Deník 8, záznam 1 pátek, 27. dubna 2012 Obklopila mě temnota, naprostá absence jakéhokoli světla. Třásla jsem se po celém těle, zavřená uvnitř. Ne. Netřásla jsem se vlastně kvůli tmě. Třásla jsem se kvůli němu. Cítila jsem jeho přítomnost, i když jsem ho neviděla. Ale cítit jsem ho mohla, to ano, každým pórem své kůže, každičkým nervovým zakončením. Cítila jsem, jak se za mnou krade. Jak mě sleduje. Jak si na mě dělá nárok, ačkoliv se mě vůbec nedotýká. Byla jsem mu vydána na milost a nemilost, jakoby zabalená do měkkého vlněného koberce. Neviditelná lepicí páska mi tlačila lýtka do zadní strany stehen a další kus lepicí pásky mi držel ruce spoutané za zády. Bolelo to, ale zároveň to bylo příjemné a vzrušující, a i když jsem se cítila odhalená a zranitelná, už dávno jsem zjistila, že mě tyhle stavy dokážou vzrušit tak, jak bych nikdy nemyslela, že je to vůbec možné. Skutečně to nezní moc logicky: jak mohu cítit obavy z toho, kde se mě příště zmocní, a přesto se chvět touhou. Ale když jsem tam klečela v naprosté tmě, měla jsem strach. 7
L i sa Ren ee J o n esová
Strach z toho, jak málo kontroly mám nad reakcemi svého vlastního těla a jak silně mě ovládá on. Jak moc si přeji, aby mě ovládal. Tuhle část svého já teď při psaní tohoto záznamu nepoznávám, ale když jsem s ním, stává se ze mě ta, kterou chce on. Stávám se jeho ochotným otrokem, i když jsem pouhý žetonek v jeho hazardní hře. Neslíbil mi nic jiného, než že mě bude vlastnit. Nikdy mi nebude patřit způsobem, jakým já patřím jemu. Nikdy nad ním nebudu mít takovou moc, jakou má on nade mnou. Hraju podle jeho pravidel a nikdy nevím, jak se zrovna změní, nebo co – popřípadě kdo – bude součástí nové hry, která začíná s každým naším shledáním. Včera večer, když si mě na jevišti najednou našel kužel světla a já tam stála samotná, když vyšel z temnoty a postavil se vedle mě, srdce mi poskočilo, jen co jsem spatřila muže stojícího po jeho boku. Ti dva, z nichž jednoho nesnáším proto, že se pohybuje v naší blízkosti, a on to dobře ví; přesto ho pozval na jeviště, aby si mě mohl vzít. Chtěla jsem proti němu vznést námitku. Určitě jsem to měla udělat. Jenže v té místnosti jsem nebyla Rebecca. Byla jsem prostě jenom jeho. Někdy v ranním světle, když se mě nemůže dotknout, protože jsme byli každý někde jinde, jsem si říkala, že bych chtěla být prostě jen sama sebou, Rebekou. Jenže si už nejsem jistá, kdo vlastně Rebecca je. Nejsem si jistá, jestli sama sebe ještě poznávám. Kdo je Rebecca Masonová?
8
Jedna
Dusím se v tunelu naprosté, neproniknutelné temnoty, k níž došlo nečekaným výpadkem proudu ve skladišti, kam jsem se dostala ve snaze nalézt nějaké stopy, které by mi dopomohly zjistit, kde se momentálně Rebecca nachází. Jako kdyby mě někdo hodil přímo doprostřed děje nějakého strašného hororu – tyhle filmy přímo bytostně nesnáším – a já si hned představuju sama sebe jako dívčí hrdinku, která vždy udělá špatný krok a skončí jako krvavá, bezduchá hromádka masa a kostí. Já, Sara McMillanová, se řídím logikou. Snažím se namluvit si, že můj strach je iracionální a že bych se ho měla zbavit. Tohle je prostě další z řady výpadků proudu, které San Francisko posledních pár měsíců sužují, a to nejhorší, co mě tu může potkat, je myš, která se mi otře o kotníky. Na druhou stranu, není tohle přesně to, co si myslí i naše dívčí hrdinka, kterou v tom hororu nakonec zabijou? Tohle je jenom výpadek proudu. Je to jenom myš. Jsem hloupá, že jsem se sem vypravila uprostřed noci sama samotinká, ačkoliv se vždycky snažím nechovat se hloupě. Z předchozích setkání už vím, že místní hlídač je dost divný, ale z něho nakonec strach nemám. Prostě jsem jen podnikla zoufalou akci, protože jsem měla pocit, že bych měla dělat něco, abych Rebeku konečně 9
L i sa Ren ee J o n esová
objevila, a taky jsem se zoufale snažila vypudit z mysli skutečnost, že Chris se od naší ranní výměny textových zpráv, kdy jsem se mu přiznala, že mi chybí, ještě vůbec neozval. Mám strach, že jeho výlet na jakousi charitativní akci mu nakonec poskytne důkaz, že mě vlastně vůbec nepostrádá. Koneckonců včera večer mi odhalil jedno ze svých nejtemnějších tajemství a já se zachovala přesně tak, jak předpověděl, i když jsem přísahala, že to tak nebude. Odstrčila jsem ho od sebe. Utekla jsem od něj, doplním si sama pro sebe a myslím na ta slova, která tak často říkal Chris, když mi sděloval, jak se asi budu chovat. Zlověstné ticho naruší další dutý zvuk a teď je to naprosto jasné: vyvádím nejen kvůli tomu, že Chris od rána mlčí. Zuřivě se snažím přijít na potenciální zdroj onoho zvláštního zvuku, ovšem bez úspěchu. No jasně, jsem fakt blbá, že jsem se sem vypravila sama, bez doprovodu, a i když si o sobě myslím, že se nechovám hloupě až tak často, dnešní večer je nejlepším svědectvím, že když se do toho dám, dokážu v tomto ohledu spáchat opravdu velké věci. Neodvažuju se ani hnout, snad ani dýchat, přesto však slyším, jak v místnosti někdo tiše sípá. Pak si uvědomím, že ty zvuky vydávám já sama. Nutím se k naprostému tichu, ale nedaří se mi to. Bolí mě na prsou, vzduch je čím dál těžší a jen obtížně se nadechuju. Potřebuju na vzduch. Zoufale potřebuju na vzduch. Mám pocit, že mě postihla hyperventilace. Určitě. To bude ono. Vzpomínám, že už jsem zažila pocit, kdy jsem jako by vystoupila ze svého těla a pozorovala se shůry. To, když před pěti lety vyšel doktor z nemocničního pokoje, v němž ležela moje matka, a řekl mi, že zemřela. Ačkoliv už vím, co se děje, přesto dál vyrážím ty zpropadené mělké výdechy, které potenciálnímu útočníkovi hned prozradí, kde jsem. Nechápu, že i když vím, co se se mnou děje, nedokážu se ovládnout. Stojím v temnotě, třebaže si nepamatuju, kdy jsem vstala. Z prstů mi nekontrolovaně vypadávají papíry, neměla jsem ani tušení, že nějaké držím. Narůstá ve mně panika. Měla bych začít křičet a utíkat pryč. Pocit, že mám na výběr mezi bojem 10
Sam a s eb o u
a útěkem, je tak opravdový a silný, že skutečně udělám krok vpřed. Jenže další dutý zvuk způsobí, že znovu zamrznu na místě. Sklouznu pohledem ke dveřím, jenže ty nejsou v neproniknutelné temnotě vidět. Kolem mě jen tahle hluboká, temná jáma, která hrozí, že mě celou pohltí. Další dutý zvuk. Co to je? A další, snad jak se noha posunula po podlaze, říkám si, někde blízko dveří. V žilách mi koluje koňská dávka adrenalinu a já už nepřemýšlím a prostě začnu jednat. Vyrazím přes celou místnost ke dveřím cestou, na níž by podle mého názoru neměly být žádné překážky. Dveře, dveře, dveře! Potřebuju najít ty dveře. Kde jsou ty zatracené dveře? Prsty však nahmatám jen prázdný prostor, až konečně bolestivě narazím na chladnou ocel. Zalije mě pocit úlevy a já dveře přibouchnu. Pak se dlaněmi opřu o jejich plochu. A co teď? Co teď?!? Zamknout. Jenže to nemůžu. Realita mě zasáhne plnou silou. Zámek je totiž zvenčí, a – pane Bože! – jestli je někdo venku, tak mě tu teď může klidně zamknout! Nebo… co když ten někdo, koho jsem domněle cítila za zády, když jsem šla sem, proklouzl do místnosti společně se mnou? Při té strašlivé myšlence se otočím a opřu se zády o dveře. Vzpomenu si, že v kapse saka mám mobilní telefon, a začnu ho zuřivě hledat. Nevidím vůbec nic. Evidentně nedokážu uvažovat s chladnou hlavou. Jak to, že jsem si až doteď na mobil nevzpomněla? Konečně ho najdu, ale vyklouzne mi z rukou a spadne na zem. Klesnu na kolena a horečnatě šmátrám po zemi ve snaze ho rychle najít. Když moje ruka nahmatá úhledný kus plastu, uleví se mi, ale pak se mi dlouho nedaří odemknout displej telefonu. Pak rychle vstanu, jako bych se bála, že když budu volit číslo vkleče, tak mě někdo popraví – a tentokrát už můj útěk nic nezastaví. Běh se možná zdá jako špatný nápad, ale v téhle chvíli mám pocit, že kdybych se do běhu nedala, byl by to úplně stejně hloupý nápad. Rozrazím dveře a přivítá mě ještě větší temnota. Je mi to ale jedno. Dám se do běhu a modlím se, abych nenarazila na toho, kdo se se mnou skrývá v temno11
L i sa Ren ee J o n esová
tě skladovací kóje, ani abych v té černočerné tmě nezakopla. Prostě chci ven. Pryč odtud. Pryč. Pryč. Pryč. Nedokážu myslet na nic jiného. Tahle touha mě žene nejkratší cestou k východu. Jsem až po okraj naplněná adrenalinem a hněvem, jejichž kombinace likviduje poslední zbytky logiky, kterou jsem ještě před chviličkou vyznávala. Hledám východ a světlo, ale dveře, které vedou ven a předtím byly otevřené dokořán, jsou najednou zavřené. Narazím do nich takovou silou, až mi bolestivě sklapnou zuby k sobě. V ústech se mi rozlije kovová příchuť krve, protože jsem se kousla do jazyku, jenže mě to v mém úsilí dostat se pryč ani trochu neodradí. Poslepu nahmatám kliku a vydechnu úlevou, když povolí a dveře se otevřou. Ve vteřině jsem venku. Přivítá mě chladný noční vzduch a tlumené světlo sanfranciského pouličního osvětlení. Jaká změna oproti dusivé temnotě budovy! Vyrazím ke svému autu. Do svalů mě bere křeč a já se bojím, že mi je někdo v patách, ale neodvažuju se promarnit drahocenné vteřiny tím, že bych se ohlížela. Jemnou kůži na dlaních drtí výstupky klíče, které pevně svírám v pěsti. Horečně šmátrám v kabelce po dálkovém ovládači, abych mohla odemknout auto. Čas jako by se zastavil a já pořád bojuju s pokušením ohlédnout se. Zatáhnu za kliku dveří a prudce je otevřu dokořán. Jsem si jistá, že mě někdo popadne zezadu za rameno. Skočím do auta, zabouchnu za sebou a zamknu se. Slyším, jak zámky ve dveřích cvaknou. Horečně se rozhlížím. Samozřejmě nikoho nevidím, nicméně čekám, že sklo před mýma očima se každou chvílí roztříští na tisíc kousků. Ruce se mi třesou tak, že si musím levičkou přidržet zápěstí pravé, abych se trefila klíčkem do zámku zapalování. Hned, jak se mi to povede, nastartuju a zařadím zpátečku. Pneumatiky zakvílejí a mně v hrudi bije srdce jako zvon na poplach. Zařadím jedničku, ale okamžitě dupnu na brzdu tak prudce, až se celá nakloním kupředu. Slyším jen svůj těžký dech. Zírám na otevřené dveře skladiště, ale nevidím nic zvláštního ani strašidel12
Sam a s eb o u
ného. Prostě je to… tam a já jsem tady a snad tu se mnou nikdo není. Už na tom nezáleží. Čím déle tady sedím, tím víc se cítím odhalená, zranitelná. Jako terč. Znovu dupnu na plyn. Musím pryč z tohohle parkoviště, a to nejlépe hned teď. Sotva vjedu do postranní uličky vedoucí na dálnici, dojde mi to: vždyť jsem tu skladovací kóji nechala odemčenou! A klidně odjíždím. Odbočím k benzinové pumpě a zaparkuju hned vedle vchodu. Pak jen sedím. Snad minutu, možná dvě, nebo snad deset. Nevím. Nedokážu dát dohromady žádnou kloudnou myšlenku. Nechám hlavu klesnout na volant a snažím se soustředit. Ta skladovací kóje. Rebečina tajemství, celý její život. Její smrt. Zvednu prudce hlavu. Ne. Ona není mrtvá. Není mrtvá… a přesto kdesi hluboko v útrobách vím, že v té kóji se skrývá jakési tajemství, které kdosi střeží, aby ho nikdo neodhalil. „Musím se vrátit zpátky a zamknout,“ zašeptám sama pro sebe. Mohla bych zavolat policii a požádat je, aby mě doprovodili. Určitě by mě nezatkli za to, že se bojím tmy. Možná se mi budou smát, možná budou otrávení, ale protentokrát budu v pohodě. Na sedadle spolujezdce se rozdrnčí můj telefon. Nepamatuju si, že bych ho tam dávala, takže se vyděsím a ruka sevřená v pěst mi vylétne k hrudi. „Pane bože,“ zamumlám a sama sebe napomenu. „Seber se, Saro!“ Podívám se, kdo mi volá. Chris. V prsou mě pálí z celé té změti emocí. Mezi námi je toho ještě hodně nedořešeného, existuje tolik důvodů, proč se jeden k druhému nehodíme. Přesto, anebo možná právě proto jsem nikdy netoužila víc slyšet něčí hlas jako teď ten Chrisův. „Saro,“ zamumlá do telefonu, když přijmu hovor, a zní to jako drsné pohlazení, hedvábně jemný mužský tón, který mnou projede a usadí se v hluboké jámě mé duše, kterou umí zaplnit jen on. „Chrisi.“ Zlomí se mi hlas, protože – sakra práce! – mi do 13
L i sa Ren ee J o n esová
očí vhrknou slzy. Jak to, že jsem během několika málo týdnů urazila tak dlouhou cestu, která vede od naprosté netečnosti k tomu, co se děje kolem mě, a k naprostému opaku? „Já… kéž bys tu byl teď se mnou.“ „Já jsem s tebou, miláčku,“ ujistí mě a já mám pocit, doufám, že jsem v tónu Chrisovy řeči zaslechla odraz jeho emocí. „Stojím před dveřmi tvého bytu. Otevři mi.“ Zmateně zamrkám. „Myslela jsem, že jsi odjel na tu charitativní akci do Los Angeles.“ „To ano a ráno budu muset zase pryč, ale musím tě ještě vidět. Otevři a pusť mě dovnitř.“ Jsem jako omráčená. Celý den jsem si dělala starosti s tím, že se mi neozývá. Bála jsem se, že na mě zanevře, stejně jako včera večer jsem zanevřela já na něj. „To jsi přišel ke mně domů, jen abys mě viděl?“ „Ano. Přišel jsem jen proto, abych tě viděl.“ Pak jako by zaváhá. „Tak pustíš mě dovnitř?“ V mých útrobách se rozlije další dávka emocí, které se snažím potlačit, a pálení v očích se každou chvíli už musí změnit v potoky slz. On se na mě přišel podívat, změnil svoje plány, přiletěl z jiného města i poté, jak jsem včera večer v klubu zareagovala na jeho zpověď. „Nejsem doma.“ Skoro to není slyšet. „Nejsem doma, ale chtěla bych být. Mohl by sis pro mě přijet?“ „Kam?“ chce vědět a zní stejně naléhavě jako já. „Jen pár bloků. Hned u nonstopu vedle toho skladiště, o kterém jsem ti vyprávěla.“ Nedokážu se přinutit vyslovit Rebečino jméno, ani nevím proč. „Hned jsem tam.“ Otevřu pusu a chci mu dát instrukce, jak se sem dostat, ale v té chvíli telefon oněmí.
14
Dva
Jakmile spatřím, že na parkoviště vjíždí Chrisovo porsche, vystoupím z auta a okamžitě se začnu třást. Nemá to ovšem nic společného s čerstvým chladným vzduchem, který sem proudí od oceánu, ale spíš s tím, co všechno se před pár minutami přihodilo ve skladišti. Obejmu se rukama kolem ramen a pozoruju ho, jak se blíží k mému stříbrnému Fordu Focus. V hrudi mi srdce bije jako o závod. Najednou jsem nervózní a nejistá. Tuhle část svého já nenávidím, ale není před ní úniku. Co když jsem si jeho návštěvu vyložila špatně a on přijel jen proto, aby mezi námi všechno ukončil? Co když ho moje reakce na jeho včerejší přiznání, které přede mnou učinil v Markově klubu, přesvědčila o tom, co mi tak často tvrdil? Totiž že do tohohle světa nepatřím, že nepatřím do jeho světa. Chrisova devětsetjedenáctka tiše vpluje hned vedle mého auta a já se snažím nemyslet na to, že je to stejný typ, jaký má můj otec. Ten je totiž ta poslední osoba, o které bych teď měla přemýšlet. Přesto jsem na něj za posledních několik týdnů myslela dost a dost, i když vůbec nevím proč. Jsem úplně rozhozená, myslím na tisíc věcí najednou. Otřásly mnou události uplynulého večera a taky obavy z toho, co se stane se mnou a Chrisem. 15
L i sa Ren ee J o n esová
Dívám se, jak vystupuje z auta, a jen ze samotného pohledu na něj se mi znovu zrychlí tep. Obejde kufr a zamíří ke mně. Má na sobě černé džíny, motorkářské boty a koženou bundu. Blond vlasy mu padají až na límec. Vypadá trochu pomačkaně, ale zatraceně sexy a jako pořádný chlap. Jeho dlouhé kroky vyjadřují stejnou úzkost, jakou cítím i já. Vrhnu se mu v ústrety. Těch několik kroků, které nás dělí, trvá snad celou věčnost, ale pak jsem konečně v jeho náručí, zabalená v objetí Chrisových paží jako kokon housenky. Jeho silné tělo mě celou obemkne. Bitvy předchozí noci jsou zapomenuty, jako kdyby nikdy neexistovaly. Vpiju se do ostrých kontur jeho těla, rukama vklouznu pod koženou bundu a nasaju tu úžasnou směs santalového dřeva a pižma, která pro mě symbolizuje Chrisovu osobnost. Jediným pohybem mě stáhne ke straně auta, kde nás před pohledem ostatních lidí, kteří vcházejí a vycházejí ze dveří obchodu, chrání vysoká stěna. „Řekni mi všechno, miláčku,“ přikáže klidným hlasem a v matném svitu parkovacích světel svého porsche mě pozorně sleduje. „Jsi v pořádku?“ Podívám se mu do očí a i v hlubokém stínu cítím, že mezi námi panuje spojení, že ke mně chová hluboké city. Chris v sobě skrývá vrstvy, jimž se ani nesnažím porozumět, ale záleží mu na mně a já chci, aby viděl to, co jsem mu nedokázala ukázat včera večer. Chci ho, toužím po každičkém kousku jeho osobnosti, dokonce i po těch, o kterých si myslí, že jsou pro mě nepřijatelné. „Ano,“ zašeptám. „Teď když už jsi tady, tak jsem v po řádku.“ Sotva to dořeknu, vrhne se na moje ústa. Já z těch jeho cítím naléhavost, strach, který pochází ode mě, obavy z toho, že po naší společné návštěvě Markova klubu se už nikdy nesetkáme. Vzepnu se proti němu a zhluboka hltám jeho vášeň. Dobrovolně se nechávám ovládnout vším, čím je a čím by pro mě mohl být v budoucnu. Temné semínko čehosi, které do mě zasel krátký pobyt ve skladovací kóji nebo možná včerejší večer 16