Útočiště
I. Vikářova manželka se vynořila za rohem fary s náručí plnou chryzantém. Na důkladných šněrovacích botách jí ulpělo značné množství dobré zahradní půdy a pár kousíčků hlíny jí zůstalo i na nose, ale o těch vůbec nevěděla. Dalo jí trochu práce otevřít bránu fary, která visela na zrezlých pantech. Závan větru se jí opřel do ošuntělého klobouku, takže pak seděl ještě víc nakřivo než předtím. „Do prkýnka,“ ulevila si Boubelka. Paní Harmonovou optimističtí rodiče pojmenovali Diana, ale v poměrně časném věku se ze zjevných důvodů stala Boubelkou a to jméno jí už zůstalo. S náručí chryzantém prošla bránou a zamířila přes hřbitov do kostela. Byl listopad. Počasí bylo celkem vlídné, ale vlhké. Po nebi letěly mraky, tu a tam se objevil kousek modři. Uvnitř v kostele byla tma a chladno; zatápělo se tam jen v době bohoslužeb. „Brrrrr!“ pronesla procítěně Boubelka. „Měla bych si pospíšit. Nemám chuť umřít na nachlazení.“ S obratností získanou léty praxe si připravila nezbytné propriety: vázy, vodu, stojánky. „Škoda, že 7
nemáme lilie,“ myslela si. „Tyhle vyzáblé chryzantémy už mě unavují.“ Obratnými prsty začala aranžovat květiny do váz. Na výzdobě nebylo nic originálního ani uměleckého, protože ani Boubelka Harmonová nebyla originální nebo umělecky založená, ale bylo to prosté a příjemné uspořádání. Opatrně uchopila vázy a zamířila uličkou k oltáři. V té chvíli vykouklo slunce. Zasvítilo do východního okna s trochu primitivním mozaikovým sklem, většinou modrým a červeným – byl to dar od bohatého viktoriánského farníka. Barevná záře vyvolala náhlý dojem přepychu, který až vyrážel dech. „Jako drahokamy,“ pomyslela si Boubelka. Náhle se zastavila a zadívala se před sebe. Na oltářních schodech spatřila cosi tmavého. Boubelka opatrně postavila květiny, došla ke schodům a sklonila se k tomu. Ležel tam muž, celý schoulený. Klekla si k němu a pomalu, opatrně ho otočila. Nahmátla mu puls – slabý, chvějivý a dostatečně výmluvný, stejně jako téměř zelenavá bledost jeho tváře. Bylo jí jasné, že ten muž umírá. Mohlo mu být tak pětačtyřicet, na sobě měl tmavý obnošený oblek. Pustila ochablou ruku, kterou předtím zvedla, a pohlédla na tu druhou. Měl ji zaťatou v pěst na prsou. Když se podívala lépe, viděla, že v prstech svírá něco jako velký zmuchlaný kapesník, který si tiskl k prsům. Kolem zaťaté pěsti bylo vidět cákance zaschlé hnědavé tekutiny – Boubelka odhadla, že je to krev. Narovnala se a zachmuřila čelo. Až dosud měl muž oči zavřené, teď se ale náhle otevřely a zadívaly se Boubelce do obličeje. Nebyly ani otupělé, ani roztěkané. Zdály se živé a inteligentní. Jeho rty se pohnuly a Boubelka se předklonila, aby 8
zachytila slova – nebo spíš slovo. Vyslovil totiž jen jedno: „Útočiště.“ Zdálo se jí, že když to slovo vydechl, objevil se mu na rtech slaboučký úsměv. Přeslechnout se nemohla, protože vzápětí to zopakoval ještě jednou: „Útočiště…“ Pak slabě, dlouze povzdechl a oči se mu zase zavřely. Boubelka znovu nahmátla puls. Dosud ho cítila, ale byl slabší a ještě přerušovanější. Rázně vstala. „Nehýbejte se,“ řekla, „ani se o to nepokoušejte. Jdu pro pomoc.“ Muž znova otevřel oči, ale teď se zdálo, že se soustřeďuje na barevné světlo přicházející východním oknem. Zamumlal něco, čemu Boubelka nerozuměla. S překvapením si uvědomila, že to bylo možná jméno jejího manžela. „Julian?“ řekla. „Přišel jste sem za Julianem?“ Žádnou odpověď ale nedostala. Muž ležel se zavřenýma očima a pomalu, mělce dýchal. Boubelka se otočila a vyběhla z kostela. Podívala se na hodinky a spokojeně kývla. Doktor Griffiths bude ještě v ordinaci. Od kostela to bylo jen pár minut pěšky. Neklepala ani nezvonila, prostě vstoupila a prošla čekárnou do ordinace. „Musíte jít hned se mnou,“ prohlásila Boubelka. „V kostele umírá nějaký člověk.“ O pár minut později se doktor Griffiths po krátké prohlídce zvedl z pokleku. „Můžeme ho přenést na faru? Bude tam snazší ho ošetřit – tedy ne že by to bylo něco platné.“ „Samozřejmě,“ kývla Boubelka. „Půjdu napřed a připravím to tam. Pošlu vám Harpera a Jonese, ano? Pomůžou vám ho odnést.“ 9
„Díky. Z fary můžu zavolat sanitku, ale obávám se, že do té doby, než přijede…“ Nedořekl. „Vnitřní krvácení?“ zeptala se Boubelka. Doktor Griffiths kývl. Pak se zeptal: „Jak se sem pro všechno na světě dostal?“ „Myslím, že tu musel být celou noc,“ přemýšlela Boubelka nahlas. „Harper odemyká ráno kostel, když jde do práce, ale obvykle nechodí dovnitř.“ Asi pět minut nato položil doktor Griffiths telefonní sluchátko a vrátil se do salonu, kde na pohovce se spěšně naskládanými přikrývkami ležel zraněný. Boubelka odnášela umyvadlo s vodou a uklízela po lékařově prohlídce. „Víc dělat nemůžeme,“ řekl doktor Griffiths. „Zavolal jsem sanitku a uvědomil policii.“ Zachmuřeně se zadíval na pacienta, který ležel se zavřenýma očima. Levá ruka mu nervózně, křečovitě poškubávala. „Někdo ho střelil,“ řekl Griffiths. „Poměrně dost zblízka. Zmačkal kapesník do kuličky a ucpal si jím ránu, aby zastavil krvácení.“ „Mohl s takovým zraněním dojít daleko?“ zeptala se Boubelka. „Ale jistě, to je docela dobře možné. Je znám případ, kdy se smrtelně zraněný člověk zvedl a šel dál po ulici, jako by se nic nestalo, a teprve pět nebo deset minut nato se zhroutil. Nemuseli ho střelit přímo v kostele. Kdepak, klidně se to mohlo stát kus odsud. Samozřejmě, mohl se také střelit sám, pak upustit revolver a naslepo se potácet ke kostelu. I když příliš nechápu, proč mířil do kostela, a ne na faru.“ „Tak tohle vím,“ odpověděla Boubelka. „Sám to řekl: ‚Útočiště‘.“ Doktor se na ni nevěřícně podíval: „Útočiště?“ 10
„Julian jde.“ Boubelka se otočila, protože zaslechla v hale manželovy kroky. „Juliane! Pojď sem!“ Reverend Julian Harmon vstoupil do místnosti. Měl roztržité, učenecké chování, a proto se zdálo, že je mnohem starší, než opravdu byl. „Propáníčka!“ řekl a zmateně, nejistě se rozhlédl po chirurgických nástrojích a muži ležícím na pohovce. Boubelka mu to vysvětlila svým obvyklým stručným způsobem. „Našla jsem ho v kostele, umíral. Někdo ho střelil. Znáš ho, Juliane? Měla jsem dojem, že vyslovil tvoje jméno.“ Vikář přistoupil k pohovce a podíval se na raněného. „Chudák,“ řekl a zavrtěl hlavou. „Ne, neznám ho. Jsem si skoro jistý, že jsem ho ještě nikdy neviděl.“ V té chvíli umírající muž ještě jednou otevřel oči. Podíval se na doktora, pak na Juliana Harmona a potom na jeho ženu. Tam se oči zastavily a upřeně se jí zadívaly do tváře. Griffiths přistoupil blíž. „Můžete nám říct –“ začal naléhavě. Muž ale nespustil oči z Boubelky. Řekl slaboučkým hlasem: „Prosím – prosím –“ a pak se zlehka zachvěl a zemřel… Seržant Hayes si olízl tužku a otočil stránku v zápisníku. „To je všechno, co mi můžete říct, paní Harmonová?“ „Všechno,“ potvrdila Boubelka. „Tyhle věci měl v kapsách kabátu.“ Na stole vedle seržanta Hayese ležela peněženka, dost odřené staré hodinky s monogramem W. S. a polovina zpáteční jízdenky do Londýna. Nic víc. „Zjistili jste, kdo to je?“ zeptala se Boubelka. „Na stanici volali jistí manželé Ecclesovi. Vypadá 11
to, že je to bratr paní Ecclesové. Jmenuje se Sandbourne. Už nějakou dobu na tom byl špatně se zdravím i s nervy. A v poslední době se to zhoršovalo. Předevčírem odešel z domova a už se nevrátil. Vzal si s sebou revolver.“ „A přijel sem a zastřelil se s ním?“ podivila se Boubelka. „Proč?“ „No, byl v depresi…“ Boubelka ho přerušila „Tak jsem to nemyslela. Nechápu, proč to udělal tady.“ Na to seržant Hayes zřejmě neuměl odpovědět, a tak řekl něco jiného. „Přijel sem autobusem v pět deset, to je jisté.“ „Ano,“ pokývala Boubelka, „ale proč?“ „To nevím, paní Harmonová,“ odpověděl seržant Hayes. „Těžko říct. Když je mysl narušená –“ Boubelka dořekla větu za něj. „Tak to člověk může udělat kdekoli? Ale stejně mi přijde zbytečné jezdit autobusem do takového malého venkovského hnízda, jako je to naše. Neznal tady nikoho, že ne?“ „Nic takového jsme zatím nezjistili,“ odpověděl seržant Hayes. Omluvně si odkašlal, vstal a řekl: „Je možné, že vás manželé Ecclesovi přijedou navštívit, madam – samozřejmě pokud vám to nebude vadit.“ „Pochopitelně že mi to nevadí,“ odpověděla Boubelka, „je to přirozené. Jen mě mrzí, že jim nemám co říct.“ „Tak já už půjdu,“ prohlásil seržant Hayes. „Jen jsem vděčná za to,“ dodala Boubelka, když ho vyprovázela ke dveřím, „že to nebyla vražda.“ Před branou fary zastavilo auto. Seržant Hayes se po něm podíval a prohlásil: „Á, vypadá to, že manželé Ecclesovi už jsou tady, madam.“ 12
Boubelka se připravila na rozhovor, který, jak předpokládala, bude dost obtížný. „Na druhou stranu,“ pomyslela si, „vždycky můžu zavolat Juliana, aby mi pomohl. Kněz je pro pozůstalé velká útěcha.“ Boubelka by byla nedokázala říct, jak přesně si manžele Ecclesovy představovala, ale když je vítala, dobře si uvědomovala, jak je překvapená. Pan Eccles byl důkladně stavěný rudolící muž, který by za normálních okolností pravděpodobně bodře vtipkoval. Paní Ecclesová působila neurčitě okázalým dojmem. Měla malá, zlá, stisknutá ústa a hlas tenký a pištivý. „Byl to hrozný šok, paní Harmonová, jistě si to umíte představit,“ řekla. „Ano, já vím,“ kývla Boubelka. „Muselo to být hrozné. Posaďte se, prosím. Mohu vám nabídnout – no, na čaj je možná ještě trošku brzo –“ Pan Eccles mávl buclatou rukou. „Ne, ne, pro nás nic,“ řekl. „Je to od vás stejně hrozně laskavé. Jen jsme chtěli… no, chtěli jsme vědět… co chudák William říkal a tak, víte?“ „Byl dlouho v cizině,“ dodala paní Ecclesová, „a myslím, že tam musel zažít ošklivé věci. Od té doby, co se vrátil, byl hrozně zamlklý a v depresi. Říkal, že v tomhle světě nestojí za to žít a že nemá na co se těšit. Chudák Bill, on byl vždycky takový náladový.“ Boubelka na ně chvilku mlčky hleděla. „Sebral mému manželovi revolver, víte, “ pokračovala paní Ecclesová. „Nevěděli jsme o tom. Pak sem zřejmě přijel autobusem. To bylo od něj hezké. Nechtěl to udělat u nás doma.“ „Chudák, chudák,“ pokýval pan Eccles a povzdechl si. „Ale kdo má právo ho soudit.“ 13
Nastala další krátká přestávka a pak se pan Eccles zeptal: „Nechal nějaký vzkaz? Poslední slova nebo tak něco?“ Pozorně se na Boubelku díval jasnýma, trochu prasečíma očima. Také paní Ecclesová se předklonila, jako by dychtivě čekala na odpověď. „Ne,“ odpověděla Boubelka tiše. „Přišel zemřít do kostela, hledal tam útočiště.“ Paní Ecclesová se zatvářila nechápavě. „Útočiště? Já moc nerozumím…“ Pan Eccles ji přerušil. „Utíkal se k Bohu, miláčku,“ vysvětlil podrážděně. „Tak to paní vikářová myslela. Je to hřích – myslím sebevražda. Asi se chtěl v kostele kát.“ „Snažil se něco říct, než zemřel,“ pokračovala Boubelka. „Začal ‚prosím,‘ ale dál se nedostal.“ Paní Ecclesová si přiložila kapesník k očím a popotáhla. „To je smutné,“ řekla. „Hrozně smutné, že?“ „No tak, no tak, Pam,“ chlácholil ji manžel. „Nezačínej. S tím se nedá nic dělat. Chudák Willie. Ale aspoň už má klid. No, děkujeme vám mockrát, paní Harmonová. Doufám, že jsme vás moc nezdrželi. Vikářova manželka má spoustu práce, to my víme.“ Potřásli si s ní rukama. Pak se Eccles náhle otočil a řekl: „Vlastně ještě jedna věc. Myslím, že tady máte jeho kabát, že?“ „Jeho kabát?“ Boubelka povytáhla obočí. Paní Ecclesová vysvětlovala: „Rádi bychom měli všechny jeho věci, víte? Na památku.“ „Měl u sebe peněženku, hodinky a lístek na vlak,“ vzpomínala Boubelka. „Dala jsem to seržantu Haye sovi.“ „Tak to je v pořádku,“ pokýval pan Eccles. „Před14
pokládám, že nám je předá. A jeho soukromé papíry budou v té peněžence.“ „V peněžence byla librová bankovka,“ řekla Boubelka. „Nic víc.“ „Žádné dopisy ani nic podobného?“ Boubelka zavrtěla hlavou. „No, ještě jednou děkujeme, paní Harmonová. Ten kabát, co měl na sobě – ten má taky seržant, ano?“ Boubelka se zamračila, jak se usilovně snažila rozpomenout. „Ne,“ řekla. „Myslím, že ne… počkat. Kabát jsme mu svlékli, aby doktor mohl prohlédnout zranění.“ Neurčitě se rozhlédla po pokoji. „Nejspíš jsem ho odnesla nahoru s umyvadlem a ručníky.“ „Tedy, paní Harmonová, kdybyste byla tak hodná… rádi bychom ten kabát měli, víte, to poslední, co měl na sobě. Totiž pro manželku je to taková… citová věc.“ „Samozřejmě,“ kývla Boubelka. „Chcete, abych ho nejdřív dala vyčistit? Je bohužel dost… no… jsou na něm skvrny.“ „Ale ne, ne, ne, na tom nezáleží.“ Boubelka nakrčila čelo. „Jenom teď kde… omluvte mě na okamžik.“ Šla nahoru a trvalo pěkných pár minut, než se vrátila. „Omlouvám se,“ řekla zadýchaně, „posluhovačka už ho asi přidala k ostatním věcem připraveným do čistírny. Trvalo mi dost dlouho, než jsem ho našla. Tady je. Zabalím vám ho do papíru.“ Bez ohledu na jejich protesty to udělala; Ecclesovi se s ní potom znova mnohomluvně rozloučili a odešli. Boubelka se pomalu vrátila přes halu zpátky a vstoupila do pracovny. Reverend Julian Harmon 15
vzhlédl a tvář se mu rozjasnila. Psal právě kázání a měl obavy, že se nechal svést z cesty zájmem o politické vztahy mezi Judejí a Persií za Kýrovy vlády. „Ano, miláčku?“ řekl s nadějí. „Juliane,“ začala Boubelka. „Jaký je přesný význam slova ‚útočiště‘? V souvislosti s kostelem, myslím.“ Julian Harmon s povděkem odsunul rozepsané kázání. „To je tak,“ začal. „V římských a řeckých chrámech byla posvátným místem cella, kde stála socha boha. Latinské slovo pro oltář ‚ara‘ znamená také ochranu.“ Učeně pokračoval: „V roce tři sta devadesát devět po Kristu bylo s konečnou platností uznáno právo křesťanských kostelů poskytovat azyl, to jest útočiště. Nejranější zmínka o právu azylu v Anglii se vyskytuje v Ethelbertově zákoníku z roku šest set…“ V tomto duchu pokračoval ještě nějakou dobu, ale jako obvykle ho vyvedla z míry reakce jeho ženy na tento vědecký výklad. „Drahý,“ prohlásila, „ty jsi opravdu milý.“ Sklonila se k němu a políbila ho na špičku nosu. Julian si připadal trochu jako pes, pochválený za nějaký šikovný kousek. „Byli tady Ecclesovi,“ řekla Boubelka. Vikář se zamračil. „Ecclesovi? Nevzpomínám si…“ „Neznáš je. Je to sestra toho člověka z kostela a její manžel.“ „Drahoušku, měla jsi mě zavolat.“ „Nebylo třeba,“ zavrtěla hlavou Boubelka. „Ti žádnou útěchu nepotřebovali. Poslyš…“ Svraštila čelo. „Kdybych ti zítra připravila do trouby ragú, myslíš, 16