl „zbytek“ předmětu časem řekou odplaven, takže na jedné mělčině uvízl jen ulomený přistávací talíř – spolu s kostmi mezitím vymřelého předchůdce slonů –, byl zanesen usazeninou a takto přetrval? Nevíme to. Ale jedno je jisté: Tento předmět, z něhož jsem i já v roce 1974 držel v ruce malé zlomky pro metalografické analýzy, nepochází ze světa pozemského pleistocénu, nevyrobili ho naši lidští předci ve starší době kamenné, a velmi pravděpodobně tedy nepochází z naší planety. Kde je objekt uložen dnes, více než dvacet let poté, co byl nalezen, nevím. Ale doufejme, že díky publikacím jako je tato neupadne v zapomnění a že části, které po výzkumu zbyly, budou dány k dispozici mezinárodnímu týmu vědců pro nové analýzy, které povedou dále.
18
Radionavigace v době kamenné? Gerold Saß
Ve dvou novějších knihách k tématu „návštěvy z vesmíru“ /1, 2/ jsou zveřejněny fotografie, letecké snímky a kresby lokalit v Dánsku (uměle navršené vyvýšeniny a především pahorky ve formě „lodiček“). Už delší dobu jsem přemýšlel o těchto podivných konstrukcích, které lze dobře vidět z letadla, například cestou z Hamburku do Osla. Pro další argumentaci jsou zajímavé zvláště „lodičky“. Naše letectvo využívá pro orientaci při špatné viditelnosti takzvané pozemní radiové majáky. Jsou to 30–40 metrů vysoké příhradové stožáry, které zpravidla na vrcholu mívají rovnoramenný, vodorovně ležící příhradový kříž (existují však i jiná zařízení se stejnou funkcí). Mezi konci ramen jsou do tvaru loděk zavěšeny čtyři anténové prvky vždy ze dvou paralelních drátů, které dohromady tvoří čtverec (obr. 1). Protože oba dráty mají stejný potenciál, dochází ke vzájemnému odpuzování a vyslané radiové vlny se po parabole rozbíhají k nebi a k zemi (obr. 2). Radiové vlny ze čtyř do čtverce zavěšených prvků se potom ve vzduchu nutně tyčí jako „pilota“. Je zajímavé, že podobné čtvercové zařízení najdeme v dánském Trelleborgu, a hned čtyřikrát. To možná posiluje efekt, příp. šetří vysílací energii, o čemž by mohla svědčit dvanáctinásobná konstrukce u Aggersborgu. „LoRky“ ležící mimo měly zřejmě jinou funkci a ještě se k nim vrátím. Nutně by se měly provést pokusy, které by objasnily, zda vysílací výkon může být ještě zvýšen kamennými, kovem pokrytými destičkami ve formě loděk umístěnými na zemi a zastávajícími funkci reflektorů. Pravděpodobně by pak bylo možné velký stožár, 19
jaký se používá dnes, rozdělit do 32 malých dvojstožárů (obr. 3). Základy takových stožárů bychom mohli rozeznat na von Dänikenově fotografii na konci každé elipsy. V případě, že by takové reflektory byly použity, byly by stožáry přiměřeně nízké. Návrší 6 metrů vysoké by tedy pravděpodobně, při zavěšení ve výšce pěti metrů, dokázalo ochránit zařízení před zraky tehdejších lidí. Celý mechanismus by však jistě byl oplocen nebo nějak zajištěn, protože jinak by hrozilo nebezpečí ohrožení života. 20
Co je tedy s „loRkami“ ležícími mimo zařízení? I zde je možné dobrat se jejich účelu a popsat ho. Raketoplán, přilétající z oběžné dráhy kolem Země a připravující se k přistání, by mohl pozemní maják přelétnout, neboY ten samotný ještě nevypovídá o správném směru nalétávání nic. Teprve kombinace s druhým zaměřovacím procesem poskytne potřebnou jistotu. Třináct „loděk“ leží v sedmdesátistupňovém oblouku a jejich symetrické osy směřují do středu zařízení. Vezmeme-li v úvahu dvaasedmdesát stupňů, vznikne dvanáct úhlů o šesti stupních. 21
Obr. 5: Jeden z tzv. „Vikinských hradů“ v Dánsku na leteckém snímku. Foto: Erich von Däniken
Obr. 4 vysvětluje celou funkci. Elektricky rozkmitaná anténa ve směru nalétávajícího tělesa se v přijímači letícího objektu projeví silněji než anténa postavená napříč. Jestliže anténě směřující správným směrem budeme dodávat určitou frekvenci a ostatním frekvenci stále více se odchylující (např. ze středu doprava zvýšenou a doleva klesající), může pilot na základě nejsilnější zachycené frekvence až do okamžiku přeletu regulovat správný směr a potom možná přenechat další řízení autopilotovi. Takové paprskové řízení je dnes na letištích běžné a naše raketoplány také potřebují před přistáním spolehlivé údaje o výšce,
22
rychlosti klesání, vzdálenosti od cíle a směru. I právě startující raketoplán potřebuje, podobně jako kosmický kluzák nořící se do zemské atmosféry, získat od takové stanice mezilehlé hodnoty, například proto, aby mohl s jistotou dosáhnout mateřské kosmické lodi kroužící po oběžné dráze. K zajištění potřebné energie bude v zemi jako Dánsko stačit větrné kolo spojené s místní baterií, a to zvláště když uvážíme, že zařízení se zřejmě tiše sepnulo, jakmile ustal letecký provoz. Možná by se měl založit „Technický výzkum starověku“ (TVS) – já bych tu myšlenku podporoval –, který by systematicky zkoumal podobné fenomény minulosti a byl by samostatnou vědeckou disciplínou podporovanou i z veřejných prostředků.
23
„Komorový hrob s chodbou“ na Gavrinisu Zdroj informací o sumerské šedesátkové soustavě Klaus-Ulrich Groth Erich von Däniken několikrát psal o údajném komorovém hrobě s chodbou, zřízeném zaniklou megalitickou kulturou na malém ostrůvku Gavrinis u francouzského pobřeží Atlantiku proti městečku Carnac /1/. Při tom také obsáhle odkazoval na matematické souvislosti, které objevil Gwenc’hlan le Scouezec /2/. Shrneme-li je, dostaneme matematická poselství z Gavrinisu: – rozdělení uzavřeného kruhu na stupně – velikost obvodu kruhu o průměru 52,39 jednotek odpovídajícího 52 stupňům a 38 minutám polohy jižního azimutu v den letního slunovratu v poloze na Gavrinisu – Ludolfovo číslo pí – Pythagorovy věty – na desetinná čísla přesnou dobu synodického měsíce – dny pozemského roku (365,25) – geografickou polohu Gavrinisu (47° 34’) V této souvislosti je zvláště zajímavé, že „číselný trezor“ (v. Däniken) na Gavrinisu spojuje i tři číselné soustavy, a sice šestkovou soustavu a její násobky, desítkovou soustavu a dvaapadesátkovou soustavu s podveličinami 26 a 13. Von Däniken /1/ poukazuje na to, že dvaapadesátková soustava stojí v základech i mayského kalendáře a mayské matematiky. Je i nadále nepochopitelné, proč se na této i druhé straně oceánu uchytil zdánlivě nelogicky složitý číselný systém, ovšem nepředpokládáme-li, že zde existoval určitý společný zdroj. 24