1
Narození dcery
Když jsem se narodila, lidé v naší vesnici projevovali matce
soucit a otci nikdo neblahopřál. Objevila jsem se nad ránem, právě když poslední hvězda pohasínala. My Paštunové v tom spatřujeme příznivé znamení. Otec neměl peníze ani na nemocnici, ani na porodní bábu, a tak přišla k porodu pomoct sousedka. První dítě mých rodičů se narodilo mrtvé, zato já se drala na svět hlasitě a se vší vervou. Byla jsem holčička v zemi, kde se na oslavu narození syna střílí z pušek, zatímco dcery jsou schovávané za závěsy. Jejich životním údělem je zkrátka jen vařit a rodit děti. Pro většinu Paštunů je to pochmurný den, když se jim narodí dcera. Otcův bratranec Džehán Šér Chán Júsufzaj byl jeden z mála, kteří mé narození přišli oslavit, dokonce přinesl i štědrý peněžní dar. Ještě s sebou vzal rodokmen našeho klanu, Dalo Chél Júsufzaj, jenž se táhl zpět až k mému praprapradědovi a znázorňoval pouze mužskou linii. Můj otec Zijáuddín se od ostatních paštunských mužů liší. Vzal ten rodokmen a vedle svého jména nakreslil křivku ve tvaru lízátka, na jejíž konec vepsal „Malála“. Jeho bratranec v úžasu zalapal po dechu, ale táta na to nedbal. Říká, že hned po mém narození se mi podíval do očí a už mě miloval. Ostatním kolem sebe sdělil: „Vím, že tohle dítě nebude jen tak obyčejné.“ 19
Dokonce poprosil kamarády, aby mi do kolébky hodili sušené ovoce, sladkosti a mince, tedy projev cti, které se obvykle dostává jen chlapcům. Pojmenovali mě po majvandské Malálaj, největší afghánské hrdince. Paštuni jsou pyšný národ složený z mnoha kmenů rozkládajících se na území Pákistánu a Afghánistánu. Už po staletí žijeme stále stejně podle nepsaných zákonů nazývaných paštunválí, jež nás zavazují poskytnout pohostinnost každému hostu a v nichž nejdůležitější hodnotou je nanga čili hrdost. Nejhorší věc, která se může Paštunovi přihodit, je ztratit svou tvář. Pro paštunského muže je hanba hrozná věc. Máme pořekadlo: „Bez cti už na světě na ničem nezáleží.“ Máme mezi sebou tak časté sváry a rozbroje, že slovo pro bratrance – tarbur – je stejné jako slovo pro nepřítele. Ale proti cizím lidem, když se pokusí dobýt naši zem, se vždycky spojíme. Všechny paštunské děti vyrůstají s příběhem, jak v roce 1880 Malálaj inspirovala afghánskou armádu k porážce Britů v jedné z největších bitev druhé anglo-afghánské války. Malálaj, dcera pastýře, pocházela z Majvandu, malého města na zaprášených planinách západně od Kandaháru. Když byla dospívající dívkou, její otec i muž, za něhož se měla provdat, se nacházeli mezi nespočtem Afghánců bojujících proti britské okupaci své země. Malálaj se spolu s ostatními ženami z vesnice vydala na bitevní pole, aby tam přinesla vodu a postarala se o zraněné. Viděla, že afghánští muži prohrávají, a když padl vlajkonoš, zvedla do výše svůj bílý závoj a neohroženě napochodovala doprostřed bojiště před vojsko. „Mladá lásko!“ vykřikla. „Nepadneš‑li v bitvě o Majvand, pak tě někdo šetří jakožto symbol hanby.“ Malálaj padla v dešti kulek, ale její slova a statečnost muže natolik inspirovaly, že se vzchopili se a průběh bitvy zvrátili. Zničili celou armádní brigádu a pro Brity to byla jedna z nejhorších porážek v jejich historii. Pro budoucí generace dokonce nechal poslední afghánský král v centru Kábulu postavit 20
památník vítězství u Majvandu. Na střední škole jsem četla Sherlocka Holmese a zjistila jsem, že se jednalo právě o tuto bitvu, v níž byl dr. Watson zraněn, než se stal partnerem velkého detektiva. V Malálaj máme my Paštunové svou Johanku z Arku. V Afghánistánu je po ní pojmenováno mnoho škol pro dívky. Ale mému dědovi, jenž byl velký náboženský učenec a vesnický kněz, se nelíbilo, že mi dal táta tohle jméno. „Je to smutné jméno,“ říkával. „Znamená zdrcená žalem.“ Když jsem byla ještě miminko, táta mi zpívával písničku, kterou napsal slavný básník Rahmat Šáh Sájel z Péšávaru. Poslední verše znějí takto: Ó, majvandská Malálaj, ještě jednou povstaň, přiměj Pašuny porozumět písni cti, tvá poetická slova otáčejí svět, snažně tě prosím, povstaň znovu. Táta vyprávěl příběh o Malálaj každému, kdo k nám domů zavítal. Strašně ráda jsem ten příběh poslouchala, stejně jako písně, které mi zpíval. Líbilo se mi, jak se mé jméno neslo větrem, když ho lidé vyslovovali. Bydlíme na nejkrásnějším místě na světě. Údolí Svát je božské království hor, řinoucích se vodopádů a průzračně čistých jezer. VÍTEJTE V RÁJI, hlásá cedule při vstupu do údolí. Ve zlatých časech se Svát nazýval Udjána, což znamená „zahrada“. Máme tu rozlehlé louky plné kvítí, sady lahodných ovocných stromů, smaragdové doly a řeky plné pstruhů. Lidé často nazývají Svát Švýcarskem Východu – dokonce tu zbudovali první lyžařský rezort v Pákistánu. Bohatí lidé z Pákistánu sem jezdívali na dovolené, aby si vychutnali čistý vzduch, nezkaženou přírodu a spatřili naše súfistické slavnosti hudby a tance. A stejně tak přijíždělo i mnoho cizinců, všem jsme jim říkali Angrézani – „Angličani“ –, ať přišli odkudkoli. Dokonce sem zavítala i anglická královna. Bydlela v Bílém paláci, který ne21
chal postavit náš král, první válí čili vládce Svátu, ze stejného mramoru jako Tádž Mahal. Také se můžeme pochlubit nevšední historií. Dnes je Svát částí provincie Chajbar Pachtunchvá neboli KPK, jak ji mnozí Pákistánci nazývají, ale dříve býval Svát od zbytku Pákistánu oddělený. Kdysi jsme byli královskou zemí, jednou ze tří, obklopenou sousedními krajinami Čitrál a Dír. V koloniálních dobách naše krále sice vázala věrnost k Britům, ale jinak vládli vlastní zemi. Když v roce 1947 dali Britové Indii nezávislost a ta se rozdělila, vykročili jsme vstříc budoucnosti s nově vytvořeným Pákistánem, zůstali jsme však autonomní. Používali jsme pákistánské rupie, ale pákistánská vláda nám mohla zasahovat pouze do zahraniční politiky. Válí vykonával spravedlnost, zachovával mezi svárlivými kmeny mír a vybíral ušr – daň deset procent z příjmu –, pomocí níž budoval silnice, nemocnice a školy. Nacházeli jsme se pouhých 160 kilometrů vzdušnou čarou od pákistánského hlavního města Islámábádu, a přesto se nešlo zbavit dojmu, jako bychom žili v úplně jiné zemi. Cesta po silnici trvala nejméně pět hodin, vedla přes průsmyk Malákand, ohromný prstenec hor, kde kdysi dávno naši předkové, vedeni kazatelem zvaným mulla Saidulláh (Britům známý spíše jako Šílený fakír), bojovali mezi skalnatými vrcholy proti britským silám. Byl mezi nimi tehdy i Winston Churchill, který o tom napsal knihu, a jeden z vrcholů stále nazýváme Churchillův strážce, i když se o našich lidech nevyjadřoval zrovna lichotivě. Na konci průsmyku se nachází svatyně se zelenou kulatou stříškou, kam lidé hází mince coby poděkování za šťastný návrat. Nikdo, koho jsem znala, v Islámábádu nebyl. Než nastaly problémy, většina lidí jako má matka nikdy ze Svátu nevytáhla paty. Bydleli jsme v Mingoře, největším městě v údolí, vlastně městě jediném. Bývalo to poklidné, nevelké středisko, ale pak se tam přestěhovalo hodně lidí z okolních vesnic a udělali z něj 22
místo přelidněné a špinavé. Nacházejí se zde hotely, vysoké školy, nedaleké golfové hřiště a věhlasný bazar, kde lze sehnat naše tradiční vyšívané tkaniny, drahé kameny, vlastně cokoli, co si jen vymyslíte. Potok Marghazar tam vytváří takovou smyčku, mléčně zahnědlý od plastových tašek a odpadu, který do něj kolemjdoucí házejí. Není zdaleka tak průzračný jako říčky v hornatých oblastech nebo jako široká řeka Svát hned za městem, kam lidé chodí chytat pstruhy a kam jsme jezdívali o prázdninách. Náš dům se nacházel v Gulkada, což znamená „květinové pole“, ale říkávalo se tam tomu Butkara neboli „místo buddhistických soch“. Nedaleko našeho domova se rozkládala louka posetá záhadnými ruinami – sochami lvů sedících na zadních nohách, pobořenými sloupy, postavami bez hlav a, což bylo nejpodivnější, stovkami kamenných deštníků. Islám pronikl do našeho údolí v 11. století, když k nám z Afghánistánu vtrhl sultán Mahmúd z Ghazni a stal se naším vládcem, ale v dávných dobách byl Svát buddhistickým královstvím. Buddhisté sem přišli ve 2. století a jejich králové vládli údolí po více než pět set let. Čínští badatelé sepsali vyprávění o tom, jak zde podél břehů řeky Svát vyrostlo 1400 buddhistických klášterů a čarovný zvuk chrámových zvonů se rozezníval přes celé údolí. Chrámy dávno zmizely, ale téměř všude, kam se ve Svátu vydáte, najdete mezi všemi těmi prvosenkami a dalšími lučními květinami jejich pozůstatky. Často jsme pořádali pikniky uprostřed tesaných kamenů smějícího se tlustého Buddhy, sedícího se zkříženýma nohama na leknínu. Zachovalo se mnoho příběhů o tom, že sem přišel sám Buddha, protože toto místo je obdařeno výjimečným klidem. Dokonce je prý část jeho popela pochovaná v údolí v obří stúpě. Butkara se svými zříceninami se jevila jako kouzelné místo pro hru na schovávanou. Jednou tam přijeli cosi zkoumat cizí archeologové a řekli nám, že v dávno minulých časech to bylo poutní místo plné nádherných chrámů se zlatými kopulemi, kde leželi pochovaní buddhističtí králové. Můj otec na23
psal báseň „Památky Butkary“, kde krásně vystihl, jak chrámy a mešity mohly existovat vedle sebe: „Když hlas pravdy stoupá z minaretů / Buddha se usmívá / a přetržený řetěz historie se znovu spojuje.“ Žili jsme ve stínu pohoří Hindúkuš, kam muži chodili střílet kozorožce a zlaté kohouty. Náš dům měl jen jedno patro, ale byl postavený z řádného betonu. Nalevo se nacházely schody, které vedly na plochou střechu. Ta byla natolik velká, že jsme na ní my děti mohly hrát kriket. Stala se naším hřištěm. Při západu slunce se tam otec obvykle sešel se svými přáteli, seděli spolu a popíjeli čaj. Občas jsem na střeše také sedávala a sledovala, jak kolem nás stoupá kouř z kuchyňských ohňů, a poslouchala noční koncert cvrčků. Naše údolí je plné ovocných stromů, na nichž rostou ty nejsladší fíky, granátová jablka a broskve. V naší zahradě jsme měli také hroznové víno, guavu a tomel. V předzahrádce rostla ještě švestka, která rodila úžasně chutné plody. Mezi námi a ptáky vždycky nastal závod, kdo se k nim dostane jako první. Od svých nejranějších vzpomínek si vybavuji, že matka k ptákům promlouvala. Za domem stála veranda, kde se scházely ženy. Poznali jsme, jaké to je mít hlad, proto matka vždycky navařila jídla o něco víc a rozdávala je chudým rodinám. Když jí ještě něco zbylo, nakrmila tím ptáky. V paštó rádi zpíváme tapa, básničky o dvou verších, a jak maminka rozhazovala zbytky rýže, prozpěvovala si: „Neusmrť v zahradě holuby / zabiješ jednoho, druzí už nepřiletí.“ Ráda jsem sedávala na střeše, pozorovala hory a snila. Nejvyšší hora ze všech – Mount Elum – má tvar pyramidy. Považujeme ji za posvátnou a je tak vysoká, že ji téměř vždy zdobí náhrdelník chundelatých mraků. Dokonce i v létě je ojíněná sněhem. Ve škole jsme se učili, že v roce 327 před naším letopočtem, tedy ještě dříve, než do Svátu přišli buddhisté, vtrhl do údolí Alexandr Veliký. Dorazil s tisíci slony a vojáky, když na své cestě z Afghánistánu mířil k řece Indus. Lidé z údolí Svát před ním utekli na horu ve víře, že je tam ochrání bo24
hové, protože to bylo vysoko. Jenže Alexandr se ukázal jako tvrdošíjný a trpělivý vůdce. Postavil dřevěnou rampu, odkud se jeho katapultům a šípům dařilo dosáhnout samotného v rcholu hory. Poté vylezl tak vysoko, že se mohl dotknout Jupiteru, symbolu své moci. Ze střechy jsem pozorovala, jak se hory mění s ročními obdobími. Na podzim přicházely chladné větry. V zimě všechno pokrýval bílý sníh, dlouhé rampouchy visely ze střech jako dýky a my je rádi ulamovali. Honili jsme se kolem, stavěli sněhuláky i sněžné medvědy a pokoušeli se chytat sněhové vločky. Jaro nastalo, když Svát zaplavila zeleň. Eukalyptové květní tyčinky se vzduchem dostaly do domu a na všem vytvořily bílý povlak, k tomu vítr přinášel štiplavý závan z rýžových polí. Na svět jsem přišla v létě, proto se možná stalo mým oblíbeným ročním obdobím, i když v Mingoře je horké, suché a potok v místech, kam lidé odhazovali odpadky, zapáchal. Když jsem se narodila, byli jsme velice chudí. Otec s jakýmsi kamarádem právě založili svou první školu a my jsme bydleli naproti ní v polorozpadlé chatrči o dvou pokojích. Spala jsem s mámou a tátou v jedné místnosti, ta druhá byla určená pro hosty. Neměli jsme žádnou koupelnu ani kuchyň, máma vařila na zemi nad ohněm a prádlo prala u kohoutku ve škole. Náš dům byl vždycky plný lidí, kteří k nám z vesnice přijížděli na návštěvu. Pohostinnost je velmi důležitá součást paštunské kultury. Dva roky po mně přišel na svět můj bratr. Stejně jako já i on se narodil doma, protože si rodiče stále nemohli dovolit nemocnici, a dostal jméno Chušhál, podobně jako škola mého otce, po paštunském hrdinovi Chušhálu Chánu Chattakovi, bojovníku a básníkovi. Matka si moc přála syna a nedokázala skrýt radost, když se narodil. Mně se zdál velmi hubený a malý jako třtina rákosu, co se každou chvíli zlomí ve větru, ale pro ni byl středobodem světa. Zdálo se mi, že každé jeho přání je pro ni rozkazem. Ustavičně chtěl čaj, přesněji náš tradiční čaj s mlékem, cukrem a kardamomem. Přece však i matce došla 25
trpělivost a nakonec mu připravila čaj tak hořký, až ho chuť přešla. Chtěla pro něj koupit novou kolébku – když jsem se narodila já, otec na něco takového neměl peníze, proto rodiče používali starou dřevěnou od sousedů, která už byla ze třetí nebo čtvrté ruky –, ale táta to odmítl. „V téhle kolébce se houpala Malála,“ pravil, „bude tedy dobrá i pro něj.“ Poté, téměř o pět let později, se narodil další chlapec – Atal, s bystrýma očima a zvídavý jako opička. Tehdy můj otec prohlásil, že jsme už kompletní, i když podle zvyklostí Sváťanů, kde většina dospělých má sedm nebo osm dětí, je rodina o třech dětech velmi malá. Většinou jsem si hrávala s Chušhálem, protože byl jen o dva roky mladší než já, ale často jsme se jen prali. Útěchu pak hledal u matky, já jsem naopak chodívala za otcem. „Co se děje, džání?“ ptával se. Podobně jako on i já jsem se narodila s gumovými klouby, mohu ohnout prsty dozadu, a když jdu, lupe mi v kotnících, což je dospělým asi nepříjemné, protože se ošívají. Má matka je velice krásná a otec ji uctíval, jako by to byla křehká porcelánová váza. Nikdy na ni nevztáhl ruku, na rozdíl od mnoha zdejších mužů. Její jméno Tór Pikáj znamená „havraní kadeře“, i když její vlasy jsou kaštanově hnědé. Těsně předtím, než se narodila, poslouchal můj děda Džanser Chán Rádio Afghánistán a tohle jméno tam zaslechl. Přála bych si mít její bílou pleť barvy lilie stejně jako její krásné rysy a zelené oči. Místo toho jsem však zdědila po svém otci kůži žlutavé barvy, jeho široký nos a hnědé oči. V naší kultuře se hodně užívají přezdívky. Už jako miminku mi máma říkala píšo, kromě toho mě někteří bratranci a sestřenice nazývali láčí, což v jazyce paštó znamená „kardamom“. Lidem tmavé pleti se většinou říká bílí a malí lidé jsou zváni vysokými. Máme zvláštní smysl pro humor. Táta byl v rodině přezdíván chájsta dádá, tedy „nádherný“. Když mi byly přibližně čtyři roky, zeptala jsem se táty: „Aba, jakou máš barvu?“ „Nevím, jsem napůl bílý, napůl černý,“ odpověděl. 26
„To je, jako když člověk smíchá mléko s čajem,“ usoudila jsem. Zasmál se tomu, ale jako chlapec byl natolik nesvůj ze své tmavé barvy kůže, že sháněl na polích buvolí mléko, které si pak natíral na tvář v domnění, že mu pleť zesvětlá. Se svou pletí se smířil, až když potkal mou matku. Být milován tak krásnou dívkou mu dodalo sebevědomí. Sňatky v naší společnosti jsou obvykle dohodnuté rodinami, ale jejich manželství vycházelo z lásky. Příběh o tom, jak se potkali, jsem dokázala poslouchat od rána do večera. Pocházeli ze sousedních vesnic, nacházejících se v odlehlém údolí horní části Svátu zvaném Šangla. Spatřili se, když se má matka vypravila na návštěvu k tetě, která byla provdaná za otcova strýce a bydlela hned vedle otcova domu. Vídávali se dost často na to, aby věděli, že se jeden druhému líbí, ale v naší kultuře je nemyslitelné vyslovit tyto věci otevřeně. Místo toho otec posílal mamince básničky, které si však neuměla přečíst. „Obdivovala jsem jeho intelekt,“ přiznává máma. „A já zas její krásu,“ doplňuje táta. Nastal však problém. Moji dva dědové spolu nevycházeli. Takže když otec oznámil, že by chtěl požádat o ruku mé matky Tór Pikáj, jevilo se poměrně jasně, že ani jedna strana nebude mít z manželství radost. Jeho otec pravil, že to záleží jen na něm, a uvolil se k tomu, že vyšle holiče coby poslíčka, což je tradiční způsob, jak my Paštunové takové věci vyřizujeme. Malik Džanser Chán nabídku odmítl, ale táta jakožto tvrdohlavý muž přesvědčil svého otce, aby holiče poslal znovu. Hudžra Džansera Chána byla místem, kde se lidé setkávali, aby debatovali o politice, a otec tam chodil často, takže se ti dva museli poznat. Děda otce donutil čekat devět měsíců, přesto nakonec souhlasil. Máma pochází z rodiny silných žen, stejně jako vlivných mužů. Její babička – má prababička – ovdověla, když byly děti ještě malé. Jejímu nejstaršímu synovi Džanseru Chánovi bylo dvacet pět, když ho lapili a drželi pod zámkem kvůli 27
kmenovému sváru s jinou rodinou. Aby ho osvobodila, musela se odvolat k vlivnému bratranci, proto se sama vydala pěšky na cestu dlouhou šedesát kilometrů přes hory. Myslím, že máma by pro nás udělala to samé. I když neumí číst ani psát, táta se s ní o všem radí. Říká jí, jak strávil den, svěřuje se jí s věcmi dobrými i špatnými. Ona si z něj často utahuje, ale také mu radí, kdo je podle ní upřímný přítel a kdo ne, a táta přiznává, že má vždycky pravdu. Většina paštunských mužů by tohle nikdy neudělala. Podělit se o starosti s manželkou je totiž považováno za slabost. „On se dokonce ptá své ženy!“ zvolají coby urážku. Své rodiče považuji za šťastné a často je vidím se smát. Když nás lidé poznají, berou nás za milou rodinu. Matka je velice zbožná, modlí se pětkrát denně, i když ne v mešitě, protože ta je vyhrazena pouze mužům. Odsuzuje tanec a říká, že tohle by se Bohu nelíbilo. Naopak velice ráda se zdobí krásnými věcmi, vyšívaným oblečením, zlatými náhrdelníky nebo náramky. Myslím, že jsem pro ni trochu zklamáním, protože se hodně podobám otci. Nezáleží mi totiž na oblečení ani na špercích. Chodit nakupovat na bazar mě nudí, zato miluju zatancovat si s kamarádkami ze školy za zavřenými dveřmi. Když jsme vyrůstali, trávili jsme jako děti většinu času s matkou. Táta byl často pryč, protože měl hodně práce nejen se školou, ale nadto se ještě věnoval životnímu prostředí, když se snažil zachránit naše údolí. Otec pocházel ze zaostalé vesnice, přesto nám díky svému vzdělání a síle své osobnosti zajistil dobré živobytí a sobě vydobyl dobré jméno. Lidé rádi poslouchali, jak mluví, a já milovala večery, kdy k nám přišli hosté. Sesedli jsme se na podlahu kolem dlouhého ubrusu, na který máma prostřela jídlo. Obsluhovali jsme se pravou rukou, jak je naším zvykem, a hnětli jsme v sousta rýži a maso. Jak se začalo stmívat, rozsvítili jsme petrolejky, odháněli mouchy a naše siluety tvořily na zdech tančící stíny. V letních měsících venku často burácely hromy a blesky, tehdy jsem se přitulila blíž k tátovým kolenům. 28