[1]
Vždycky jsme nebyly dvojčata. Kdysi jsme bývaly jedna je
diná osoba. Průběh našeho početí odpovídal výkladu z hodin biologie. Vždyť to znáte: nejrychlejší spermie dorazí do cíle ve vajíčku a vzniká nový život. A tu jsme obě byly, jediné obyčejné miminko ve vývoji. Pak však nastala ta mimořádná část – tohle jediné vajíčko se rozdělilo, roztrhlo se na dvě poloviny a z nás se stala dvě mi minka. Dvě poloviny jediného celku. Takže to sice zní divně, ale je to pravda – zpočátku jsme byly jediná osoba, i když to třeba trvalo jen milisekundu. Máma vždycky říkala, že rozhodně nečekala, že by mohla mít dvojčata; mohlo jí ale přece být jasné, že za tím, že se už ve čtvr tém měsíci nevejde do dveří a nemůže si zapnout džínsy, musí být nějaký důvod. Máma byla krásná. Říkali to úplně všichni. Vypadala jako ledová královna z pohádkové knížky. Královna, co nosila žabky a indiánské sukně se střapci a prsty měla celé žluté od nikotinu. Nechtěla nám nikdy říct, kdo byl náš otec. Ne že by na tom nějak záleželo. Jenom jsme předstíraly, že ano, protože nám připadalo zajímavé hádat, kdo by to mohl být, ja ko bychom si mohly vymyslet příběh našeho vlastního zrození. Podle jednoho řeckého mýtu bude mít žena, která se v je den den vyspí s bohem i smrtelníkem, dvě děti: od každého 7
otce jedno. Ale ani naše matka není taková děvka. Když jsme však lezly do větví šeříku, abychom se dostaly na stře chu naší kůlny, kde jsme se dělily o jablko a probíraly případné otce, tak nám představa, že nás zplodil bůh, připa dala uspokojivá. Jednou jasnou variantou byl rockový bůh. Matka si neu stále pouštěla The Doors. Dívala se na fotku Jima Morrisona na přebalu desky a vzdychala. Jediná věc, kterou jsme o otci věděly, byla, že ho potkala na festivalu v Kalifornii. Bingo. Musel to být Morrison. Nechtěly jsme, aby náš táta byl jeden z těch podivínů, se kterými jsme žily v komuně ve Walesu. Čahoun Luke nebo smraďoch Eric. Máma ani jednoho z nich nemilovala. Dokonce jsme jednou tajně Morrisonovi napsaly dopis a podepsaly jsme ho Viola a Isolte Loveovy. Nikdy nám neodpověděl. Pak 3. července 1971 Jima Morrisona našli v Paříži mrt vého ve vaně. Jako příčina smrti bylo stanoveno selhání srdce způsobené nadměrným pitím. Chtěl přestat být roc kovou hvězdou a stát se básníkem, čekal jen, až mu vyprší smlouva. Když se ta zpráva dostala na veřejnost, našly jsme po návratu ze školy mámu, jak si pořád dokola přehrává skladbu „Hello, I Love You“ a brečí do sklenky červeného vína. My jsme pak u sebe v pokoji taky plakaly, kvílely jsme do polštářů. Nejdřív to bylo jen takové divadlo, ale pak jsme začaly brečet doopravdy. Znáte to, když se někdy smějete tak moc, že si přepnete nějaký spínač emocí a místo toho se rozpláčete? Tak přesně takové to bylo. Jen náš skutečný pláč spustil předstíraný brekot – náhle jsme měly tváře zalité slzami, srdceryvně jsme vzlykaly a z nosu nám tekly nudle. Netušily jsme, proč vlastně pláčeme. Když matka vystřízli věla a všechny jsme už jen škytaly a mžouraly napuchlýma očima, sdělila nám, že Jim Morrison rozhodně není náš otec. „Jak vás to,“ divila se posmutněle, „vy trdla, jenom mohlo napadnout?“ 8
Ještě několikrát jsme se pokoušely zjistit, kdo tedy je náš otec. Ale mámu to vždycky rozzlobilo – pokrčila rameny, pomalu si ubalila cigaretu a začala vyfukovat kouřové spirály. Naše nudné otázky ji podle všeho zklamaly. „Založila jsem novou dynastii,“ vysvětlovala. „Chci, abyste si vybudovaly vlastní budoucnost. Minulost není k ničemu.“ Bylo nám jasné, že jí naše touha po otci připadá malicherná a měšťácká. A malicherné a měšťácké byly jen ty nejhorší věci. Bylo jaro roku 1972 a máma prohlásila, že kvůli stávce horníků a třídennímu pracovnímu týdnu tahle země míří do pekla. Ted Heath je konzervativní hlupák. Musíme se připra vit na nejhorší, musíme být soběstačné. Vykopala zaplevelené květiny a místo nich zasadila zeleninu. Koupila také dvě kozy, Tess a Batšebu, jedna byla hnědá a druhá černá. Měly ocasy a paznehty jako čert. Chtěly jsme je mít rády, ale ony celý den jen přežvykovaly a skřípaly dlouhými zuby. Dokonce i když jsme si k nim dřeply, abychom jim podrbaly uši, nepřestá valy žvýkat a očima jako skleněné kuličky se dívaly skrz nás. Vždycky se utrhly z provazu a zdupaly zeleninové záhonky, kde vytahovaly rostlinky i s kořínky. Máma se každé ráno celá nešťastná snažila znovu zasadit zvadlou brokolici a mrkev. Potom se posadila s hlavou u kozích slabin, začala jim prsty mačkat vemena, nadávala, protože pořád ucukávaly, a nako nec se vynořila s řídkým mlékem, které páchlo jako uleželý sýr nebo špinavé ponožky. Měla knížku, kde psali, které plané rostliny se dají jíst a kdy a jak je sbírat a vařit. Do té knihy se neustále dívala a radila se s ní, až byla celá odřená a otrhaná, jak jsme ji nosily na procház ky, a pocákaná od toho, jak jsme ji pokládaly vedle sporáku. Sběr se stal naším novým náboženstvím. Trhání lesních plodů, hub a jablek z alejí u silnice se teď podle mámy stalo volnomyš lenkářským a svobodným. Což byly dvě věci, které schvalovala. Pořád jsme byly poškrábané, jak jsme se roštím snažily prodrat k jabloním. Matka vedle nás stála bosa. „Vylez výš, 9
Violo. To je ono.“ Netrpělivě pohazovala vlasy. „Utrhni ty na větvi nad tebou, Issy.“ Vyráběla z jablek želé a víno: s kyselou chutí a růžové jako jazyk. Jednou jsme dostaly strašlivé křeče z jakýchsi skvrnitých hub, které přidala do omáčky. Ale oblí bily jsme si kotrč kadeřavý osmažený na másle se solí, pepřem a troškou kari. Tahle gumovitá světlá houba připomínající mozek rostla pod borovicemi, a kdykoli jsme ji našly, nosily jsme jí domů plné hrsti. A pak taky pýchavky, které jsme sbí raly tlusté a bílé, když se za podzimních rán objevovaly v oro sené trávě jako zbloudilé sněhové koule. Ty jsme nakrájely na plátky a k snídani opékaly v těstíčku se slaninou. * Zažili jste někdy křeče od hladu? Nemyslím tím obyčejné kručení, kterým si žaludek stěžuje, že jste vynechali jídlo, ani nepříjemné bublání a brblání, že se opozdil oběd. Myslím tím obrovskou porodní bolest hluboké prázdnoty. Duté bo lení nedostatku. Potřeba tuku je lidskou vadou, protože jen lidé jsou celí zpitomělí nenasytností. Ptáci jsou lehcí jako hrst listí. Chtěla bych také někdy pocítit lehkost křídel. Naučila jsem se jíst jako pták, ne jako člověk. Tady se mě lstí pokou šejí přesvědčit, abych jedla – hrají se mnou psychologické hry a cpou mi do krku hadičky. Samozřejmě že hladovění bolí. Tyhle bolesti však může te použít jako nůž odkrajující všechno špatné ve vaší duši. Hlad je totiž přítel. Díky hladu se ke svým kostem dostanete mnohem dřív, než by jinak bylo možné. Cítím je pod prsty, sahám si na ně těsně pod kůží, každý den jsou blíž: hladké, dokonalé a tvrdé. Tak všichni mluví o kostech, ne? Že jsou čisté. Neposkvrněné. Obkresluji si ty své prsty, dávají tvar: je to lešení mého těla. Tohle nakonec z nás všech zbude. Někdy dokonce ani to. Někdy ani kosti nedokazují, že tu kdysi byl život – jen molekuly poletující vzduchem –, pár vzpomínek uzavřených v hlavě, zažloutlých jako staré fotografie. 10
Už jsem unavená. Chtěla bych zase spát. Blábolím. Vím o tom. Issy by se to nelíbilo. Okřikla mě, abych sklapla, když jsme tehdy musely sedět v té malé místnůstce s mužem a že nou, kteří nám pořád dokola dávali stejné otázky. Co jsme dělaly? Co jsme viděly? V kolik hodin to bylo a kdy a kde? Mysleli si, že jsme obě zkažené. Mysleli si, že jsme schválně udělaly něco neodpustitelného. Plakala jsem a vrtěla se na tvrdé židli. Pak jsem ucítila, jak mi kalhotkami prosakuje zahanbující teplo – tekutina stekla po plastu, až se z ní na podlaze udělala loužička. Přišel policista s kbelíkem a had rem. Zavřela jsem oči a pokoušela se nevdechovat ostrý pach moči. Holé nohy mě štípaly. Ty dny byly plné apatického čekání, lidé si o nás šeptali s ústy zakrytými dlaněmi. Byly jsme uvězněné v pochmurné místnosti, zatímco oni na nás zírali, poklepávali si tužkami a psali si poznámky. Všimla jsem si, jak se dívají na jizvu na mém obličeji, a zakryla jsem si ji vlasy. Bála jsem se, aby ne poznali Satanovo znamení. Tenkrát jsem však nebyla sama – vedle mě seděla má sestra, tak jako vždycky silnější, statečnější. Měla suché oči a pod její židlí žádná louže nebyla. „Nic neříkej, Violo!“ okřikla mě Issy. „Nemusíš nic říkat. Nemůžou tě nutit.“ Pevně mi drží ruku. Její prsty mě svírají jako ocelová past.
11
[2]
Rok 1987. Ze sterea se hlasitě ozývá Bill Withers. Hudba se
rozléhá po celém fotografickém ateliéru a vytváří vhodnou atmosféru pro práci. Ta však na danou chvíli ustala, protože Ben si hraje s osvětlením. Nařizuje také asistentovi, aby upra vil papírovou roli, která slouží jako pozadí. Kromě jasných světel a světlého papíru je místnost, která kdysi sloužila jako sklad, naprosto prázdná. Bočním vchodem se člověk dostane do úzkého prostoru sloužícího jako místnost pro líčení a úpravu účesu. Vejdou se tam však sotva tři lidé a vzduch je plný zatuchlého cigaretové ho kouře. Stolek pod zrcadlem je plný nejrůznějších sad s oč ními stíny, zmuchlaných papírových kapesníků, prázdných misek od jídel z restaurací, přeplněných popelníků, kelímků od kávy, štětců na rty a kleštiček na natáčení řas. Isolte tam stojí a sleduje vizážistu Julia, jak se sklání nad modelkou. Mračí se do zrcadla a dívá se na obraz modelčina obličeje. Všichni tři, natlačeni k sobě, jsou obklopeni čtver cem holých žárovek. Julio dokončí zlatou ozdobnou linku a s tázavě povytaženým obočím se podívá na Isolte. „Tak?“ ptá se. „Chceš, aby to působilo ještě nápadněji, drahoušku? Nebo to stačí?“ Isolte zamyšleně mžourá na dívčin obličej. Modelka lho stejně zamrká těžkými oranžovými řasami. Je zabalená do 12
ručníku, aby ochránila hedvábí, které má pod ním. Když nad ní Isolte stojí, všimne si jemných, miminkovských chloupků, které jí pokrývají celá záda: světlý kožíšek se jí leskne všu de podél páteře. Také Marilyn Monroe údajně byla pokrytá podobnými chloupky, kterým vděčila za zářivý vzhled na fotkách. Tahle dívka však za to vděčí podvýživě. Isolte to moc dobře znala. Pokrčí rameny. „Vypadá to skvěle. Ale radši to nejdřív vyfo tíme polaroidem. Pak se uvidí.“ V ateliéru se modelka postaví před světla, nohy dá od sebe, vystrčí boky. Zírá do aparátu s tázavým úšklebkem na rtech. Benův asistent zapnul větrák a jemné proužky barevného hedvábí kolem ní vlají jako po trhaná motýlí křídla. Ben už je skloněný nad stativem, s jednou rukou na foto aparátu. Je soustředěný, tenhle okamžik pohlcuje veškerou jeho energii. Džínsy má na bocích zmačkané, tmavé vlasy mu přepadávají dopředu. Je to poslední dnešní záběr. Všichni jsou unavení. „To je nádhera.“ Cvaká, pak znovu. „Olízni si rty. Koukni na mě, zlato. Přesně tak. Krása.“ Ben je jako chameleon. Jazyk, který používá při práci, je plynulý a mění se od dívky k dívce, od záběru k záběru. Isolte už ho zažila jako mužného chlapáka, ale dokáže být i něžný a milý, jen aby z modelky dostal to nejlepší. „Jak z kachny uděláš soulového zpěváka?“ ptá se modelky a ta pokrčí rameny. „Dáš ji do trouby, dokud není úplně černá.“ Dívka zakloní hlavu a rozesměje se. Ben mačká spoušť. Isolte už ten vtip zná. Stojí se založenýma rukama a předsta vuje si snímek na stránce, promýšlí si přitom popisek. Je to dobrý záběr. Modelka je téměř průhledná – křivky její tváře spolupracují se stíny, přitahují světlo na správné roviny, takže vypadá jako dokonalý mimozemšťan. Možná ho dostanou na titulní stranu. 13
Venku je jaro. Deštivý londýnský den. Ona však je v míst nosti bez oken a vyrábí snímky, na které se lidé budou dí vat v červenci. Isolte se líbí, jak se díky práci s tříměsíčním předstihem rokem prořítí, jako by čas zařadil šestou rychlost. „Myslím, že už to máme.“ Ben se napřímí a s rukama nad hlavou jim všem krátce zatleská. „Dobrá práce, lidi. Kon číme.“ Je to laciné, jemu to však projde. Od rozcuchaných tmavých vlasů po seprané červené conversky působí dojmem, že je prostě super. Vypadá, že porušuje neviditelné společen ské bariéry a ve světě se dokonale orientuje. Usnadňuje mu to i fakt, že má smyslný obličej s výraznými lícními kostmi, přirozeně našpulené rty a díky svému silnému obočí vypadá podle nálady buď jako Groucho Marx, nebo jako lord Byron. Isolte neunikne, že kadeřnice Ruby se při sklízení kartáčů a sprejů začervená. Ventilátor i silná světla už jsou vypnutá. Modelka si mne oči a natahuje se pro ručník. Studio už je téměř prázdné a bez hudby působí zšeřele a smutně. Julio si sbalil kufřík s líči dly a zmizel, Ruby si bere věci v zadní místnosti. Modelka schovává kostnatá ramena do starého tvídového svrchníku a zapaluje si cigaretu. Po kontrole diáře všem zamává na roz loučenou. Ben křičí na asistenta: „Odnes mi foťáky do auta, ano? A hlídej je, dokud tam nedorazím.“ „Nezajdeme na skleničku?“ obrací se s úsměvem na Isolte. „Ty by sis pochopitelně dala pomerančový džus.“ Ušklíbne se na něj. „Nemůžu.“ „Škoda.“ Náhle je těsně u ní a ona na stehně cítí jeho ru ku, jak jí prsty přejede po silonkách. Ústa má u jejího ucha, cítí žhavý dech a tlumená slova. Uvnitř začíná hořet touhou, zrychluje se jí dech. Polkne. Na chvilku se k němu nakloní a pak prohlásí: „Ani náhodou, zvrhlíku,“ a vyklouzne mu z objetí. „Nesmíš se mi divit, že jsem to zkusil,“ zazubí se na ni. „Celý den se nemůžu dočkat, až se tě dotknu.“ 14
„To jsem nepoznala… Tak jako tak už musím jít.“ Isolte ho odstrčí, ale nedokáže se ubránit úsměvu. „Už jsem ti to přece říkala. Jedu za Violou.“ Pak se rozmyslí, přiblíží se k němu a políbí ho. Taky už po tom touží celý den, ale nechce, aby o tom věděl. Vždycky jí při padalo bezpečnější být tou, která se ve vztahu drží zpátky, která tolik nemiluje. Jeho rty jsou měkké a trochu suché, zuby narazí na zuby. Zhluboka vdechne, cítí pot i lehký závan oceli a plastu z jeho prstů. Přejde na druhou stranu místnosti, upraví si oble čení a podívá se do zrcadla, jako by hledala stopy po polibku. „Ženské,“ utrousí Ben. Zavrtí hlavou a zamyšleně si oli zuje ret. „To jste všechny takhle bláznivé?“ ptá se a obléká si koženou bundu. „To ty jsi odborník,“ škádlí ho Isolte. „Ty to musíš vědět.“ Chytí ji kolem pasu a přitáhne ji k sobě. „Ty si o mně mys líš jen to nejhorší, co, ty pochybovačná Dorotko.“ Zápasí s ním a se smíchem mu uteče. „Tak už mi neříkej.“ „Cože?“ povytáhne obočí. „Pochybovačná?“ „Ne, Dorotko, ty troubo jeden,“ směje se a vrtí hlavou. „Tak už mě pusť.“ Přehodí si kabelku přes rameno. „Musím teď někam jít. Někoho navštívit.“ Taxi na ni už čeká dole. „Znamená to, že se u mě večer stavíš?“ volá ještě za ní. Isolte změkne: „Ano. Uvidíme se později.“ Projde kolem výtahu a vyrazí po schodech, její kroky duní po betonu. „Pozdravuj ode mě Violu!“ jeho hlas k ní dolehne v dutém prostoru schodiště. Taxíky jsou Isoltinou zálibou, kterou si neumí odpustit. Obvykle si je může dát do nákladů, ale i když to není možné, stejně je ochotná platit hříšné peníze za to, aby se nemusela mačkat v metru nebo cpát ve špičce do autobusu. Pohodlně se usadí a sleduje ztemnělé ulice. Doprava se netrpělivě vleče. Londýn je plný lidí, kteří jedou z práce nebo za večerní zábavou. Pospíchající pracující se vrhají do ulic 15
a cpou se mezi turisty, kteří se hromadí na rozích a dívají se vzhůru nebo do fotoaparátů. Přestalo pršet, ale louže jsou plné oleje a od mokrých chodníků se odráží světla. Řidič se hrbí nad volantem. Na zpětném zrcátku se houpají ozdoby: jednoduchý kříž, fotka tmavookého dítěte, plastový Mickey Mouse. Někdy řidič očima zabloudí k zrcátku a dívá se na ni. Isolte si přitiskne kabát k tělu a dívá se z okna. Rádio chrčí a praská. Ozve se troubení a někdo rozzlobeně křičí. Mezi auty se proplétá opilec. Ruce má před sebou, jako by byl nevidomý. Cyklista musí prudce zabočit, aby se mu vyhnul. Pak se roz zlobeně otočí, v tváři rozzuřený výraz. Když vidí, jak se opilec potácí kolem jejich auta, Isolte se tiskne do sedadla. Musí se mu však podívat do tváře: všimne si, jak se jeho tupý pohled přesune na ni a pak pryč. Má otupělé rysy bezdomovce. Koutkem oka zahlédne náhlý prudký pohyb, pak zaslechne dopad kostnatých prstů na sklo. Muž praštil pěstí do okna. Isolte nadskočí a kousne se do rtu. Řidič se otočí a zakleje. Pak přeřadí a odjede. Isolte si ke rtu dá opatrně prst, v puse cítí krev. Ztracený výraz opilce jí uvízl v hlavě, ten zírající obličej jako by před stavoval rozmazanou karikaturu sebe sama. Nepije. Nikdy nepocítila touhu utopit se v podobném nevědomí. Její paměť nemá žádná okna. Líbí se jí, že má všechno pod kontrolou, když ostatní ztrácí zábrany a přestávají si dávat pozor na jazyk. Už byla na večírcích, kde se jí lidé, které sotva znala, svěřovali s důvěrnými tajemstvími, šeptem jí sdělovali, co mají rádi v sexu, přiznávali se k nevěře. Podobná zranitelnost ji děsí. Jak může být někdo ochotný si něco takového dobro volně způsobovat? „Dnes hodně spí,“ varuje sestra Isolte. Potřese hlavou a poky ne k rohovému lůžku, kde leží malá hromádka. Spící postava. Má tak úzký tvar, že spíše připomíná brázdu od pluhu. 16