KAPITOLA PRVNÍ NIKDY SE NEBAVTE S NEZNÁMÝMI LIDMI
Za horkého jarního soumraku se u Patriarchových rybníků objevili dva občané. První z nich – asi čtyřicetiletý, oblečený do myšinově šedého letního obleku – byl malé postavy, tmavovlasý, dobře živený, plešatý, v hrsti třímal solidní klobouk stočený do roličky a jeho pečlivě vyholenou tvář zdobily neuvěřitelně velké brýle v černých rohovinových obroučkách. Ten druhý – ramenatý, narezlý a pačesatý mladý muž v kostkované čepici posunuté do týla – na sobě měl pestrou košili, pomačkané bílé kalhoty a černé cvičky. Prvně popsaný nebyl nikdo jiný než Michail Alexandrovič Berlioz, šéfredaktor tlustého literárního časopisu a předseda výboru jedné z největších moskevských literárních asociací, zvané zkráceně Všelidolit, kdežto mladík, který mu dělal společnost, byl básník Ivan Nikolajevič Ponyrjov, tvořící pod pseudonymem Bezdomovec. Jakmile oba spisovatelé dospěli do stínu jemně se zelenajících lip, oba se ze všeho nejdřív vrhli k pestře pomalované budce s nápisem Pivo – limonády. Tak – a tady bychom měli zdůraznit první zvláštnost onoho strašlivého májového večera. Nejen u kiosku, ale v celé aleji, souběžné s Malou Bronnou, nebylo právě ani živáčka. V onu hodinu, kdy už se člověku zdálo, že nemá sil dýchat dál, kdy se slunce spalující Moskvu valilo v suchém kouřmu kamsi za Sadovou okružní třídu, pod lípy nepřicházel nikdo, nikdo se neposadil na lavičku a alej byla pustá. „Dejte mi trochu minerálky, třeba narzanu,“ požádal Berlioz. „Narzan nejni,“ odvětila ženská v budce a neznámo proč se nasupila. 9
„Co pivo, pivo by nebylo?“ tázal se osípělým hlasem Berlioz. „Pivo přivezou navečír,“ odpověděla žena. „A co tedy máte?“ ptal se dál Berlioz. „Broskvovou limonádu, krapet teplou.“ „Panebože, tak mi dejte aspoň tu, aspoň broskvovou…!“ Broskvový mok poskytl hojnou žlutou pěnu a vzduchem zavířily vůně kadeřnictví. Literáti se napili, okamžitě začali škytat, zaplatili a usadili se na lavičce, čelem k vodní hladině a zády k Bronné. A vtom se přihodila další podivnost, která se tentokrát týkala jen Berlioze. V jeho případě škytání najednou ustalo, srdce mu v hrudi prudce buchlo, na okamžik se někam propadlo, a hned se zase vrátilo, teď již probodené tupou jehlou. Mimoto se ho zmocnil bezdůvodný, ale zároveň tak silný strach, že měl najednou sto chutí bez meškání a bez jediného ohlédnutí od Patriarchových rybníků někam uprchnout. Berlioz se teskně rozhlédl – nechápal, co ho mohlo tak vylekat. Zbledl jako stěna, otřel si čelo šátkem a pomyslel si: Co se to se mnou děje? Něco takového jsem nikdy nezažil…, aby mě zlobilo srdce… Nejspíš jsem přetažený… Namouvěru, asi bude nejrozumnější hodit všechno za hlavu a hurá do lázní, do Kislovodska… Znenadání se horký vzduch přímo před ním zhustil a z toho vzduchu se sám od sebe utkal průzračný pán prazvláštního vzhledu. Na maličké hlavě čapka žokejka a pod ní kostkované, krátké, stejně subtilní sáčko… Ten občan měřil dobrý sáh, ale ramena měl úzká, vyzáblý byl až hrůza, a obličej – ten měl, prosím pěkně, vyzývavě poťouchlý. Berliozův život se utvářel způsobem, který neobvyklé jevy nepředpokládal. Zesinal ještě víc, vytřeštil oči a zmateně si pomyslel: No tak tohle už vůbec není možné…! Jenže ono se to želbohu vskutku dělo a vyčouhlý poloprůzračný občan se před ním pohupoval doleva a doprava, aniž se přitom nohama dotýkal země. 10
Berlioze se zmocnila taková hrůza, že raději zavřel oči. Když je otevřel, zjistil, že všechno skončilo, že mlžno se rozpustilo, kostkovanec je pryč – a pryč je i tupá jehla, uvízlá před okamžikem v srdci. „Zatraceně!“ zvolal šéfredaktor. „Víš, že mě zrovna z toho vedra div neklepla pepka, Ivane?! A snad se blížilo i cosi jako halucinace…,“ pokusil se o úsměšek, ale v jeho pohledu stále ještě poskakoval děs a ruce se mu třásly. Postupně se však uklidnil, ovál se kapesníkem a vcelku křepce pronesl: „Ale pokračujme…,“ vrátil se k debatě, přerušené pitím limonády. Jak se brzy ukázalo, debata se týkala Ježíše Krista. Šéfredaktor si totiž od básníka objednal pro další číslo svého časopisu rozsáhlou protináboženskou poému. Ivan Nikolajevič Bezdomovec poému sepsal ve velmi krátkém čase, jenže šéfredaktora jí nenadchl ani v nejmenším. Bezdomovec totiž hlavní postavu své poémy, Ježíše, vyvedl v neobyčejně černých barvách – a přesto bylo podle šéfredaktorova názoru nezbytné celý text přepsat. A šéfredaktor k básníkovi pronášel cosi jako referát o Ježíšovi, v němž se snažil zdůraznit hlavní autorův omyl. Těžko říct, co přesně Bezdomovce zmátlo – zda obrazivost vlastního talentu či naprostá neznalost tématu, k němuž se vyslovoval, ale ten jeho Ježíš byl vskutku dokonale živý, prostě někdejší skutečný Ježíš, i když, pravda, obdařený výhradně negativními povahovými rysy. Berlioz proto chtěl autorovi dokázat, že podstata věci netkví v tom, jaký Ježíš byl, zda špatný či dobrý, ale v tom, že Ježíš jakožto reálná osobnost nikdy neexistoval a že všechny příběhy o něm jsou pouhé smyšlenky, prostě prachobyčejný mýtus. Měli bychom podotknout, že šéfredaktor byl muž sečtělý a ve své promluvě šťastně a trefně citoval starověké historiky, kupříkladu slovutného Filóna Alexandrijského, či skvěle vzdělaného Josefa Flavia, kteří se o existenci Ježíšově nikdy 11
nezmínili ani slůvkem. Michail Alexandrovič zkrátka prokazoval solidní erudici a básníkovi mimochodem sdělil i fakt, že ono místo ve čtyřiačtyřicáté kapitole patnácté knihy slavných Tacitových Análů, kde se hovoří o Ježíšově popravě, není nic jiného než dodatečně zfalšovaná vsuvka. Pro básníka bylo vše, co mu šéfredaktor sděloval, naprostou novinkou – pozorně Michailu Alexandrovičovi naslouchal, poulil na něj nepokojné zelené oči a občas ještě škytl, proklínaje šeptem broskvovou břečku. „Neexistuje jediné východní náboženství,“ deklamoval Berlioz, „v němž by panna, zpravidla neposkvrněná, nepřivedla na svět boha. Křesťané tedy nevymysleli nic nového, když přesně takhle stvořili svého Ježíše, který ve skutečnosti nikdy nežil. A právě na to bychom se měli soustředit především…“ Berliozův vysoký tenor se rozlétal liduprázdnou alejí, a jak se tak Michail Alexandrovič nořil do džunglí, kam se může bez nebezpečí, že si srazí vaz, vypravit jen velmi vzdělaný člověk, dovídal se básník stále víc zajímavého a užitečného i o egyptském Osirisovi, vznešeném synu Nebe a Země, a také o fénickém bohu Thammúzovi, o Mardukovi a dokonce i o méně známém hrozivém bohu Huitzilopochtlim, jehož kdysi neobyčejně uctívali mexičtí Aztékové. Nu a právě v okamžiku, kdy Michail Alexandrovič básníkovi líčil, jak Aztékové hnětli z těsta figurku Huitzilopochtliho, vkročil do aleje první člověk. Posléze, když už bylo, upřímně řečeno, dost pozdě, přispěchaly s vlastními hlášeními a popisy toho muže různé instituce. Už prosté srovnání jednotlivých textů nutně musí vyvolat údiv. První z těchto zpráv například uvádí, že to byl jedinec malé postavy, měl zlaté zuby a napadal na pravou nohu. Druhý popis sděloval, že muž byl obrovitého vzrůstu, s chrupem vyspraveným platinovými korunkami a že nápadně kulhal na levou nohu. Třetí informace lakonicky konstatovala, že ten člověk žádná zvláštní znamení neměl. 12
Nezbývá tedy než přiznat, že ani jedno z těchto hlášení nestojí za zlámanou grešli. Takže především: popisovaný nekulhal na žádnou nohu a postavu neměl ani trpasličí, ani obrovitou, nýbrž toliko vysokou. Pokud jde o stav chrupu, vlevo měl platinové korunky, kdežto vpravo zlaté. Na sobě měl drahý zahraniční oblek a k tomu zahraniční boty, ladící s barvou látky. Šedivý baret si furiantsky narazil na ucho a v podpaždí svíral špacírku s černým držadlem ve tvaru pudlí hlavy. Na pohled byste mu hádali něco přes čtyřicet. Ústa se zdála mírně zkřivená. Byl hladce oholen. A taky byl brunet. Pravé oko černé, levé kupodivu zelené. Obočí měl rovněž černé, posazené nestejně vysoko. Zkrátka a dobře cizinec. Když míjel lavičku, na níž seděli šéfredaktor s básníkem, cizinec na ně úkosem pohlédl, zastavil – a nečekaně se usadil hned vedle, sotva dva kroky od obou přátel. To bude Němec, pomyslel si Berlioz. To bude Angličan, usoudil Bezdomovec. Ale že mu v těch rukavicích není horko… Cizinec jen přeběhl pohledem po vysokých domech, čtvercovitě rámujících jezírko, přičemž bylo zjevné, že to místo vidí poprvé v životě a že ho zaujalo. Spočinul očima na horních patrech, okenními skly oslnivě odrážejících znetvořené slunce, jež Michaila Alexandroviče opouštělo navždy, a pak se podíval dolů, kde okna začínala podvečerně tmavnout, shovívavě se pousmál, přimhouřil oči, dlaněmi spočinul na držadle špacírky a o sepjaté ruce si pohodlně opřel bradu. „Velmi dobře a satiricky jsi vypodobnil například zrození syna božího Ježíše, Ivane,“ pokračoval ve výkladu Berlioz, „ale vtip je v tom, že již před Ježíšem se narodila celá řada jiných synů božích, dejme tomu fénický Adonis, frygický Attis či perský Mitra. My však dobře víme, že ani jeden z nich se nenarodil, a tudíž nebyl, Ježíše nevyjímaje, a tak je třeba, abys místo narození nebo dejme tomu příchodu 13
králů zobrazil spíš nesmyslné fámy o tomto příchodu. Protože podle toho tvého příběhu to vypadá, že se opravdu narodil…!“ Bezdomovec se pokusil mučivou škytavku potlačit a zadržel dech, takže škytl ještě trýznivěji a zvučněji, ale přesně v tu chvíli Berlioz utichl, protože cizinec náhle vstal a zamířil k oběma spisovatelům. Překvapeně na něj pohlédli. „Promiňte, prosím,“ oslovil je příchozí s cizokrajným akcentem, ale jinak nezkomoleně, „že jsem si, aniž bychom si byli představeni, dovolil…, ovšem předmět vaší učené debaty je natolik strhující, že…“ Obřadně smekl baret a oběma mužům nezbylo než povstat a také se zdvořile uklonit. Ne ne, to bude spíš Francouz, napadlo Berlioze. Že by Polák? pomyslel si Bezdomovec. Na tomto místě musíme dodat, že na básníka cizinec od prvních slov učinil ten nejhorší dojem, kdežto Berliozovi se spíš zamlouval, přesněji řečeno ne tak docela zamlouval, ale… jak to jen říct… snad ho zaujal, či co. „Mohu si přisednout?“ otázal se s noblesou cizinec a přátelé mu mezi sebou bezděky udělali místo; cizinec hbitě vklouzl mezi ně a bez meškání se vmísil do debaty. „Pokud mě sluch nešálí, ráčil jste poznamenat, pane, že Ježíš nikdy neexistoval?“ otázal se vetřelec a obrátil na Berlioze levé zelené oko. „Tak to vás sluch nešálí,“ odvětil uctivě Berlioz, „protože právě to jsem řekl.“ „Ale to je nesmírně zajímavé!“ zvolal cizinec. Co ten tak po nás může chtít? pomyslel si Bezdomovec a zakabonil se. „A vy s tímto názorem souhlasíte?“ otázal se neznámý a otočil se vpravo k Bezdomovcovi. „Na celistvejch a nefalšovanejch sto procent!“ přikývl básník, který si potrpěl na rafinované, složitě klenuté výroky. 14
„Podivuhodné!“ zvolal nezvaný společník, kradmo se rozhlédl, ztlumil nízko posazený hlas a pokračoval: „Velice se omlouvám za dotěrnost, ale pochopil jsem správně, že vy oba ještě ke všemu nevěříte v Boha?“ Do pohledu vpustil úlek a dodal: „Přísahám, že to nikomu neřeknu!“ „Přesně tak, v Boha nevěříme,“ pousmál se zděšení západního turisty Berlioz, „ale o něčem takovém můžeme mluvit nahlas a bez obav.“ Cizinec přilnul zády k opěradlu lavičky a další otázku samou zvědavostí až vypískl: „Takže vy jste… ateisté?!“ „Ano, jsme ateisté,“ odpověděl s úsměvem Berlioz, zatímco Bezdomovec si nakvašeně pomyslel: Ty se ale navotravuješ, šašku jeden cizokrajná! „Ale to je přímo báječné!“ zvolal ohromený cizinec a střídavě si s velkým zalíbením měřil chvíli jednoho, a pak zase druhého literáta. „V naší zemi ateismus nikoho nezaráží,“ odvětil s diplomatickou zdvořilostí Berlioz, „většina našeho obyvatelstva uvědoměle a již dávno přestala pohádkám o Bohu věřit.“ A cizinec se zachoval naprosto nečekaně: vstal a stiskl ohromenému šéfredaktorovi ruku s následujícími slovy: „Dovolte mi, abych vám vyslovil co nejupřímnější dík!“ „Proč mu proboha děkujete?“ otázal se zaraženě mrkající Bezdomovec. „Za velmi důležité sdělení, které je pro mě jako cestovatele neobyčejně zajímavé,“ podotkl s mnohoznačně vztyčeným ukazovákem ten cizokrajný podivín. Důležité sdělení zřejmě na cestovatele udělalo opravdu velký dojem, protože vzápětí přejel očima po okolních domech, jako by se obával, že za každým oknem spatří ateistu. Ne, to nebude Angličan…, pomyslel si Berlioz, kdežto Bezdomovce napadlo: Ale kde ten chlap přišel k tak dobrý ruštině, to by mě teda zajímalo! – a znovu se zasmušil. „Pak mi ale dovolte takovouhle otázku,“ pronesl po chvíli 15
zjitřeného přemítání zahraniční host, „jak je to potom s důkazy boží existence, jichž – jak známo – máme přesně pět?“ „Je mi velmi líto,“ ozval se ihned Berlioz, „ale ani jeden z těch důkazů nestojí za nic a lidstvo je už dávno založilo ad acta. Jistě budete souhlasit s tím, že ve sféře rozumu žádný důkaz existence boží očekávat nemůžeme.“ „Bravo!“ zvolal cizinec. „Vskutku bravo! Vy jste prakticky doslova zopakoval myšlenku toho roztěkaného dědouška Immanuela. Jenže ono to má jeden zádrhel: Dědoušek od základu zbořil všech pět důkazů, ale pak, jakoby sám sobě na potvoru, zkonstruoval důkaz vlastní, šestý!“ „Kantův důkaz je také nepřesvědčivý,“ namítl s jemným úsměvem nanejvýš vzdělaný šéfredaktor. „Schiller jistě nemluvil do větru, když podotýkal, že tento Kantův důkaz může uspokojit leda tak otroky, a třeba Strauss – ten se celé konstrukci jen smál.“ Berlioz mluvil, ale zároveň se sám sebe v duchu ptal: No dobře, ale kdo to tedy vlastně je? A jak to, že mluví tak skvěle rusky? „Za takovýhle důkazy bych toho vašeho Kanta pěkně sebral a strčil na tři roky na Solovky!“ vybuchl naprosto nečekaně Ivan Nikolajevič. „Ale no tak, Ivane!“ šeptl Berlioz, celý vyvedený z míry. Návrh strčit Kanta na Solovky však cizince nezarazil – naopak ho přímo nadchl. „Nepochybně, nepochybně!“ zvolal a jeho levé zelené oko, obrácené k Berliozovi, doslova zasršelo. „Přesně tam patří! Já mu to také tenkrát u snídaně říkal: Inu, vaše věc, profesore, jenže tentokrát jste vymyslel něco hodně neohrabaného! Připouštím, že je to třeba chytré, ale až příliš nesrozumitelné. Budete lidem pro smích.“ Berlioz vytřeštil oči. U snídaně? A Kantovi…? Co to ten člověk mele? pomyslel si. „Jenže,“ pokračoval cizinec, jehož Berliozův úžas z míry rozhodně nevyvedl, a obrátil se k básníkovi, „poslat ho na 16
Solovky není dost dobře možné z toho prostého důvodu, že už přes sto let pobývá v místech značně vzdálenějších než právě Solovky, a ujišťuji vás, že vyprostit ho odtud není nikterakým způsobem možné.“ „To je mi líto!“ ozval se pomstychtivě básník. „Mně je to rovněž líto,“ potvrdil neznámý s blýskavým okem a pokračoval: „Pokoje mi však nedá jiný problém – pokud Bůh skutečně není, pak se táži: Kdo ve skutečnosti řídí lidský života běh a všechno zemské uspořádání?“ „Přece sám člověk,“ pospíšil si s nakvašenou odpovědí na tuto popravdě řečeno nepříliš jasnou otázku Bezdomovec. „Omlouvám se,“ odvětil měkce neznámý, „ale na to, abychom mohli řídit a ovládat, potřebujeme přesný plán na delší časové období. Dovolte mi proto další otázku: Jak může něco řídit člověk, když je zcela zbaven možnosti sestavit jakýkoli plán třeba jen na dobu vskutku komicky krátkou, řekněme na tisíc let, a navíc není schopen zaručit se ani za svůj vlastní zítřek? Opravdu,“ otočil se tentokrát k Berliozovi, „představte si, že například vy začnete vládnout, řídit jiné i sebe, zkrátka a dobře přicházet moci na chuť, a najednou… chacha… se zjistí, že máte plicní sarkom…,“ cizinec se sladce pousmál, jako by mu představa plicního sarkomu působila neobyčejné potěšení, „no ano, normální sarkom,“ opakoval a snivě jako kocour přimhouřil oči, „protože to by vaše vláda byla rázem u konce. Najednou by vás nezajímal žádný jiný osud kromě vlastního. Příbuzní vám začnou lhát. Vy tušíte něco neblahého, nejdřív se vrhnete k učeným pánům doktorům, potom k šarlatánům, a někdy dokonce k bábám zaříkávačkám. Jak to první, tak druhé i třetí je absolutní nesmysl, což jistě chápete sám. A vše končí tragicky: ten, kdo měl ještě nedávno za to, že čemusi a komusi vládne, se najednou ocitá v naprosté nehybnosti uvnitř dřevěné truhly a jeho okolí, které si moc dobře uvědomuje, že z onoho ležícího už nikdy žádný užitek nebude, ho spálí 17
v peci. Někdy to dopadne ještě hůř: člověk se třeba rozhodne, že se vypraví do Kislovodska,“ a cizinec při pohledu na Berlioze znovu přimhouřil oči. „Zdánlivě na tom vůbec nic není, ale on ani to nedokáže, protože najednou, zničehonic uklouzne a upadne pod tramvaj! Přece byste mi nechtěli namluvit, že se sebou takhle naložil sám! Není správnější si myslet, že s ním takto naložil někdo jiný?“ a cizinec se prapodivně zachichotal. Berlioz vyslechl nepříjemné vyprávění o sarkomu a tramvaji a začaly ho pronásledovat zneklidňující úvahy. Tohle není cizinec…, to rozhodně není cizinec…, uvažoval, je to opravdu zvláštní individuum… Ale kdo by to tak, proboha, mohl být…? „Určitě byste si rád zapálil, jak vás tak sleduji,“ obrátil se najednou cizinec k Bezdomovcovi. „Jakým cigaretám dáváte přednost?“ „Vy snad máte na vybranou, nebo co?“ zeptal se chmurně básník, kterému zrovna došly papirosy. „Tak jakým dáváte přednost?“ opakoval neznámý. „Dejme tomu Domovině,“ odsekl vztekle Bezdomovec. Neznámý okamžitě vytáhl z kapsy cigaretové pouzdro a nabídl Bezdomovcovi: „Prosím, Domovina.“ A redaktora s básníkem spíš než to, že v pouzdře byla právě Domovina, ohromila tabatěrka samotná. Byla obrovitá, z červeného zlata, a na víčku při otevírání modrobíle zajiskřil trojúhelník vyložený z briliantů. Tentokrát si literáti pomysleli každý něco jiného. Berlioze napadlo: Ne ne, je to cizinec! kdežto Bezdomovce: Aby ho taky husa kopla, pacholka…! Básník a majitel noblesní tabatěrky si zapálili, kdežto nekuřák Berlioz odmítl. Musíme mu namítnout, uvažoval předseda Všelidolitu, že ano, člověk je smrtelný, což nikdo nezpochybňuje. Jde však o to, že… 18