O
1 -
šestnáct let později se z Geesche Jensenové stala statná žena. Byla vysoká, vyšší než většina Sylťanek, a zdaleka ne tak hubená jako ostatní místní ženy, které si jen s námahou vydělávaly na živobytí a byly špatně živené. Obličej měla do sud jemný a dívčí, ve světlých vlasech, které si v silných co pech obtáčela kolem hlavy, nebyl ani jediný šedivý pramen, ačkoli jí chyběly jen dva roky do čtyřicítky. Rozhodně to byla stále pohledná žena! Velké šedé oči měla lemované hustými tmavými řasami, tváře růžové, plné rty. Kdo by ji ale sledoval pozorněji, všiml by si trpkého rysu kolem úst. A ten, kdo ji znal dobře, věděl, že se příliš často nesměje. Život z ní udělal silnou a zároveň tvrdou ženu. Na tom nemohly nic změnit ani modrobíle kostkované bavlněné šaty s úzkým hravým kanýrem lemujícím výstřih, ani zářivě bílá, dokonale čistá zástěra, kterou si vázala přes šaty. Světlé plátěné boty s ten kou konopnou podrážkou drhla předchozí den tak dlouho, až byly skoro tak světlé jako zástěra. Na čistotě si Geesche Jensenová velmi zakládala. Stála u okna a dívala se ven, jako by čekala hosta, který se opozdil. Toho roku bylo chladné léto. Naštěstí se zatím nestrhla velká bouře, ale stejně tak se neukázala bezmračná modrá obloha. Ačkoli vál jen slabý vítr, zůstával chladný a slunce ještě nemělo sílu ostrov zahřát. Kamenný násep, který obklopoval Geeschin dům, byl přesto plný planých růží a louky před ním poseté bílými a žlutými skvrnami. Slunce, které dnes ráno vyšlo, květy nádherně rozzářilo. Jak odlišný byl tento den před šestnácti lety! Jaká bouře
17