PRVNÍ ČÁST Je těžké věřit něčemu ve světě, který přestal považovat člověka za člověka a neustále znovu dokazuje – že člověk už není člověkem. SimoN WieSeNThal, Slunečnice
SaGe Druhý čtvrtek v měsíci přinesla paní Dombrowská na naši terapeutickou skupinu svého mrtvého manžela. Bylo těsně po třetí hodině a většina z nás si nalévala do papírových kelímků špatnou kávu. Přinesla jsem nějaké pečivo. minulý týden se mi Stuart svěřil, že na sezení organizace Pomocná ruka nechodí kvůli vyrovnání se se svým žalem, ale kvůli mým karamelovo-pekanovým muffinům. a když je rovnám na talíř, paní Dombrowská stydlivě kývne hlavou směrem k urně, kterou svírá v náručí. „Tohle,“ oznámí mi, „je herb. herbie, seznam se se Sage. To je ta, o které jsem ti vyprávěla, ta pekařka.“ Zůstala jsem ztuhle stát a schovala hlavu, tak že mi vlasy zakrývaly levou polovinu obličeje. Dělala jsem to tak vždycky. Určitě existuje nějaký způsob, jak se seznámit s osobou po kremaci, ale já byla v tu chvíli úplně ztracená. mám ho jen pozdravit? Potřást si ouškem urny? „Jejda,“ vypravila jsem ze sebe, protože v naší skupině moc pravidel neexistovalo, ale ta, která se uplatňovala, byla pevně daná: Buďte dobrým posluchačem, nikoho nesuďte a nezabraňujte smutku kohokoli jiného. Vím to lépe než všichni ostatní. Koneckonců, chodím sem už téměř tři roky. „Co jste přinesla?“ zeptala se paní Dombrowská a já si uvě-
18
J o d i P i c o u lt ová
domila, proč svírá manželovu urnu. Na posledním setkání nám terapeutka marge řekla, abychom se s ostatními podělili o vzpomínku na to, co jsme ztratili. Teď už vidím, že Shayla svírá pletené růžové bačkůrky tak pevně, až jí zbělely klouby na rukou. ethel drží dálkový ovladač k televizi. Stuart už poněkolikáté přinesl bronzový odlitek posmrtné masky své manželky. Několikrát už se na našich sezeních objevila a byla to ta nejděsivější věc, jakou jsem kdy viděla. Tedy až doteď, kdy paní Dombrowská přinesla herba. Než jsem stačila vykoktat odpověď, marge na nás zavolala, že začneme. Sestavili jsme si ze skládacích židlí kruh. Židle byly natolik blízko, abychom mohli jeden druhého poplácat po rameni nebo vzít za ruku, kdyby potřeboval pomoc. Uprostřed leží jako obvykle krabice s kapesníky, kterou marge nosí pokaždé, kdyby byly potřeba. marge začíná často nějakou volnější otázkou: Kde jste byli při útoku na Dvojčata? lidé se rozpovídají o obecné tragédii a občas jim to usnadní hovořit o té své osobní. Přesto jsou mezi námi stále takoví, kteří zatím nepromluvili. Někdy trvá celé měsíce, než zjistím, jak zní hlas některého z nově příchozích. Dnes se ale marge ptá přímo na vzpomínky, které jsme přinesli. ethel okamžitě zvedne ruku. „Tohle patřilo Bernardovi,“ vyhrkne a palcem přejíždí po dálkovém ovladači. „Vlastně jsem to vůbec nechtěla – bůhví, že jsem se mu to snažila tisíckrát sebrat. Nemáme už ani televizi, kterou by tím bylo možné ovládat. ale nemůžu se přimět to vyhodit.“ ethelin manžel žije, ale má alzheimerovu nemoc a už si neuvědomuje ani sám sebe. existují různé druhy ztrát, které lidé utrpí – od drobných až po ty velké. můžete ztratit klíče, brýle, panenství. můžete ztratit hlavu, ztratit srdce, nebo ztratit rozum. můžete se vzdát svého domova a přestěhovat se do domu s pečovatelskou službou. Vaše dítě se může odstěhovat do
v y P r av ě č ka
19
zámoří, nebo vidíte, jak se vám váš partner ztrácí v demenci. Ztráta je víc než smrt a žal je proměnlivá bytost ovlivňující emoce. „můj muž má ovladač pořád u sebe,“ ozve se Shayla. „Tvrdí, že ženy ovládají všechno ostatní.“ „Ve skutečnosti je to instinkt,“ poznamená Stuart. „Teritoriální část mozku mají muži větší než ženy. Slyšel jsem to v pořadu Johna Teshe.“ „a proto je to neoddiskutovatelná pravda?“ Jocelyn obrátí oči v sloup. Stejně jako mně je jí něco přes dvacet. Na rozdíl ode mě ale nemá trpělivost s nikým, komu je víc než čtyřicet. „Děkuji, že jste se s námi podělila o svou vzpomínku,“ ozve se rychle marge, aby zamezila dohadování. „Sage, co jste dnes přinesla vy?“ Cítím, jak mi začínají hořet tváře, protože na mě všichni upírají pohled. ačkoli všechny ze skupiny znám a vytvořili jsme kruh důvěry, stále je pro mě těžké otevřít se jejich zkoumavým pohledům. Kůže na jizvě, hvězdice, která se mi rýsuje přes levé víčko a tvář, ztuhne ještě víc než obvykle. Setřesu si dlouhou ofinu přes oko a vytáhnu zpod trička řetízek, na němž nosím matčin snubní prstýnek. Samozřejmě vím, proč mám i tři roky po maminčině smrti pocit, že kdykoli na ni pomyslím, projede mi pod žebry bolestivé bodnutí. Z úplně stejného důvodu jsem jediná z původní terapeutické skupiny, kdo sem stále dochází. Zatímco většina lidí se sem chodí léčit, já se sem docházím trestat. Jocelyn zvedne ruku. „Tak s tím mám vážně problém.“ Zrudnu ještě víc, protože mám pocit, že mluví o mně, ale potom si uvědomím, že upírá pohled na urnu, kterou drží paní Dombrowská na klíně. „To je nechutné!“ pokračuje Jocelyn. „Nemáme sem přece přinést něco mrtvého, máme přinést nějakou vzpomínku.“
20
J o d i P i c o u lt ová
„on není něco, on je někdo,“ ohradí se paní Dombrowská. „Nechci být zpopelněný,“ ozve se Stuart. „mám děsivé sny o tom, jak umírám v plamenech.“ „možná to nevíš, ale když tě zpopelňují, jsi už dávno mrtvý,“ prohodí Jocelyn a paní Dombrowská se rozpláče. Sáhnu po krabici s kapesníky a podám jí je. Zatímco marge připomíná Jocelyn mile, ale rázně pravidla, na nichž skupina funguje, já zamířím chodbou na toaletu. Vyrůstala jsem v přesvědčení, že ztráta není nic špatného, naopak. matka říkávala, že se díky tomu potkala se svou životní láskou. Zapomněla v jedné restauraci peněženku a vrchní číšník ji našel. Zavolal jí, ale nebyla doma a vzkaz převzala její spolubydlící. Když maminka volala na to číslo zpátky, zvedla to nějaká žena a předala jí mého tátu. Potom se setkali, aby mohl mamince tu peněženku vrátit, a ona si uvědomila, že ten muž ztělesňuje všechno, o čem kdy snila. Zároveň ale po úvodním telefonátu věděla, že žije s nějakou ženou. Naštěstí se ukázalo, že je to jeho sestra. Táta zemřel na infarkt, když mi bylo devatenáct. Když o tři roky později zemřela i maminka, utěšovala jsem se tím, že je zase s ním. Na toaletě si odhrnu vlasy z obličeje. Jizva je teď stříbřitá, nateklá a krabatí mi tvář i obočí, jako když se zatáhne šňůrka hedvábné společenské kabelky. Kromě toho, že mám pokleslé víčko a nezvykle nataženou kůži, byste si možná na první pohled vůbec nevšimli, že se mnou není něco v pořádku. alespoň to tvrdí moje kamarádka mary. ale lidé si toho všimnou. Jsou jen příliš zdvořilí, než aby něco poznamenali, tedy pokud jim není méně než čtyři. malé děti jsou brutálně přímé, ukážou prstem a vyptávají se maminek, co má ta paní s obličejem. i když se zranění dávno zahojilo a vybledlo, pořád vidím
v y P r av ě č ka
21
svůj obličej jako po té nehodě: rudý zubatý blesk narušující symetrii obličeje. obávám se, že v tomhle jsem na tom jako dívky s poruchou přijmu potravy. Váží čtyřicet pět kilo, ale při pohledu do zrcadla mají pocit, že jsou tlusté. Pro mě to není jen jizva, vážně. Je to mapa místa, kde se mi zničil život. Když vyjdu z toalety, málem narazím do nějakého staršího pána. Jsem dost vysoká, abych viděla, že mu skrz šedivé vlasy prosvítá růžová kůže. „Zase jdu pozdě,“ prohodí angličtinou s nějakým cizím přízvukem. „Zabloudil jsem.“ myslím, že bloudíme všichni do jednoho. Kvůli tomu sem chodíme: abychom zůstali připoutáni k tomu, oč jsme přišli. Ten muž chodí do naší skupiny teprve dva týdny a zatím se při sezení nijak neprojevil. hned napoprvé jsem ho ale poznala, jen se nedokážu rozpomenout, kde jsem ho už viděla. Teď je mi to jasné. V pekařství. Často přichází se svým psem, malým jezevčíkem, objedná si čerstvou housku s máslem a černou kávu. hodiny si něco zapisuje do malého černého notýsku, zatímco jeho pes mu podřimuje u nohou. Když vejdeme zpátky do místnosti, Jocelyn právě ukazuje ostatním svoji vzpomínku. Je to něco, co připomíná pokroucenou a rozdrcenou holenní kost. „Tohle patřilo lole,“ prohodí mile a otáčí kost v dlaních. „Našla jsem to pod pohovkou, když jsme ji museli nechat utratit.“ „Proč sem vůbec chodíš?“ vyptává se Stuart. „Vždyť to byl jenom pes!“ Jocelyn přimhouří oči. „alespoň jsem si ji nenechala odlít do bronzu.“ Začnou se dohadovat a my se se starým pánem usadíme v kruhu. marge toho využije, aby odpoutala pozornost od hádky. „Vítejte, pane Webere,“ pozdraví. „Jocelyn nám právě vyprávěla, jak moc pro ni znamenal její mazlíček. měl jste někdy nějaké zvíře, které jste miloval?“
22
J o d i P i c o u lt ová
Vybavil se mi pejsek, kterého si vodí do pekařství a spravedlivě se s ním dělí o housku. muž ale nic neříká, jen skloní hlavu, jako by ho něco tlačilo do židle. Znám ten stav, kdy by člověk nejraději zmizel. „Zvířecího mazlíčka může mít člověk raději než některé lidi,“ vyhrknu najednou a překvapím tím i sama sebe. Všichni se ke mně otočí, protože na rozdíl od ostatních jen málokdy reaguju, aniž by mě někdo přímo vyzval. „Je úplně jedno, co člověku zanechá v jeho nitru díru. Záleží jen na tom, že tam to prázdné místo je.“ Starý pán pomalu vzhlédne. Přes vlasy vnímám pronikavost jeho pohledu. „Pane Webere,“ prohodí marge, „možná jste si přinesl nějakou vzpomínku, o niž se s námi chcete podělit…“ Zavrtí hlavou a z jeho modrých očí se nedá nic vyčíst. marge nechá jeho mlčení vyznít. Je to taková oběť. Vím, že je to kvůli tomu, že někteří lidé sem chodí mluvit, ale jiní jen naslouchat. ale ticho se rozléhá jako dunění srdce. Je ohlušující. To je paradox ztráty: Jak je možné, že něco, co je pryč, nás dokáže tak strašně tížit? Na konci hodiny nám marge poděkuje za účast, my složíme židle a sklidíme papírové talíře a ubrousky. Sbalím zbylé muffiny a dám je Stuartovi. Nosit je zpátky do pekařství by bylo jako přilévat vědrem vodu do Niagarských vodopádů. Potom odejdu a vydám se zpátky do práce. Pokud žijete jako já celý život v New hampshiru, dokážete cítit změnu počasí. Je nepříjemně horko, ale na obloze už je neviditelným inkoustem napsaná bouřka. „Promiňte.“ otočím se za hlasem pana Webera. Stojí zády k episkopálnímu kostelu, kde se naše sezení konají. ačkoli je minimálně
v y P r av ě č ka
23
třicet stupňů, má na sobě košili s dlouhým rukávem zapnutou až ke krku a úzkou kravatu. „To bylo hezké, jak jste se zastala té dívky.“ Slovo hezké zní v jeho podání jako chezké. „Děkuju,“ prohodím s odvráceným pohledem. „Vy jste Sage?“ No tohle je vážně otázka hraničící s genialitou. ano, jmenuju se tak, ale že bych byla moudrá, jak naznačuje mé jméno, to se nikdy neprojevilo. V mém životě byla spousta chvil, kdy zvítězily emoce a rozum neměl šanci s tím nic moc udělat. „ano,“ odpovím. Tíživé ticho mezi námi narůstá, jako když kyne těsto. „Tahle skupina. Chodíte sem už dlouho?“ Nevím, jestli bych se neměla nějak ohradit. „ano.“ „Takže máte pocit, že vám to pomáhá?“ Kdyby mi to pomáhalo, tak bych sem už dávno nechodila. „Scházejí se tu moc milí lidé, opravdu. Každý si ale čas od času myslíme, že náš žal je větší než smutek těch ostatních.“ „moc toho nenapovídáte,“ zamumlá pan Weber. „ale když už promluvíte… jste básnířka.“ Zavrtím hlavou. „Jsem pekařka.“ „Copak člověk nemůže mít talent na víc věcí?“ zeptá se a pomalu odchází. Zarudlá a bez dechu doběhnu do pekařství a zjistím, že moje šéfka zase visí u stropu. „Promiň, že jdu pozdě,“ vyhrknu. „V kapli je plno a nějaký mizera v Cadillacu escalade mi zabral místo.“ mary vztyčila plošinu, aby mohla jako michelangelo ležet na zádech a malovat strop pekařství. „Ten prevít by mohl být biskup,“ prohodí. „Zastavil se tady cestou nahoru. Říká, že tvůj
24
J o d i P i c o u lt ová
olivový chleba je nadpozemský, což je od něho opravdu velké ocenění.“ V předešlém životě byla mary Deangelisová sestrou marií Robertou. měla zelené ruce a byla proslulá péčí o zahrady v klášteře v marylandu. Jednou o Velikonocích, když slyšela kněze oznamovat, že Ježíš povstal z mrtvých, vstala z lavice a vyšla z katedrály. opustila řád, obarvila si vlasy narůžovo a vydala se do apalačských hor. Někde na hřebeni Presidential Range se jí zjevil Ježíš a řekl jí, že je potřeba nasytit spoustu duší. o šest měsíců později otevřela mary pod kaplí milosrdné Panny marie ve Westernbrooku v New hampshiru pekařství Náš denní chléb. Pozemky kolem kostela zabírají osm hektarů, zahrnují meditační jeskyni, anděla míru, křížovou cestu i zobrazení cesty s křížem. Je tam také obchod plný křížků, krucifixů, knih o katolické víře i teologii obecně, cédéček s křesťanskou hudbou, medailí se svatými a jesliček. Návštěvníci ale přicházejí především kvůli dvě stě padesát metrů dlouhému růženci z žulových balvanů, typických pro New hampshire, propojených řetězy. Je to místo, kam lidé jezdí především za hezkého počasí. Během zimy obchody dramaticky poklesnou. Z toho vycházela ve své úvaze mary: Co by mohlo být světštější než čerstvě upečený chleba? Proč nepodpořit celkový výnos ještě pekařstvím, které bude lákat jak věřící, tak nevěřící? Jediný problém byl, že neuměla péct. a to byla chvíle, kdy jsem se na scéně objevila já. Začala jsem péct, když mi bylo devatenáct a můj otec nečekaně zemřel. Byla jsem na vysoké škole, přijela domů na pohřeb, ale když jsem se vrátila, zjistila jsem, že se všechno změnilo. Zírala jsem na slova v učebnicích, jako by byla psaná nějakým cizím jazykem, kterému nerozumím. Nedokázala
v y P r av ě č ka
25
jsem se vykopat z postele a jít na přednášky. Prošvihla jsem jednu zkoušku, potom další. Přestala jsem odevzdávat požadované práce. Potom jsem se jednou v noci probudila ve své posteli na koleji a cítila mouku – tak intenzivně, že jsem měla pocit, jako bych se v ní válela. Šla jsem se vysprchovat, ale té vůně jsem se nezbavila. Připomnělo mi to nedělní rána, když jsem byla malá. Probouzela jsem se s vůní čerstvých bagelů a bialů, které pekl otec. Vždycky se to snažil mě i mé sestry naučit, ale buď jsme měly moc učení, nebo hrály pozemní hokej, nebo se věnovaly klukům. alespoň jsem si to myslela až do chvíle, než jsem proklouzla do kuchyně u jídelny a začala péct každou noc chleba. Bochníky jsem nechávala jako opuštěná miminka přede dveřmi pracoven profesorů, které jsem obdivovala, pokojů chlapců s tak krásným úsměvem, že jsem před nimi zůstávala zaraženě stát. Řádku rohlíků z kynutého těsta jsem nechala na řečnickém pultíku a pečený bochánek jsem strčila do obrovské tašky jedné z kuchařek, která mi nutila talíře lívanečků a slaniny a tvrdila, že jsem moc hubená. Když mi moje učitelka řekla, že tak ze tří čtyř předmětů propadám, neměla jsem na svou obranu co říct, ale dala jsem jí medovou bagetu s anýzem. Jednoho dne přijela nečekaně moje matka. Usadila se v mém pokoji a začala mi organizovat život. Dohlížela na to, abych pořádně jedla, abych chodila na přednášky, a zkoušela mě ze zadaných úkolů. „Když jsem to nevzdala já,“ prohlásila, „tak ty taky ne.“ Nakonec jsem studovala o rok déle, ale studium dokončila. Když jsem si kráčela pro diplom, maminka vstala a zapískala. a potom šlo všechno do háje. hodně jsem o tom přemýšlela, jak je možné se během okamžiku propadnout z vrcholku světa až na úplné dno. Probírala jsem všechno, co jsem mohla udělat jinak, přemítala, jestli to
26
J o d i P i c o u lt ová
mohlo mít jiný průběh. Jenomže přemýšlením se nic nezmění. Takže potom, ještě s okem zalitým krví a zrůdnou řádkou stehů na skráni a s tváří, která vypadala jako sešitý baseballový míč, jsem matce dávala stejnou radu jako ona mně. Když to nevzdám já, tak ty taky ne. Zpočátku opravdu bojovala. Trvalo to šest měsíců, ale orgány začínaly selhávat jeden po druhém. Celé dny jsem seděla v nemocnici vedle její postele a večer si chodila domů odpočinout. Jenomže jsem stejně nemohla spát. a tak jsem zase začala péct. Zřejmě je to pro mě terapie. Nosila jsem domácí chleba jejím lékařům. Pekla jsem preclíky sestřičkám. matce jsem dělala její oblíbené skořicové rolky se silnou vrstvou polevy. Dělala jsem je den co den, ale nikdy ani neochutnala. Byla to právě marge, terapeutka naší skupiny, která mi navrhla, abych si našla práci, a dala tím svému životu řád. Jenomže mně připadalo nepředstavitelné, že bych pracovala někde za denního světla a všichni na mě zírali. Byla jsem dost stydlivá i předtím; teď jsem ale byla vyloženě samotářská. mary tvrdí, že naše setkání bylo boží zásah. (Tvrdí o sobě, že je jeptiška v rekonvalescenci, ale ve skutečnosti se sice vzdala svého roucha, ale ne víry.) Já v boha nevěřím, takže si myslím, že byla šťastná náhoda, že po návrhu marge mi pohled padl na inzerát, že hledají pekaře. Ten pracuje v noci sám a odchází, když se zákazníci začnou trousit do obchodu. Při přijímacím pohovoru mary nijak nekomentovala skutečnost, že nemám žádné zkušenosti, že jsem nechodila na brigády, že nemám žádné doporučení. Nejdůležitější ale bylo, že se podívala na moji jizvu a řekla: „myslím, že až mi o tom budeš chtít říct, uděláš to.“ a bylo to. Když jsem později zjistila, jak zahradničí, uvědomila jsem si, že nikdy nevnímá samo semínko. Už od začátku si představuje rostlinu, jaká z něj vyroste. Řekla bych, že při našem prvním setkání usoudila, že je to u mě stejné.