Pompejan.qxd
8.8.2014
9.24
Stránka 3
I Rok byl ještě mladý a Neptun po ránu poslal od moře mírného Favonia, vlahý západní vítr. Jako každého roku o únorových idách, kdy bůh Slunce Sol – který při vozatajských závodech v cirku vyznačuje dráhu čtyřspřežím – vstupuje do souhvězdí Vodnáře, umlčel Favonius Aquilona a Comona, větry přinášející sníh a kroupy, a prudce je odvál na asijský východ nebo na nehostinný sever Germánie, aby pak krátce před březnovými kalendami vyklidil pole Chelidoniovi, větru vlaštovek, který se tak nazývá proto, že se v té době kolem štítů chrámů míhají vlaštovky jako vystřelované asijské šípy. Zářivé nebe zbarvilo svahy Vesuvu mléčnou modří, stíny řad domů se zkrátily a kamenné desky dlažby ulic a náměstí do sebe sály jarní slunce. Pompejané se pomalu začínali trousit ze svých domovů, muži dychtiví novinek zamířili na forum, zatímco ženy v sousedním macellu porovnávaly ceny masa, ryb a černých bobů. Šťastné Pompeje, ta sametově hebká kdoule v zahradě Venušině, nejbohatší ze všech kampánských měst a nejmilejší dítě římské matky, líbezné a zhýčkané jako Amfitríta na delfínu, třebaže chlípný loupežník Poseidón nebyl bohem Římanů, ale Řeků! Pověstná hrdost Pompejanů se však k minulosti neobracela zády, naopak: Každé dítě v Pompejích mluvilo latinsky a řecky a dovedlo recitovat Homéra, protože se ve škole učilo číst a psát a protože staří lidé dětem vyprávěli, že předkové Pompejanů uctívali na úpatí hory délského Apollóna, boha světla a věštby, když římský nárůdek byl ještě plebs bez kultury a tápal v temnotách. Ani Samnité, kteří Pompeje obsadili a jimž pak Pompejané přísahali, lépe řečeno museli přísahat věrnost, v nich nedokázali zlomit ono vědomí vlastní ceny, a Sulla „Šťastný“ – jak se sám vždycky nazýval – udělal dobře, když toleroval handlování svých veteránů, kteří na pompejskou 3
Pompejan.qxd
8.8.2014
9.24
Stránka 4
půdu, kterou jim daroval, nikdy nevstoupili, ale okamžitě ji prodali těm, jimž původně patřila; budiž za to Merkurovi dík! V Pompejích nebyl nikdy nedostatek peněz, a tak Pompejané žili spokojeně a klidně a římskému lidu přáli obilí, které dostával zadarmo, i krutovládu jeho caesarů. „Lidi v Římě říkají, že Božský podplatil jednoho flétnistu, aby tvrdil, že má poměr s císařovnou,“ řekl Vesonius Primus, když se svým společníkem zahýbal do Fortuniny ulice. „Což je ještě pořád lepší, než aby ji zabil, tak jako zabil svou matku!“ Terentius Proculus byl Vesoniovým přítelem; měli kdysi stejného řeckého učitele a od té doby byli považováni za nerozlučné přátele. „Kdo to říká?“ zeptal se ještě Terentius. „Nigidius.“ Terentius opovržlivě odfrkl. Nenáviděl Nigidia, typického Římana, arogantního a chladného. Ne že by mu někdy něco udělal, to ne! Ale to, jak na svých nosítkách posměšně stahoval ústa, takže se jeho tvář podobala šklebící se masce, nahánělo Terentiovi strach. Že Říman Nigidius měl v Pompejích velkopekárnu a tři mlýny, budiž tu zmíněno jenom proto, že i Terentius byl pekař – jenomže pekl o něco menší chleby. „Má ty nejlepší styky,“ začal znovu Vesonius. „Kdo věděl jako první, že Poppaea má poměr s Božským? – Nigidius! Kdo roztruboval, že se caesar dá s Octavií rozvést? – Nigidius!“ Vesonius Primus, který byl v Pompejích známý tím, že jako majitel barvírny nosil každý den tógu jiné barvy, se pokusil přejít přítelovo trapné mlčení tím, že ho dloubl do boku a hlavou ukázal na druhou stranu ulice. „Ululitremulus! Koho bohové potrestají takovýmhle jménem, ten může být jenom hercem. Hercem!“ Vesonius byl rozhořčený. U chrámu Fortuny Augusty, elegantní mramorové budovy se čtyřmi vysokými korintskými sloupy, na jejímž vstupním schodišti neustále hořel oheň na počest otce vlasti, zamířili oba muži na jih k ulici U fora, v níž byla velká tlačenice. Teď na sebe upoutali pozornost oba otroci vážených mužů, kteří své pány až dosud doprovázeli mlčky: „Udělejte místo pro mého pána Vesonia Prima!“ – „Z cesty, přichází můj pán, pekař Terentius Proculus!“ Otroci své volání neustále opakovali a kdykoli se jejich výzva minula účinkem, pomáhali si lokty a ty, co stáli v cestě, odstrkovali stranou. 4
Pompejan.qxd
8.8.2014
9.24
Stránka 5
„A aby si to pojistil,“ šeptal Vesonius svému příteli ze školy a držel si přitom před ústy ruku, „tak Božský prý ve své žádosti o rozvod obvinil Octavii, že je neplodná.“ Terentius pokrčil rameny. „Po devíti letech manželství? Není divu! Ex nihilo nihil!“ Vesonius zavrtěl hlavou. „Jenomže Nigidius si myslí, že to rozhodně není vina Octavie.“ „Nigidius, Nigidius, Nigidius!“ vybuchl Terentius. „On snad u toho byl, ten páv ze slepičího vejce?“ Vesonius si popuzeně vsunul ruce do rukávů své něžné žluté tógy a zamumlal, že říká jenom to, co slyšel, že ve Stabijských lázních se o tom mluví docela otevřeně, ale jestliže to Terentia nezajímá, tak bude zticha a bude vychutnávat slunce, které mu svítí na pleš. Prý si myslel, že jsou přátelé, a proto o tom začal mluvit. „Nebuď hned uražený!“ pokusil se Terentius přítele udobřit, a málem by se stal obětí srážky, protože se na něho vyřítil osel, zjankovatělý, jako by ho honily furie, takže se lidé s křikem rozprchli na všechny strany a Terentius stačil jen tak tak uhnout. Vesonius se dal do smíchu: „Ten bude nejspíš z Poppaeina stáda!“ „To sotva,“ odpověděl Terentius. „Poppaeini osli jsou na statku za branami města. Prý jich má víc než pět set.“ „Takže bude asi skutečně pravda, co se mezi lidmi říká; že se každý den koupe v oslím mléce.“ „Znáš nějaký jiný důvod, proč by si držela půl tisícovky oslů?“ Terentius a Vesonius přešli ulici Augustálů a u Jovova chrámu vyšli na forum. „Ještě se dobře pamatuju na její matku, žila se svým mužem Quintem nedaleko odeonu a kasáren gladiátorů. Byl to krásný dům!“ „A krásná žena!“ dodal Vesonius. „Poppaeům patří ještě pořád čtyři domy ve městě, i když tu už dlouho nežijí. Mladou Poppaeu jsem nikdy neviděl.“ „Prý je krásná jako Venuše a její půvaby prý přivedly k šílenství i muže, pro které byli až do té doby ideálem krásy baculatí hošíci.“ 5
Pompejan.qxd
8.8.2014
9.24
Stránka 6
„Ty myslíš Othona?“ „Otho je hlupák a já nemůžu pochopit, co na tom hňupovi Poppaea Sabina vidí. Jediné, co na něm je, jsou jeho dobré styky s císařem.“ „Právě,“ přikývl Terentius, „právě. Poppaea měla na císaře spadeno hned od začátku.“ „A on na ni!“ „A on na ni,“ opakoval Terentius. „Proč myslíš, že poslal Othona jako místodržitele do Lusitánie, do Lusitánie za Herkulovými sloupy?“ Oba se dali do smíchu a obrátili oči k nebi. Od macella k nim zavanul pronikavý rybí pach a smísil se s vražedným puchem teplých vnitřností. Pokřikování obchodníků – každé dopoledne se jich tu sešlo kolem stovky – bylo tím hlasitější, čím víc se blížilo poledne, protože čerstvé zboží, které neprodali téhož dne, museli vyhodit. Na to dohlíželi dozorci v tržnici. Macellum nebyla jenom obyčejná tržnice, v níž prodávali zboží obchodníci z venkova. Zabírala celou jednu ulici. Pod řídkým trámovím se tyčila rotunda s dvanácti sloupy, nesoucími kulovitou klenbu, pod níž byla mramorová nádrž s rybami, těmi největšími a nejchutnějšími, jaké dávalo Středozemní moře. Obchodníci byli namačkáni ve zděných kójích u vnějších zdí haly. Jeden kout zůstával vyhrazen nejrozmanitějším malým zvířatům, drůbeži, ovcím a kozám a panoval tam nepopsatelný rámus. Aphrodisius, propuštěnec nesmírně bohatého bankéře Lucia Caecilia Serena, štíhlý šlachovitý mladík s mohutnou lebkou, prozrazující jeho cizokrajný původ, se prodíral mezi lidmi od jednoho obchodníka k druhému, chrastil mincemi v bronzové misce a s voláním „Mercatus, mercatus!“ vybízel k odevzdání nájmu za stánek. Pro každého měl dobré slovo, i pro řezníka, který mu rozmrzele hodil peníze do misky a zůstal sedět na hromadě masa plného šlach. „Třeba to od tebe koupí Scaurus,“ poznamenal Aphrodisius se smíchem, „už to smrdí!“ Scaurus byl za císaře Claudia duumvirem a zbohatl ze smradu zahnívajících vnitřností a ryb; jeho garum pompejanum, slaná pikantní omáčka, se vyvážela do celého světa, což přinášelo městu vysoké příjmy z daní, a taky pověst labužníků. U Solné brány, kde mezkáři skládali 6
Pompejan.qxd
8.8.2014
9.24
Stránka 7
sůl, získanou na břehu moře, ve čtvrti, jejímž málo vznešeným obyvatelům se říkalo salienses – salináři, vyráběl Scaurus svou pikantní omáčku pod širým nebem. V obrovských nádržích vyhnívaly nasolené zbytky ryb a masa, většinou makrel a tuňáků, a vnitřnosti zabitých zvířat. Po týdnech zrání byly na mírném ohni zahuštěny a Scaurus z toho pak přidáním kyselého mléka vykouzlil tolik žádanou omáčku. Ale jak ji vykouzlil, to zůstávalo jeho tajemstvím. Ovce obchodníka s malými zvířaty Statia hlasitě bečely a některé z nich se slepě rozbíhaly proti ohradě, kterou div neprorazily. „Nebojí se tvé kudly?“ zavolal Aphrodisius na obchodníka, který zákazníkům podřezával zvířata, která si koupili, rovnou před očima. Ten ani nestačil Aphrodisiovi odpovědět a jenom mu hodil peníze, protože jeden strakatý kohout se osvobodil z pout a za ohlušujícího kokrhání se snažil uletět. Asijskému otrokovi s tmavou pletí, který se s rozpřaženýma rukama pokoušel opeřence, divoce mávajícího křídly, chytit, vletěl vřeštící kohout ve smrtelném strachu do obličeje, kloval ho a škrábal tak, až otrok, celý zalitý krví, toho nechal. Tato událost vyburcovala i ostatní zvířata v macellu; bečení ovcí, bučení telat, kdákání slepic, kokrhání kohoutů a syčení hus se stávalo nesnesitelným a mnoho matrón, které tu nakupovaly se svými otroky, se polekaně tlačilo ven. „U Bakcha!“ zvolal Aphrodisius. „Vypadá to, jako by je honily mainady!“
Před vchodem do tržnice, po jehož pravé straně byla směnárna a po levé krčma, stál dav lidí a zíral na ženu bujných tvarů, která stála s rukama v bok na převráceném koši, co chvíli si rozčileně odhrnovala z čela husté černé vlasy a z plných plic vychvalovala přednosti Vibia Severa, muže, jenž byl na základě své bezúhonnosti a ušlechtilosti navržen na úřad edila. Tato přitažlivá žena se jmenovala Ascula, byla manželkou krčmáře Lucia Vetutia Placida a každý muž v Pompejích znal její jméno, které se v nedbalé výslovnosti Pompejanů (z níž si dělali legraci především Římané, protože se při ní polykala polovička všech samohlásek) vyslovovalo „Ascla“. Ascla znělo jako mlasknutí jazykem, jako projev obdivu k ženě, jíž by 7
Pompejan.qxd
8.8.2014
9.24
Stránka 8
mnohý obětoval vinici na Vesuvu, kdyby ho jen jedinkrát vyslyšela. Sed varium et mutabile semper femina: Ascula, která mezi zatuchlými vinnými sudy a mastnými pánvemi den co den probouzela žádostivost hostů Placidovy krčmy a pevně sešněrovaná a prsatá jak Diana procházela tanečním krokem mezi hrubými dřevěnými stoly, jako by byla výkvětem všech ctností; v každém případě o ní ještě nikdy nikdo neslyšel říct něco pohoršlivého. Snad to bylo tím, že muži po Ascule nejenom toužili, ale měli z ní také strach, že se u ní snoubila krása s chytrostí jako kdysi u Agrippiny, matky Božského, a že se zámožný a konzervativní Pompejan zpravidla obrátil k Jovovi a obětoval mu dvě holubice, když nějaká ženská zastupovala určitý politický názor. O tempora, o mores! A přesně to dělala krásná Ascula a kandidát, který měl její podporu, si mohl být jist, že bude zvolen. „Jestliže se přimlouvám za Vibia Severa,“ vyvolávala Ascula na koši, „je to proto, že Severus slavnostně přísahal, že když bude zvolen, bude svůj úřad vykonávat ke blahu všech, protože přísahal, že při dohledu nad chrámy, ulicemi a tržišti nebude brát ohledy na blaho jedince, nebo toho, z jehož rukou plynou největší úplatky, a protože přísahal, že usekne ruce, které se k němu se špinavými penězi natáhnou!“ „Severus do úřadu edila!“ zazněly jednotlivé hlasy z davu, „Chceme Severa!“, a Vesonius a Proculus, kteří se zájmem sledovali ohnivou řeč krčmářky, si mohli ukroutit hlavy, aby zjistili, jestli ti, co souhlasí, nepatří k těm, jejichž souhlas se dal stokrát koupit na foru. „Že nejsi zticha!“ zaskřehotal jakýsi obstarožný mužíček, který podle všeho nikdy v životě neholdoval půvabům, jimiž byla obdařena Ascula, „žvaníš o bezúhonnosti a spravedlivosti a sama v tý vaší špeluňce nalejváš obyčejný vesuvský víno jako to nejlepší falernský! Ať tě Bakchus potrestá!“ Ale to už bylo na krásnou krčmářku moc. Seskočila z proutěného koše, silnýma rukama popadla mužíčka, který si ustrašeně držel lokty před obličejem jako dítě, bojící se ran učitele, a postavila ho na koš. „Tak se na něho koukněte, tenhle ukňouraný skrček, kterého Priápos obdařil v kolébce náturou ženské, si tu otvírá hubu jako herold ohlašující zahájení her. Tak tedy 8
Pompejan.qxd
8.8.2014
9.24
Stránka 9
mluv, jakoupak máš na mě stížnost!“ A Ascula přitom třásla vetchým tělem staříka tak, že mu div neuletěla hlava i ruce. Diváci řičeli nadšením. „Ty synu čápa a vysloužilé kurvy z lupanaru,“ rozohňovala se Ascula, „rozeznáš ty vůbec kozí mlíko od vína? Já ti něco povím, i vám všem, co mě posloucháte: V Placidově krčmě se nalejvá jenom falernské, které si tohle jméno zaslouží, víno ze zahrad Vibiů a Arriů, jež se rozkládají mezi šestnáctým a sedmnáctým milníkem na via Appia. A teď zmiz!“ Ascula shodila mužíčka ze svého podstavce tak vztekle, že klopýtavě vpadl mezi lidi, kteří si ho mezi sebou postrkovali, dokud se mu nepodařilo prodrat se z davu ven. „Nestojím tu samozřejmě proto,“ spustila nanovo krčmářka, „abych vám vykládala o přednostech červeného falernského, ty vy mužové z Pompejí znáte líp než Římani, kteří ještě pořád, tak jako před sto lety, mísí víno s vodou. Spíš vám chci vysvětlit, proč je Vibius Severus tím pravým mužem na úřad edila.“ „Je to propuštěnec, libertinus, a je zavázán úctou a poslušností svému pánovi Valentovi,“ namítl obtloustlý chovatel dobytka Marcus Postumus. „Ten přece, u Jova, nemůže o něčem rozhodovat!“ „Může a naše zákony mu dovolují, aby tento úřad vykonával!“ odpověděla Ascula. „Je možná dokonce nezávislejší než ty, Postume – v každém případě se Severus nemusí ptát vždycky své ženy, než se k něčemu rozhodne!“ Lidé okolo se dali do smíchu, začali tleskat a tlustý Postumus se celý rudý chvatně protlačil davem ven. „Pompejané,“ spustila Ascula znovu, „jestliže se tu přimlouvám za Severa, pak ne kvůli vlastnímu prospěchu...“ Krčmářka se zarazila a polekaně vzhlédla k nebi, odkud zazněl chraplavý skřehot, ano, teď to slyšeli všichni, bylo to něco jako děsivý žalostný zpěv. Ale než mohli zjistit jeho původ, do vysokého portálu tržnice narazilo cosi velikého a světlého, bylo vidět, jak se rozstříkla krev a rozletělo peří, a pak s mohutným bouchnutím dopadlo na zem nějaké tělo. „Labuť, labuť!“ proletěl davem výkřik a jakási stará žena pozvedla ruce k nebi a zvolala: „Jupiter budiž s námi, to nevěští nic dobrého!“ Zaražené mlčení a bezradnost, jimiž rozčilení Pompejané reagovali na nezvyklou situaci, se záhy změnilo v divoký křik, 9
Pompejan.qxd
8.8.2014
9.24
Stránka 10
volání a gestikulování. Každý viděl přilétat zvíře z jiného směru, od západu, od moře, od severu, od Avernského jezera, a někteří dokonce tvrdili, že se labuť zřítila rovnou z nebe na zem a že byla zapřažena do Apollónova vozu. Když se však ujal slova Marcus Holconius Rufus, bělovlasý Jovův kněz, který ve svém životě zastával už všechny funkce a úřady města, rozčilený hlouček lidí rázem zmlkl. Rufus chvějícím se hlasem prohlásil, že viděl už mnoho poslů neštěstí, obětní zvířata, jejichž srdce byla uložena na nesprávné straně, degenerovaná játra jehňátek a neštěstí věštící blesky ze severozápadu, ale tohle že je to nejstrašnější ze všech znamení a bohové nechť jsou k Pompejím milosrdní. Roztrhaný jako po boji s orlem ležel majestátní pták na mramorové dlažbě fora, obraz smrti a zkázy. Pompejany ovládl pocit hnusu. Ale Rufus, jehož stáří bylo pro něho samotného tajemstvím, protože neznal své rodiče, se při pohledu na zdechlinu rozplakal a se slzami v očích prohlásil, že labuť zpívá jen jednou v životě a to když umírá, a že tato labuť vyhledala smrt dobrovolně, aby unikla neblahé budoucnosti. Mnozí, mezi nimi i Terentius a Vesonius, se teď odvrátili, protože v nich pochmurná věštba vyvolala strach. V Pompejích si mohl každý potulný věštec vydělat jmění, ale musel lidem předpovídat jen dobré věci, protože Pompeje byly městem radosti, a pro neštěstí, utrpení a neúspěchy jako by tu nebylo místo. Nejeden z takových proroků neštěstí byl z města vypráskán, protože lidé odmítali poslouchat pesimistické předpovědi. A Jovova kněze Marca Holconia Rufa ochraňovalo před podobným osudem jenom jeho stáří a moudrost. Aphrodisius, který vyslechl starcova slova s bušícím srdcem, přistoupil k Rufovi a zeptal se: „Řekni, jak máme usmířit hněv bohů?“ „Modli se, synu,“ odpověděl kněz, „modli se a obětuj Apollónovi, neboť posvátným zvířetem tohoto boha je labuť.“
Apollónův chrám stál na protější straně fora uprostřed posvátného okrsku obklopeného lesem sloupů a byla to největší svatyně ve městě. Postavil ji kvéstor Campanius, jak hlásal zlatými písmeny nápis na mramorové podlaze, k poctě boha si10
Pompejan.qxd
8.8.2014
9.24
Stránka 11
byllských věšteb, a císař Augustus dodal chrámu a jeho kněžím nový lesk a vysokou vážnost, protože Apollóna, boha míru a duševní osvícenosti považoval za svého ochránce. Pod sloupořadím fora nabízeli své zboží potulní obchodníci. Prodávaly se tu sandály a střevíce z jemné měkké kůže, štůčky látek, drahocenné nádoby z kolonií, dovedně zhotovené náčiní a nářadí, srpy, řetězy a koňské postroje, šperky a nespočetné sladkosti. Ale i tady na foru jako by se lidí zmocnil zvláštní neklid. Obchodníci mluvili se zákazníky jinak než jindy, když vládl klidný obchodní ruch; kleli, dovolávali se Merkura a hlasitě nadávali. Psi pobíhali po náměstí a štěkali, a kolem štítů střech kroužily krákorající vrány. Aphrodisius ještě nikdy nezažil něco podobného. Forem proběhlo šuškání. Pompejané k sobě nakláněli hlavy a upozorňovali jeden druhého, že kolem kráčí kněžka Eumachia. Eumachia, dcera Luciova, byla nejbohatší ženou ve městě; měla monopol na obchodování s vlnou, patřilo jí víc vinic než všem ostatním vinařům dohromady a obrovské zisky jí vynášely i cihelny. Jako vždy doprovázel Eumachii její syn Numistrius Fronto, zhýčkaný mladík, který penězi své matky podporoval herce Paridovy skupiny, jakési kočovné divadlo, které se zastavilo v Pompejích. Frontonovým nejtoužebnějším přáním bylo stát se hercem, ale Eumachia byla proti tomu, protože Fronto měl převzít její obchodní impérium. V Pompejích se šuškalo, že vztah těchto dvou není normálním vztahem mezi matkou a synem; zakrývajíce si rukou ústa lidé šeptali, že Eumachia nemiluje svého syna jen tak, jak má matka milovat syna; že je taky jeho milenkou, protože nechce Frontona dopřát žádné jiné ženě, tak jako to kdysi – vivant sequentes! – dělala Agrippina s Neronem. Ve východní části fora měla Eumachia obchodní budovu, která byla skoro tak velká jako celé macellum. Každý, kdo chtěl vejít do obchodního paláce, do tohoto chrámu peněz, musel přejít kolem bílé mramorové sochy, představující Eumachii, a jestliže se před veškerou tou nádherou odvážil vstoupit se vztyčenou hlavou, pak mu zazářil vstříc nápis na architrávu: Eumachia, dcera Luciova, kněžka, dala jménem svým a jménem svého syna Numistria Frontona postavit na vlastní nákla11
Pompejan.qxd
8.8.2014
9.24
Stránka 12
dy dvoranu, kryptoportikus a portikus a sama je zasvětila bohyni Concordii Augustě. Uprostřed fora se cesty Aphrodisia a Eumachie zkřížily. Mladík zrudl a zůstal stát, aby dal přednost kněžce a jejímu synovi. Dvě otrokyně, jdoucí před nimi a za nimi, dodávaly matce a synovi obzvláštní vznešenost. Fronto byl asi stejně starý jako Aphrodisius, nebylo mu víc jak osmnáct. Aphrodisius si prohlížel kolemjdoucí Eumachii, její ladné pohyby pod zřasenou řízou a alabastrovou tvář pod zvlněnými vlasy, připomínající řeckou bohyni, a když ho zasáhl pohled Eumachiiných černých záhadných očí, cítil, jak se mu do hlavy nahrnula krev. Zdálo se, že to kněžce neuniklo, protože lehce naklonila hlavu ke straně a po tváři jí přelétl úsměv. Avšak dřív než se mladík stačil uklonit nebo i jen pokývnout hlavou, Eumachia už přešla a on ani neopětoval její úsměv. To je žena! Aphrodisius stál jako zasažen Jovovým bleskem, neodvažoval se ohlédnout a země jako by se mu třásla pod nohama. Vzchopil se a šel dál. U Kastóra a Polluka, jaké teplo z té ženy vyzařovalo, jaký oheň! Aphrodisius by se nejraději otočil, vrhl se kněžce k nohám a uctíval ji jako Láry v domě svého pána. „Líbí se ti, co?“ Hlas starého soukeníka Vecilia Verecunda vrátil Aphrodisia do reality. „Nevím, co máš na mysli, Verecunde,“ zatvářil se mladík nechápavě. „Přede mnou se nemusíš přetvařovat,“ zašklebil se Verecundus, „dokonce i takový starý Filemón jako já by v té krásné ženě dokázal najít zalíbení.“ A poplácal přitom Aphrodisia po tváři. Třebaže si mladík na takové gesto připadal už příliš dospělý, strpěl ho. Koneckonců znal starého soukeníka už od raného dětství. Verecundus byl stejně jako on propuštěncem, kterému jeho pán, když pro něho věrně pracoval polovinu života, dal svobodu a taky nějaké peníze. Ty Verecundovi umožnily, aby si zřídil malou soukenickou dílnu. „Je krásná jako bohyně,“ odvětil Aphrodisius rozpačitě a když si povšiml, že Verecundus nereaguje, rychle dodal: „Chci v Apollónově chrámu přinést zápalnou oběť.“ 12