KAPITOLA I
Schránka Dřevěný sloupový kostel v Borgundu
Robert si s přimhouřenýma očima prohlížel uhlově černý dřevěný kostel. Jeho členitost a spousta střech a stříšek byly ohromující. Patro se klenulo nad patrem. Střecha nad střechou. Věže a věžičky. Temný, mohutný a mystický kostel se tyčil na pozadí oslepující záře letního slunce. Dračí hlavy se vzpínaly k nebi. KřesGanské kříže a staroseverská bájná zvířata bok po boku. Ornamenty a dřevořezby. Ale žádná okna, žádné malby na skle. Jen ta uzavřená černá temnota. Byl teplý letní den prodchnutý pylem z květů a bzukotem hmyzu. Slunce pálilo. Oblak písečného prachu z naleziště, kde probíhaly vykopávky, pokryl jemnou vrstvičkou stromy i louku. Kostel vrhal ostrý stín na archeology, kteří klečeli na zemi a pátrali po minulosti. Jedním z nich byl Robert. Docela obyčejný kluk. Obyčejně vysoký, obyčejně vypadající. Před pár měsíci mu 11
bylo čtrnáct. Měl rád hudbu. Napínavé filmy. Počítačové hry. A křečka jménem Burre. Ale právě teK se nacházel spolu se svou matkou u dřevěného kostela v Borgundu. Máma byla archeoložka. Robert s ní v práci trávil každé prázdniny už odmalička. Naprosto mu to vyhovovalo. Miloval archeologii. Neboli hledání pokladů, jak tomu říkal. Ale my nehledáme poklady, namítala někdy máma. Robertovi to bylo jedno. Pro něho to znamenalo hledání pokladů. Celé dnešní dopoledne pracovali s matkou na dně jednoho přes tisíc let starého vikinského hrobu. Milimetr po milimetru, centimetr po centimetru se prohrabávali a pohyby štětce se propracovávali proti proudu času. Najednou přerušila Robertova matka ticho: „Ale copak to tu máme!“ Trochu moc hlasitě. Trochu moc významně. Pomalu vstala. Ostatní archeologové se seběhli a obklopili ji. „Co je to, mami?“ zeptal se Robert. Matka zvedla cosi do vzduchu. Schránka. Schránka z mědi. Schránka z doby Vikingů. Archeologové se v houfu vydali k provizorní dřevěné stavbě. Tady byly uskladněné všechny brože, hřebeny a hroty šípů, které doposud objevili. Robert s matkou šli v čele průvodu. Vedoucí vykopávek, konzervátorka Ingeborg Mykleová z oddělení starověkých sbírek Historického muzea, vyšla na dřevěnou plošinu, aby si poslechla, co našli. Robertova matka byla tak rozrušená, že když pokláda12
la měděnou skříňku na pracovní stůl uvnitř ubikace, třásly se jí ruce. Nahoře na schránce byly vyryté tři symboly:
„To je nepochopitelné!“ mumlali archeologové jeden přes druhého. Někteří se tlumeně smáli. Někteří vrtěli nevěřícně hlavou. „Co je na tom nepochopitelného?“ zeptal se Robert. „Ten první symbol je ankh,“ vysvětlovala matka. „Cože to je?“ „Ankh je staroegyptský hieroglyf neboli znak pro věčný život, pro znovuzrození. Druhý symbol je staroseverský runový znak ty, který odkazuje na vikinského boha války Týra. A třetí je křesGanský kříž, symbol Ježíšova ukřižování a zmrtvýchvstání.“ „No a?“ řekl Robert. „Tři tak staré a odlišné symboly k sobě zkrátka nepatří.“ „No a?“ opakoval Robert. „A všechno, co se nějakým způsobem nehodí nebo někam nezapadá, nás archeology zajímá ze všeho nejvíc.“ „Ale nejzajímavější je přece to, co je uvnitř schránky, ne?“ opáčil Robert. S tím matka souhlasila. 13
Nekonečně opatrně odstranila z víka hlínu a schránku otevřela. Mnozí z archeologů zalapali po dechu. Ve schránce ležely čtyři římské mince a na kůži ručně malovaná mapa Říma. Ale archeology přimělo zalapat po dechu něco úplně jiného: byl to šperk. Nepopsatelně nádherný přívěsek. Třpytící se trojúhelník:
Dokonce i po tisíci let ve schránce ve vikinském hrobě šperk teple zářil. To je skoro magické, pomyslel si Robert.
14
15
KAPITOLA II
Katakomby Řím – o několik měsíců později
I Troubení klaksonů. Sirény. Kvílení brzd. V Římě právě vrcholila odpolední dopravní špička, když Robert s matkou dorazili taxíkem na místo vykopávek. Jeli přímo z bytu, který si v centru pronajali, ani si po příletu nevybalili. U vchodu do uzavřené oblasti na ně čekal vedoucí vykopávek. Když je zahlédl, rozzářil se, mávnutím ruky je přivolal k sobě a představil se jako Umberto. Neuvěřitelné, pomyslel si Robert, Umberto je první archeolog, co znám, který nepáchne hlínou a potem, ale je cítit vodou po holení. Umberto políbil matce ruku a zpěvnou italštinou vykřikl „bella donna“. Krásná dámo. Potom Umberto potřásl obřadně rukou Robertovi.
16
„Mladý muži,“ řekl Umberto anglicky, „setkání s těmito katakombami bude zážitek, na který do smrti nezapomeneš.“ Robert už se zúčastnil mnoha archeologických vykopávek. Žádná z nich nevzbudila zvláštní pozornost. Ale tentokrát to bylo jinak. Ukázalo se, že na mapě ze schránky, kterou jeho matka objevila v Borgundu, je zakreslená cesta k dosud neznámým katakombám v Římě. A neznámé katakomby v Římě, to byla pořádná senzace. Jelikož Robertova matka mapu našla, směla se jejich prů17
zkumu zúčastnit. Což byla tak trochu čest, jak Robert vyrozuměl. A Robert jí bude moci pomáhat. To mu máma slíbila. Hrozně se na to těšil. Snil o tom, že právě on objeví něco, co všechny archeology ohromí. Jednou z podmínek, aby ho uvolnili ze školy, bylo napsat práci na téma související s jeho pobytem. O Římě. Katakombách. Raném křesGanství. Měl v plánu sepsat všechno, co se dozví, vytvořit malý lexikon. Robertovy poznatky o hieroglyfech a runách. Robertovy poznatky o katakombách. Robertovy poznatky o víceméně všem, co potřebujete vědět, abyste se stali světoznámým archeologem.
18
„Katakomby,“ zapsal si Robert, než odjeli z domova, „jsou podzemní chodby používané jako pohřebiště.“ Po pravdě řečeno připadalo Robertovi zvláštní, že něco tak starého a divného – dva tisíce let starý masový hrob! – zajímá noviny a televizní zpravodajství po celém světě. Katakomby zkrátka lidi bezmezně fascinují. A Robert teK byl členem týmu, který bude jednu z nich prozkoumávat. Spolu se svou matkou a předními světovými archeology bude odhalovat prastará tajemství tohoto pohřebiště. Už se nemohl dočkat.
II Umberto vybavil Roberta s matkou přilbami a žlutými reflexními vestami, na kterých bylo napsáno ARCHEOLOGO. Archeolog. Robert pýchou jen zářil. „Připraveni?“ zeptal se Umberto. Robert s matkou horlivě přikývli. Umberto je vedl k přístřešku postavenému nad vchodem. Dolů do katakomb vedly příkré, nově vytesané schody. „Katakomby najdeme po celém světě,“ vysvětloval Umberto, když sestupovali dolů, „ale Řím je jimi obzvlášG proslulý.“ To přece vím, pomyslel si Robert. Ale ze zdvořilosti se zájmem přikývl. Poslední schod byl poněkud vyšší. Robert seskočil na zem a rozhlédl se podzemím. Zatrnulo v něm. 19
III Robert si položil ruku na ústa. Podíval se doprava. Doleva. Pohled do podzemní chodby a chladný, zatuchlý vzduch ho rozechvěly. Připadalo mu, že to tam poznává. Jako by… ano, jako už by tam někdy byl. Dole v katakombách. Ale to přece není pravda. Je v Římě poprvé v životě. Naštěstí si matka ani Umberto jeho reakce nevšimli. „Mnohé ze čtyřiceti římských katakomb jsou otevřené pro veřejnost,“ vykládal Umberto. „Jedna z nich je dlouhá celých patnáct kilometrů. Jiná zase obsahuje přes tisíc koster. Některé jsou v hloubce tří čtyř pater a sahají více než dvacet metrů pod zem.“ Robert nevěděl, co říct. Cítil se tak… podivně. „Děje se něco?“ všimla si toho matka. Zavrtěl hlavou. „Fakt ne?“ „Ne!“ Když vešli do tunelu, udeřil je do nosu štiplavý zápach. Tmavé chodby osvětlovaly pracovní svítilny visící na stropě a na stěnách. Některé stály na stojanech. Žárovky bzučely či slabě vibrovaly. Všude kolem ležely kostry. Kosti. Lebky. Některé částečně zakryté shnilými zbytky oblečení. Usmívající se a gestikulující Umberto je vzal na prohlídku spoustou tunelů a místností. Vysvětloval, jak budou archeologové postupovat a co budou hledat. A co doufají, že najdou. Robert zůstal kousek pozadu. Podivný pocit ho začal pomalu opouštět. Šel sám a zvědavě 20