JEDNA P-38. Nacistická pistole z druhé světové působí na jídelním stole vedle misky ovesných vloček trochu komicky. Anachronicky, jako nějaké podivné steampunkové nářadí. Ale když se podíváte zblízka, rozeznáte těsně nad rukojetí vyražený maličký hákový kříž a nad ním usazenou orlici, která vypadá jako živá. Vycvaknu si to zátiší iPhonem a napadne mě, že by z toho mohl být soudní důkaz i moderní umění. Pak to uvidím na displeji a rozesměju se, protože moderní umění je hrozná hovadina. Vždyť si to vezměte, miska ovesných vloček a vedle ní místo lžíce pistole P-38 – stačí to vyfotit, a máte moderní umění, no ne? Hovadina. Ale vtipná. V muzeích s opravdovým uměním už jsem viděl vystavené horší věci, třeba úplně bílé plátno s jediným tenounkým červeným proužkem. Jednou jsem o tom obrazu s červeným proužkem řekl 7
Odpuste_mi_vas_Leonard.indd 7
5.1.2015 14:26:43
Herr1 Silvermanovi a prohlásil jsem, že tohle bych klidně namaloval taky. On mi na to bez mrknutí oka odpověděl: „Ale nenamaloval jsi to.“ Musím uznat, že to byla fakt vychytaná odpověď, protože je to pravda. Dokonale mě tím usadil. Takže tady teď před smrtí tvořím moderní umění. Možná můj iPhone s touhle fotkou ovesných vloček a nacistické pistole pověsí do muzea umění ve Filadelfii. Můžou to nazvat Snídaně mladistvého vraha nebo nějak podobně absurdně a skandálně. Vsadím se, že umělcům i novinářům se to trefí do noty. Moje moderní dílo se díky nim okamžitě proslaví. Obzvlášť poté, co zabiju Ashera Beala a pak oddělám i sebe.2
1
Herr Silverman je náš učitel na hodiny o holokaustu, ale hlavně učí němčinu, proto mu říkáme „Herr“, a ne „pan“. 2 Na Livestrong.com jsem se dočetl, že „každých 100 minut spáchá nějaký náctiletý sebevraždu“. Ale vůbec tomu nevěřím, protože by ty sebevraždy přece musely být ve zprávách a tak. Nebo snad ke všem dochází potají nebo někde v zahraničí? Sebevražda přece nemůže být tak tuctová věc, nebo jo? Ale možná fakt je… a já si tady namlouvám, jaké mám odvážné a originální plány. Haha! Usvědčující důkazy proti mojí jedinečnosti navíc tímhle zdaleka nekončí. Podle Wikipedie – což samozřejmě není nejspolehlivější zdroj informací a v tomhle případě ani neoplývá nejčerstvějšími údaji – „zůstává nejčastějším způsobem sebevraždy ve Spojených státech zastřelení, které si v roce 2003 zvolilo 53,7 procenta sebevrahů“. Wikipedie dál tvrdí: „Ročně spáchá sebevraždu přes milion lidí.“ Takže než naše planeta oběhne kolem Slunce, vyřeší – podle Wikipedie – milion lidí svoje problémy sebevraždou. Zajímalo by mě, co by k téhle perličce asi řekl Charles Darwin. Přirozený výběr? Způsob, jakým příroda ochraňuje ty silnější a důležitější? Je můj mozek čistě jen vykonavatelem vůle přírody? Byl by na mě strejda Darwin hrdý?
8
Odpuste_mi_vas_Leonard.indd 8
5.1.2015 14:26:43
Cena uměleckých děl jde vždycky nahoru, jakmile je jejich autor spojený s nějakou úchylností, třeba když si uřízne ucho jako Van Gogh nebo když si vezme vlastní nezletilou sestřenici jako Poe nebo když jeho přisluhovači zavraždí nějakou celebritu jako ti Mansonovi nebo když nechá svůj posmrtný popel vystřelit z obřího děla jako Hunter S. Thompson nebo když ho v dětství matka obléká do holčičího, jako oblékala Hemingwaye, nebo když si na sebe vezme šaty ze syrového masa jako Lady Gaga nebo když se mu stane něco tak otřesného, že potom zabije spolužáka a sám si prožene hlavou kulku, jako to dneska udělám já. Díky vraždě a sebevraždě, které spáchám, se ze Snídaně mladistvého vraha3 stane nedocenitelné mistrovské dílo, protože lidi chtějí, aby umělci byli po všech stránkách jiní než oni sami. Když jste nudný, milý a normální – jako jsem býval já –, tak na střední z výtvarky nejspíš propadnete a do konce života nebudete jako umělec stát za nic. Pro masy budete bezcenný. Zapomenutý. To ví každý. Každý. Trik je v tom, udělat něco, čím se v očích obyčejných lidí navždycky odlišíte. Něco zásadního.
3
Ve Snídani mladistvého vraha by se klidně dala přehodit dvě slova: budu totiž jednak mladistvý vrah, ale zároveň – jelikož se mojí obětí stane další mladistvý – budu taky vrahem mladistvého!
9
Odpuste_mi_vas_Leonard.indd 9
5.1.2015 14:26:43
DVA Zabalím dárky do toho růžového balicího papíru, který jsem našel ve skříni na chodbě. Původně jsem je balit neplánoval, ale říkám si, že bych se měl snažit, aby byl dnešek tak nějak oficiálnější, slavnostnější. Nebojím se, že si lidi možná budou myslet, že jsem gay. V tuhle chvíli už je mi celkem fuk, co si lidi myslí, takže mi růžový papír nevadí, i když bych dal přednost jiné barvě. Vzhledem k tomu, co se má stát, by byla vhodnější třeba černá. Při balení dárků mám podobně příjemný pocit jako děcko pod vánočním stromkem. Bůhvíproč mi přijde, že dělám správnou věc. Ujistím se, že nabitá P-38 je zajištěná, pak ji uložím do staré cedrové krabice na doutníky, kterou jsem si nechal jako vzpomínku na tátu, protože ten kouřil ilegální havana. Nacpu dovnitř pár starých ponožek, aby sebou moje „bouchačka“ uvnitř moc nebouchala a náhodou mi nevpálila kulku do zadku. Potom i tuhle krabici zabalím do růžového papíru, aby nikdo neměl podezření, že nesu do školy pistoli. 10
Odpuste_mi_vas_Leonard.indd 10
5.1.2015 14:26:43
I kdyby – bůhvíproč – začal ředitel dneska namátkově prohlížet batohy, můžu říct, že je to dárek pro kamaráda. Ten růžový balicí papír všechny obalamutí. Je to dokonalá kamufláž a jen absolutní vůl by mě nutil rozbalovat bezvadně zabalený dárek pro spolužáka. Zatím mi sice ve škole nikdo batoh neprohledával, ale nechci nic riskovat. A ta P-38 bude vlastně takový dárek pro mě. Až ho rozbalím, budu moct zastřelit Ashera Beala. Nejspíš to bude jediný dárek, který dneska dostanu. Kromě P-38 tu mám čtyři další dárky, pro svoje čtyři přátele. Chci se s nimi rozloučit, jak se sluší a patří. Každému chci věnovat něco na památku. Aby všichni věděli, že mi na nich doopravdy záleželo a jak mě mrzí, že jsem nedokázal být něčím víc, než jsem byl – že jsem tady s nimi nevydržel –, a že to, co se dneska stane, není jejich chyba. Nechci, aby se nervovali kvůli tomu, co se chystám udělat, nebo si později něco vyčítali.
11
Odpuste_mi_vas_Leonard.indd 11
5.1.2015 14:26:43
TRˇ I Náš učitel na hodiny o holokaustu Herr Silverman nikdy nechodí s vyhrnutými rukávy jako ostatní učitelé, kteří vždycky ráno přijdou v čerstvě nažehlené košili s rukávy vyhrnutými až nad loket. Kromě toho Herr Silverman nikdy v pátek nenosí polokošili se znakem naší střední školy jako ostatní. I když je venku teplo, věčně má dlouhé rukávy a mně už pěkně dlouho vrtá hlavou proč. Nemůžu na to přestat myslet. Je to možná největší záhada mého života. Kolikrát si říkám, že má třeba hrozně chlupaté ruce. Nebo tetování z vězení. Nebo mateřské znamínko. Nebo nějakou ohavnou popáleninu. Nebo že ho na střední při nějakém chemickém pokusu někdo polil kyselinou. Nebo že je bývalý feťák, takže má na předloktí miliony jizviček od injekční stříkačky. Nebo že má problémy s krevním oběhem, takže je mu pořád zima. Ale trochu se bojím, že pravda je ještě vážnější – jako třeba že se v minulosti pokusil spáchat sebevraždu a schovává jizvy od žiletek. 12
Odpuste_mi_vas_Leonard.indd 12
5.1.2015 14:26:43
Možné to je. Moc se mi nechce věřit, že by Herr Silverman někdy mohl mít sklony k sebevraždě, protože mi připadá ohromně vyrovnaný; fakt je to nejúžasnější dospělý, jakého znám. Ale někdy v duchu doufám, že se vážně kdysi cítil tak prázdný a bezmocný, až si z toho podřezal zápěstí – protože pokud jemu bylo jednou takhle mizerně, a přesto se z něj stal takhle skvělý chlap, možná je tu pořád nějaká naděje i pro mě.4 Kdykoli mám chvíli volno, přemýšlím o tom, co asi Herr Silverman schovává, a snažím se té hádance přijít na kloub, 4
Vygoogloval jsem si „Jak dlouho trvá, než umřete, když si podříznete zápěstí?“. Tuhle otázku pokládá na internetu spousta lidí a valná většina z nich tvrdí, že to potřebujou vědět do referátu na zdravotní výchovu. Odpovědi je většinou obviňují ze lži a doporučují jim, ať vyhledají odbornou pomoc. Ale najdete i seriózní odpovědi od lidí, kteří tvrdí, že jsou lékaři, a od těch, kteří si zápěstí žiletkou vlastnoručně podřezali a přežili to. Všichni říkají, že je to hodně bolestivý způsob, jak umřít (nebo neumřít), že to vůbec není pokojná smrt, kdy jen pomalu usnete ve vaně s teplou vodou, jak se vám snaží nakecat ve filmech. Krev se totiž sráží, takže zůstáváte naživu a pekelně to bolí. Ale pak jsem našel příspěvky o tom, jak si podříznout zápěstí „správně“, abyste měli jistotu, že to nepřežijete. Dost mě znechutilo, že jsou lidi vážně schopní dát takovéhle věci na internet, a i když jsem chtěl vědět, jak je to doopravdy, abych mohl zvážit svoje možnosti, říkám si, že tyhle informace by takhle veřejně vystavené asi být neměly. Já ten správný způsob, jak si podříznout zápěstí, rozhodně nikomu popisovat nebudu, protože nechci mít na rukou žádnou krev navíc. No vážně – proč někdo dává na internet návody, jak správně spáchat sebevraždu? To si přeje, aby divní, smutní lidi jako já jednou provždycky zmizeli ze světa? Přijde mu to jako bezva nápad, že se někdo chce zabít? Podle čeho poznáte, jestli patříte k těm, kteří by si zápěstí měli podřezat tím správným způsobem? Existuje odpověď i na tohle? Zkoušel jsem ji vygooglovat, ale nic konkrétního jsem nenašel. Jen návody, jak to provést. Ospravedlnění žádné.
13
Odpuste_mi_vas_Leonard.indd 13
5.1.2015 14:26:43
představuju si všemožné scénáře, které by ho mohly vést k sebevraždě, vymýšlím si jeho minulost. Někdy ho rodiče bijou ramínkem na šaty a trápí ho hlady. Jindy ho spolužáci povalí na zem a kopou do něj, dokud není celý od krve, a pak se mu ještě jeden po druhém vymočí na hlavu. Občas se trápí kvůli neopětované lásce, každý večer se zavře do skříně, objímá polštář a potají brečí. Nebo ho unese sadistický psychopat, který ho každou noc mučí waterboardingem – jako v Guantánamu –, zatímco přes den mu nedá ani trochu napít a zavírá ho do podobné místnosti jako v Mechanickém pomeranči: stroboskopy, Beethovenovy symfonie a nechutnosti promítané na obří plátno. Myslím, že kromě mě si věčně zahalených předloktí Herr Silvermana nikdo nevšiml, a pokud jo, na hodině se o tom nikdo nezmínil. Ani o přestávkách jsem nezaslechl, že by se o tom někdo bavil. Zajímalo by mě, jestli jsem vážně jediný, kdo to zaznamenal, a pokud jo, co to o mně vypovídá. Znamená to, že jsem nenormální? (Nebo ještě nenormálnější, než si myslím, že jsem?) Nebo jsem prostě jen všímavější? Už kolikrát mě napadlo, že se Herr Silvermana zeptám, proč si nikdy nevyhrne rukávy, ale bůhvíproč jsem to nikdy neudělal.5 5
Když někdy zůstanu s Herr Silvermanem po hodině, abych si s ním popovídal o životě – a on se snaží o pozitivní pohled na všechna depresivní témata, na která přivedu řeč –, tak v duchu předstírám, že mám rentgenové vidění, a zadívám se mu přímo na zahalená předloktí, abych tu záhadu konečně rozluštil. Jenže to nikdy nefunguje, protože rentgenové vidění samozřejmě nemám.
14
Odpuste_mi_vas_Leonard.indd 14
5.1.2015 14:26:43
Někdy mě pobízí, ať píšu, jindy mi říká, že jsem „nadaný“, a pak se usměje, jako že to myslí upřímně, a já už mám tu otázku ohledně jeho věčně zahalených předloktí na jazyku, ale nikdy ji nepoložím – což je absurdní, když si vezmete, jak hrozně moc se na to toužím zeptat a jak moc by mě jeho odpověď mohla zachránit. Skoro jako kdyby byla posvátná nebo mohla nějak zásadně změnit můj život nebo něco takového, a já si ji schovávám na později – jako nějaké emocionální antibiotikum nebo záchranný člun pro období depky. Někdy tomu doopravdy věřím. Ale proč? Možná mám fakt bordel v hlavě. Nebo se bojím, že se v něm pletu a všechno jsou to jenom moje představy – že tam ve skutečnosti nic nemá a prostě jenom rád nosí dlouhé rukávy. Je to móda. Má k Lindě6 mnohem blíž než já. A hotovo. Bojím se, že když se Herr Silvermana na jeho věčně zahalená předloktí zeptám, tak se mi vysměje. A já si budu připadat jako vůl, že jsem o tom takovou dobu přemýšlel, že jsem takovou dobu doufal. 6
Linda je moje máma. Říkám jí Linda, protože ji to vytáčí. Tvrdí, že ji to „odmateřšťuje“. Ale odmateřštila se sama, když si pronajala ten byt na Manhattanu a mě nechala v jižním Jersey, ať se o sebe přes týden a čím dál tím častěji i přes víkend starám sám. Tvrdí, že ji v New Yorku drží práce módní návrhářky, ale mně je naprosto jasné, že tam zůstává, aby mohla chrápat s tím svým Francouzem, Jeanem-Lucem, a taky aby se na sto honů vyhnula svému pošahanému synáčkovi. Z mého života se odhlásila hned poté, co se to podělalo s Asherem, nejspíš proto, že to prostě neustála. Nevím.
15
Odpuste_mi_vas_Leonard.indd 15
5.1.2015 14:26:43
Bojím se, že mi řekne, že jsem cvok. Že si bude myslet, že jsem úchyl, když tolik přemýšlím o takových věcech. Že se zatváří znechuceně a já pochopím, že my dva nemůžeme mít nic společného a celou dobu jsem si něco nalhával. Myslím, že to by mě zabilo. Že by to byla ta poslední kapka. Vážně. A tak jsem se začal bát, že moje neochota položit mu tu otázku pramení z mojí nekonečné zbabělosti. Takže sedím sám u jídelního stolu a přemítám, jestli si Linda vzpomene, co je dneska za důležitý den; ale v hloubi duše stejně vím, že nezavolá, a proto se rozhodnu, že budu radši přemýšlet o tom, jestli toho nacistického důstojníka, který v druhé světové nosil moji P-38, někdy napadlo, že jeho pistole o sedmdesát let později skončí na druhé straně Atlantiku, v New Jersey, jako moderní umění – nabitá a přichystaná k zabití toho nejbližšího moderního ekvivalentu nácka, jaký byste na naší střední škole našli. Jak se ten Němec, kterému ta P-38 původně patřila, asi jmenoval? Patřil k těm dobrým Němcům, o kterých nám Herr Silverman vykládá? K těm, kteří neměli nic proti židům, homosexuálům, černochům a víceméně ani nikomu jinému, jen měli smůlu, že se narodili v Německu ve fakt podělané době? Byl mi v něčem podobný?
16
Odpuste_mi_vas_Leonard.indd 16
5.1.2015 14:26:43