Issuu

V dřívějších dobách V dřívějších dobách, než propukly boje, než začaly létat rakety, před vojenskými vůdci a jejich sliby, před náhlým zmizením mnoha lidí, které jsme znali, do hrobů nebo cizích zemí, před Tálibánem a jeho šílenstvím, předtím, než den co den visel ve vzduchu pach smrti a zem byla nasáklá krví, se nám žilo dobře. Nemáme žádné fotografie. V období Tálibánu bylo nebezpečné si je nechávat, tak jsme je zničili. Ale obrázky našeho života předtím, než Afghánistán opustila naděje, zůstávají ostré a jasné. Moje matka v krátké sukni sedí ve své kanceláři v bance a stará se o dlouhou frontu zákazníků. Všichni si jí váží pro její znalosti v oboru a schopnost vyřešit problémy spousty lidí. Otec, který v kalhotách do zvonu vypadá jako nějaká filmová hvězda, se na motocyklu žene ulicemi Kábulu. Někdy si mě řemenem připoutá na záda. Dlouhé vlasy mu při jízdě povlávají ve větru. Když ostře řeže zatáčky, od kovových chráničů na kolenou se jiskří, jak jimi škrtá o chodník. Následující den o tom vyprávím spolužákům a ti mi závidí. Mí strýcové jezdí na služební cesty do ciziny a vracejí se

Q a i s A k b a r O m a r

oblečeni podle poslední módy. Dědeček s pečlivě učesanými šedými vlasy má na sobě elegantní na míru šitý oblek z Itálie, kterým staví na odiv své bohatství. Jakmile vejde do místnosti, okamžitě ji celou ovládne. Dědeček je muž budící úctu – vysoký, se širokými rameny. Na rozdíl od mnoha jiných Afghánců chodí hladce oholený. Člověk si na něm nejdřív všiml velkých šedých očí. Jsou velice hluboké, dominantní a zároveň vlídné. Ty obrázky se rychle střídají. Někdy se přehrávají jako krátké scénky. Otec na mě volá, abych se připravil do školy. Otevřu oči a podívám se na hodiny nad postelí. Je ještě příliš brzo, ale co mu mám říct? On je můj otec a já jsem jeho syn. Paštúnští synové musejí své otce poslouchat. Jenže mně se ještě nechce vstávat. Promnu si oči. Otec stále volá: „Vstávej! Natáhni si rukavice. Čekám na tebe v ringu.“ Chce, abych ještě před snídaní chvíli trénoval. Začal se mi věnovat, abych se jednou stal stejně věhlasným boxerem, jako je on, a jako on boxoval i v mezinárodních soutěžích. Nesnáším časné vstávání, ale miluju tréninky s otcem. Vždycky se ode mě nechá porazit, i když je mi teprve sedm. Mám také moc rád školu, ani jednou jsem nechyběl. Jsem chytrý a oblíbený. Ostatní kluci si na mě občas stěžují řediteli, když jim jednu pořádnou vrazím. Ředitel má ale pochopení, protože je to dědečkův nejlepší přítel. Ale nikdy se na mě neusměje. Chodíme se sestrou do stejné školy. Ona je o rok a půl starší než já, je také chytřejší a oblíbenější, ale žádná děvčata nikdy nebije, i když je dcerou známého boxera. *

V d ř í v ě j š í c h d o b á c h

Srdcem našeho světa je dědečkův dům. Dědeček ho postavil koncem šedesátých let, když byl vedoucím účetním v afghánské národní bance. Země prosperovala a jemu bylo jasné, že město se rychle rozroste za hranice tisíciletých klikatých uliček podél řeky Kábul. Koupil dva a půl hektaru půdy na úpatí odvráceného svahu malého pahorku se dvěma vrcholy, který po staletí chránil Kábul z jihu a ze západu. Za nimi už byla jen hospodářská půda s vesnicemi vystavěnými z vepřovic, ale tak to nezůstalo dlouho. Dědeček půdu důkladně prozkoumal, promluvil s rolníky, kteří ji znali, a pečlivě zvolil místo s nejlepší studnou. Vždycky jsme měli vodu, i v těch nejsušších měsících, kdy sousedé už mívali problémy. Většinu svého pozemku obehnal mohutnou betonovou zdí, ale kousek nechal pro školu pro děti z rodin, o nichž věděl, že brzy přemění hospodářkou půdu v městskou čtvrť. Můj otec a šest z jeho sedmi bratrů s manželkami a dětmi žili všichni pohodlně za dědečkovou zdí. Měl jsem víc než pětadvacet bratranců a sestřenic, s nimiž jsem si hrál, většinou byli přibližně v mém věku. Každá rodina obývala čtyři prostorné místnosti ve velkém patrovém domě na konci zahrady. Z těch našich byl výhled do velkého sadu s šedesáti jabloněmi odrůdy McIntosh. Dědečkův bratranec je přivezl z Ameriky jako malé větvičky a narouboval je na Afghánské jabloně. V Afghánistánu byla tato odrůda velice vzácná a my na ni byli patřičně hrdí. Na jednom konci pozemku stál dům, který měl nad obchody na úrovni ulice ještě dvě patra bytů. Dědeček byty pronajímal lidem, kteří nepatřili do rodiny. Všechna okna bytů směřovala na ulici. Žádný Afghánec by nedopustil, aby se mu cizí lidé dívali do zahrady. Můj otec si v jednom z obchodů zařídil tělocvičnu. Každý den po škole tam chodily desítky mladých mužů na tréninky boxu. S bratrancem Vakílem jsme z chodníku pozorovali, jak mladíci buší do boxovacího pytle, dělají kliky nebo skáčou přes švihadlo, zatímco otec s jedním, nebo někdy i dvěma, boxoval v ringu.

Q a i s A k b a r O m a r

Vakíl byl o sedm let starší než já. Dovolil mi, abych ho používal jako boxovací pytel, když jsme si hráli na boxery. Rozesmál se vždycky, když jsem ho zasáhl. V té době dědeček skončil v bance, odešel do důchodu, a v jednom z větších obchodů zřídil skladiště koberců. Mělo bytelné dveře s pevným zámkem a uvnitř se vznášela nasládlá lanolinová vůně vlny. Měl tam tisíce koberců. S bratranci jsme rádi skákali z jedné navršené hromady na druhou. Všichni mí strýcové měli svoje firmy, výjimkou byl jen Vakílův otec. Sloužil jako major v afghánské armádě. Vždycky tvrdil: „Podnikání je příliš riskantní. Většina podnikatelů dostane infarkt, nebo brzy umře.“ Byl dědečkovým nejstarším synem, proto měl v rodině výsadní postavení. S manželkou, Vakílem a dvěma dcerami si užíval příjemného života za armádní plat. Jednou ale odešel do práce a už se nikdy nevrátil. Stále nevíme, jestli je naživu nebo po smrti. V té době jsem poprvé zaslechl slovo komunisti, ale netušil jsem, co to znamená. Jeho žena už víc než dvacet let čeká na jeho návrat domů. I teď při každém zaklepání běhá ke dveřím. Můj otec byl třetím ze synů. Stejně jako všichni moji strýcové měl i on jen jednu manželku. Tak to bylo v naší rodině zvykem. Sousedi si mého otce vážili jako ctnostného muže. Přicházeli za ním, hovořili s ním o svém podnikání i svých problémech. Říkali mu Lála, starší bratr, ačkoli většina z nich byla starší než on. „Tvé myšlenky jsou moudřejší, než je na tvůj věk obvyklé,“ říkávali mu. Byl ochotný vyzkoušet cokoli. Slovo „ne“ prostě neznal. Jako jediný ze synů se zajímal o koberce. Jeho pět bratrů vnímalo koberce jako návrat do minulosti. Oni se dívali do budoucnosti a vydělávali peníze novým způsobem. Jeden dovážel zboží z Ruska a dva další se chystali dovážet léčiva a prodávat je do lékáren po celém Afghánistánu. *

V d ř í v ě j š í c h d o b á c h

Často jsme všichni společně večeřeli. Víc než padesát se nás usadilo na polštáře kolem látky natažené na pečlivě posekaném trávníku, který dědeček pěstoval v rohu dvora. Nad námi visely malé barevné žárovky. Po večeři se dědeček a jeho synové sesedli do kruhu, aby si povídali o práci, nebo na které univerzity v Evropě nebo Americe pošlou mé bratrance a mě. Ženy vytvořily svůj kroužek a povídaly si o tom, co zajímalo je. Úkolem starších žen bylo najít těm mladším dobrého manžela, to se týkalo dvou otcových svobodných sester, které žily s námi. Dvě starší sestry byly už provdané a odstěhovaly se do rodin svých manželů v jiných částech Kábulu. Když starší ženy našly dívce dobrou partii, několik měsíců se v rámci široké rodiny debatovalo, dokud mladé ženě definitivně nevybraly ženicha. My s bratranci a sestřenicemi jsme se sesedli do dalšího kruhu, kluci a děvčata společně, a vyprávěli jsme si strašidelné příběhy a dívali se na kábulské čisté noční nebe s měsícem a hvězdami. Když nás příběhy přestaly bavit, hledali jsme na nebi obrysy zvířat a smáli se. Někdy vzal po jídle můj otec nebo některý ze strýců děti na druhou stranu kopce, aby nám koupil v parku Šahr‑e nou zmrzlinu, nebo nás vzal do některého z kábulských kin na indický nebo americký film. Tehdejší Kábul připomínal obrovskou zahradu. Široké ulice lemovaly řady stromů a jejich koruny se setkávaly jako vysoké listnaté oblouky. Město bylo plné udržovaných parků, v nichž o pozornost soupeřily vysoké růžové topolovky s jasně oranžovými aksamitníky a stovkami odstínů růží. Každý dům měl zahradu s granátovými jablky, mandloněmi nebo meruňkami. Dokonce i hora se dvěma vrcholky byla porostlá travou a plevelem, které ožívaly vždycky při jarních deštích. Na jaře a na podzim se obloha zaplnila barevnými ptáky, kteří na cestě mezi ruskými stepmi a Indií odpočívali v mokřinách kolem města. Starobylé podzemní kanály přiváděly z hor vodu a udržovaly naše zahrady zelené.

Q a i s A k b a r O m a r

* Každý pátek, ten den muslimové světí a školy, firmy a obchody zůstávaly zavřené, jsme se i s obědem přesunuli do zahrady některého ze sousedů, nebo jsme vyráželi na piknik na oblíbená místa nedaleko jezera Qargha nebo údolí Paghmán. Občas jsme se dostali až k průsmyku Salang vysoko v pohoří Hindúkuš asi hodinu jízdy autem od Kábulu. Tento den trávily rodiny společně, navštěvovaly se, žertovaly a povídaly si. My s bratranci jsme lezli po kopcích, zatímco dospělí se opírali o velké polštáře ve stínu vrb nebo pod obrovskými korunami platanů. Neprovdané tety neustále vařily vodu, protože všichni popíjeli jeden šálek čaje za druhým. Za těchto dlouhých odpolední se dospělí střídali ve vyprávění a snažili se z drobností vytvořit velký příběh, který ostatní rozesmál. Samozřejmě se snažili jeden druhého trumfnout. Vždyť jsou to Afghánci. Nejlepší ze všech byla moje matka. Strýčkové hráli na bubny tabla a otec na dřevěnou flétnu, ačkoli se to nikdy neučil. Zůstávali jsme do pozdního večera, zpívali, tančili a vařili na otevřeném ohni. Bratranci někdy při těchto výletech soutěžili ve znalostech. Vítěz mohl požadovat, aby mu ostatní koupili, co chtěl, bez ohledu na cenu. I my jsme byli velice soutěživí. Rodiče fungovali jako rozhodčí a radovali se pokaždé, když někdo z nás správně odpověděl. Někdy skončila tahle soutěž nerozhodně a to nás hrozně štvalo. Občas se někteří z bratranců mezi sebou poprali nebo pohádali a den nebo dva spolu nemluvili. Ale nevydrželi jsme to nikdy moc dlouho. Naše hry byly důležitější a nikdy nekončily, ať už jsme hráli v zahradě na schovávanou, kuličky, nebo jsme závodili v parku nedaleko od domu na kolech, ale především když jsme ze střechy pouštěli draky. Na jaře a na podzim, pokud foukal alespoň lehký větřík, se obloha nad Kábulem každé odpoledne zaplnila draky, kteří tam vydrželi až do setmění. Pouštění draků nebyla jen hra;

V d ř í v ě j š í c h d o b á c h

přeříznout protivníkovi provázek bylo zásadní otázkou osobní cti. Trik spočíval v tom, přiblížit se svým provázkem co největší rychlostí a silou k tomu protivníkovu a přeříznout ho. Mistrem v pouštění draků byl Vakíl, všechny nás to učil. Děti z ulice mu říkaly Vakíl, ukrutný řezač, protože odřízl spousty jejich draků. Jednou odpoledne, když jsme mířili s draky na střechu, mi Vakíl navrhl: „Pojďme si dát souboj!“ Jako obvykle mu dlouhé tmavé vlasy padaly do čela a otíraly se o husté obočí. Pod ním mu vždycky zářily hluboko posazené tmavé oči. Souhlasil jsem, ačkoli mi bylo jasné, že mi provázek rychle přeřízne. Ale od nejranějšího věku jsme se učili nikdy z boje neutíkat, i když jsme byli přesvědčeni, že nemůžeme vyhrát. Střecha dědečkova domu s nájemními byty byla na pouštění draků ideální. Vystupovala nad vrcholky stromů rostoucích podél ulice a připomínala jeviště. Lidé dole – dospělí stejně jako děti – se dívali, jak draci stoupají k obloze, a odložili všechno, co právě dělali, aby sledovali souboj. O vydařeném souboji se hovořilo i několik dnů. Když jsme měli draky ve vzduchu už asi půl hodiny a neustále se jen škádlili a navzájem mátli, Vakíl na mě z opačného konce střechy pobaveně zavolal: „Hodně ses toho naučil! Obvykle mi stačilo jen pět minut, abych tě odříznul, ale teď už se tady honíme víc než půl hodiny, a ty stále létáš.“ Vzápětí použil trik, který mi do té doby neukázal. Jeho drak se ovinul kolem toho mého, jako by ho chtěl udusit, cítil jsem, jak mi provázek v ruce povolil, a drak se jako list na podzim vzdaloval po obloze. Vakíl se rozesmál a nechal svého draka okázale vystoupat výš, aby všichni v ulici viděli, že znovu zvítězil. Rozběhl jsem se dolů pro dalšího draka. Bérár, hazárský mladík, který pracoval s naším zahradníkem, měl souboje draků moc rád. Po celou dobu, kdy jsem soupeřil s Vakílem, zaujatě a trochu se závistí sledoval každý manévr. Bérár byl o několik let starší než Vakíl, vysoký a pohledný, a musel tvrdě pracovat. Jeho rodina žila v Bámjánu, kde

Q a i s A k b a r O m a r

jsou do skal vytesané velké sochy Buddhy. Bérár ale nebylo jeho skutečné jméno, v jazyce Hazárů znamenalo bratr. Nevěděli jsme, jak se opravdu jmenuje, a jemu nevadilo, že mu říkáme Bérár. Zatímco mezi Vakílem a mnou narůstalo napětí, Bérár od nás nemohl odtrhnout oči. Starý zahradník se na něho několikrát netrpělivě obořil: „Ten plevel je na zemi, ne na obloze. Dívej se dolů.“ Zahradník byl ale na Bérára přísný v ždycky. „Dopřej tomu klukovi přestávku,“ vybídl zahradníka dědeček. Pracovali společně na záhonu dědečkových milovaných růží. Já jsem právě poslal do vzduchu druhého draka. Dědeček kývl na Bérára. „Tak utíkej,“ vybídl ho. Bérár vyběhl na střechu, když jsem se právě snažil získat dobré postavení a přitom se vyhnout Vakílovým útokům. Vzal ode mě provázek a řekl mi, ať jen držím cívku. Nikdy předtím jsem neviděl, že by Bérár pouštěl draka. Křičel jsem na něho: „Kaško! Kaško! Přitáhni ho!“ Ale on moje instrukce nepotřeboval, přesně věděl, co má dělat. Vakíl na mě křičel, že můžu mít klidně sto pomocníků a stejně mi provázek odřízne. Ačkoli byl vysoký a hubený, měl velkou sílu a zběsile se snažil, aby jeho drak kroužil kolem mého. Bérár vystoupal s naším drakem velice rychle nahoru, takže během chvilky byl výš než ten Vakílův. Potom zaútočil z výšky tak prudce, že se řítil dolů jako padající kámen. A najednou se Vakílův drak nakláněl zleva doprava a odlétal někam ke Kandaháru, zatímco Vakílovi zůstal v ruce jen provázek. Vylezl jsem Bérárovi na ramena a radostně pokřikoval. Držel jsem v ruce provázek od svého draka, který poletoval tak vysoko na obloze, že vypadal jako malý ptáček. Děti ze sousedství pokřikovaly také. Neviděly Bérára, jenom mě na jeho silných ramenou, jak se raduju a křičím: „Odřízl jsem Vakíla, ukrutného řezače!“ Berára jsem samou radostí zasypal polibky, v tu chvíli se stal mým hrdinou. Díky němu jsem získal titul Odřezávač ukrutného řezače, ačkoli se o to postaral vlastně on. Vakíl trucoval a dva dny se mnou nemluvil. *

V d ř í v ě j š í c h d o b á c h

Měli jsme ještě jednoho bratrance, který byl o pár měsíců mladší než já. Nikdy s ostatními moc dobře nevycházel. Vakíl o něm tvrdil, že je hňup. Ostatní bratranci a potom už úplně všichni mu tak začali říkat. Když přišel v něčem novém, producíroval se před námi, aby se předvedl, a prohodil k tomu něco vážně hloupého. „Zašli jsme do jednoho obchodu v Šahr‑e nou, který otevřel teprve před pár týdny. Dovážejí všechno z Londýna a Paříže. Majitel řekl mým rodičům, že mám na oblékání dobrý vkus. Nemyslím si, že vy byste si mohli dovolit takový oblek.“ Když jsem se ho zeptal, kolik za něj zaplatil, skutečnou cenu ztrojnásobil. „Hej, Hňupe, umí to tvoje oblečení za takové peníze i nějaké kouzlo?“ Hňup nikdy nepoznal vtip, takže odpověděl nějakou pitomost, třeba: „Jaké kouzlo?“ „Že bys v něm třeba nevypadal tak ošklivý,“ odsekl Vakíl a snažil se, aby se nerozesmál. Nakonec jsme se řehtali všichni a Hňup se rozběhl domů postěžovat si rodičům. My jsme utekli na střechu, na dvůr, nebo se schovali v garáži v tatínkově autě, abychom unikli trestu. Jednou se Hňup zase naparoval ve svém krásném oblečení. Vakíl si nabral do pusy vodu a já mu vrazil pořádnou ránu do břicha. Vakíl všechnu tu vodu prskl na Hňupa. Ten chudák jen nevěřícně zíral a nechápavě se ptal, proč jsme mu to udělali. Vakíl mu to vysvětlil. „Snažíme se být drsní. Nečekaně občas vrazíme jeden druhému ránu do břicha, abychom byli připraveni, až dojde k nějaké rvačce. I ty bys měl být drsný.“ Pak jsme mu bušili do břicha, ale obličeji jsme se vyhýbali, abychom mu nezpůsobili modřiny, protože nám bylo jasné, že by nás za to jeho rodiče seřezali. Hňup měl ale jednu výjimečnou vlastnost – byl náruživý čtenář. Na svůj věk měl víc informací, než potřeboval. Měl taky dobrou paměť. Jenomže to nás stavělo ještě víc proti němu. *

Q a i s A k b a r O m a r

Kdykoli jsme si s bratranci hráli, Vakíl si z Hňupa utahoval. Venku by ale nedopustil, aby mu někdo ublížil. Vakíl byl pro nás všechny jako starší bratr. Když se Hňup dostal do nějaké potyčky s kluky ze sousedství, což se stávalo často, Vakíl ho vždycky bránil. Když jsme hráli v parku fotbal, Vakíl se postaral, abychom byli s Hňupem v jeho družstvu a mohl nás chránit. Naši sousedé byli jako my, klidní a vzdělaní lidé. Když pořádali nějakou oslavu, třeba svatební nebo zásnubní, všichni ze sousedství byli i s dětmi a služebnictvem pozvaní. Náš dědeček hovořil každý pátek po modlitbách asi deset minut v mešitě o tom, jak udržovat naši čtvrť čistou, jak vyřešit problémy s vodou a elektřinou, jak se starat o veřejný park a zřizovat místa, kde by si děti mohly společně hrát. Nikdy nebyl oficiálně zvolený do žádné funkce, ale lidé mu naslouchali. Když měla některá rodina finanční problémy, někdo ze starších mužů promluvil nenápadně s dědečkem a požádal jej o pomoc. V pátek po modlitbách dědeček vysvětlil ostatním v mešitě, že někdo potřebuje peníze. Nemusel ani zmiňovat kdo, protože bylo důležité uchránit důstojnost potřebné rodiny. Jednou v pátek, když už všichni ostatní z mešity odešli, jsem zahlédl dědečka, jak předává peníze sousedovi, jehož manželka byla už mnoho měsíců nemocná. Ten muž líbal dědečkovi ruce a řekl: „Vždycky splníte naše očekávání. Ať vám dá Bůh dlouhý život, zdraví a sílu.“ Když si dědeček všiml, že je pozoruju, zamračil se a já jsem se rychle odvrátil. Tohle byly věci, které jsem neměl vidět. Pro dědečka byl dům jeho velkou chloubou a jabloně odrůdy McIntosh jeho radostí. Když jsem se narodil, bylo mu už skoro sedmdesát a byl vdovec. Tou dobou už byl v důchodu a věnoval se pěstování růží, pelargonií a topolovek nebo zaléval své jabloně. Vždycky si přitom potichu něco pobrukoval, nebo tiše recitoval devadesát devět jmen Alláha.