VELKÁ V Ý P R AVA Sestavil Mathew Prichard
KNIŽNÍ KLUB
Velka_vyprava.indd 3
21.6.14 15:23
Velka_vyprava.indd 16
21.6.14 15:23
< The Herald, sobotní večerní vydání, 20. května 1922 PŘÍBĚHY, KTERÉ VÁS VTÁHNOU Agatha Christie Ženy v policejním sboru už nejsou žádnou novinkou. Pohled na advokáta ženského pohlaví už rovněž nevyvolává sebemenší pozdvižení. Nicméně spisovatelku, která píše detektivní příběhy, lze zatím stále považovat svým způsobem za průkopnici. Agatha Christie – toho času pobývá v Melbourne se svým manželem, plukovníkem Christiem, členem Mise Britského impéria, jež přijela do Austrálie propagovat velkolepou výstavu naplánovanou na rok 1924 v Londýně – napsala dvě detektivky. Ba co víc, vydalo je nakladatelství Johna Lanea, přičemž Záhadě na zámku Styles se dostalo význačné pocty tím, že se stala první knihou, kterou se The Times rozhodly otisknout na pokračování ve svém týdeníku. „Nikdy jsem se nesetkala s žádným detektivem, ani jsem neměla co do činění se zločinci – aspoň pokud vím,“ vypořádala se nedávno paní Christie s dotazem, zda kvůli inspiraci pro své detektivní příběhy podnikla výpravu do podsvětí. Ačkoli nemusí devonské hrabství člověku k detektivním příběhům moc pasovat, právě v této části Anglie se zrodil první román Agathy Christie. „Byl to vlastně výsledek sázky s mou sestrou,“ vzpomíná autorka. „S psaním knih jsem neměla žádnou zkušenost a ona mě vyprovokovala, abych se pokusila napsat detektivní román, v němž by čtenář nedokázal odhalit vraha, přestože by měl k dispozici úplně stejná vodítka jako detektiv.“ A sázka skončila Záhadou na zámku Styles. V mládí se Agatha Christie snažila dospět k rozhodnutí, jakou profesionální dráhu si zvolí. Uvažovala dokonce o životě v klášteře. Věnovala se však poezii, její básně otiskly londýnské časopisy Bookman a Poetry Review. „Domnívám se, že k poezii už se nevrátím. Detektivky jsou podstatně lépe placené,“ svěřila se s roztomile odzbrojující upřímností. V Londýně obývají s plukovníkem byt a jejich jedinou starostí nyní je, aby vůbec dokázal pojmout všechny suvenýry, které nasbírali v zemích, jimiž doposud putovali. V Jižní Africe a nyní v Austrálii je zaujaly především místní zpracovatelské provozovny, odsud budou pokračovat na Nový Zéland, do Kanady, Spojených států a pak zpět do Londýna. A sbírka se neustále rozrůstá. Když se paní Christie rozhovoří o autorech, které zná ve své vlasti, zmiňuje se o Marii Corelliové. „Bydlí nedaleko místa, kde žil Shakespeare,“ prozrazuje, „a nosí šaty z bílého mušelínu, sešněrované modrými a růžovými pentlemi. Považuje se za reinkarnaci jakési egyptské princezny a ohrazuje se vůči každému, kdo by ji mohl svým vzezřením také připomínat. Když jsme se spolu setkaly, měla jsem vlasy ozdobené egyptskými korálky, kvůli čemuž se mnou sotva promluvila.“ Nedaleko od domova manželů Christieových bydlí Eden Phillpotts. „Je obdařen úžasným smyslem pro humor a pěstuje nádherný růžový chejr,“ shrnula paní Christie svůj pohled na tohoto autora. Do Austrálie připlula rovnou z Jižní Afriky a vypozorovala očividný rozdíl mezi oběma zeměmi, pokud jde o vegetaci. Doslova ji nadchl australský eukalyptus a ohromila modrá barva zdejší oblohy a ovzduší, které u nás panuje. „Ještě nikdy jsem se nesetkala s takovým odstínem modré jako tady,“ zdůrazňuje. Až se Agatha Christie vrátí do svého londýnského příbytku a ke své dvouleté dcerce Rosaline [sic], možná sepíše své poznatky, které během cesty nashromáždila. „Myslím, že bych se do toho neměla pouštět hned, spíš si počkám, až budu mít od všeho patřičný odstup, pak teprve získám ten správný úhel pohledu.“ Více jsme se o případné nové knize nedozvěděli.
Velka_vyprava.indd 17
21.6.14 15:23
Velka_vyprava.indd 18
21.6.14 15:23
P Ř E D M L U VA
Napsala jsem tři knihy, byla šťastně vdaná a mé srdce prahlo po životě na venkově. Archie i Patrick Spence – náš přítel, který byl také zaměstnán u Goldsteina – začali být poměrně skeptičtí ohledně své práce, neboť vyhlídky, které jim naslibovali nebo naznačili, se zdály být v nedohlednu. Sice jim svěřovali vedení různých projektů, jenomže většinou se jednalo o pochybné podniky, které se někdy nacházely na pokraji bankrotu. „Mám pocit, že tihle lidé jsou sebranka zpropadených lotrů,“ rozohnil se jednoho dne Spence. „Jistě, nic vyloženě nezákonného na tom není. Ale stejně se mi to nelíbí, co říkáš?“ Archie odvětil, že podle něj nebylo úplně všechno zrovna košer. „Docela by se mi zamlouvalo,“ zamyslel se, „kdybych měl příležitost k nějaké změně.“ Život v City měl rád a byl pro něj jako stvořený, ale jak plynul čas, čím dál tím více pohasínalo jeho prvotní nadšení ze zaměstnavatelů. A pak došlo k něčemu naprosto neočekávanému. Archie měl přítele, který učíval na Cliftonu – jakéhosi majora Belchera. Major Belcher byl persona. Byl to muž s neuvěřitelnou schopností blufovat. Podle svého vlastního vyjádření se za války problufoval až do funkce pověřence přes brambory. Kolik bylo na
p ř e d m l u va
Velka_vyprava.indd 19
l
19
21.6.14 15:23
jeho historkách pravdy a kolik si toho naopak vymýšlel, jsme se nikdy nedozvěděli. Nicméně zrovna z tohohle udělal historku výtečnou. Když vypukla válka, bylo mu něco mezi čtyřiceti a padesáti. Ačkoli mu nabídli místo pěkně v teple na ministerstvu války, on o něco takového moc nestál. Každopádně když jednoho dne večeřel s jakýmsi vysoce postaveným činovníkem, přišla řeč na brambory, které za první světové války představovaly skutečně vážný problém. Pokud si dobře vzpomínám, brzy se po nich slehla zem. Alespoň v nemocnici jsme nikdy žádné neměli, to vím. Jestli byl jejich nedostatek přímým důsledkem Belcherovy správy, to tvrdit nemůžu, ale vůbec by mě něco takového nepřekvapilo. „Tenhle nabubřelý starý blázen, se kterým jsem si povídal,“ vyprávěl Belcher, „mluvil o tom, že situace kolem brambor bude vážná, skutečně velmi vážná. Tak jsem mu na to řekl, že by se s tím mělo něco udělat – motá se kolem toho až moc lidí. Někdo by si měl celou tu záležitost vzít na povel – jeden člověk, který by na všechno dohlížel. No a on se mnou souhlasil. ‚Ale upozorňuju vás,‘ povídám mu, ‚museli byste ho pořádně zaplatit. Zapomeňte na to, že za mizerný plat seženete člověka, který k něčemu bude. Potřebujete někoho, kdo bude naprostá špička. A v tom případě mu musíte nabídnout aspoň –‘“ a následovala suma ve výši několika tisíc liber. „To je příliš mnoho,“ reagoval funkcionář. „Musíte na to sehnat někoho pořádného,“ oponoval Belcher. „Já vám jen říkám, že kdybyste to nabídli třeba mně, za tyhle peníze bych se do toho vůbec nehrnul.“ A to byla ta zásadní věta. O několik dní později Belchera doslova prosili, jak to alespoň sám popsal, aby na takovou částku kývl a ujal se dohledu nad bramborami. „Kolik jste toho o bramborách věděl?“ zeptala jsem se ho. „Nevěděl jsem o nich vůbec nic,“ odpověděl. „Ale rozhodně
20
Velka_vyprava.indd 20
l
v e l k á v ý p r ava
21.6.14 15:23
jsem neměl v úmyslu to přiznat. Víte, člověk může dělat vlastně úplně cokoli – stačí, když k sobě jako zástupce seženete někoho, kdo o tom má aspoň trochu páru, k tomu si něco málo načtete – a je to!“ Tenhle člověk vládl ohromnou schopností zapůsobit na lidi. Vyznačoval se nezměrnou důvěrou ve své vlastní organizační dovednosti – a někdy trvalo hodně dlouho, než komusi došlo, že jediné, co po sobě zanechává, je spoušť. Ve skutečnosti byste totiž stěží našli někoho s horšími předpoklady k řízení čehokoli. Podobně jako mnoho politiků si osvojil ideu, že se nejdříve musí daný obor nebo cokoli jiného rozvrátit, nastolit v něm naprostý chaos a posléze zase všechno poskládat dohromady, jak by řekl Omar Chajjám „blíže touze svého srdce“. Potíž spočívala v tom, že v oné fázi přeorganizování byl Belcher k ničemu. Jenomže na to se většinou přišlo až příliš pozdě. V jistém údobí své kariéry se vydal na Nový Zéland. Tam svými plány reorganizace natolik ohromil vedení jedné školy, že mu doslova vnutili, aby se stal jejím ředitelem. Zhruba rok nato mu nabízeli omračující částku za to, když tuhle funkci zase opustí. Důvodem nebylo jakékoli jeho nestoudné počínání, vedl je k tomu čistě jen zmatek, do něhož školu uvrhl, nenávist, kterou vyvolával v ostatních, a jeho vlastní potěšení z toho, co nazýval „vizionářský, moderní a progresivní styl řízení“. Jak říkám, byla to prostě persona. Někdy jste ho nenáviděli, jindy jste ho měli docela rádi. Jednoho dne v době, kdy už neměl na starosti dohled nad bramborami, u nás Belcher večeřel a při té příležitosti se nám svěřil se svými dalšími plány. „Asi jste slyšeli o té imperiální výstavě, která nás tu za rok a půl čeká. Nuže, tenhle projekt se musí náležitě zorganizovat. Je potřeba vyburcovat dominia, aby byla pěkně ve střehu a řádně se na tom všem podílela. Chystám se na misi – Misi Britského impéria – kolem světa, vyrážíme v lednu.“ Pak se s námi
p ř e d m l u va
Velka_vyprava.indd 21
l
21
21.6.14 15:23
podělil o podrobnosti svých záměrů. „A teď sháním někoho,“ završil jejich výčet, „kdo by se mnou jel jako finanční poradce. Nešel bys do toho, Archie? Vždycky jsi to měl v hlavě pěkně srovnané. V Cliftonu jsi řídil školu, v City jsi nabral spoustu zkušeností. Jsi přesně ten člověk, kterého potřebuju.“ „Nemohl bych jen tak odejít ze svého místa,“ odvětil Archie. „Pročpak ne? Musíš to svému šéfovi náležitě podat – vysvětli mu, že ti to rozšíří obzory a tyhle řeči kolem. Předpokládám, že ti tvé místo podrží.“ Archie vyslovil své pochybnosti o tom, že by byl pan Goldstein ochoten něco takového udělat. „No, popřemýšlej o tom, chlapče. Byl bych rád, kdybys se mnou jel. Agatha by se samozřejmě mohla přidat. Cestuje přece ráda, nebo ne?“ „Ano,“ zněla má jednoslabičná, přehnaně zdrženlivá odpověď. „Popíšu vám plán cesty. Nejdřív pojedeme do Jižní Afriky. Vy, já a samozřejmě i nějaká administrativní síla. Připojili by se k nám ještě Hiamovi. Nevím, jestli Hiama znáte – je to bramborový král z východní Anglie. Vážně správný chlapík. Jsme si hodně blízcí. S ním by cestovaly i jeho manželka a dcera. Dál než do Jižní Afriky ale jet nemůžou, Hiamovi to nedovoluje spousta rozjetých obchodů, na které tady musí dohlížet. Pak se přesuneme do Austrálie, odtud zamíříme na Nový Zéland, kde plánuju nějakou dobu pobýt. Mám tam kupu známých a taky se mi v téhle zemi líbí. Mohl by nám snad zbýt řekněme měsíc jako dovolená. Kdybyste měli chuť, dalo by se pokračovat na Havaj, do Honolulu.“ „Honolulu,“ vzdychla jsem. Znělo to jako ten typ fantazií, které se vám promítají ve snech. „Potom do Kanady a odtud rovnou domů. Trvalo by to nějakých devět deset měsíců. Tak co vy na to?“
22
Velka_vyprava.indd 22
l
v e l k á v ý p r ava
21.6.14 15:23
Teprve v tu chvíli nám došlo, že to myslí vážně. Začali jsme to s patřičnou obezřetností probírat. Všechny Archieho výdaje by byly pochopitelně hrazeny, k tomu mu ještě nabízeli odměnu ve výši tisíce liber. Když se k nim připojím i já, zaplatili by mi prakticky veškeré cestovní výlohy, neboť bych figurovala jakožto Archieho manželka. V jednotlivých zemích bychom mohli zdarma využívat státní lodní a železniční dopravu. Horem dolem jsme propočítávali finanční stránku věci. Zdálo se, že bychom to celkově mohli zvládnout. Archieho tisíc liber by mělo pokrýt výdaje za mé ubytování v hotelech a naši společnou měsíční dovolenou v Honolulu. Vycházelo by to jen taktak, ale dospěli jsme k tomu, že to zkrátka není nereálné. S Archiem jsme zatím byli v cizině na dvou krátkých dovolených – jednou v Pyrenejích na jihu Francie, jednou ve Švýcarsku. Oba jsme si cestování zamilovali – u mě se tahle láska probudila nejspíš už díky první zkušenosti, kterou jsem si užila v sedmi letech. Každopádně jsem toužila brázdit svět a považovala jsem za dost nepravděpodobné, že by se mi to ještě mohlo někdy podařit. Byli jsme teď svázáni se světem obchodu a žádný obchodník, jak jsem se aspoň domnívala, si nemohl dopřát víc než dva týdny dovolené za rok. A za čtrnáct dní se moc daleko nedostanete. Snila jsem o tom, že navštívím Čínu, Japonsko, Indii, Havaj a spoustu dalších míst. Jenomže pravděpodobnost, že navždy zůstane u pouhého snění, se blížila – aspoň do té doby – jistotě. „Je to riskantní,“ vyhodnotila jsem situaci. „Strašně riskantní.“ „Ano, je to riskantní. Jsem si moc dobře vědom toho, že se můžeme vrátit do Anglie a nemít ani vindru, budeme muset vyžít se stovkou a pár drobnými na rok, na nic víc se nezmůžeme. Práce se bude těžko shánět, nejspíš ještě hůř než teď. Ale na druhou stranu, víš, když člověk neriskuje, nikdy se nikam neposune, nemyslíš?“
p ř e d m l u va
Velka_vyprava.indd 23
l
23
21.6.14 15:23
„Záleží především na tobě,“ pokračoval Archie. „Co uděláme s Žabičkou?“ Žabička jsme tehdy říkali Rosalind – snad proto, že jsme jí jednou z legrace nazvali pulcem. „Muška“2 – tak jsme pro změnu všichni říkali Madge, by se o Žabičku postarala. Anebo matka – obě by si to užily. A také má chůvu. Ano – ano – tahle část by se dala uspokojivě vyřešit. Taková příležitost už se nebude nikdy opakovat, poznamenala jsem posmutněle. Rozmýšleli jsme to skrz naskrz. „Sám bys samozřejmě jet mohl,“ navrhla jsem s odhodláním působit velkoryse. „A já bych zůstala doma.“ Podívala jsem se na něj. On se podíval na mě. „Já tě ale doma nenechám,“ namítal. „Kdybych to udělal, nemohl bych si to pořádně vychutnat. Kdepak – buď to riskneš a pojedeš se mnou, nebo to odmítneme. Ale rozhodnutí je na tobě, protože ve skutečnosti to všechno znamená větší risk pro tebe než pro mě.“ A tak jsme zase dali hlavy dohromady a znovu o všem přemýšleli. Až jsem se ztotožnila s Archieho pohledem na věc. „Nejspíš máš pravdu,“ souhlasila jsem. „Je to pro nás šance. Pokud ji nevyužijeme, nikdy si to neodpustíme. Ne, přesně jak říkáš – když nemáš dost kuráže udělat něco, po čem toužíš, jakmile se ti k tomu naskytne příležitost, postrádá život smysl.“ Nikdy jsme nepatřili k těm, kteří hrají na jistotu. Trvali jsme na svém sňatku i přes všechen odpor, na nějž jsme narazili. A teď jsme byli odhodláni objevovat svět a podstoupit veškerá rizika, která mohou být spojená s naším návratem. Pokud šlo o bydlení, s tím žádné těžkosti nebyly. Byt v Addison Mansions jsme výhodně pronajali, což mělo pokrýt mzdu pro Jessie. Moje matka i sestra byly nadšené, že budou mít Rosalind
24
Velka_vyprava.indd 24
l
v e l k á v ý p r ava
21.6.14 15:23
a chůvu u sebe. Jediná komplikace nastala úplně na poslední chvíli, když jsme se dozvěděli, že bratra Montyho pustí na nějakou dobu z Afriky domů. Sestru rozhořčilo, že nebudu během jeho návratu v Anglii. „Tvůj jediný bratr, který ve válce utrpěl zranění a kterého jsme celá léta neviděly, se vrací, a ty se prostě rozhodneš zrovna ve stejnou dobu vyrazit do světa. Podle mě je to nestoudnost. Vlastní bratr by pro tebe měl být na prvním místě.“ „No, ale já si to nemyslím,“ opáčila jsem. „Na prvním místě by pro mě měl být manžel. Ten se vydává na cestu a já ho na ní budu doprovázet. Ženy by zkrátka měly stát svým manželům po boku.“ „Jiného bratra než Montyho nemáš a třeba je to poslední možnost ho zase na celá léta vidět.“ Podařilo se jí mě nakonec docela nahlodat. Jenomže matka se jednoznačně postavila na mou stranu. „Povinností ženy je následovat svého manžela,“ zastala se mě. „Manžel musí být vždy na prvním místě, dokonce i před dětmi – o bratru ani nemluvě. Pamatujte si, že pokud se svým manželem nejste, dopřejete mu příliš volnosti, ztratíte ho. A mužů, jako je Archie, se to týká dvojnásob.“ „Takhle to ale přece vůbec není,“ pohoršila jsem se. „Archie je ten nejoddanější člověk na světě.“ „U muže si nikdy nemůžeš být jistá,“ pronesla matka s nefalšovanou viktoriánskou rozhodností. „Manželka má být se svým mužem – a pokud není, on nabude dojmu, že má právo na ni zapomenout.“
Ag at ha C h ri s t i e z Vlastního životopisu
p ř e d m l u va
Velka_vyprava.indd 25
l
25
21.6.14 15:23
Velka_vyprava.indd 26
21.6.14 15:23
VYRÁŽÍME
Velka_vyprava.indd 27
21.6.14 15:23
Velka_vyprava.indd 28
21.6.14 15:23
C
esta kolem světa byla jednou z nejúžasnějších věcí, které mě kdy v životě potkaly. Bylo to něco tak vzrušujícího, až jsem takřka nemohla uvěřit, že se to skutečně děje. Neustále jsem si v duchu opakovala: „Objíždím svět!“ Třešničkou na dortu pak samozřejmě byla představa naší dovolené v Honolulu. Nikdy by mě ani v tom nejdivočejším snu nenapadlo, že se jednou dostanu až na některý z polynéských ostrovů. Člověk, který zná všechny moderní výdobytky, se jen stěží dokáže vcítit do pocitů, které jsem tehdy zažívala. V dnešní době jsou dálkové plavby a zahraniční zájezdy naprostou samozřejmostí. Dají se pořídit za rozumné peníze a alespoň nějakou cestu do ciziny zřejmě může nakonec zvládnout takřka kdokoli. Když jsme tehdy s Archiem jeli do Pyrenejí, cestovali jsme druhou třídou, což znamenalo celou noc prosedět. (Třetí třída byla na zahraničních železničních tratích považována víceméně za ekvivalent strojovny na lodi. Ale vlastně ani v Anglii by například samotné dámy třetí třídou nikdy nejely. Podle naší babičky by tam člověk narazil přinejmenším na štěnice, vši a opilce. Takže i služebné zásadně usedaly do druhé třídy.) V Pyrenejích jsme putovali od místa k místu a bydleli v levných hotelech. I tak jsme po návratu dost pochybovali o tom, že bychom si podobný výlet mohli dovolit i příští rok.
vyrážíme
Velka_vyprava.indd 29
l
n a pro tější s tr an ě: Mapa světa s vyobrazením Britského impéria a kabelového systému „Via Eastern“ seskupení Eastern Associated Telegraph Companies
29
21.6.14 15:23
Velka_vyprava.indd 30
21.6.14 15:23
První novinový výstřižek z Agathina fotoalba. V popisku The Times zaměnily paní Christie a slečnu Hiamovou.
< THE TIMES, SOBOTA 21. LEDNA 1922 MISE PO DOMINIÍCH ODJÍŽDÍ DO AFRIKY Mise na podporu Výstavy Britského impéria včera odcestovala z Londýna na svou dlouhou pouť po dominiích. Na snímku pořízeném na nádraží Waterloo jsou členové Mise se svými manželkami, které je doprovázejí. Zleva doprava: F. W. Bates (tajemník), paní Christie, plukovník A. Christie (finanční poradce), major E. A. Belcher (asistent generálního ředitele Výstavy, který je za Misi zodpovědný), paní Hiamová, slečna Hiamová a F. Hiam (poradce v oblasti zemědělství).
Velka_vyprava.indd 31
21.6.14 15:23
A najednou se před námi rýsovalo navýsost luxusní putování. Belcher přirozeně zařídil vše v prvotřídním stylu. Mise Výstavy Britského impéria si zasloužila jen to nejlepší, co se nabízelo. Všichni členové výpravy byli považováni za VIP, jak by se řeklo dnešní mluvou. Belcherův tajemník Bates byl vážný a poněkud naivní mladý muž. Tajemník to byl skvělý, ale vzhledem připomínal spíš padoucha z nějakého melodramatu – černé vlasy, pronikavé oči a celkově zlověstné vzezření. „Vypadá jako prvotřídní gauner, co říkáte?“ okomentoval ho Belcher. „Člověka hned napadne, že by vám mohl každou chvíli proříznout hrdlo. Ale přitom abyste spořádanějšího chlapíka pohledala.“ Ještě než jsme dopluli do Kapského Města, jsme se museli podivovat nad tím, jak proboha může tenhle Bates jako tajemník Belchera vůbec strpět. V jednom kuse ho šikanoval, nutil ho pracovat v jakoukoli denní i noční dobu – zkrátka kdy se Belcherovi zrovna zamanulo. Vyvolával filmy, zaznamenával Belcherovo diktování, psal a zase přepisoval dopisy, které major bez ustání měnil. Předpokládám, že za to dostával dobře zaplaceno, protože nic jiného by tohle všechno ospravedlnit nemohlo. Jsem si tím celkem jistá, především když uvážím, že Batese cestování nijak zvlášť nebavilo. Ve skutečnosti z něj v cizích krajích na hony čišela nervozita. Děsil se hlavně hadů a byl přesvědčen, že jich na nás budou v každé zemi, do které dorazíme, čekat obrovská množství. A čekat budou především na to, aby mohli zaútočit právě na něj. Ačkoli jsme vypluli v tom nejlepším rozpoložení, alespoň moje dobrá nálada vzala velmi záhy zasvé. Počasí bylo otřesné. Když jsme se nalodili na Kildonan Castle, všechno se zdálo být naprosto skvělé. Ovšem jen do chvíle, než jsme se dostali na volné moře. Biskajský záliv se předvedl ve své nejhorší podobě. Ležela jsem
32
Velka_vyprava.indd 32
l
v e l k á v ý p r ava
21.6.14 15:23