Sl a m ě n ý k lob ou k I v y Ja n ž u rov é Kdo zná Ivu Janžurovou pouze z televizní obrazovky, může lehce nabýt dojmu, že jde o osůbku ztřeštěnou, roztěkanou až roztržitou, roztomile vyjevenou, s věčným úsměvem na tváři a charakteristicky nakažlivým výbušným smíchem. Do našich srdcí vstoupila – familiárně označovaná jako Janžurka – jako parťačka Sováka, Kopeckého a Menšíka a souputnice Bohdalky. Díky často opakovaným crazy komediím střihu „Pane, vy jste vdova!“ nebo Zítra to roztočíme, drahoušku…! se její jméno stalo synonymem dobré nálady, při jehož vyslovení se bezděčně usmíváme. Osobnost Ivy Janžurové má ovšem mnohem více odstínů a řada z nich je možná i přímým opakem toho, jak se jeví zpovzdálí – a zachytit je nebo rozšifrovat v odpovídající míře je téměř nemožné. Je v ní také cosi introvertního, melancholického až hořkosladkého a určitě v sobě nosí mnohá tajemství, která okořeňují ohromnou šíři jejího hereckého a dramatického nadání. Nemá místo jen v titulcích populárních komedií, ale také v řadě zásadních děl československé kinematografie, jimž se – stejně jako Ivě – dostalo světového uznání. Je dobré si to občas připomenout. Nicméně popořádku. Aniž by to tak bylo plánováno, podklady pro vznik této biografie se začaly hromadit v době hereččiných sedmdesátin, které oslavila 19. května 2011. Při přípravách dokumentu Což takhle dát si Janžurku, jehož jsem byl scenáristou, se zrodil nápad, aby paní Iva společně s dcerami Sabinou a Theodorou vyrazila 7 VČERA, DNES A ZÍTRA
na výlet do francouzského Cannes, kde by si dodatečně vychutnala jeden ze svých mezinárodních (ne)úspěchů. Během cesty mi poprvé bylo dáno nahlédnout pod povrch jejího veřejného obrazu. Ne že bychom pro sebe byli úplní cizinci, již dříve jsme se setkali při několika příležitostech či rozhovorech, tohle však měl být – už pro samotný cíl výpravy – několikadenní intenzivní poznávací zájezd.
Petr Macek s Ivou a její dcerou Theodorou, které na Riviéře doprovázel.
Kdyby věděla, co ji čeká, možná by si jej odpustila. „Petříčku, tak my jsme na letišti, kde vás najdeme?“ „Ještě v autě, za chviličku jsem u vás,“ zalhal jsem pohotově, úlekem čerstvě probuzený a nevěřícně zírající na nefungující budík, který před půldruhou hodinou selhal ve svém poslání. 8 I VA J A N Ž U R O VÁ
Odlet jsem stihnul, ovšem takových škobrtnutí bylo na naší cestě víc. Nikdy to nedala pocítit okolí na své náladě, naopak. Když ji štáb tvrdohlavě oslovoval „paní Janžurová“, ona každého povzbuzovala s tím, že jí všichni celý život říkají Ivuško. Nezahořkla, ani když jsme stanuli před naším motýlkem. Přestože se celou cestu těšila a v letadle vyprávěla, jak kdysi na francouzské riviéře bydlela v krásném penzionku na kopci a každé ráno skrz rozevláté závěsy vyšla na balkon, odkud obdivovala nekonečný horizont se sluncem zalitým mořem a lokala čerstvý vzduch, rozpočet produkce stačil pouze na jednopodlažní motel kousek za městem s výhledem na benzinovou pumpu a supermarket. „Největší zklamání člověk připravuje sám sobě tím, že si něco maluje v příliš růžových barvách,“ konstatovala pouze, když se šla ubytovat. Misi jsme úspěšně zvládli i přes podobné úrazy osudu. Cannes i Nice nás přivítalo krásným počasím a dobrým jídlem, natočili jsme, co jsme měli, troufnu si říci, že i společnost byla oboustranně příjemná. Při večerech Ivuška vyprávěla, většinou nad vínem, jehož znalost je jí přisuzována na vysoké úrovni. „Neustále jsem někam zvaná coby odbornice přes víno, ale ta pověst je přehnaná. Prostě jsem jednou byla na nějaké ochutnávce a tam se mě zeptali, jak mi chutná. Já plácla první, co mi přišlo na mysl, řekla jsem, že z toho vína mám v ústech pocit, jako když se mi tam práší. Příslušný vinař se vyděsil, víno ochutnal, zjistil, že je špatné – a od té doby jsem braná jako autorita,“ směje se. Pravdou ovšem je, že víno umí ocenit, angažuje se dokonce ve spolku Dámy vína. Gurmánský zážitek ji držel na nohou, i když jsme v noci marně pátrali po taxíku, který by nás odvezl k hotelu. Snahu vzdala až po několika desítkách minut a unaveně se posadila na lavičku v parku. Přece jen, točili jsme dokument k jejím sedmdesátinám. Štáb se tedy vydal ulovit vůz do prázdných ulic na vlastní pěst. Radost z toho, že jsme odvoz nakonec sehnali, jí vydržela až do doby, než jsme zastavili před značně vzdáleným nocležištěm. „Jé, já někde ztratila svetr!“ uvědomila si, když vystupovala z vozu. „Byl drahý?“ 9 VČERA, DNES A ZÍTRA
„Ne, ale takový s cípama…“ chytila se Ivuška za ústa dříve, než jsem za ni tu ztrátu mohl oželet mávnutím rukou, a v očích se jí zračilo veškeré zoufalství světa: „Když on byl památeční!“ Nedalo se nic dělat. Nebudu prozrazovat, kolik to noční pendlování po milionářském letovisku s místním taxikářem na volné noze, který si nechal odvyprávět, jaká je Ivuška doma hvězda, a podle toho si nechal zaplatit, stálo. Důležité bylo, že na tom posledním místě, kam se pátrání přesunulo, se svetr našel. Nebyl v restauraci ani nikde, kde jsme se zastavovali, ale v parku, kde si jej při čekání složila pod sebe, aby ji nestudilo. Ivuška celou tu dobu seděla v recepci motýlku, pila kávu z automatu a vyhlížela, kdy a s jakou se vrátím. Radost z nálezu měla vskutku ryzí. Její slova o tom, že jsem dokonalý gentleman, patří k nejhezčím pochvalám, jakých se mi kdy dostalo. Hřála mě ještě po příletu domů. Krátce po návratu volala Ivuška znovu. „Petříčku, já v tom chaosu na letišti cestou zpátky nechala na bezpečnostním pásu v Nice slamák! Mohl byste tam zavolat? Dostala jsem ho kdysi od krajanů v Americe, on je památeční…“ Je možné takovou ženu nemilovat? Tato kniha by měla být poctou žijící legendě. Má zmapovat důležité události v jejím životě a kariéře pohledem kolegů, blízkých a přátel. Nedělá si ambici pitvat její duši a otevírat třinácté komnaty. Je toho mnoho, co slova obsáhnout a popsat nedokážou. Vědom si jejího literárního talentu, považuji beztak za jisté, že bude-li Ivuška chtít něco podobného v budoucnu zveřejnit, napíše si to sama. Vše ostatní snad naleznete na následujících stránkách. Petr Macek
10 I VA J A N Ž U R O VÁ
K A P I T O L A
P R V N Í
ROZ E NÁ KOM I N DA
Kde v rozplétání uzlíků na provázku života Ivy Janžurové začít? Třeba odpovědí na otázku, které prý čelí nejčastěji. „Každou chvíli jsem tázána, proč je tak málo žen, které vstupují na dráhu komika. V ten moment si vždycky pomyslím, proč se ptají mě, vždyť to by měli
Touhu rozesmávat okolí v sobě Iva objevila už jako malá. Stejně jako o generaci později její dcery.
11 VČERA, DNES A ZÍTRA
vysvětlovat spíše muži!“ diví se herečka. Sama ve skutečnosti žádnou nerovnoprávnost ve světě komiky nespatřuje. Podle ní stejnou měrou rozhodují příležitost a příroda. „Ono nejde mít vždy spanilý obličej, a když už se to nějaké dámě přihodí, nemá nejmenší chuť jej dehonestovat. Když ale vezmu svou vizáž, myslím, že mě příroda ke komice mým exteriérem předurčila. A také to chce mít touhu bavit lidi s vědomím, že budu zábavně vypadat, čili že musím být nějakým způsobem zkašpařená. Připomenu třeba dráhu Jiřiny Bohdalové – kolik ona měla a má rolí typu Fany! Pan Hubač jí napsal úlohu ženy postižené jemnou demencí, která je napůl legrační a napůl dojemná. Což je to nejhezčí, co herečka jejího typu, a přiznám se, že i mého typu, uvítá,“ podotýká. „Já do tohoto světa vešla díky svým bratrům, kteří si ze mě dělali takovou zábavnou pomocnou sílu v rodinných představeních, když jsem byla ještě malá. Prý už tehdy jsem měla výraz komika,“ otevírá Ivuška své album vzpomínek. Na jeho první straně je datum 19. května 1941…
Nečekané čekání Datum, kdy se zhruba třítisícové městečko Žirovnice na Vysočině dočkalo nové občanky, už známe, Ivuška ale vyprávění zahajuje překvapivou perličkou: chybělo prý málo, aby na svět vůbec nepřišla! „Inu, narodila jsem se trochu nečekaně. Maminka byla už starší, bylo jí devětatřicet let, a když zjistila, že je v tom krásném jiném stavu, dělali si s tím rodiče velké starosti. Váhali. Vážně s tatínkem mluvili a uvažovali o tom, jak mi maminka později prozradila, co se s tím dá udělat… Neměla jsem se vůbec narodit. Prošvihli ale patrně ten potřebný čas. A pak měli ještě jednu takovou výmluvu, kterou se vzájemně přesvědčovali – co kdyby to byla holčička? Tou dobou už byli na světě moji dva bratři a to patrně způsobilo, že jsem měla možnost se narodit.“ 12 I VA J A N Ž U R O VÁ
Nebyla by to ale Iva, aby její příchod na svět neprovázelo vzrušení. Jako by to předurčovalo živelnost, s níž se později bude pouštět po hlavě do svých rolí. „Stalo se to takovou zvláštní cestou. Maminka šla v určité těhotenské nevolnosti udělat čaj, a jak tak kráčela kuchyní, uprostřed se zastavila a zakřičela o pomoc. Ledva tatínek doběhl, chytil mě do rukou. Takže jsem byla taková skokanka a skoro už nežádoucí dítě.“
Maminka Ludmila už s třetím dítětem – Ivou – jaksi nepočítala…
Vysněná holčička možná nepřišla na svět podle plánu, to ale manželům Janžurovým nebránilo, aby svého benjamínka hýčkali. Nejmladšího sourozence v rodině přivítali také bráchové – o pět let starší Pavel a o dalších devět let starší, prvorozený Láďa. „Když jsem vyrůstala, Láďa už studoval na vysoké škole v Praze, takže toho jsem si jako dítě moc neužila. Ale Pavel mi často vytýkal, že jsem byla mazánek. Jeho prý tatínek řezal mnohem častěji než mě. Je fakt, že vždycky když se na mě tatínek za něco napřáhl, začala jsem už dopředu tak vehementně plakat, že útok odvolal.“
13 VČERA, DNES A ZÍTRA
Janžurka II. Dětství probíhalo pod dozorem přísné maminky, jejíž učitelské povolání se promítalo všem třem sourozencům do dospívání. „Od čtyř let jsem maminku doprovázela do školy. V okolí nebyla školka, a tak mne brávala s sebou a nechávala sedět vedle katedry, zatímco vyučovala. Přestože jsem tedy cestu do školy znala
Zahrada rodného domu byla častým místem dětských her.
jako své boty, když jsem šla později sama do první třídy, při návratu domů jsem zabloudila,“ vzpomíná Iva na maminku, oslovením první žirovnickou „Janžurku“, jejíž přezdívka nakonec díky Ivě zlidověla v českých domácnostech. „Začala to sousedka, Němka, která se do Čech přivdala po válce. Volala vždycky na maminku: ‚Pani Janžurká!‘ Se svou chabou znalostí češtiny nechápala, že je to přezdívka.“ Z pedagogických návyků paní Janžurová neslevovala ani doma. Dodnes má Iva zafixováno, že se s bratrem nesměli pohybovat mimo zahradu. Ta se proto stala dějištěm jejich her, radovánek a zážitků. „Většinu dětských zážitků mám spojenou s Pavlem, který byl starší o přesně tu správnou dobu, aby byl ode mě v něčem napřed a abych ho nepodceňovala. Byl úžasně fyzicky zdatný, však poz14 I VA J A N Ž U R O VÁ
ději i vzpíral. Uvedu příklad. V každém rohu zahrady rostl strom, takže když tatínek Pavla za nějakou vylomeninu pronásledoval s páskem, bratr proběhl ten úsek od stromu ke stromu, vylezl do koruny, tatínek chvíli dole vyhrožoval, a když poodešel, Pavel slezl, zase utíkal a skončil na vrbě skloněné nad takovým malým zahradním rybníčkem,“ směje se Ivuška. „A když za ním tatínek začal šplhat, Pavlíček skočil z té výšky přes rybníček a zase mu zdrhnul… Vybavuji si to jako dnes, bylo to takové oživení těch zahradních odpolední, kdy jsme jinak museli vykonávat různé domácí práce. Třeba jsme čistili pěšinky na zahradě. Byly to pískové pěšiny, na které jsme měli taková hrabátka a těmi jsme vybírali plevel. A pak jsme hráběmi ten terén ještě upravovali, jednou hrábnout zleva, jednou zprava,
Malou Ivu v dovednostech i nezbednostech inspirovali bratři.
abychom vytvořili vzor rybí kosti. Nebo jsme měli na zahradě velkou jámu, ještě od stavby domu, kde tatínek tu a tam bral písek. Přes ni byla kláda, na které jsme činili provazochodecké pokusy. Pavel byl samozřejmě šikovnější. Když přijel cirkus nebo provazolezci, napnula jsem si po jejich vzoru provaz mezi stromy a zkoušela po něm chodit. Moc mi to nešlo. Ale Pavlíček, to už bylo o něco poz15 VČERA, DNES A ZÍTRA
ději, kdy už i on studoval mimo Žirovnici, přijel, vzal klacek, kterým si pomáhal držet rovnováhu, a přeběhl to jako nic!“ Jak už to v dětském věku bývá, stavěla Iva brášku na piedestal. „Byl strašně vynalézavý, měl úžasné nápady. Vystavěl také větrník, který odčerpával vodu z dolíku na zahradě, kde se nežádoucně držela voda… Všechno vymyslel. Dneska, na stará kolena, vymýšlí loď. Ale talentovaný byl ve všech oborech, psal básničky, hrál na kytaru, maloval obrázky. Mě to všechno velice okouzlovalo, a v čem jsem mohla, v tom jsem ho napodobovala.“ Nakonec se však našla disciplína, v níž žákyňka vynikla nad mistra…
Chaplin Pavel Prapůvod Ivuščina hereckého puzení lze vysledovat v jejím tatínkovi, který vedl místní ochotníky. Ti občas jako zkušebnu využívali kuchyň Janžurových a malá Ivuška, sotva rozum brala, už by statovala. „Lezla jsem mezi nimi už jako batole a evidentně do sebe nasávala vše, co šlo, protože když jednou jeden herec udělal delší pauzu, protože mu „vypadl“ text, zpod stolu se ozvalo: ‚Katelino, mluv!‘ Tak totiž měla znít jeho replika. Z toho je jasné, že jsem si ty jejich zkoušky asi docela užívala.“ Jiskřičku, kterou tatínkovi ochotníci nevědomky rozdmýchali, naplno zažehl Pavel, o němž Ivuška tvrdí, že to byl on, kdo ji nechtěně nasměroval k filmu a k herectví. „Chodil do biografu na Chaplinovy grotesky, když já jsem ještě nesměla, a za různé protislužby v domácích povinnostech mi načerpané scénky přehrával. Láďa byl už na vysoké v Praze a ten zase přinášel náměty z různých kabaretů – chodil třeba ke Flekům, kde jeden z našich strejčků čepoval pivo. V Žirovnici to pak bráchové vtipně sepsali, včetně aktuálních událostí z obce, a o prázdninách, Vánocích nebo Velikonocích se hrálo pro naše rodiče. A já jsem se mermomocí nutila, že s nimi budu hrát také. Přidělovali mi hodně mužské role, nedávno jsem 16 I VA J A N Ž U R O VÁ