N47°35.285 E013°17.278 Ranní mlha ji zahalovala jako vlhký rubáš. Mrtvá žena ležela na břiše. Tráva pod ní byla mokrá od rosy a krve. Tam už krávy nikdy žrát nebudou. Měly jiné možnosti, pastvina byla rozlehlá a ta věc, která spočívala ve stínu skalní stěny, vzbuzovala jejich nedůvěru. Hnědka se k ní pomalu přiblížila hned po východu slunce, sklonila těžkou hlavu a olízla drsným jazykem pramen vlasů barvy lnu. Pak nález zhodnotila jako nepoživatelný a vrátila se k ostatním. Udržovaly si odstup. Samozřejmě především ty, které odpočí valy, přežvykovaly a zíraly do vody. Ale i pasoucí se krávy se vyhýbaly blízkosti skály. Zápach mrt vého tvora je zneklidňoval. Mnohem raději se zdržovaly tam, kde se mlhou prodraly první sluneční paprsky a vytvářely na louce světlé skvrny. Hnědka se rozběhla k napajedlu a srdce jejího zvonce při kaž dém kroku naráželo na kov. Její družky ani nezastříhaly ušima. Stoicky zíraly na řeku s nepřetržitě přežvykujícími čelistmi a ohá nějícími se ocasy, jimiž plašily první mouchy nadcházejícího dne. Nad loukou zavál vítr, odfoukl ženiny vlasy a odhalil její tvář. Krátký, mírně zvednutý nos. Mateřské znamínko vedle pravého koutku úst. Příliš bledé rty. Pouze čelo zůstalo přikryté, protože vlasy a kůži slepila krev. Ranní mlha se pomalu roztrhala na cáry, které nakonec odvál vítr a nabídl pohled na louku, zvířata a nežádoucí dar, který tam někdo nechal. Dunivé zabučení Hnědky uvítalo den.
7
Beatrice vždycky brala schody po dvou. Pak běžela, vlastně skoro klouzala po chodbě, hlavně rychle kolem druhých dveří vlevo. Ještě sedm kroků. Šest. Konečně její kancelář a v ní nikdo kromě Florina. Bohudíky! „Už tady byl?“ Batoh přistál na otočné židli a složka se spisy na stole. „Taky přeju dobrý ráno!“ Jak pěkné! Byl tu někdo jako ztělesnění klidu. Hodila bundu na věšák, ale netrefila se a zaklela. „Teď si pěkně sedneš a zhluboka se nadechneš.“ Florin vstal, zvedl bundu ze země a pečlivě ji pověsil na háček. „Děkuju.“ Zapnula počítač a hekticky rozprostírala obsah složky na psacím stole. „Přišla bych včas, ale zdržela mě Jakobova učitelka.“ Florin stál zády k ní a věnoval se kávovaru. Viděla, jak poký val hlavou. „Co to bylo tentokrát?“ „Měl záchvat vzteku. Odnesl to třídní maskot.“ „Aha. Něco živýho?“ „Ne. Plyšová sova jménem Elvíra. Strašný drama, tomu bys neuvěřil. Nejmíň deset uplakaných dětí. Nabídla jsem učitelce, že tam pošlu krizový intervenční tým, ale vůbec ji to nepobavilo. V každém případě se musím postarat o náhradu Elvíry. Do pátku.“ „Hm, to je výzva.“ Našlehal mléko, stiskl knoflík dvojitého espresa a své dílo korunoval popraškem kakaa. Jeho klid se postupně přenesl i na Beatrici. Uvědomila si, že se usmívá, když před ní Florin postavil šálek s horkou kávou. Usadil se na své místo proti ní a zamyšleně ji pozoroval. „Vypadáš, jako bys toho moc nenaspala.“ To si piš. „Všechno v pořádku,“ zamumlala a věnovala se své kávě v naději, že Florin se spokojí s její stručnou odpovědí. „Žádný noční telefonáty?“ Ale ano. Jeden v půl dvanácté, další ve tři hodiny ráno. Druhý vzbudil Minu, která pak hodinu nemohla usnout. Beatrice pokrčila rameny. „Jednou toho nechá.“ 8
„Musíš si konečně změnit číslo, Beo. Nedávej mu šanci, aby tě takhle ničil. Sakra, vždyť jsi u policie! Můžeš přece proti němu zakročit.“ Káva byla vynikající. Během dvou let, co spolu pracovali, Flo rin postupně dospěl k ideální směsi kávových zrn, mléka a cukru. Beatrice se opřela v židli a na několik vteřin zavřela oči. Zatoužila po klidné chvilce, po jediné klidné chvilce. „Když si změním číslo, za vteřinu bude stát u dveří. A je to otec. Má právo na kontakt s dětma.“ Slyšela Florinův povzdech. „Mimochodem, Hoffmann už tady samozřejmě byl.“ Do háje. „Opravdu? Jak to, že nemám monitor plnej poznám kových papírků?“ „Podařilo se mi ho uklidnit. Tvrdil jsem, žes volala a máš ně jakou schůzku mimo kancelář. Nic nenamítal, jenom se zatvářil kysele. Pro dnešek od něj máme pokoj, je samá porada.“ To byla fantastická zpráva. Beatrice postavila šálek na stůl, pokusila se trochu uvolnit zatuhlé ramenní svaly a pak se dala do organizování spisů na psacím stole. Konečně se snad pustí do zprávy o nedávné rvačce na nože, která tak ležela na srdci Hoffmannovi. Mrkla na Florina, který soustředně hleděl na mo nitor svého počítače a vypadal dost bezradně. Pramen tmavých vlasů mu padal skoro do očí. Klikklikklik. Beatricinu pozornost upoutala jeho ruka, která volně spočívala na myši. Krásné muž ské ruce. Její dávná slabost. „Máš problém?“ zeptala se. „Neřešitelnej.“ „Můžu pomoct?“ Mezi jeho obočím se rýsovala přemýšlivá vráska. „Já nevím. Antipasti jsou záležitost, kterou nelze brát na lehkou váhu.“ Zasmála se. „Jasně. Na kdy se ohlásila Anneke?“ „Přijede za tři dny. Myslím, že udělám vitello tonnato. Nebo bruschettu? Zatraceně, potřeboval bych vědět, jestli zrovna teď jí sacharidy.“ Mluvit o jídelníčku nebyl moc dobrý nápad. Beatricin žalu 9
dek se okamžitě přihlásil ke slovu. Začala počítat, co všechno už od rána snědla, dospěla ke dvěma sušenkám a rozhodla se, že má právo mít hlad. „Já hlasuju pro vitello tonnato,“ prohlásila. „A pro cestu dolů do kavárny.“ „Už teď?“ Podíval se na ni a mírně se usmál. „Tak jo. Jenom si rychle vytisknu tuhle…“ Přerušilo ho zazvonění telefonu. Po několika vteřinách Beat rice podle Florinovy zachmuřené tváře pochopila, že z její tuňá kové bagety nic nebude. „Jsme tam hned.“ Položil sluchátko a zvedl oči. „Máme mrt volu, ženskou, poblíž Abtenau. Jak to vypadá, zřítila se ze skály.“ „Zatraceně! To zní jako horolezecká nehoda.“ Florinovo obočí vytvořilo nad jeho očima tmavý trámek. „To sotva. Ledaže by dokázala šplhat se spoutanýma rukama.“
Mrtvola byla světlá skvrna v zeleni střežená dvěma uniformo vanými policisty. Nějaký vysoký muž bez košile, ale v kalhotách s laclem, je zvědavě sledoval. Stál na sousední louce a držel v ša chu malé stádo krav. Trochu zvedl ruku, jako by chtěl Beatrici a Florinovi zamávat, ale pak ji nechal klesnout. Téměř kolmá, dobrých dvacet metrů vysoká skalní stěna čněla ze země na konci pastviny jako nečekaný přeryv upro střed krajiny z pohlednice. Přímo u plotu pastviny klečel muž a vyplňoval nějaký formu lář. Jako podložku použil lékařský kufřík. „Dobré ráno,“ pozdra vil, ale nezvedl hlavu. „Jste ze Spolkového kriminálního úřadu?“ „Ano. Já jsem Florin Wenninger a tohle je moje kolegyně Beatrice Kasparyová. Můžete nám už říct něco o té mrtvé?“ Lékař s povzdechem nasadil víčko na propisovačku a vzhlédl. „Moc toho není. Ženská mrtvola, věk pětatřicet až čtyřicet let. Podle mého názoru ji někdo minulou noc shodil z té skály. Příči nou smrti může být úraz lebky nebo natržení aorty, ale vaz zlo mený nemá. Na podrobnosti se musíte zeptat soudního lékaře.“ 10
„Čas smrti?“ Lékař nafoukl tváře. „Mezi druhou a čtvrtou hodinou ráno. Ale neberte mě úplně za slovo, já tady mám jenom konstatovat úmrtí.“ V tu chvíli se k nim blížil Drasche s kufříkem plným propriet k zajišťování stop. „Kdo sahal na mrtvolu?“ Jeden z obou uniformovaných policistů se váhavě přihlásil. „Doktor. A já. On chtěl zjistit pulz. Já jsem hledal průkaz nebo peněženku, ale nic jsem nenašel. Její polohu jsme nezměnili.“ „V pořádku.“ Drasche k sobě pokynem přivolal Ebnera, který už měl připravený fotoaparát. Zatímco lidé ze zajišťování stop fo tografovali, odebírali vzorky a ukládali je do malých sáčků, Beat rice se zadívala na mrtvou ženu. Pokusila se vymazat všechno kolem, kolegy, hukot aut na silnici, zvuk kravských zvonců, a soustředit se na mrtvou. Ležela na břiše, hlavu otočenou na stranu, nohy pokrčené a otočené vpravo, jako ustrnulé v běhu. Ruce měla spoutané za zády, zápěstí pevně přitisknutá k sobě spojovačem kabelů. Zavřené oči, pootevřená ústa, jako by ji smrt dostihla upro střed řeči. Beatricinu hlavu bezděčně naplnily obrazy. Ženu někdo vleče tmou k propasti. Ona se brání, tlačí se zpátky, žadoní o život, ale vrah ji pevně drží, strká ji k okraji, čeká, až ucítí hloubku, která leží před ní. Pak stačí lehké šťouchnutí do zad. „Všechno v pořádku?“ Florinova ruka se lehce dotkla její paže. „Jasně.“ „Promluvím si teď s kolegy. Ty se chceš určitě ještě trochu ponořit, že jo?“ Ponořit, tak tomu říkal. Beatrice přikývla. „Nepotápěj se moc hluboko.“ Dívala se za ním, jak kráčí k oběma uniformovaným policis tům a dává se s nimi do řeči. Zhluboka se nadechla. Nepáchlo to tady smrtí, jenom kravským hnojem a lučním kvítím. Pozorovala Drascheho, jak obaluje spoutané ruce folií. Nejraději by přelezla 11
plot, aby se mohla na mrtvou podívat zblízka, ale technici to ne viděli rádi a hlavně Drasche se v takové chvíli dokázal pořádně naštvat. Nespustila pohled z mrtvé ženy a udělala malý oblouk kolem ohrazené části pastviny. Hledala jinou perspektivu. Sou středila se na oblečení mrtvé. Měla světle červený hedvábný ka bátek přes blůzu s kytičkovým vzorem. Drahé džíny. Žádné boty, chodidla velmi špinavá a trochu od krve, jako by ušla pořádný kus cesty bosa. Na každém chodidle uprostřed špíny tmavé stopy. Malé černé značky. Nebo… Beatrice si dřepla a přimhouřila oči, ale zdálky nedokázala rozeznat nic přesnějšího. „Hej, Gerde!“ Drasche ani na okamžik nepřerušil svou činnost. „Co je?“ „Mohl by ses mi kouknout na chodidla oběti?“ „Moment.“ Pečlivě upevnil průhlednou folii lepicí páskou a pak se zadíval na konec mrtvého těla. „A sakra!“ „Je tam něco, viď? Jako písmo nebo tak.“ Drasche přivolal Ebnera, který udělal řadu detailních snímků chodidel. „Tak co to je?“ Trochu nadzvedla drát mezi pastvinami a skr čila se pod ním. „Vypadá to jako čísla. Na každý noze číselná kombinace. Pro sím tě, zůstaň, kde jsi!“ Beatrice jen se značným úsilím tlumila svou netrpělivost. „Můžu vidět ty fotky?“ Drasche a Ebner se na sebe podívali se zvláštní směsí naštvání a rezignace. „Ukaž jí to, jinak nedá pokoj,“ vyzval Drasche kolegu. Ebner nastavil fotoaparát na prohlížení snímků a přidržel Beatrici displej před očima. Číslice. Ale nejen to. První značka na levém chodidle vypa dala jako N. Nejistou rukou napsané, šikmá čára byla uprostřed přerušená a znovu nasazená. Připomínala písmena, která vy tvářela Mina ve školce. Křivá jako čarodějnický domek. Po N následovala čtyřka, sedmička a něco, co vypadalo jako nahoru 12
posunuté malé o. Ještě jedna čtyřka, šestka, další šestka, nula a pětka. Černé nepravidelné čárky. Zvětšila prohlížení. „Je to namalovaný? Vodovzdorná tužka?“ Druhá noha. Znovu na začátku písmeno, pak řada čísel. E s kři vou prostřední čárkou, následované O nebo nulou, jednička, trojka. Pak znovu malý kroužek nahoře. Mírný odstup, pět dalších čísel. Dvojka, jednička, sedmička, jednička, osmička. „Ne, nejsou namalovaný.“ Drascheho hlas zněl chraptivě. „Vytetovaný, myslím.“ „Cože?“ Podívala se pozorněji. Když to vyslovil, připadalo jí to jako jediná logická možnost. Vytetované! Na tomhle místě! Doufejme, že až po smrti. Zapsala si číselnou kombinaci do poznámkového bloku. N47°46.605 E013°21.718 Ten vzorec jí připadal povědomý, ale nevěděla odkud. Ne mělo to nic společného s počítačem ani s telefonními čísly. Zatra ceně! „Tohle přece znám,“ zamumlala spíš sama pro sebe než pro kolegy ze zajišťování stop. „Pochopitelně,“ potvrdil Drasche přes bílý náústek. „Když slíbíš, že pak dáš pokoj, napovím ti.“ „Souhlas.“ „Zadej tu kombinaci do navigace. Jsou to souřadnice.“
S chutí by novinku okamžitě vyklopila Florinovi, ale viděla, že právě vyslýchá majitele stáda krav. „Chtěl jsem v půl sedmý zahnat dobytek do stáje kvůli dojení a přitom jsem ji objevil. Hned jsem poznal, že je mrtvá.“ „Byly krávy přes noc na pastvině?“ „Ano. Po večerním dojení je vyháním ven a ráno zase dovnitř. Mám statek jen o čtyři sta metrů dál, tak to není problém.“ Zvířata tedy celou noc pobíhala po louce. To bylo špatné kvůli případným stopám pachatele. Pokud vůbec nějaké existovaly. Došla až k nim a podala sedlákovi ruku. 13
„Kasparyová.“ „Těší mě. Raininger.“ Její ruku nepustil. „Jste taky od policie?“ „Ano. Proč?“ Poťouchlý úsměv. „Protože na tak ošklivou práci jste trochu moc hezká. Nezdá se vám?“ Poslední věta byla adresovaná Florinovi. „Ujišťuju vás, že paní Kasparyová je nejen velmi hezká, ale především mimořádně inteligentní. Což je pro naši ošklivou práci rozhodující faktor.“ Jeho hlas teď zněl trochu chladněji. Sedlák Reininger si toho zřejmě nevšiml. Usmíval se na Beatri ci, přestože prudkým trhnutím vysvobodila svou ruku z jeho sevření. „Rád bych teď pokračoval, pokud souhlasíte.“ Florinův tón připomínal bourbon na ledu, byl chladně-sametově-ostrý. „Nevšiml jste si večer něčeho neobvyklého?“ „Ne. Všechno bylo jako jindy.“ „Rozumím. A co v noci, neslyšel jste náhodou něco? Hlasy, výkřiky?“ „Ne. Poslyšte, zřítila se ta žena ze stěny? Nebo jí někdo rozbil hlavu? Měla přece na hlavě spoustu krve.“ Jeho hlas teď zněl naléhavě. Pochopitelně. Při nejbližší návštěvě hostince bude středem pozornosti a měl by znát podrobnosti. „To zatím nevíme. Je ta skála přístupná?“ Sedlák se na chvíli zamyslel. „Ano. Z druhý strany se tam dostanete snadno, vede tam dokonce taková malá silnička, skoro až nahoru.“ Beatrice viděla, jak si Florin zapsal do bloku Stopy pneu matik!!! Ve svém měla zatím jenom souřadnice. Naškrábala si pod ně heslovitě Rainingerovy informace. „Připadá vám ta žena povědomá?“ zeptala se. „Už jste ji tady někdy viděl?“ Sedlák energicky zavrtěl hlavou. „V životě ne. A to mám na tváře dobrou paměť. Vaši si například zapamatuju naprosto jistě. A co teprve tu barvu vlasů! Je pravá?“ Když se tak široce usmíval, bylo vidět vlevo v jeho horní čelisti mezeru mezi zuby. 14
„Jestli vám to není proti mysli,“ pronesla Beatrice s přehna nou přívětivostí, „otázky tady klademe my.“ Ale víc potřebných informací už od toho muže nezískali. Vybídli ho, aby se společně s kravami vrátil na statek, k čemuž se odhodlal spíš proti své vůli. Neustále se ohlížel přes rameno. Beatrice počkala, až byl konečně z doslechu. „Její nohy,“ řekla. „Co je s nima?“ „Jsou tetovaný. Na… chodidlech.“ Okamžitě porozuměl. „Myslíš, že jí tam vrah nechal poslední památku?“ „Je to možný. Ale vlastně si myslím, že je to něco jako vzkaz.“ Ukázala mu obě řady čísel. „Tohle jí vytetovali na chodidla?“ „Ano. Sever na levou, východ na pravou.“ Florin okamžitě vykročil zpátky k místu nálezu, aniž by vní mal, co dělají všudypřítomné kravince s jeho na míru šitými bo tami. Zastavil se u plotu a s hlavou skloněnou k rameni se zadíval na mrtvolu. Beatrice došla skoro k němu, když jí v kapse zavibroval mobil. „Kasparyová.“ „Tak kdy už si ze mě přestaneš dělat blázny?“ Každé slovo bylo nabité odporem. „Achime. Teď ne.“ „Samozřejmě že ne, nikdy se to nehodí, nikdy, že jo?“ Začal zvyšovat hlas. „Bez ohledu na to, jestli jde o děti nebo…“ „S dětma je všechno v pořádku a já teď pokládám.“ „To neuděláš, ty…“ Ukončila hovor a strčila mobil zpátky do kapsy. Zhluboka se nadechnout. Soustředit se na podstatné věci. Zatraceně, třásly se jí ruce a nedokázala je uklidnit. Pevně do sebe zaklesla prsty a přistoupila k Florinovi. „Moc rád bych věděl, kde má boty,“ přemýšlel zrovna nahlas. „Kdyby je ztratila při pádu, musely by tady někde ležet. Prozradíš mi, proč jsi tak nervózní?“ 15
Neodpověděla a on vědoucně přikývl. „Achim, viď?“ Zamyš leně se na ni zadíval a pak se napřímil. „Takže její boty, říkáš,“ navázala na předchozí větu. „Zajišťo vání stop si určitě vezme tu skálu do parády. Jestli opravdu spadla shora, možná tam boty najdou.“ Ani na vteřinu z ní nespustil oči. „Já jsem ale idiot,“ konstatoval. „Proč? S těma botama to není jasný, kdoví, jestli na tý skále…“ „Ale tohle ne. Ty jsi přece pořád ještě nic nejedla. Abys mi tady neomdlela.“ „Hm.“ Zaposlouchala se do svého nitra, zaregistrovala řezavý pocit, ano, možná hlad. Ale na jídlo neměla ani pomyšlení. „Ne, to nespěchá. Mrtvola po ránu mi vždycky zkazí chuť.“ Jen tohle téma nerozvádět. Zvedl se slabý vítr a igelitový sáček na rukou mrtvé zašustil, jako by jimi pohnula. Po polní cestě sem kodrcal pohřební vůz, vytáhli z něj šedou kovovou rakev. Drasche přikývl a dal zelenou odvozu mrtvé ženy. Zvedli ji, vítr jí pročísl vlasy. Naposledy. Beatrice se odvrátila. Než se vůz vydal na cestu k soudnímu lékaři, Florin se naklo nil k okénku spolujezdce. „Vyřídíte doktoru Vogtovi, že bych chtěl první výsledky ještě dneska, jestli to bude možné.“ Mobil v kapse Beatriciny bundy začal vibrovat. Klidně by se vsadila, že je to zase Achim. Ale tentokrát to prostě nevezme. Vytáhla telefon, jen aby se ujistila. Přečetla údaj na displeji a re zignovaně vzdychla. Telefonát byl ze školy. „Vylil celý obsah krabice svého mléka do květináčů. To nejde, chápete? Ty rostliny patří celé třídě, a jestli zajdou, budete je mu set nahradit.“ „Samozřejmě. Dejte mi vědět, až to bude nutné.“ „On opravdu není jednoduché dítě.“ Učitelka na druhém konci vedení vzdychla. „Prosím vás, promluvte si s ním. Musí se konečně naučit, že existují pravidla, která platí pro všechny.“ „Pochopitelně. Řekl, proč to udělal?“ Zasupění. „Ano, tvrdil, že voda je moc řídká, a chtěl, aby kytky taky jednou dostaly něco pořádného k pití.“ Jakob, můj miláček, můj sladký malý Jakob. 16