KAPITOLA 1
Černý otrok Nehsi se v šumícím rákosí opíral do bidla a odstrkoval papyrusový člun s vysokým zobákem. Jeho tělo, oděné jen zářivě žlutou bederní rouškou, se lesklo ve slunci jako temné kameny v peřejích Nilu a vyzařovalo sílu. U jeho nohou ležela Hatšepsut, jednu ruku nořila do vody a dotýkala se lotosových květů ležících na tyrkysové hladině. Tu a tam pozvedla zářivé rostliny a ty pak s plesknutím sklouzly zpátky do vody. Před ní klečela služka, stejně jako princezna téměř dítě, s pučícími ňadry a nahá až na modročervenou čelenku ve vlasech. Vějířem z pštrosích per se snažila ochránit panovnici před slunečními paprsky. „Chvalme Amona-Re,“ prohlásila Hatšepsut a zkřížila ruce za hlavou. „Slavme tento den jako svátek Opeta. Natři mi na nos balzám a libou vůni a kolem krku mi dej věnce z lotosu a květů rajských jablíček.“ Malá služka se usmála, odložila hebká pštrosí pera a otevřela kazetu z černého ebenového dřeva zdobenou zlatem, kterou měla princezna vždycky při sobě. Hatšepsut byla ješitná jako všechny dívky jejího věku, a přece se od nich lišila: jako dcera faraona Thutmose mohla své ješitnosti plně vyhovět. Mohla si nechat zarámovat oči voňavou pastou z černé břidlice, protáhnout dlouhé vodorovné čáry přes koutky očí a rozjasnit tvář miniem, což působilo téměř frivolně, protože to napodobovalo vzezření boha Usira. Z pobřežní houštiny rozčileně vzlétly divoké husy, které se ve vzduchu srovnaly do klínového hejna a zamířily směrem k zápa5