Kapitola 1
ba měli na tvářích tenké gumové masky. Zcela stejné. Hleděl jsem na ty dvě prázdné tváře s mrazivou nevírou. Nepatřil jsem mezi lidi, k nimž se chodí na návštěvu dvacet minut po půlnoci s gumovými maskami. Byl jsem střízlivě uvažující obchodník, bylo mi čtyřiatřicet let a právě jsem poklidně dával do pořádku účetní knihy dostihových stájí svého otce v Newmarketu. Kužel světla stolní lampy dopadal na mě a na mou práci a obě gumové tváře se pohybovaly prostorem – světlé proti tmavému dřevěnému obložení stěn, cizí měsíce obkličující slunce. Zdvihl jsem hlavu, když klapla závora, a zahlédl je. Dvě postavy, klidně kráčející halou velkého domu. Chvíli je bylo zřetelně vidět proti tlumenému světlu, pak se ztratily u tmavého obložení stěn, když za sebou zavřely dveře. Pohybovaly se po hladké naleštěné podlaze bez jediného zvuku, jediného vrznutí. Nelidské tváře černých postav. Zdvihl jsem telefon a vytočil první ze tří devítek. Jeden z těch dvou se přiblížil rychleji a rukou zasáhl telefon. Stačil jsem o zlomek vteřiny uhnout prstem, když jsem vytáčel druhou devítku, ale nedotočil. Třetí devítku už nemohl dotočit nikdo. Ruka v černé rukavici zvolna vyprostila těžký policejní pendrek z trosek přístroje úřadu telekomunikací. „Tady není co ukrást,“ poznamenal jsem. Druhý se natáhl k psacímu stolu. Stál proti mně na opačné straně a díval se na mě. Vytáhl pistoli bez tlumiče a pevnou rukou mi bez zachvění zamířil na čelo. Díval jsem se přímo do hlavně.
O
(5
„Vy půjdete s námi,“ řekl. Mluvil chladně, klidně a rozvážně. Neměl nápadný cizí přízvuk, ale Angličan nebyl. „Proč?“ „Prostě půjdete.“ „Kam?“ „Prostě půjdete.“ „Jenže já nepůjdu,“ řekl jsem zdvořile a bleskurychle jsem zhasl stolní lampu. Náhlá tma mi poskytla asi dvě vteřiny výhody. Rychle jsem vstal, využil toho, vzal těžkou lampu, roztočil ji a namířil stojanem přibližně směrem, ze kterého předtím promluvil maskovaný muž. Ozvala se tlumená rána a zaskučení. Strefil jsem se, ale protivníka jsem nevyřadil. Pamatoval jsem na to, že po levici mám člověka s pendrekem, rychle jsem vyklouzl zpoza psacího stolu a běžel ke dveřím. Jenže oni nemařili čas a nesnažili se mě v té tmě zasáhnout. Jeden z nich držel v ruce baterku, ta se jasně rozzářila a oslepila mě. Světlo mě pak neúprosně pronásledovalo. Stočil jsem se stranou a snažil se uhnout. Ztratil jsem přímý směr ke dveřím a viděl jsem, jak se ten člověk v masce, kterého jsem předtím zasáhl lampou, ke mně blíží. Kužel světla baterky vytrvale svítil a putoval po místnosti, až se ustálil na vypínači u dveří. Než jsem k němu doběhl, ruka v černé rukavici jediným pohybem zapnula všech pět vypínačů, takže dřevem obloženou místnost ozářilo deset žárovek. U zdi byla dvě okna se zelenými záclonami až na zem. Pak tam byl koberec z Istanbulu a tři starožitné židle, každá jiná. Jedna komoda ze 16. století. Jednoduchý psací stůl z ořechového dřeva. Jinak nic. Byla to přísná, strohá místnost, typická pro otcovu přísnou spartánskou duši. Vždycky jsem žil v přesvědčení, že nejvhodnější okamžik, kdy se člověk může vyhnout únosu, je na samém počátku. Že tupá poslušnost, kdy člověk pochoduje podle rozkazu, sice ušetří okamžitou bolest, ale ne dlouhodobé trápení. Únosci vraždí většinou později, ne zpočátku, a pokud je někdo bezprostředně ohrožený, je hloupé podlehnout bez boje. Tak jsem tedy bojoval. Bojoval jsem asi devadesát vteřin, možná víc. Během té doby se
6)
mi nepodařilo zhasnout světla. Nepodařilo se mi utéct dveřmi ani proskočit oknem. Měl jsem jenom ruce, holé ruce a žádnou zkušenost v boji proti pendrekům a ničícím kulkám. Gumové tváře se ke mně neúprosně blížily. Denervující, jak byly obě stejné a bez výrazu. Ačkoli jsem se snažil pravděpodobně nemoudře, jednu masku strhnout, nepodařilo se mi nic víc, než sklouznout prsty po tuhém, hladkém povrchu. Oběť zahnanou proti zdi napadli tvrdě. Byli dva a byli zřejmě mistry svého oboru. Během oněch nekonečných devadesáti vteřin jsem dostal tak namláceno, že jsem začal upřímně litovat, proč jen jsem zkoušel svou teorii o tom, jak se bránit únosu. Nakonec jsem dostal ránu do břicha, pistolí přes hlavu, tloukli mnou o zeď a pendrek to všechno zakončil ranou za ucho. Když jsem se znovu probral, bylo jasné, že mezitím uplynul čas. Jak jinak bych se ocitl na zadním sedadle pohybujícího se vozu s rukama pevně svázanýma za zády… Dlouho jsem si myslel, že se mi to jen zdá. Pak se mi ale zase trošku vyjasnilo a já pochopil, že se mi to vůbec nezdá. Byl jsem ve velmi nepohodlné pozici a taky mi bylo zima, protože tenký svetr, který jsem měl na sobě doma, mě v mrazivé noci před chladem příliš neochránil. Hlava mě bolela jak střep a jako by mi v ní bušilo kladivo. Buch, buch, buch. Kdybych na to měl duševní sílu, asi bych na sebe měl velký vztek, že jsem se zachoval tak pitomě. Vzmohl jsem se jen na nejjednodušší úvahy, a ty byly k ničemu. Prostě jsem s poněkud pomatenou hlavou jen hloupě snášel situaci. Říkal jsem si, že ze všech lidí vhodných k únosu patřím já k těm nejméně pravděpodobným. Ovšem musím uznat, že polovědomý mozek v polovědomém těle je k něčemu dobrý. Mens blotto in corpore ditto… Tato slova jsem si stále hloupě opakoval tak dlouho, až se ve mně dokonce začal rodit úsměv, putoval po správném nervu, ale až k mým ústům nedoputoval. Moje ústa se dotýkala jakési koženky, pokrývající čalounění vozu a páchnoucí po psech. Říká se, že v okamžiku zoufalství i dospělí muži volají po mamince. Pak teprve volají Boha. Já jsem neměl maminku od svých dvou let a od dvou let až do sedmi jsem věřil, že Bůh je kdosi, kdo s mou maminkou utekl a teď s ní někde žije… (Víš, miláčku, tvou maminku si vzal Pánbůh, protože
(7
ji potřeboval víc než ty.) A tak se stalo, že jsem Pánaboha nikdy mnoho nemiloval. A tohle stejně nebylo žádné velké zoufalství, bylo to prostě jenom nepříjemné, protivný pulsující otřes mozku, tu a tam jsem měl bolavá místa a taky nebylo příjemné pomyšlení na to, co mě asi čeká. Cesta pokračovala, vůz jel a jel. Nic se nezlepšilo. Po několika světelných letech auto s trhnutím zastavilo. Málem jsem spadl ze zadního sedadla a rázem se mi vyjasnilo v hlavě. Obě tváře v gumových maskách se nade mnou sklonily, ruce těch postav mě vytáhly ven a doslova vynesly po schodech do domu. Jeden mě držel pod rameny, druhý za kotníky. To, že vážím třiasedmdesát kilo, jim zřejmě vůbec nepřekáželo. Jak jsme vešli do jasně osvětleného pokoje, zcela mě to oslepilo a každý v mé situaci by v tu chvíli zavřel oči. Tak jsem je zavřel. Stejně mi v hlavě stále bušilo to žhavé kladivo. Hodili mě na zem, na dřevěnou podlahu, kde jsem zůstal ležet na boku. Naleštěná podlaha čpěla voňavým leštidlem. Nepříjemná situace. Opatrně jsem otevřel oči. Parkety byly umně poskládané do moderního vzoru. Měly barvu březového dřeva a byly tenounké. Nic zase tak zvláštního. Ozval se hlas, který neměl daleko ke vzteku a zřetelně se ovládal. Ozval se zblízka. „A kdo má být tohle?“ Nastalo hrobové ticho, a kdybych to dokázal, málem bych se dal do smíchu. Ti páni v gumových maskách přivezli nesprávného člověka. Všechno to bití a ta tahanice byly k ničemu. Neměl jsem ovšem žádnou jistotu, že mě zase odvezou domů. Znovu jsem se podíval zpod přivřených víček, aby mě neoslnilo světlo. Člověk, který předtím promluvil, seděl v křesle s rovným opěradlem a květovaným čalouněním. Ruce měl sepjaté nad klenoucím se bříškem. Mluvil s podobnou výslovností jako ten člověk v masce. Neměl zřetelný přízvuk, ale nebyl Angličan. Viděl jsem jeho boty, byly kousek od mé hlavy. Očividně ručně šité, z drahé kůže, elegantní. Podle tvaru italské. To ale nic neznamenalo, italské boty se prodávají od Hongkongu až po San Francisko. Jeden z obou gumových mužů si odkašlal. „Je to Griffon.“ Pokud mi bylo do smíchu, tak mě to okamžitě přešlo. Já se opravdu jmenuju Griffon. A pokud tedy nejsem ten pravý, tak šli po mém otci. Ale to taky nebylo logické. Ani jeden z nás se nehodil pro únos. Alespoň podle povolání ne.
8)
Člověk v křesle s ovládaným vztekem procedil mezi zuby: „To není Griffon.“ „Je,“ nejistě trval na svém gumový člověk. Muž vstal z křesla a elegantní špičkou boty mě převrátil na záda. „Griffon je starý,“ řekl. Vztek v jeho hlase zasáhl oba gumové muže jako úder. „To jste nám neřekl, že je starý.“ Druhý gumový muž se přidal ke svému kolegovi a kňouravě se bránil. Měl jiný přízvuk, bezesporu americký. „Pozorovali jsme ho celej večer. Chodil po stájích a koukal na koně. Prohlížel si každýho koně a všichni chlapi se tam k němu chovali jako k šéfovi. Je to trenér. Je to Griffon.“ „Griffonův asistent,“ řekl tlustý muž vztekle. Pak se opět usadil a pevně se držel opěradel křesla, jako kdyby tím ovládal svůj vztek. „Vstaňte,“ řekl krátce. Vyhrabal jsem se na kolena, dál to nešlo. Tak jsem si řekl, co se vlastně namáhám a znovu jsem se položil. Celkové atmosféře v místnosti to nijak neprospělo. „Vstaňte,“ opakoval vztekle. Zavřel jsem oči. Ucítil jsem prudkou ránu do stehna. Otevřel jsem oči a stačil zahlédnout, jak si ten gumový muž s americkým přízvukem chystá nohu k dalšímu kopnutí. Utěšovalo mě, že má obyčejné boty, a ne bagančata. „To stačí.“ Ostrý hlas další kopnutí zarazil. „Posaďte ho tamhle do toho křesla.“ Americký gumový muž vzal příslušnou židli a umístil ji necelé dva metry od křesla čelem k němu. Automaticky jsem zaznamenal, že židle je z viktoriánské doby, kdysi pravděpodobně vyplétaná proutím, teď měla čalounění s růžovými kytičkami. Oba gumoví muži mě zdvihli a umístili tak, abych měl svázané ruce za opěradlem židle. Když s tím byli hotovi, odstoupili a stáli asi o krok za mými zády. Teď, když jsem se ocitl o něco výš, viděl jsem lépe na jejich pána, ale o celé situaci jsem přehled nezískal. „Griffonův asistent,“ opakoval. Ale tentokrát už nebyl tak vzteklý. Smířil se s tím, že se stala chyba a uvažoval co dál. Dlouho mu to netrvalo. „Pistoli,“ řekl a jeden z gumových mužů mu ji podal.
(9
Ten člověk byl tělnatý, měl pleš a mě napadlo, že se asi moc neraduje, když se dívá na své fotografie z mládí. Pod kulatými tvářemi měl těžký podbradek a pod očima pytlíky. Kostru obličeje měl pěknou. Bylo to stále vidět na jeho silném, výrazném nose, na klenutí obočí, na tom, jak měl uložené oči. Mohl to být docela hezký člověk, ale vypadal jako césar, ztučnělý vlastní poživačností. Směšná myšlenka. To, že byl tělnatý, mohla být známka dobromyslnosti, ale z jeho zúžených očí sálala jen zlá vůle. „Tlumič,“ poručil si ostře. Choval se nadřazeně, podrážděně a se svými nešikovnými gumovými panáky neměl mnoho trpělivosti. Jeden z nich vytáhl z kapsy kalhot tlumič a césar ho začal připevňovat. Jakmile je ve hře tlumič, je věc vážná, holá hlaveň tolik neznamená. Ten člověk se chystal chybu svých zaměstnanců pohřbít. Moje budoucnost vypadala temně. Bylo načase vyslovit dobře volená slova, zejména s přihlédnutím k tomu, že to taky mohla být moje slova poslední. „Nejsem Griffonův asistent. Jsem jeho syn.“ Právě tlumič připevnil a začínal zdvihat pistoli směrem ke mně. „Jsem Griffonův syn,“ opakoval jsem. „A co má tohle všechno znamenat?“ Tlumič mi mířil na srdce. „Pokud se mě chystáte zabít, tak byste mi alespoň mohli říct proč.“ Můj hlas zněl normálně a já jen doufal, že ten člověk nevidí, jak mi po celém těle vyvstávají kapičky potu. Uplynula nekonečně dlouhá doba. Díval jsem se upřeně na něho a on na mě. Čekal jsem, zatímco jemu se v hlavě otáčela kolečka. Čekal jsem, až se mu zastaví tak, že na všech obrázcích bude černá jako v hracím automatu. Konečně promluvil, aniž přitom o milimetr pohnul zbraní. „Kde je váš otec?“ „V nemocnici.“ Další odmlka. „Jak dlouho tam bude?“ „Nevím, možná dva, možná tři měsíce.“ „Umírá?“ „Ne.“ „Tak co je s ním?“ „Měl bouračku, před týdnem. Má zlomenou nohu.“
10)
Další odmlka. Zbraň se nepohnula. Bláznivě jsem uvažoval, že nikdo, nikdo by neměl umírat tak nespravedlivě. Jenže lidé umírají nespravedlivě. Smrt si zaslouží snad jeden jediný z miliónů. Smrt je vůbec sama o sobě nefér. Ovšem jsou některé způsoby smrti, které jsou víc nespravedlivé než jiné. Vražda je ten nejnespravedlivější způsob smrti. Když se znovu ozval, mluvil mnohem mírnějším tónem. Řekl: „Kdo bude trénovat tohle léto koně, když váš otec na to nestačí?“ Jen díky mnohaleté zkušenosti s prohnanými dohazovači, kteří na člověka vrší strašlivé hrozby, aby docílili svého za podmínek, jež se člověku zdají relativně přijatelné, jen díky této zkušenosti jsem nevkročil rovnou do propasti. Chybělo málo a byl bych odpověděl podle pravdy, ze samé úlevy nad tím, jak neškodná se jeho otázka zdála. Byl bych málem řekl, že o tom ještě není rozhodnuto. Později jsem zjistil, že kdybych to byl řekl, zastřelil by mě. Hodlal jednat jen a pouze se stálým trenérem z Rowley Lodge. Dočasný zástupce, unesený omylem, byl pro něho příliš nebezpečný, nenechal by ho volně pobíhat a mluvit. Díky podvědomému varování jsem odpověděl: „Koně budu trénovat já,“ ačkoli jsem to vůbec neměl v úmyslu a čekal jsem, až najdu někoho, kdo by stáje převzal. Byla to skutečně rozhodující otázka. Děsivé, černé, kulaté ústí tlumiče o poznání změnilo směr. Z kroužku se stala elipsa, a ta pak zmizela. Položil si zbraň na objemné stehno. Zhluboka, trhaně jsem se nadechl a zase vydechl. Až se mi z náhlé úlevy po předchozím napětí dělalo nanic. Ne že by přede mnou byla zcela bezpečná budoucnost. Byl jsem stále ještě spoutaný, v cizím domě a neměl jsem vůbec tušení, proč vlastně jsem rukojmím. Ten tlustý člověk mě stále pozoroval. Přemýšlel. Snažil jsem se trochu si ulevit, jak mě ve svalech začínalo všechno bolet, snažil jsem se trošku vyjít vstříc bolestem i strašlivému bušení v hlavě. To jsem předtím vůbec nevnímal, protože mi hrozilo něco mnohem horšího. V místnosti bylo chladno. Gumovým mužům asi ne, měli masky a rukavice a ten tlustý člověk měl také dostatečnou izolaci. Tomu chlad nevadil. Zato mě trápil. Napadlo mě, jestli ten tlustý člověk nepočítal s tím, že ten chlad pomůže duševně zdeptat mého stárnoucího tatínka, nebo zda ta zima byla náhodná. Místnost vůbec nedělala dojem, že by v ní někdy někdo žil. Byl to obyčejný obý-
(11
vací pokoj středních vrstev v odpovídajícím menším domě z třicátých let. Nábytek byl postavený ke zdi, ke stěnám se světlými pruhovanými tapetami, aby ten tlustý člověk měl dost místa na manévrování. Veškeré zařízení se skládalo z nezajímavé trojdílné sedací soupravy v růžovém kretonu, pak tam byl stůl s rovnýma nohama, obyčejná lampa s pergamenovým stínidlem a vitrína, ve které nebylo zhola nic. Na naleštěných březových parketách nebyly koberce, nikde žádné ozdoby, žádné knihy ani časopisy, nic osobního. Bylo to tam stejně pusté jako duše mého otce, ale nebylo to podle otcova vkusu. Ten pokoj vůbec neodpovídal mé představě osobnosti toho tlustého člověka. „Já vás propustím,“ řekl, „ale jen za určitých podmínek.“ Čekal jsem. Prohlížel si mě a dával si načas. „Pokud bez výhrady neuposlechnete mé pokyny, stáje vašeho otce zničím.“ Cítil jsem, jak úžasem otvírám ústa. Rychle jsem je zavřel. „Předpokládám, že si myslíte, že to nedokážu. Tak to si tedy nemyslete. Zničil jsem už větší věci než mrňavé stáje vašeho otce.“ Na slovo „mrňavé“ jsem nijak nezareagoval. Už před lety jsem se naučil nereagovat na urážky, protože jakmile se člověk nechá urážkou vyvést z míry, rázem se ocitá v defenzívě a tím nahrává svému oponentovi. V Rowley Lodge, jak dobře věděl, stálo osmdesát pět aristokratů, jejichž souhrnná cena činila víc než šest miliónů liber. „Jak?“ zeptal jsem se suše. Pokrčil rameny. „Vás ani tak nemusí zajímat, jak bych je zničil, ale spíš jak byste mně v tom vy mohl zabránit. A to je celkem jednoduché.“ „Mám snad nechat koně běhat podle vašich pokynů?“ tázal jsem klidně. „Prostě prohrávat podle příkazu?“ Tváře se mu znovu zkřivily hněvem a hlaveň pistole se ocitla výš. Pak ruka s pistolí opět ochabla a zbraň položila. „Nejsem obyčejný podvodník,“ pronesl důrazně. Urážka nicméně dovede vyvést z míry. Dokonce i výrok, který nebyl jako urážka míněný. Jednoho dne, jestliže tahle hra bude pokračovat dlouho, této skutečnosti využiji. „Omlouvám se,“ řekl jsem bez ironie, „ale ty gumové masky nejsou zrovna první třída.“
12)
Podrážděně se ohlédl na oba muže, stojící za mnou. „Ty masky jsem já nevolil. Oni se v nich cítí bezpečněji, protože takhle nejsou identifikovatelní.“ Jako středověcí lupiči, napadlo mě. Ti ale většinou končili na šibenici. „Můžete nechat koně běhat podle svého. Máte naprostou volnost ve všem… až na jedinou věc.“ Ponechal jsem to bez komentáře. Opět pokrčil rameny a pokračoval. „Zaměstnáte člověka, kterého vám pošlu.“ „Ne.“ „Ale ano.“ Upřeně, bez mrknutí se na mě díval. „Toho člověka zaměstnáte. Pakliže ne, zničím vaše stáje.“ „Ale to je absurdní,“ namítal jsem, „je to nesmysl.“ „Ne, není,“ řekl. „A co víc, nikomu neřeknete, že jste byl donucen tuto osobu zaměstnat. Prohlásíte, že jste toho člověka zaměstnal ze svého vlastního rozhodnutí. A už vůbec si nebudete stěžovat na policii, ani kvůli dnešnímu večeru, ani kvůli ničemu dalšímu, co by se ještě mohlo přihodit. Kdybyste se zachoval v čemkoli tak, že byste tím poškodil člověka, kterého vám pošlu, nebo dopustil, aby byl z vašich stájí vykázán, pak celý podnik zničím.“ Odmlčel se. „Rozumíte mi? Kdybyste jakkoli jednal proti této osobě, nebude mít váš otec nic, k čemu by se vrátil, až ho propustí z nemocnice.“ Po krátkém, napjatém tichu jsem se zeptal: „Jako co chce ten člověk u mě pracovat?“ Pomalu odpověděl. „Bude jezdit vaše koně. Je to žokej.“ Cítil jsem, jak mi zacukalo kolem očí. On si toho nepochybně všiml. Poprvé se mu podařilo doopravdy mě zasáhnout. Taková věc nepřicházela v úvahu, to by mně pak vůbec nemusel dávat žádné pokyny, kdyby chtěl, aby některý kůň v dostihu prohrál. Stačilo, aby dal pokyn svému člověku. „Nepotřebujeme žokeje,“ namítl jsem. „Máme Tomyho Hoylakea.“ „Váš nový žokej ho postupně nahradí.“ Tommy Hoylake byl druhý nejlepší jezdec v Británii a patřil mezi dvanáct nejlepších na světě. Nikdo ho nemohl nahradit. „Majitelé s tím nebudou souhlasit,“ namítl jsem. „Však je přemluvíte.“
(13
„Vyloučeno.“ „Záleží na tom budoucnost vašich stájí.“ Nastala další dlouhá odmlka. Jeden z gumových mužů přešlápl z nohy na nohu a povzdechl si, jako kdyby se nudil, ale ten tlustý člověk si dával načas. Asi tušil, že je mi čím dál větší zima a že mě všechno stále víc bolí. Byl bych ho požádal, aby mi rozvázal ruce, nebýt si jistý, že by to považoval za bod ve svůj prospěch a odmítl by mi vyhovět. Konečně jsem se ozval. „Když u nás bude váš jezdec, stáje stejně nebudou mít žádnou budoucnost.“ Pokrčil rameny. „Stáje třeba trochu utrpí, ale přežijí to.“ „Ta věc je nepřijatelná,“ řekl jsem. Zamžikal a jeho ruka zvolna pohybovala pistolí po elegantní nohavici. Pak řekl: „Vidím, že vám situace není tak docela jasná. Řekl jsem vám přece, že odsud budete moci odejít jedině za určitých podmínek.“ Absurdnost toho, co říkal, stíral jeho věcný tón. „Ty podmínky jsou, že zaměstnáte určitého žokeje a že se k nikomu neobrátíte o pomoc, ani na policii. Kdybyste porušil kteroukoli z těchto podmínek, vaše stáje budou zničeny. Ale…“ Mluvil zvolna a důrazně: „… pokud se zmíněnými podmínkami nebudete souhlasit vůbec, volný nebudete.“ Mlčel jsem. „Rozumíte mi?“ Povzdechl jsem si. „Ano.“ „To je dobře.“ „Řekl jste, že nejste obyčejný podvodník.“ Zachvělo se mu chřípí nosu. „Jsem manipulátor.“ „Také vrah.“ „Nikdy nevraždím, pokud na tom oběť netrvá.“ Upřeně jsem se na něj díval. Bylo mi jasné, že se v duchu svému skvělému vtipu směje. Pobavení vyvěralo na povrch drobnými záchvěvy ve rtech a trhavým dechem. V mém případě, usoudil jsem, oběť na tom trvat nebude. Jen ať se pán baví. Pohnul jsem lehce rameny, snažil jsem se je uvolnit. Prohlížel si mě pečlivě, ale nic mi nenabídl. „Kdo je ten jezdec,“ zeptal jsem se.
14)
Chvíli váhal. „Je mu osmnáct,“ řekl pak. „Osmnáct…“ Přikývl. „Necháte ho jezdit dobré koně. V Derby pojede Archangela.“ Vyloučeno. Zcela vyloučeno. Díval jsem se na pistoli, ležící na drahé látce. Neřekl jsem nic. Nebylo co říct. Když znovu promluvil, znělo v jeho hlase zadostiučinění z vítězství, přestože si dával pozor, aby mluvil nezúčastněně. „Ten člověk se dostaví do stájí zítra. Vy ho přijmete. Nemá zatím v dostizích mnoho zkušeností. Postaráte se o to, aby je získal.“ Nezkušený jezdec v sedle Archangela… Absurdní. Tak absurdní, že ten člověk musel sáhnout k únosu a k výhrůžce vraždou, aby mě přesvědčil, že věc myslí vážně. „Jmenuje se Alessandro Rivera,“ řekl. Chvíli se zamyslel a pak dodal, co ještě vyřčeno nebylo. „Je to můj syn.“
(15