0036440

Morčata Měl to být dům spisovatelů. Mělo to být bezpečné. Spisovatelská kolonie, oddělená od světa, kde bychom mohli pracovat a kterou měl řídit starý, starý, umírající pán jménem Whittier, jenže. A my jsme měli psát poezii. Krásnou poezii. Naše partička, partička jeho nadaných žáků, oddělená na tři měsíce od všedního světa. A my si navzájem říkali. „Dohazovač.“ A „Chybějící článek“. Anebo „Matka příroda“. Pitomé nálepky. Přezdívky vzniklé metodou volných asociací. Asi jako když jste malé děti a vymýšlíte ve svém světě jména rostlinám a zvířatům. Třeba pivoňce, lepkavé nektarem a věčně plné mravenců, jste říkali „mravenčí kytka“. Nebo místo kolie jste říkali „lasie“. Ale koneckonců i jako dneska, kdy pořád někomu říkáte jen „ten jednonohý“. Nebo: „Však víš, ta černoška.“ Navzájem jsme si říkali. „Hrabě von Drb.“ Anebo „sestra Militantka“. Ta jména jsme si vysloužili, byla založená na našich povídkách. Ta jména jsme si dali navzájem, byla založená na našem životě, ne na naší rodině. „Hajzldáma.“ „Agent Donáška.“ 7