Kapitola 1
SOUČASNOST, NEW ORLEANS „VÍŠ, DRÁPE, zabít daimóna bez pořádného boje, to je jako sex bez předehry. Naprostá ztráta času a výsledek je na… neuspokojivý.“ Dráp, který u rohového stolku v Café Du Monde čekal, až se vrátí servírka s cikorkovou kávou a beignety, jen za mručel. V levé ruce držel starou saskou minci a převracel ji mezi prsty, zatímco se díval ven na ztemnělou ulici a sledo val, jak kolem proudí místní i turisté. Své pocity pohřbil před patnácti staletími a nyní už si dopřával pouze tři potěšení: lehké ženy, horkou cikorkovou kávu a telefonáty s Wulfem. Přesně v tomto pořadí. Pravda, v zájmu spravedlnosti bylo třeba přiznat, že tu a tam pro něj Wulfovo přátelství znamenalo trochu víc než šálek kávy. Toho večera to však neplatilo. Probudil se hned po sou mraku se strašnou chutí na kafe, a přestože nesmrtelní by teoreticky neměli podléhat závislostem, Dráp by si na to rozhodně nevsadil. Doma se zdržel jen tak dlouho, aby na sebe hodil kalho ty a koženou bundu, a vyrazil ven, aby odsloužil povinnou bohoslužbu bohyni kávě. 10
objetí noci
Studená neworleanská noc ho překvapila svým klidem. Turistů bylo na ulici jen pomálu, což se takhle blízko Mardi Grasu nestávalo. Tak či onak, pro daimóny v New Orleans nastala hlavní sezona. Upíři s oblibou pronásledovali a lovili turisty, je jichž přítomnost pro ně představovala lákavou hostinu. V tu chvíli byl však Dráp rád, že se nic neděje. Mohl si díky tomu vyslechnout Wulfovy stesky a ukojit svou neod kladnou potřebu. „Mluvíš jako pravý Viking,“ řekl Dráp do sluchátka. „Víš, co bys potřeboval? Pěknou hodovní síň plnou povol ných ženských a chlapů odhodlaných vybojovat si své místo ve Valhalle.“ „To mi povídej,“ přitakal Wulf. „Stýská se mi po těch starých časech, kdy daimóni byli skuteční válečníci. Ti, co jsem potkal dneska, neměli o řádném boji ani ponětí. Přístup ‚bouchačka to vyřeší‘ mě vážně štve.“ „Zase tě střelili?“ „Čtyřikrát. Přísahám, rád bych tu měl daimóna, jako byl Desiderius. Dali bychom jeden druhému pořádně do těla.“ „S přáními raději opatrně. Mohla by se vyplnit.“ „Jo, já vím. Ale sakra, aspoň jednou kdyby místo utíkání bo jovali tak jako jejich předkové. Stýská se mi po starých časech.“ Dráp si na očích posunul své raybany a sledoval skupinu žen, jež právě procházela kolem okna kavárny. Pokud šlo o něj, dával přednost výzvám tohoto typu… Se sevřenými rty si jazykem přejel po levém vlčím špi čáku a pozoroval přitom krásnou plavovlásku v modrém kabátě. Kráčela tak pomalu a svůdně, že si i patnáct set let starý muž připadal jako kluk. Vážně by si dal říct. Zatracený Mardi Gras. Nebýt hlavní sezona, nechal by planého tlachání s Wul fem a vyrazil by za ní, aby uspokojil svou nejsilnější potřebu. 11
S h e r r i ly n K e n y o n o vá
Povinnost. Odporné slovo. S povzdechem obrátil svou pozornost zpátky k rozhovo ru. „Něco ti povím, jestli mi něco chybí, tak jsou to talpiny.“ „A to je co?“ Dráp vrhl toužebný pohled na ženy, které mizely z jeho zorného pole. „No jasně, ty byly dřív, než jsi přišel. Tehdy, v té lepší části Temných věků, jsme mívali klan žen, který ne měl na práci nic jiného než starat se o naše tělesné potřeby.“ Dráp slastně přivřel oči, když si vzpomněl, jakou rozkoš dokázaly poskytnout jemu i jeho bratřím ve zbrani. „Chlape, byly úžasné. Věděly, co jsme zač, a do postele s námi šly s nadšením. Sakra, panoši je dokonce cvičili v tom, jak nás nejlépe potěšit.“ „Co se s nimi stalo?“ „Asi tak sto let předtím, než ses narodil, se jeden z noč ních lovců do své talpiny zamiloval. Naneštěstí pro nás ostatní neprošla Artemidinou zkouškou. Artemis se tehdy pořádně naštvala. Talpiny zapudila a zavedla to úžasné pra vidlo, že s každou smíš spát jen jednou. Aby toho nebylo málo, přišel Acheron s nařízením ‚co je v domě, není pro mě‘ a zakázal nám spát s panoškami. Řeknu ti, dokud sis v Anglii sedmého století nesháněl slušnou známost na jednu noc, nevíš, co je život.“ Ze sluchátka se ozvalo Wulfovo odfrknutí. „Tenhle pro blém jsem nikdy neměl.“ „Jo, já vím. Závidím ti to. Zatímco my ostatní musíme své milenky opustit dřív, než zjistí, kdo jsme, ty si můžeš odejít, kdy chceš.“ „Věř mi, Drápe, není to tak úžasné, jak to na první pohled vypadá. Ty žiješ sám, protože sis to vybral. Dovedeš si před stavit, jak je frustrující, když si na tebe nikdo nevzpomene už pět minut potom, co odejdeš?“ Wulf si dlouze, vyčerpaně povzdychl. „Christopherova matka tady byla třikrát jen za minulý týden, aby se seznámila s člověkem, pro kterého její 12
objetí noci
syn pracuje. Znám ji jak dlouho? Třicet let? Pamatuješ, jak na mě před šestnácti lety zavolala policii, protože si myslela, že jsem se vloupal do vlastního domu?“ Dráp se zašklebil, když uslyšel bolest ve Wulfově hlase. Připomněla mu, proč on sám dávno odmítl cítit cokoliv kro mě tělesné rozkoše. Emoce nebyly k ničemu, bez nich se mu žilo líp. „To mě mrzí, bráško,“ řekl Wulfovi. „Ale aspoň máš nás a svého panoše, který si tě pamatuje.“ „Jo, já vím. Díky bohům za moderní techniku, jinak bych se zbláznil.“ Dráp se na své skládací židličce zavrtěl. „Ne že bych chtěl změnit téma, ale už víš, koho Artemis poslala do New Orleans místo Kyriana?“ „Slyšel jsem, že je to Valerius,“ pronesl Wulf. „Co to Artemis napadlo?“ dodal nevěřícně. „To netuším.“ „Ví to už Kyrian?“ „Že vnuk muže, který ho ukřižoval a zničil mu rodinu, teď bydlí kousek od jeho domu, hned ve vedlejší ulici? Řekli jsme si s Acheronem, že si to raději necháme pro sebe. Bo hužel to dřív nebo později stejně zjistí, zvlášť když Valerius vypadá, jako by dědovi z oka vypadl.“ „No páni. Pokud se potkají, Kyrian ho zabije, a že je teď člověk, na tom nic nezmění. A to rozhodně není věc, kterou bychom v téhle roční době měli řešit.“ „To mi povídej.“ „Takže kdo letos dostal službu na Mardi Gras?“ zeptal se Wulf. Při pomyšlení na řeckořímského otroka, který byl do časně přesunut do města, aby pomohl zvládnout nápor daimónů, k němuž každoročně docházelo, upustil Dráp minci, co svíral v ruce. O Zarekovi se vědělo, že je piják a vyhledává lidskou krev. Ve svých světlejších okamžicích 13
S h e r r i ly n K e n y o n o vá
byl labilní, v těch nejhorších psychotický. Nikdo mu ne důvěřoval. Dráp měl zkrátka jako obvykle „kliku“, zvlášť když dou fal v návštěvu nějaké noční lovkyně. Její přítomnost by mu nejspíš odčerpávala síly, rozhodně by však dal přednost krásné ženě před Zarekem a jeho psychózou. Ostatně pro to, co zamýšlel, by on ani jeho případná nová přítelkyně zvláštní schopnosti lovců nepotřebovali… „Posílají sem Zareka.“ Wulf zaklel. „Myslel jsem, že ho Acheron nikdy nepustí z Aljašky.“ „Jo, já vím. Ale přišel příkaz od samotné Artemis. Chce ho tady. Vypadá to, že se sem tenhle týden sjedou šílenci z celého světa. Ale počkat – vždyť on je vlastně Mardi Gras, he?“ Wulf se opět rozesmál. Konečně servírka přinesla jeho kávu a malý talířek se třemi beignety posypanými tlustou vrstvou moučkového cukru. Dráp spokojeně vzdychl. „Přinesli kafe?“ zeptal se Wulf. „No jasně.“ Dráp přivoněl ke kávě, šálek odložil stranou a sáhl po beignetu. Sotva se nadýchaného pečiva dotkl, jeho pozor nost upoutalo cosi na pěší zóně, na pravé straně Jackson Square. „Ale ne!“ „Co je?“ „Blonďáci na obzoru.“ „Ty máš co říkat s tím svým hárem.“ „Trhni si, Vikingu.“ Dráp, notně podrážděný tak nevhodným načasováním, sledoval čtyři daimóny slídící v temnotě noci. Vysoké, zla tovlasé daimóny obdařené božskou krásou vlastní jejich ra se. Vykračovali si jako nadutí pávi a vybírali si mezi turisty svou oběť, opilí vlastní mocí. 14
objetí noci
Daimóni byli zbabělci. Dokázali se nočním lovcům po stavit a bojovat s nimi jen ve skupině, a to ještě v případě krajní nouze. Jelikož byli mnohem silnější než lidé, nebáli se je pronásledovat zcela nepokrytě, jakmile se však objevil noční lovec, prchali do bezpečí. V dávných časech to bývalo jiné. Ve srovnání se svý mi předky začali být současní daimóni mnohem opatrnější. Nebyli tak dobře vycvičení a vynalézaví, zato drzosti měli vrchovatě. Dráp přimhouřil oči. „Víš, kdybych byl člověk s negativ ním přístupem k životu, byl bych teď vážně naštvaný.“ „Zníš naštvaně.“ „Ne, tohle není naštvání. To je jen mírná podrážděnost. Na rozdíl od tebe ty chlápky vidím.“ Dráp potlačil svůj keltský přízvuk, aby sehrál smyšlenou konverzaci mezi dai móny. Hlas posadil nepřirozeně vysoko a zakňoural: „Ty, Georgi, mám pocit, že čichám nočního lovce.“ „Ale Berte, nebuď labuť,“ pokračoval hlasem o dvě oktá vy nižším. „Tady žádný noční lovec není.“ Dráp se vrátil k původnímu falzetu. „Já ti nevím…“ „Počkej,“ změnil Dráp znova hlas. „Cítím nějakého tu ristu. Turistu s velkou… silnou duší.“ „Mohl bys toho nechat?“ „Co já? Kaňky ať toho nechají.“ Dráp použil termín, kterým noční lovci výsměšně označovali daimóny. Od volával se na podivnou tmavou skvrnu, která se jim vy tvořila na hrudi ve chvíli, když se z běžného Apollity stal vrah lidí. „Chtěl jsem jen kafe a jeden malý beignet. Je to tak moc?“ Dráp se toužebně zahleděl na horký šálek a přemítal, co má dostat přednost. „Kafe… daimóni… kafe… daimóni.“ „Myslím, že v tomto případě bys měl raději dát přednost daimónům.“ „Jasně, ale tohle je cikorkové kafe.“ 15
S h e r r i ly n K e n y o n o vá
Wulf mlaskl. „Drápovi se asi stýská po pořádném kartáči od Acherona za to, že popíjel kafe, místo aby chránil lidi.“ „Já vím.“ Dráp si znechuceně povzdychl. „Tak jo, jdu s nimi zatočit. Zatím.“ Dráp vstal, strčil mobil do kapsy své motorkářské bundy, zatáhl zip a toužebně se zahleděl na beignety. Za tohle mu daimóni zaplatí. Dopřál si jeden rychlý hlt, kterým si opařil jazyk, pro pletl se mezi stolky a vyrazil za upíry, kteří se právě vydali k muzeu Presbytere. Dráp, smysly lovce v plné pohotovosti, mířil na opačnou stranu náměstí. Nadběhne jim a postará se, aby zaplatili za všechny ty ukradené duše. A za jeho nesnědené beignety.
16
Kapitola 2
BYLA TO JEDNA z těch nocí. Nocí, kdy si Sunshine Run ningwolfová říkala, proč vůbec chodila ven. „Kolikrát se může člověk ztratit ve městě, kde prožil celý život?“ Zdálo se, že nesčetněkrát. Jistě, dost by pomohlo, kdyby se soustředila. Její mysl umělkyně však zřídkakdy dokázala setrvat v přítomnosti a podobala se splašené bleše – skákala z jed noho tématu na druhé a pak zase zpátky, ustavičně bloudila a zaobírala se novými nápady a technikami, proměnlivostí světa kolem a způsoby, jak ji nejlépe zachytit. Viděla krásu všude, v každé maličkosti, a její práce spo čívala v tom, že tu nádheru ukazovala druhým lidem. Ta pěkná budova, kterou právě stavěli dvě, tři, mož ná čtyři ulice odtud, ji zaujala natolik, že začala pře mýšlet o nových vzorech keramiky, zatímco dál kráče la Francouzskou čtvrtí ke své oblíbené kavárně na St. Anne. Ne snad, že by něco tak odporného, jako je káva, sama pi la. Stěny retro-beatnické kavárny Flek od kafe však sloužily jako výstavní plocha a její přátelé si v konzumaci hektolitrů dehtovité tekutiny zjevně libovali. Dneska se tam měla představit ona a Trina…. Její mysl zalétla zpátky k té budově. 17
S h e r r i ly n K e n y o n o vá
Vytáhla skicák, udělala si pár dalších poznámek a zahnu la doprava do úzké uličky. Udělala dva kroky a narazila na zeď. Že to není zeď, si uvědomila hned vzápětí, když se kolem ní ovinuly dvě paže, které ji zachytily, aby neupadla. Vzhlédla a strnula. Aj, caramba! Hleděla do tváře tak úchvatné, že by její krásu nedokázal věrně zachytit ani dávný řecký sochař. Jeho vlasy barvy zralého obilí jako by ve tmě zářily a ty bezchybné rysy… Dokonalé. Jednoduše dokonalé. Naprosto symetrické. Páni. Bez přemýšlení vztáhla ruku, uchopila ho za bradu a na točila mu hlavu tak, aby ji viděla z různých úhlů. Ne, nešálil ji zrak. Ta tvář byla ztělesněním dokonalosti, ať se na ni dívala z jakéhokoliv úhlu. No ano. Zcela bezchybná. Musela si ho nakreslit – snad uhel? Ne, olej. Olej bude lepší. Pastel! „Jsi v pořádku?“ zeptal se. „Jistě,“ odpověděla. „Omlouvám se. Neviděla jsem vás. Víte, že vaše tvář je ztělesněním harmonie?“ Usmál se, rty stisknuté, a pohladil ji po ramenech za halených červeným pláštěm. „Ano, vím. A víš ty, Červená Karkulko, že v temné noci číhá velký zlý vlk?“ Co to mělo znamenat? Ona mluvila o umění a on… Myšlenka kamsi vyvanula ve chvíli, kdy zjistila, že muž není sám. Byli tam čtyři další muži a jedna žena, všichni krásní k zbláznění. A všichni na ni dychtivě hleděli, jako by byla chutné sousto. A kruci. V hrdle jí rázem vyschlo. 18
objetí noci
Sunshine o krok couvla a všechny smysly v těle jí říkaly, aby utekla. Obstoupili ji ze všech stran a sevřeli mezi sebou. „Ale, ale, Červená Karkulko,“ pokračoval ten první. „Nechceš odejít tak brzy, že ne?“ „Ehm, ano,“ řekla a chystala se k boji. Nevěděli, s kým mají tu čest. Holka, která chodívala s drsnými motorkáři, uměla uštědřit tvrdý kopanec, když to bylo třeba. „Mám pocit, že nastal ten pravý čas.“ Sáhl po ní. Vtom odněkud přilétla jakási kulatá věc, prosvištěla jí ko lem tváře a řízla muže do natažené paže. Zaklel a přitiskl si kr vácející končetinu k hrudi. Předmět se pak odrazil od stěny jako Xenin čakram a odlétl do ústí uličky, kde jej chytil nějaký stín. Sunshine rozeznala obrys mužské postavy. Neznámý, celý v černém, stál v bojovém postoji, mírně rozkročený, zatímco jeho zbraň se v matném světle zlověstně leskla. Do tváře mu neviděla, pohled na jeho olbřímí, ustavičně se přelévající auru jí však vyrazil dech. Ten nový neznámý byl nebezpečný. Opravdu nebezpečný. Smrtící stín připravený udeřit. Stál tam, prohlížel si ty, kteří ji před chvílí napadli, a v le vé ruce přitom nonšalantně, leč výhrůžně držel svou zbraň. Pak vypukl naprostý chaos, neboť muži kolem ní se naráz vrhli na příchozího… Dráp prstem stiskl západku na sradu a složil jeho tři čepe le do jediné, mající tvar dýky. Chtěl se dostat k té ženě, ale daimóni na něj zaútočili v šiku. Za normálních okolností by si s nimi hravě poradil, ale kodex nočních lovců mu zakazo val odhalit své schopnosti nezasvěcenému člověku. Sakra. Napadlo ho, že vyvolá mlhu, která by je skryla, boj s dai móny by však byl mnohem obtížnější. 19