0036307 by Knižní klub

... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ...

1 Canterbury 25. září 1528

eště před tím, než nás začal bičovat prudký vichr a než jsem vůbec ucítila první závan, poznali koně, že se něco děje. Bylo mi sedmnáct a vypravila jsem se na dlouhou cestu ze svého rodného Staffordu do Canterbury. S příchodem podzimu se otec chystal odcestovat do Londýna, aby se postaral o rodinné záležitosti, ale nepřál si, abychom ho já nebo matka doprovázely. Na jihu to léto propukla potivá horečka a otec se obával, že bychom se mohly touto nemocí nakazit a přijít o život. Matka se však nedala odradit. Opáčila, že můj život by se naopak mohl ocitnout v nebezpečí, kdybych nezkusila uzdravující koupel z canterburských lázních, která mě snad vyléčí z melancholie. V Londýně se otec ubytoval v našem domě na Strandu a věnoval se obchodním záležitostem, zatímco my jsme se ještě se dvěma sluhy vypravili do Canterbury. Den po příjezdu mě matka celá vzrušená zavedla na pobřeží, odkud byl výhled na moře. Poprvé jsem pohlédla na nekonečnou hladinu. Matčina nálada se vzápětí proměnila. Neviděla moře od svého příchodu do Anglie, kam se ve čtrnácti letech vypravila ze Španělska jako dvorní dáma Kateřiny Aragonské. Matka chvíli mlčela a pak se dala do pláče. Její nářek postupně přešel v srdceryvné vzlyky. Netušila jsem, co mám říct, proto jsem raději mlčela. Položila jsem jí ruku na rameno a posléze se utišila. Třetího dne v Canterbury jsem se přichystala na léčení. Pod

NANCY BILYEAUOVÁ .. ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... .

vysokým domem ležícím na hlavní ulici se nacházel prastarý sklepní prostor. Sestoupily jsme po schodech dolů a tam mě dvě svalnaté mladé ženy ponořily do lázně v kamenném korytu. Přetékalo zapáchající vodou, která pěnila rovnou z pramene. Bez hnutí jsem tam zůstala sedět. Pod bublající hladinou probleskovaly barvy: jasně rudohnědá a temně modrošedá. Řekli nám, že je to mozaika. „Tyhle lázně vybudovali Římané,“ vysvětlovala nám žena, která řídila léčebnou proceduru. „Zde ve městě bylo fórum, chrámy, dokonce divadlo. Anglosasové vše srovnali se zemí, ale zbytky se dosud skrývají pod povrchem. Město pod městem.“ Lazebnice mi otáčela hlavou a vyptávala se. „Jak se cítíte? Vracejí se vám síly?“ Moc si přála se nám zavděčit. Mimo Londýn a nejvyšší šlechtu se o ztrátě, kterou utrpěla naše rodina pádem otcova nejstaršího bratra vévody z Buckinghamu, mnoho nevědělo. Vévoda byl nespravedlivě obviněn z velezrady a popraven a král zabavil téměř veškeré staffordské majetky. Avšak zde v Canterbury nás mylně považovali za důležité lidi. „Už je mi lépe,“ zamumlala jsem. Žena se hrdě usmála. Ohlédla jsem se přes rameno na matku. Složila ruce do klína. Tu jsem neoklamala. Předpokládala jsem, že nazítří se vydáme zpět do Londýna, ale ráno si matka lehla ke mně do postele, otočila se na bok a prsty mi pročesávala vlasy, jak to občas dělávala, když jsem byla ještě dítě. Obě jsme měly uhlově černé vlasy. Jí nedávno začaly vypadávat – ve skutečnosti jí padaly po hrstech, ale dosud neměla žádné šediny. „Juano, zařídila jsem nám setkání s jednou mladou jeptiškou,“ oznámila mi. Na tom nebylo nic překvapivého. Matčina rodina ve Španělsku trávila ve společnosti jeptišek, mnichů a páterů mnoho času. Navštěvovali opatství, která posévala svahy kastilských kopců, modlili se v kostelech, klaněli se posvátným ostatkům nebo rozjímali za nocí v střídmých celách. Řádové domy nacházející se

KALICH ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ...

v blízkosti staffordského hradu se oněm bohatým klášterům nemohly rovnat. „Na den jízdy odtud není ani jeden mystik,“ naříkala matka. Připravily jsme se a matka mi mezitím vyprávěla o sestře Elizabeth Bartonové. Tato benediktinka měla podivuhodnou minulost. Před pouhými dvěma lety pracovala jako služka. Onemocněla a týdny ležela jako bez života. Pak se náhle probudila zcela zdravá a její první slova se týkala dítěte v sousedství – ptala se po jeho zdraví, ačkoli dítě ochořelo až v době, kdy Elizabeth Bartonová ztratila vědomí. Nemohla tedy o jeho nemoci tušit. Od onoho dne Elizabeth Bartonová věděla, co se děje v dalších místnostech či domech vzdálených i několik kilometrů. Arcibiskup Warham k ní poslal své muže, aby ji prověřili, a ti dospěli k závěru, že její vlohy jsou ryzí povahy. Bylo rozhodnuto, že tato mladá služka složí řádové sliby, aby se jí dostalo ochrany před mocnými tohoto světa. Svatá panna kentská nyní přebývala v převorství Božího hrobu, ale občas poskytovala slyšení těm, kteří k ní zavítali se svými naléhavými dotazy. „Její modlitby by mohly zaúčinkovat,“ prohlásila matka a uhladila mi vlasy za uši. Dřív by mě setkání s takovou osobou zajímalo, ale nyní jsem žádné vzrušené očekávání nepocítila. Mlčky jsem nechala komornou, aby mi pomohla s oblékáním. Když jsem před rokem opustila dvůr královny Kateřiny, dlouho jsem na nikoho nepromluvila ani slovo. Plakala jsem nebo jsem jen tak ležela na lůžku a objímala jsem si tělo. Matka mě musela krmit málem násilím. Každý mé chování přičítal šoku z královy žádosti o anulování sňatku – zničená královna hlasitě naříkala, zatímco mohutný panovník se rozzuřeně vyřítil z místnosti. To se stalo tentýž den, kdy jsem nastoupila do služby jako dvorní dáma stejně jako přede mnou má matka. Anulování sňatku samozřejmě vyvolalo strašlivý skandál, ale matka hned od počátku pojala podezření, že za mou sklíčeností se skrývá něco jiného. Snad stokrát se ze mě snažila vymámit odpověT,

ale nikdy jsem ani nepomyslela na to, že bych jí nebo svému otci sdělila pravdu. Nebylo to jen proto, že jsem trpěla nesmírným studem. George Boleyn se přece vychloubal, že patří ke královým oblíbeným dvořanům. K oblíbencům své sestry. Anna byla královou milenkou. Kdyby se můj otec, šlechtic z váženého rodu Staffordů, dozvěděl, že se na mě George Boleyn dopustil násilí a snad by mě i dočista připravil o čest, kdyby měl více času, žádná lidská moc by mu nezabránila, aby neusiloval o jeho život. A má matka, v jejíž žilách kolovala nejurozenější krev starobylé španělské šlechty, by ještě ohnivěji plála po pomstě. A tak jsem, abych rodinu ochránila, musela mlčet. Navíc za to, co se přihodilo, jsem kladla vinu jen sama sobě. Nezničím přece ještě život svých rodičů – a ostatních členů naší rodiny – jen proto, že jsem byla tak pošetilá. Když se toho roku 1527 léto nachýlilo ke konci, zachvátila mě podivná otupělost. Vítala jsem ji, protože mě vysvobodila z bouřlivých emocí, které jsem prožívala předtím, ale matku má malátnost trápila. Nemohla uvěřit, že jsem ztratila zájem o knihy a hudbu, které předtím představovaly mou největší radost. Následující měsíce – nejdelší zimu ve svém životě – jsem se potácela jako v mlze. Apatykář, jehož k nám na hrad povolali, u mě zjistil stav melancholie, avšak lazebník s ním nesouhlasil, prý mé humory se nespojily a jsem příliš flegmatická. Každý z nich mi nařídil jinou léčbu. A matka nesouhlasila ani s jedním z nich. Na jaře se rozhodla důvěřovat vlastním instinktům a začala o mě pečovat sama. Postupně jsem se zotavila na těle, ale nikoli na duchu. Mí příbuzní tuto novou, tichou a poddajnou Joannu vítali, protože dříve mi vyčítali tvrdohlavost a rozjívenost, ale matka spokojená nebyla. Když jsme to ráno v Canterbury skončily s oblékáním, matka prohlásila, že služebnictvo už nepotřebuje. Převorství Božího hrobu leželo nedaleko za městskými hradbami. Komornou očividně potěšilo, že bude mít volno. Naproti tomu

sluha byl jiného názoru. „Sir Richard mi nařídil, abych vás nepouštěl z očí,“ bránil se. „A já vám nařizuji, abyste se po nějakou dobu věnoval sám sobě,“ odbyla ho matka. „Canterbury je počestné město a já to tady znám.“ Sluha po ní šlehl nenávistným pohledem. Služebnictvo milovalo mého otce, ale matku rádi neměli. Měla vlastní hlavu – a byla to cizinka. Angličané cizincům nedůvěřovali, zvláště pak ne panovačným cizinkám. Venku bylo tepleji, než by člověk na danou roční dobu očekával. Daly jsme se po hlavní ulici vedoucí za město, kterou lemovaly mohutné duby. Canterbury obklopoval nízký val, který s největší pravděpodobností vybudovali před staletími samotní Římané. Když jsme k němu došly, můj kůň strnul na místě. Potřásla jsem otěžemi, ale místo, aby se zase rozběhl, uskočil stranou mimo cestu. Nikdy jsem nezažila, že by se takhle to zvíře chovalo. Matka se po mně překvapeně ohlédla, ale v tu chvíli i ji začal zlobit kůň. Mávla bičíkem, který vždy nosila při sobě. A vtom se rozpoutal ten vichr. Podařilo se mi dostat koně zpět na ulici, ale celý se třásl. Vítr mu tak silně čechral hřívu, až mi ji zprudka vháněl do obličeje. To už jsme konečně s matkou dospěly až k místu, kde byl val přerušený a cesta se přehoupla do volné krajiny. Stromy se kymácely a ohýbaly, dokonce i mohutné duby vzdávaly úctu silnějšímu. „Madre, měly bychom se vrátit,“ zakřičela jsem co nejhlasitěji, aby mě v řevu větru bylo slyšet. „Ne, musíme dál, Juano,“ zavolala na mě. Široká španělská kápě jí ve vichru plápolala kolem hlavy jako černá aureola. „Musíme pokračovat.“ Následovala jsem tedy svou matku do převorství Božího hrobu. Po zemi poletovaly suché větvičky. Přes cestu přeběhl párek zajíců a můj kůň zaržál a postavil se na zadní. Vší silou jsem

přitáhla otěže, abych ho zastavila a nedal se na úprk. Matka se přede mnou otočila a ukázala k budově po své levici. Vůbec si nevzpomínám, co mě udeřilo. Matka později tvrdila, že to byla větev, která přilétla kdoví odkud. Vybavuji si pouze ostrou bolest, která se mi zařízla do tváře, a vzápětí pocit, jak mi něco teplého stéká po obličeji. Kůň by mě vyhodil ze sedla, nebýt muže s bradkou, který se vynořil odkudsi z větrné bouře a zachytil otěže. Pomohl mi dolů a do nevelkého kamenného přístřešku. Matka už byla uvnitř a španělsky mu blahořečila. Muž namočil kousek látky a já si očistila krev z tváře. „Díkybohu nejde o hlubokou ránu,“ radovala se matka a ukázala mi, jak si mám pevně přitisknout hadřík na kůži. „Jak daleko je to ještě k převorství?“ ptala jsem se. „Už jsme tady, tenhle muž je vrátný,“ vysvětlila mi matka. „K hlavní bráně je to jen pár kroků.“ Vrátný nás vedl podél dlouhé kamenné budovy a vítr stále foukal tak silně, až jsem se obávala, že se vznesu do vzduchu jako ona ulomená větev. Muž nás doprovodil k vysokým dřevěným vratům a postrčil nás dovnitř. Nezdržel se – prohlásil, že se musí postarat o bezpečnost našich koní. O pár vteřin později jsme zaslechly, jak cvakla zástrčka na dveřích. Byly jsme v převorství Božího hrobu zamčené. O životě jeptišek jsem tenkrát věděla pramálo. Řádoví kněží, kteří směli z kláštera vycházet, občas navštívili staffordský hrad. O klauzuře jsem nepřemýšlela. Jeptišky podobně jako mniši měly žít odděleně od světa, modlit se a rozjímat. Tolik jsem věděla. Nyní jsem pochopila, že klauzura znamená i trochu vnucené nesvobody. V čtvercové místnosti se nacházelo pouze jedno jediné vysoké okno. Vítr s nezkrocenou zuřivostí lomcoval skleněnými tabulemi. Nebyla tam ani jedna svíce, která by zahnala šero. Chyběl nábytek i tapiserie.

Na zdi však visel zarámovaný portrét nějakého muže. Měl na sobě jednoduchý šat a na tváři bílý plnovous. V ruce držel berlu. Rohy rámu zdobily vyřezávané olistěné snítky. Matka zalapala po dechu a sevřela mi paži. Druhou rukou ukázala na tmavou postavu, která se k nám blížila z protilehlého kouta místnosti. Vzápětí jsme si všimly, že je to žena. Měla na sobě dlouhý černý hábit a černý závoj, takže splývala s temnotou. Když přišla blíž, viděla jsem, že je už poměrně stará, ale z vrásčitého obličeje hleděly bystré světlemodré oči. „Jsem sestra Anne a vítám vás v převorství Božího hrobu,“ pozdravila nás. Matka hlasitým nervózním hlasem spustila nějakou nesouvislou řeč a přitom gestikulovala rukama. Její chování výrazně kontrastovalo s jeptiščinými klidnými, tichými způsoby. Matka vysvětlovala, že jsme očekávány. Dostalo se nám svolení navštívit sestru Elizabeth Bartonovou. Cestu nám sice znepříjemnila větrná bouře a já jsem utrpěla menší zranění, ale teT bychom rády šly dál, jak bylo dohodnuto. Sestra Anne zachovávala dokonalý klid. „Převorka by s vámi ráda hovořila,“ prohlásila, když matka domluvila. Otočila se a vedla nás stejnou cestou, kudy přišla. Následovaly jsme ji chodbou, kde byla ještě větší tma než v místnosti, v níž jsme předtím čekaly. Sestra Anne musela mít nejméně šedesát let, přesto kráčela s mladistvým elánem. Cestou jsme minuly troje dveře. Sestra Anne otevřela ty poslední po své levici a uvedla nás do další zešeřelé prázdné místnosti. „Kde je matka představená?“ vyptávala se matka. „Jak jsem řekla, sestro, jsme očekávány.“ Sestra Anne se uklonila a odešla. Z toho, jak matka stiskla rty, jsem poznala, že způsob, jakým zde s námi zacházejí, se jí pranic nelíbí. V místnosti stály dva dřevěné stoly. U toho většího byla židle,

druhý, užší, stál těsně u stěny. Všimla jsem si, že podlahu někdo čerstvě zametl a zdi nenesly žádné známky sešlosti. Převorství možná bylo skromné, ale jeho údržbě se nedalo nic vytknout. „Co dělá rána?“ zeptala se matka. Zdvihla hadřík a podívala se. „Krvácení přestalo. Pořád tě to bolí?“ „Ne,“ lhala jsem. Na úzkém stolku ležela kniha. Přistoupila jsem blíž, abych si ji mohla prohlédnout. Byla vázaná v kůži a na ní se vyjímal portrét muže v dlouhém šatě s bílým vousem a berlou – podobná postava, jaké jsem si všimla na obraze v první místnosti, ale provedená s více detaily. Blažený výraz, záhyby hnědého šatu, oblaka plynoucí nad jeho hlavou – to vše zářilo bohatými oslnivými barvami. Ilustraci lemovala bordura z propletených větviček se zelenými lístky. Opatrně jsem knihu otevřela. Byla napsaná v latině, které jsem se usilovně věnovala už od osmi let. Život svatého Benedikta z Nursie, tak zněl titul. Pod ním stálo rozpětí jeho života: léta Páně 480 až 543. Pod daty byl vyobrazen černý pták, který v zobáku držel list. Otočila jsem na další stranu a začetla se do příběhu. Pod obrázkem dospívajícího chlapce oděného v římské tunice se psalo, že svatý Benedikt se vzdal rodinného bohatství a rozhodl se odjet z města, kde vyrůstal. Na další straně stál sám, v náručí hor. Tak jsem se do příběhu ponořila, že jsem ani neslyšela, co mi matka říká, dokud nepřišla až ke mně. „Ano, zakladatel benediktinů,“ pokývala hlavou a ukázala na větvičky, které zdobily každou stranu. „Olivová ratolest vypadá krásně, je to symbol jejich řádu.“ Zarazila jsem se s prstem na straně. Uvědomila jsem si, že poprvé od května, kdy jsem na vlastní kůži zakusila zhýralost královského dvora, jsem opět pocítila ryzí zvídavost. Způsobila to ta divoká síla větru? To ona mě vytrhla z malátnosti? Nebo ve mně probudilo život prosté, střídmé převorství a ohromující krása tohoto drahocenného pokladu?

Otevřely se dveře a do místnosti vstoupila žena. Byla mladší než první jeptiška – zhruba ve věku mé matky. Tvář měla jako vytesanou z kamene a vysoké lícní kosti. „Jsem matka představená, sestra Philippa Jonysová.“ Matka pospíšila k ní, poklekla na koleno a políbila převorce ruku. Nešlo o plané gesto, věděla jsem, že ve Španělsku se církevním hodnostářům prokazuje hluboká úcta. Avšak převorka při pohledu na klečící matku překvapeně zamrkala. Vyprostila ruku z matčina sevření a pokračovala: „Mrzí mě, že jste na cestě měly nehodu. Nyní se nacházíte v domě benediktinů a my si potrpíme na pohostinnost, takže si můžete odpočinout, dokud nebudete připravené nastoupit zpáteční cestu. „Ale přijely jsme přece proto, abychom se setkaly se sestrou Elizabeth Bartonovou,“ zakoktala matka. „Všechno bylo domluveno. Ve Staffordu jsem si dopisovala s doktorem Bockingem.“ Překvapně jsem se na matku zadívala. Domnívala jsem se, že nápad navštívit zdejší klášter přišel spontánně, nebo že ho přinejmenším dostala v Canterbury nebo v Londýně. Začala jsem chápat, že léčivé lázně sloužily pouze jako výmluva, abychom mohly přijet sem. Matka měla od samotného začátku v úmyslu navštívit Boží hrob, bez doprovodu služebnictva, které by nás hlídalo. „Mě o této návštěvě nikdo neinformoval a bez mého souhlasu se tady nestane nic,“ odvětila převorka. Většinu lidí by takové odmítnutí zastrašilo. Ale ne lady Isabellu Staffordovou. „Doktor Bocking je mnich, který pokud vím, sloužil jako duchovní rádce sestry Elizabeth. Napsal mi, že mám svolení ji navštívit,“ bránila se matka. „Mohla jsem s sebou přivézt jeho list jako důkaz, ale neočekávala jsem, že někdo bude zpochybňovat slovo manželky sira Richarda Stafforda a dvorní dámy anglické královny.“ Převorka sevřela ruce na koženém opasku, jímž měla přepá-

saný svůj hábit. „Toto je řeholní dům, nikoli královský dvůr. Sestra Elizabeth je členkou naší komunity. Je nás u Božího hrobu šest jeptišek. Šest. Máme plno práce a musíme vykonávat běžné úkoly stejně jako duchovní. Návštěvy ničí sestře Elizabeth zdraví. Bude lepší úroda? Provdám se ještě? Nemůže marnit čas takovými prosbami.“ „Já jsem se nepřijela přeptat na úrodu,“ odsekla matka. „Tak proč jste tady?“ Matka na mě vrhla rychlý pohled. „Mé dceři už nějakou dobu není dobře. Kdybych tušila, jak bych měla postupovat – co může skrývat její budoucnost…“ „Matko, ne,“ přerušila jsem ji zděšeně. „Bratranec Henry nás žádal, abychom už nikdy nevyhledávali proroctví. VždyP vévoda z Buckinghamu…“ „Tiše,“ okřikla mě matka. „To bylo něco jiného.“ Ozvalo se zaklepání na dveře a vstoupila sestra Anne. „Sestra Elizabeth říká, že dívku jménem Joanna přijme,“ zašeptala starší jeptiška. „Vy jste jí o našich hostech pověděla?“ podivila se převorka. Sestra Anne zavrtěla hlavou. Převorka a jeptiška chvíli tiše hleděly jedna na druhou a vzduch zhoustl. Matka si toho nevšimla. „Prosím, zaveTte nás neprodleně k sestře Elizabeth,“ požádala triumfálně. Sestra Anne sklopila hlavu. „OdpusPte, lady Staffordová, ale sestra Elizabeth by ráda viděla pouze Joannu o samotě. A musí k ní přijít ze svého vlastního rozhodnutí, ne pod nátlakem.“ „Ale já ji vidět nechci,“ namítla jsem. Matka mě vzala za ramena. Tvář jí hořela a obávala jsem se, že má blízko k slzám. „Musíš k ní jít, Juano. Por favor. Zeptej se jí, co je třeba udělat. Sestra Elizabeth má dar vidět do budoucnosti. Jenom ona nás může vést. Už to sama nezvládnu. Nevydržím to.“ Neuvědomila jsem si, jak má sklíčenost matku trápí. Její bolest mě naplnila výčitkami svědomí a rozhodla jsem se, že za tou