Kapitola první
Duchové mi ničí život. A může za to máma. Moje máma je totiž médium. A teď nemám na mysli médium, jako je televize nebo internet. Máma je prostě takový ten typ, co v jednom kuse pálí vonné tyčinky, nosí indické sukně a zásadně nejí maso. A kromě toho vidí mrtvé lidi a rozmlouvá s nimi. Neumíte si představit, jak je to pro mě jako pro nováčka na druhém stupni obtížné. S duchy je to bohužel ještě daleko horší než se strýčkem Stevem, který si zřejmě myslí, že je normální vyptávat se mě na všechny podrobnosti o klucích ze třídy. Mrtví totiž mají s překračováním hranic ještě větší problém. Abyste rozuměli, když duchové uvíznou na zemi, jsou zmatení a vybíjejí si vztek na všech možných předmětech v domě. Rozhodně se v tomhle stavu neobtěžují směřovat své projevy pouze na osobu, která s nimi komunikuje. To rozhodně nedělají. Všechny ty vzrušující nadpřirozené jevy, které znáte z filmů, jako jsou náhlé změny teploty, ohlušující skřeky a další spiritistické náležitosti, zasahují všechny nešťastníky, kteří v domě bydlí. To znamená i mě.
= 5
Mohla bych se proti tomu ohradit. Mohla bych mámě vysvětlit, že mi ničí život, že mi v zásadních letech dospívání podkopává duševní zdraví a v podstatě mi do budoucna garantuje léta psychoterapie. Tohle všechno bych jí mohla říct. Mohla bych ji přesvědčit, aby tak na pět deset let odložila to, kým je, na MTV nebo v Cosmopolitanu získala trochu povědomí o současném světě a vůbec aby tak nějak šla s dobou. Mohla bych ji požádat, aby mrtvé nechala na pokoji. Aby jednoduše ignorovala jejich potřeby. A ona by to pravděpodobně zkusila, jak ji znám. Ale v tom je právě ten problém. Že ji znám. Protože ta samá máma jednou ročně zavedla Velitelský den, kdy o všem rozhoduju já a k snídani si klidně můžu přát zmrzlinový pohár. V televizi se smím dívat, na co chci, můžu si jen tak vyrazit na nákupy nebo jít do kina na nejnovější film s Orlandem Bloomem hned dvakrát po sobě a přitom si dát máslový popcorn a k tomu ještě něco sladkého. Navíc je máma schopna pochopit rozdíl mezi blbým a příšerným dnem, umí mi namasírovat nohy tak, že se celý zbytek mě hned cítí líp, a dokáže přesně odhadnout ideální teplotu bublinkové koupele. Máma pozná, kdy se neptat, jak mi je. Když jsem jednou ve druhé třídě poslala kamarádce psaníčko o jednom klukovi a ono skončilo právě u dotyčného, tak mě ta samá máma omluvila, abych druhý den nemusela do školy. 6
=
Tak vidíte. Moje máma by se nijak měnit neměla. Je skvělá taková, jaká je. Změnit by se měl život na druhém stupni základní školy. Bohužel když se podívám z okna, venku je pořád ten starý známý svět, ve škole i mimo ni. A v tom starém známém světě není zrovna populární mít mámu, která je mistryně světa v přitahování paranormálních jevů. A to může člověku slušně ztrpčovat život, zvláště když se ten člověk sám o sobě žádné zvláštní popularitě netěší. Ale nechápejte to špatně. Nemyslím to tak, že by pro mě bylo důležitější být populární než podporovat vlastní mámu. Jen bych si tak nějak přála obojí. Minulý měsíc jsme při společenských vědách dostali za úkol vypracovat projekt o Hooverově přehradě a učitel mi do dvojice přidělil Šošanu Longbarrowovou. V Medfordu už žiju přes rok a Šošana se mnou zatím neztratila víc slov než nějaké to „čau“. Ale dobře jsem chápala, že je to holka, kterou se vyplatí znát. Sedět vedle ní při obědě se rovnalo dobytí svatého grálu. Já jsem zatím nikdy poctěna nebyla. Takže si umíte představit mé překvapení, když mě hned toho dne, co nás takhle dali dohromady, Šošana přímo oslovila. Znělo to, jako kdybychom se spolu nenuceně bavily celá léta. „Hele, tak jsem slyšela, že jsi jedničkářka. To už máš asi všechno kolem tý Hooverovy přehrady zmáknutý, viď?“ zeptala se.
= 7
A protože jsme v místnosti stály samy – jenom moje máma si totiž povídá s lidmi, kteří tam nejsou – pochopila jsem, že Šošana Longbarrowová mluví na mě. „Tak nějak,“ odpověděla jsem. Zatvářila jsem se neutrálně, ale mozek mi šrotoval na plné obrátky. Tak jsem tomu cejchu dobré žákyně stejně neutekla. Snažila jsem se sice dobré známky maskovat, protože s holkou se samými jedničkami se přece nikdy nikdo nebaví, ale očividně se to provalilo i tak. Obecně se vědělo, že Šošana považuje dobré známky za zbytečné, možná proto, že jich sama dostávala tak málo. Teď však Šošana nasadila k dokonalosti propracovaný výraz spolužačky, která nutně potřebuje pomoct s úkolem na společenské vědy. Napadlo mě, že možná právě tohle je příležitost, jak si u Šošany udělat očko. „Hm,“ pokrčila Šošana rameny. V hlavě se mi rozječel hlas jako z televizní reklamy: „NEVÁHEJ! CHOP SE PŘÍLEŽITOSTI! ČASOVĚ OMEZENÁ NABÍDKA! STAČÍ SE JEN OZVAT!“ „Můžu ti ukázat, co už jsem udělala, aby ses zbytečně nemusela se stejnou prací mořit znovu,“ řekla jsem. Šošana ke mně napřáhla ruku dlaní dolů. Kdyby přede mnou místo Šošany stála nějaká mámina kamarádka, hádala bych, že se chystá číst z tarotových karet nebo čerpat sílu z matičky Země. Měl to snad být nějaký tajný pozdrav? 8
=
„Napiš mi svou adresu,“ řekla Šošana. Poslechla jsem a dočasně jsem jí potetovala hřbet ruky názvem ulice a číslem domu. „Přijdu hned po škole,“ dodala Šošana. A tak se stalo, že se u nás doma po měsících mé naprosté neviditelnosti zjevila sama Šošana Longbarrowová.
= 9
Kapitola druhá
Takhle jsem si samozřejmě naše seznámení nepředstavovala. Koneckonců nás dalo dohromady učení. I místo by mohlo být zvoleno líp. Bydlela jsem v takovém tom rozvrzaném viktoriánském domě, který i ve svých světlejších dnech připomínal spíš muzeum předpotopních hipísáckých krámů. Výzdoba se nesla v duchu tibetských serepetiček, bylo to tu cítit směsicí vonných tyčinek a starých knih a celý interiér zoufale potřeboval vymalovat. Kromě toho mě silně znepokojovala představa, že Šošana potká mámu. Děsila jsem se hlavně toho, že máma bude mít zrovna na sobě něco divného, například ty svoje turecké kalhoty. Přiznám se, že je taky občas nosím – elastický pas a balonovité nohavice zúžené až dole jsou neuvěřitelně pohodlné. Nicméně to není právě oblečení, které by měla mít vaše máma na sobě, když si domů přivedete nejoblíbenější spolužačku ve škole. Dveře na konci chodby byly zavřené, což většinou znamenalo, že má máma zrovna seanci. Myslela jsem si, že to je dobré znamení. 10
=
Zavedla jsem Šošanu do „obývacího pokoje“, což byla v případě našeho domu spíš ironická přezdívka než obecné označení místnosti. Jak jsem už řekla, mrtví tu a tam mívají problémy s dodržováním hranic, takže se čas od času stávalo, že se vyřítili ze seanční místnosti s nutkavou potřebou obývat náš obývák a různě se tam poflakovat. Bohužel dnes měl právě takový den nastat. Šošana se po zjevném zaváhání usadila na příliš vycpaném gauči, přes který visel ručně tkaný a z poloviny rozpadlý tibetský kobereček. Nabídla jsem jí talíř různých sušenek, které mi tu máma nechala k svačině. Šošana si vzala dvě, jednu cukrovou a druhou z burákového másla a s pralinkou navrchu. Když kousla do cukrové sušenky, překvapeně vykulila oči a slastně zamručela. Takový efekt měly máminy sušenky na každého. „Dělala je máma,“ poznamenala jsem. Šošana nadšeně zatřepala volnou rukou, a když dokousala, řekla: „Ty se tak máš. To moje máma nepeče nikdy. Totiž, i kdyby to uměla – což neumí –, tak by sušenky v domě nesnesla. Počítání kalorií je pro ni jako náboženství, chápeš. Já když po škole dostanu rýžový chlebíček a řapíkatý celer, tak je to terno.“ „To je hrůza,“ řekla jsem. „Ať se na tebe pořádně koukne, vždyť na tobě není ani gram tuku.“ Šošana mě za tu lichotku odměnila širokým úsměvem, a tak jsem se osmělila a brebentila dál.
= 11
„Co myslíš, kolik tak má francouzštinářka Loganová oblečení? Všeho všudy tak tři modely, ne?“ Jen co jsem nakousla drbání učitelského sboru, Šošanina tvář se okamžitě rozzářila. „Viď?“ zvolala ještě s plnou pusou sušenky. Vyložila jsem si její nadšení jako dobré znamení a pokračovala jsem. „Má ten béžový kostýmek. Pak tu černou puntíkatou sukni a k tomu halenku v opačných barvách. A konečně to námořnicky…“ „…modré sáčko s volánky a kalhoty ve stejné barvě!“ přerušila mě Šošana. „Přesně! A nikdy nenosí nic jiného! Jen tyhle tři kusy!“ „Mohly bychom jí koupit nový model!“ vyhrkla jsem dychtivě. „Anonymně, samozřejmě.“ „To je fakt,“ řekla Šošana a chystala se na druhou sušenku. „Třeba klasické černé kalhoty a tyrkysový svetřík. A nechat to s její jmenovkou ve sborovně.“ Zrovna jsem se chtěla ponořit do rozboru detailů stylu a barev celého toho hypotetického dobročinného oblečku, ale vtom teplota v místnosti nenadále klesla o dobrých deset stupňů. Předstírala jsem, že jsem si ničeho nevšimla. „Tady snad začalo MRZNOUT nebo co!“ zvolala Šošana a ani nedonesla sušenku k ústům. Pohlédla jsem na ni a pokusila se nasadit co nejpřekvapenější výraz. „Vážně?“ zeptala jsem se. Dech se mi přitom srazil před obličejem v usvědčující obláček. To už jsem 12
=
věděla s jistotou, že máma v pokoji na konci chodby skutečně pořádá seanci. Očividně úspěšnou. A ať už se snažila zkontaktovat kohokoli, ten dotyčný právě vstoupil a přivlekl s sebou studenou frontu arktických rozměrů. „To jsou ty staré domy,“ dodala jsem rychle. „V zimě se tu teplota vůbec nedá ovládat.“ „Ale vždyť je duben!“ Přešla jsem tenhle nezvratný fakt zavrtěním hlavy. „Topení každou chvilku naskočí,“ řekla jsem. „Každopádně už mám vytištěných osm stran o historii Hooverovy přehrady. Taky jsem okopírovala mapu řečiště Colorada, kde jsou vyznačené oblasti, které přehrada zavlažuje nebo je zásobuje elektřinou. Tohle všechno bychom do té společné prezentace mohly dát. Když už je to hotové…“ Šošana na mě zmateně zírala. Moje taktika zřejmě fungovala. Spočívala v odpoutání její pozornosti od mrazivé místnosti tím, že jí předložím téměř hotový projekt, za který ve škole dostane body bez námahy. Se zájmem si prohlížela mé poznámky, ale z mapy evidentně moc moudrá nebyla. Radši jsem ji ani neupozornila na to, že ji drží vzhůru nohama. Popravdě řečeno jsem pojala podezření, že před dnešní návštěvou u mě ani netušila, co to Hooverova přehrada je. Přistrčila jsem jí svůj sešit. „Tyhle poznámky jsem si vypsala ze zpravodajských pořadů, které jsem objevila v knihovně,“ řekla jsem.
= 13
„Jestli chceš, tak si je opiš.“ Nemohla jsem věřit tomu, co jsem právě řekla. Vždycky jsem opisovače nesnášela! Stojí mi to všechno za to, abych se Šošaně zalíbila? Možná bych ten vnitřní boj nějakým způsobem vyřešila, kdyby se náhle celým domem nerozječely dudy doprovázené směsicí skotských lidových nápěvů a nahodilých skřeků. Zároveň se pokojem začal linout jakýsi zápach, který byl cítit po seně, bahně a bodláčí. Šošana se zdála být tím smradem a řevem dost vykolejená. Mně zatím mozek pracoval na plné obrátky, aby přispěchal s nějakým vysvětlením. „Promiň,“ řekla jsem a zvedla oči v sloup. „Takhle nám ječí topení. A bojler. Když se zapnou najednou.“ Šošanu to však zjevně ani trochu neuklidnilo a druhá sušenka zůstávala nadále nedotčená. To bylo špatné znamení. Šošana se očividně bála. Musela jsem znovu odlákat její pozornost. A přitom využít jejího lajdáckého přístupu k celému projektu. „Tak chceš si ty poznámky opsat? Nebo se na ten tříhodinový dokument chceš podívat sama a udělat si vlastní poznámky?“ Podstrčila jsem Šošaně poznámky až pod nos. A tehdy začalo to skučení. Celým barákem se rozléhalo kňučení, úpění a vytí. Šošaně spadla brada. „To je moje, ehm, teta Elena. Máme ji tu na návštěvě. Ona je… ona je totiž herečka, víš?“ Šošana na mě užasle civěla a já blábolila dál. 14
=