I Cítil někde blízko srdce bodnutí, jako by mu mezi žebry projel chladný, špičatý nůž, a na okamžik si pomyslel, že ztratí vědomí. Prašná cesta mu před očima mizela a rozplývala se v neproniknutelném mračnu. Zapotácel se a upadl, loktem levé ruky si ještě chránil obličej. Se supěním se převalil na bok, vyplivl rudohnědý písek, který se mu dostal do pusy, a jako šílený trhal za řemínek své bojové přilby. Pak ji odhodil daleko od sebe. Vrávoravě se znovu postavil na nohy. Nějaký hlas ho nabádal: „Diomedonte, musíš běžet, nesmíš to teK vzdát! Utíkej, Diomedonte, utíkej!“ Válečník strhl z těla kožené nárameníky, rychle se vyprostil z prsního pancíře a s pocitem vysvobození protáhl nahý trup. Mechanicky, jako samy od sebe, se nohy rozběhly, nejprve těžce a s obtížemi dusaly, pak Diomedón náhle utíkal a přeskakoval sukovité kořeny olivových stromů, které mu křížily cestu. Jeho pravá noha krvácela. Běžel snad už čtyři hodiny, štval se a klopýtal, do tváře mu pálilo nemilosrdné, teK už zapadající, podzimní slunce, čtyři hodiny, v nichž mu ve spáncích bušilo jen jediné slovo: vítězství, vítězství, vítězství! TeK se však úzká, neschůdná stezka vymanila z houštin stříbrných olivovníků a vedla přes špičaté úlomky krasových hornin, které bolestivě tlačily přes podrážky běžeckých sandálů. A náhle se před Diomedontem otevřel pohled, jenž mu dal zapomenout na všechny útrapy. U nohou mu ležely Athény a nad městem trůnila Akropolis. 5
Vítězství! Diomedón to chtěl vykřiknout, avšak z vyprahlého hrdla nevypravil ani tón, v plicích mu vřelo, ve spáncích bušilo, jako by chtěly puknout. Vítězství! Miltiadés, vítězný vojevůdce, přikázal jemu, Diomedontovi z fýly Leontis, nejrychlejšímu běžci Attiky: „Běž tak rychle, jak jen tě nohy ponesou, a oznam archontům: Zvítězili jsme!“ Osm až devět hodin potřebovali athénští hoplíté na cestu z bažin u Marathónu až na agoru. Diomedón byl na cestě přesně čtyři hodiny a už měl svůj cíl před očima, avšak poslední kousek cesty se zdál nekonečný. S lehkýma nohama vystartoval u bažin, teK nohy těžkopádně dupaly po dlažbě hlavního města. Každý krok ho bolel ve slabinách a vyhublé tváře cukaly v taktu běhu. Diomedón si nevšímal lidí, kteří za ním běželi v celém hroznu a vzrušeně se dohadovali, jakou zprávu asi běžec přináší. Žádný z Athéňanů, kteří vybíhali z postranních uliček a připojovali se k poslovi běžícímu jako ve snách, se doopravdy neodvážil doufat ve vítězství. Jak by malé attické vojsko podporované jen několika stovkami Platajských z Boiótie mohlo porazit mnohasettisícovou falangu Peršanů? Dáreios, perský král, požadoval od Athéňanů na znamení dobrovolného podrobení dva džbány se zemí a vodou. A oni Achaimenovcovy posly shodili do studny. TeK se barbaři krutě pomstili. U oltáře dvanácti bohů, kde žebráci a chudáci jako obvykle prosili spoluobčany o milosrdné dary, zabočil běžec, na pokraji úplného vyčerpání, k agoře, athénskému náměstí a největšímu tržišti hlavního města. Jako přes hustý závoj Diomedón zaznamenal bronzový pomník Tyranobijců, búleutérion ze zářivého parského mramoru, kde se senát pouštěl do lítých řečnických bojů, a héliaiu, lidový soud, kde tisíce spravedlivých soudilo jednoho nespravedlivého. Diomedontovy kroky se zpomalovaly a byly stále těžší, avšak s jistotou náměsíčníka se potácel tam, kde stála stoá a dům archontů. Hlučení Athéňanů, žen, starců a dětí provázejících ho na cestě, přerůstalo ve vzrušený křik, který přivolával archonty na vstupní schodiště vedoucí k hale. Diomedón zvedl hlavu, teprve nyní si zřejmě všiml davu lidí 6
kolem sebe, a napřímil vysílené tělo, jako kdyby chtěl před nejvyššího úředníka státu předstoupit v důstojném postoji. Archont oděný do bílé řízy blahosklonně pozvedl paže na pozdrav. Diomedón se zastavil – a zapotácel se. Pokřik Athénských rázem utichl. Všechny oči se upíraly na vrávorajícího, vysíleného běžce, jenž se křečovitě snažil upřít unavené oči na archonta. Ten postoupil o krok vpřed a vztáhl k poslovi obě ruce. Diomedón se pokusil je zachytit, avšak v tom okamžiku mu selhaly nohy a podlomila se kolena. Strach, že nakonec svůj úkol nesplní, v něm uvolnil poslední zbytky sil a v pádu ze sebe vyrazil výkřik: „Neníkékamen! – Zvítězili jsme!“ Vítězství! Athéňané strnuli, jako kdyby je zasáhl Diův blesk, a dívali se na zhrouceného běžce. Nečekaná, nepochopitelná zpráva je ochromila. „Zvítězili jsme!“ ozvalo se odněkud tiché, váhavé zvolání. Pak ještě jedno: „Zvítězili jsme!“ A náhle zaznělo ze stovek hrdel: „Zvítězili jsme! Peršané jsou poraženi!“ Jako v opojení se Athéňané vrhli na běžce a tahali ho za ruce a nohy. Několika mužům se podařilo Diomedonta zvednout a nesli ho nad hlavami. TeK to všichni viděli: zvěstovatel zprávy o vítězství byl mrtvý. Hlava a paže mu bezvládně visely. Muži si beze slova razili cestu k pomníku Tyranobijců. Byl považován za symbol svobody a představoval tyrana Hipparcha, jehož probodli dýkami dva Athéňané. Nosiči opatrně položili mrtvého běžce na mramorový podstavec pomníku. Ženy a dívky se postavily do řady a jedna po druhé přistupovala a políbila mrtvého posla vítězství. Nad nížinou Marathónu se snášel soumrak. Cvrkání milionů cikád bušilo do hlav řeckých vojáků. Miltiadés, athénský vítěz, nechal na bojišti kapitána Aristeida a jeho vojáky. Měli hlídat kořist a zajatce a sebrat zabité Řeky. On spolu s ostatními vojevůdci táhl směrem na Athény, protože po porážce Peršanů očekával útok achaimenovské flotily na hlavní město. Uprostřed vojenského tábora zbudovaného z vozů a plotů plápolal oheň. Hoplíté v těžkých zbrojích leželi na zemi, žvýkali vrbové větvičky a kůru plivali do plamenů, až to syčelo. Jiní nosili 7
vodu v helmách z blízké řeky a podávali ji ostatním, aby se také napili. „Tamhle, podívejte!“ zvolal Aristeidés a ukázal na moře. Před kouřící siluetou ostrova Euboia se směrem k jihu táhly tmavé stíny – perské lodě. „Obeplují mys Súnion a s prvními červánky zaútočí od jihu na Athény. Ó pópoi – hrůza!“ „Ó pópoi!“ opakoval nosič pochodní Kalliás. Se svým dlouhým černým vousem mohl být považován za perského válečného zajatce. Přitom byl Kalliás po Hierofantovi nejvyšším kněžským úředníkem v eleusínské svatyni určené pro mystéria. „Ukořistili jsme sedm lodí, ale co to znamená vzhledem k těm mnoha stům, v nichž se Peršané stále ještě ukrývají. Kdyby se nám alespoň podařilo polapit jednoho z jejich vojevůdců!“ „Oba bojovali obklopení tlupou maskovaných štítonošů a děs vzbuzujících lukostřelců. Ani Zeus, metač blesků, by nedostal toho Achaimenovce!“ Aristeidés znechuceně mávl rukou. Kalliás pohlédl k obzoru, kde se ostrov utápěl v temnotě: „Sedm dní vzdorovala Eretria obléhání. A dnes? Dnes je z hlavního města ostrova obrovská, kouřící hromada trosek. Kéž Diova dcera Athéna mužného vzhledu ochraňuje naše krásné hlavní město!“ „Athéna nedopustí, aby se její zlatem se skvoucí svatyně proměnily v sutiny a popel,“ odpověděl Aristeidés. „NeboY kdyby Athéna nedržela ochrannou ruku nad našimi hoplíty, nikdy bychom nevyšli jako vítězové. Naše těžkopádné formace a zranitelná křídla by se stala snadnou kořistí hbité barbarské jízdy. Ale při našem útoku byli Artafernovi koně na lodích…“ Stále ještě se nad marathónskou nížinou ozýval křik raněných. Aristeidovi vojáci vyzbrojení pochodněmi procházeli nočním údolím a pořád nalézali zraněné ze svých oddílů. Kalliás vytáhl z ohně sukovitou hořící větev a hledal si cestu na severovýchod k bažinám, do nichž hnali poražené Peršany. Překračoval mrtvé barbary, kteří i v posledních chvílích života pevně svírali zbraně. Mnozí k němu vzhlédli a usmáli se – ten pohled vzbuzoval hrůzu. Necelých pět stadií od tábora zakopl Kalliás o klenutý perský luk umělecky vykládaný třpytivou perletí. Když se sehnul, aby ho 8
zvedl, všiml si, že ho drží ruka potřísněná zaschlou krví. Kalliás se zastavil, položil nohu na válečníkovo předloktí a snažil se mu luk vytrhnout, muž však zařval jako lev zraněný na lovu, obrátil se, pokusil se vstát a nakonec padl před nosičem pochodní na kolena. Pokud bylo možné z jeho gest něco vyčíst, tak prosil o milost. Kalliás sáhl po meči. Barbar si ve smrtelném strachu cosi strhl z krku a podal to eleusínskému knězi, přičemž pokorně pokyvoval hlavou. Kalliás si dárek prohlédl ve svitu pochodně: byl to řetízek sestavený z bezpočetných tenkých zlatých plíšků. Spokojeně schoval šperk v záhybu roucha. Peršan, stále ještě na kolenou, se křečovitě pokoušel o úsměv, zmateně mával rukama a ukazoval směrem k bažině, jako by tam Řekovi mohl ukázat obrovské množství takových cenností. Kalliás se zarazil. Zlato a bohatství Achaimenovců byly proslavené a barbarští vojevůdci na svých mnohaletých kořistnických výpravách toho s sebou jistě vlekli dost, avšak zdálo se mu nepravděpodobné, že by to schovali právě tady, v marathónském zálivu. Kalliova zvědavost byla větší než pochybnosti a obavy ze záludné léčky, do níž by ho barbar mohl vlákat. Řečtí vojáci byli na doslech. Kněz tedy vytáhl svůj meč a následoval Peršana, přitom pochodní osvětloval každý keř a každý násep hlíny. Před dvěma osamoceně stojícími cypřiši se barbar náhle zastavil, začal hrabat v zemi a naznačoval, že tady je to místo. Nosič pochodně zarazil meč do rozryté země a narazil na odpor. „Vyhrabat!“ křikl na nepřátelského vojáka. Peršan holýma rukama odhazoval suchou zemi. Kalliás podržel pochodeň blíž a barbar vytáhl z úkrytu lesklou nádobu s uchem. Rozzářeně ji ukazoval Řekovi, jako by chtěl říci: No, sliboval jsem ti příliš? Kalliás chtivě sáhl po drahocenném kousku, potěžkával ho v levé ruce a posunky přikázal barbarovi, aby hrabal dál. Objevila se ještě váza s pokličkou, dva náramky a několik mělkých misek. Řek se podezíravě rozhlédl, zvedl pochodeň a posvítil na blízké okolí, zda ho skutečně nikdo nepozoruje. Ohlušujícím cvrkotem cikád pronikaly jednotlivé výkřiky řeckých vojáků, kteří našli na bojišti raněného a požadovali pomoc. 9
Kalliás zarazil pochodeň do země. Zezadu přikročil k Peršanovi, oběma rukama uchopil svůj meč a zabodl ho nepříteli do zad. Ten ze sebe vydal chroptivý, klokotavý zvuk a pomalu klesl do jámy. Jakmile Řek vytáhl zbraň z těla, vyvalila se z rány krev a zaplavila zlaté nádobí, které pod sebou barbar pohřbil. Kněz, aby z meče otřel krev, zapíchl ho do země. Když vzhlédl, stála před ním křehká dívka. Krátký péplos bez rukávů visel mokrý a roztrhaný na voskově žlutém těle. Na něm se rýsovala špičatá, ještě dětská ňadra. Plavé vlasy jí v praméncích padaly do úzkého obličeje. Nohy nahé až po stehna prosvítaly tmou. To krásné dítě drželo v ruce Peršanův perletí zdobený luk a upíralo na něj velké oči. Kalliás si předloktím otřel čelo. Zjevila se mu snad Artemis, lovkyně s lukem, smrtonosná Apollónova sestra? Při Diovi, tohle není sen, před ním se, jako kdyby vyrostla ze země, objevila živá dívka krásná jako mladá bohyně. Kněze zamrazilo při pomyšlení, že ho mohla sledovat při zákeřné vraždě, a vstal. „Odkud jsi?“ zeptal se Řek svým jazykem, protože byl přesvědčený, že dívka je Řekyně. Ukázala lukem k pláži. Mlčela. „Viděla jsi něco?“ zeptal se Kalliás netrpělivě. Krásné dítě jen pokrčilo rameny. „Chci vědět, jestli jsi něco viděla!“ zvolal Kalliás už výhrůžně a přistoupil těsně k neznámé. Prudce zavrtěla hlavou. „Jmenuji se Dafné,“ promluvila nečekaně, „pocházím z ostrova Lesbos.“ „Z Lesbu?“ „Můj otec je Artemidos z Mytilény.“ Kalliás vytrhl pochodeň ze země a posvítil na děvče, jako by mu tak úplně nevěřil. „A jak ses dostala přes moře?“ zeptal se nakonec a opět zastrčil pochodeň do písku. Dafné pohlédla směrem, odkud sem doléhalo šumění moře, a odpověděla: „Barbaři se vrhli na Iónské ostrovy jako divoká zvěř. Loupili a drancovali a nakládali na lodě všechno, co jim padlo do rukou, proviňovali se na majetku, na mužích a ženách.“ „I na tobě?“ Dafné sklopila oči a mlčela. Když se Kalliás nešikovnými prsty dotkl jejích malých ňader, dívka zdrženlivě couvla. 10
„Kolik je ti let?“ otázal se nosič pochodně a zvedl Dafné bradu. „Přišla jsem na svět v době 69. olympiády,“ odpověděla Iónka a odhrnula pramének vlasů z tváře. „Zeus mi daroval čtrnáct let života.“ Po Kalliově zarostlé tváři přelétl zlý úsměv. Beze slova o několik kroků ustoupil. Nespustil dívku z očí, sehnul se, vytáhl mrtvého barbara z jámy, nohou do díry strčil zlaté nádoby a přihrábl na ně trochu písku. Pak vzal do levé ruky pochodeň, do pravé meč a pomalu, hrozivě přistoupil k Dafné. „PojK!“ zasyčel tiše, jako by to neměl nikdo slyšet, „tak pojK!“ Dívka sledovala každý mužův pohyb s očima dokořán, avšak neměla v nich strach. Čtrnáctiletá bystře reagovala na každý pohyb nosiče pochodně, ustoupila o krok a byla kdykoli připravená podsaditému válečníkovi uhnout. „Tak už pojK!“ opakoval Kalliás chladným a hrozivým hlasem. V okamžiku nepozornosti zakopl a padl dopředu na podupanou stepní trávu, která se ihned vznítila. Kalliás si toho zřejmě nevšiml, neboY narazil hlavou na rukojeY meče, takže zůstal na chvíli ležet v bezvědomí. Dafné ještě viděla, jak se plameny zmocnily mužova širokého hábitu, pak se otočila, a jak mohla nejrychleji, utíkala směrem k táboru Řeků. Ve strašidelně mdlém světle měsíce klopýtalo děvče přes ubité a ubodané mrtvoly Peršanů, až doběhlo do tábora osvětleného pochodněmi. U vstupu před ní zkřížili kopí dva hoplíté v plné zbroji. Beze slova chytili drobné, polonahé dítě a táhli je před honosný vojevůdcovský stan uprostřed rozlehlého kruhu. Seběhli se ještě další vojáci a krásnou dívku okukovali. Aristeidés vyšel ze stanu. „Chytili jsme ji před táborem!“ hlásil jeden z hoplítů a hrubě strčil do dívky, která padla k vojevůdcovým nohám. Dafné si narazila lokty, bolelo ji to, ale i na zemi obrátila hlavu k muži, jenž ji tak potupil, a vztekle se na něj zadívala. Aristeidés pomohl dívce na nohy, a ještě než mohl vyslovit první otázku, krásné děvče udýchaně zaprosilo: „Nebijte mě, jsem Iónka a jsem na vaší straně!“ 11
Vojevůdce pohybem odehnal vojáky stranou. „Odkud přicházíš?“ zeptal se udiveně Aristeidés a Dafné zajíkavě vyprávěla, jak perské hordy ji a jejího otce Artemida unesli z ostrova Lesbos. V bojové vřavě u Marathónu se jim pak podařilo vyskočit z lodě. Ona doplavala ke spásnému břehu, Artemidos však zahynul v krupobití perských šípů. „Dej nám ji jako dárek za vítězství!“ vykřikl jeden z drsně vypadajících vojáků a další hulákal: „Koneckonců jsme si to zasloužili!“ Ostatní tloukli meči do štítů a skandovali: „Sem s tou holkou z Lesbu! Sem s tou holkou z Lesbu!“ Dafné se úpěnlivě zadívala na vojevůdce. Zoufale se pokoušela vyčíst z tvrdých rysů jeho tváře nějakou reakci, avšak ani úzké, semknuté rty, ani chladný, pronikavý pohled neprozradily, co se v Aristeidovi odehrává, možná dokonce uvažoval i o tom, že hoplítům vyhoví, potom však pevným hlasem rozkázal: „Ven na bitevní pole! Zapalte oheň pro mrtvé!“ Vojáci s nechutí uposlechli, nadávali a kleli. „Zavolejte Mélissu!“ vykřikl Aristeidés a otrok rychle vyběhl k jednomu ze stanů v první řadě. Odhrnul závěs a vyšla žena v tenkém chitónu, dlouhém hávu bez rukávů, který její kypré tvary spíše zdobil, než zakrýval. „Dal jsi mě zavolat, pane,“ promluvila Mélissa s úsměvem, který ustrnul v okamžiku, kdy uviděla Dafné. „Chytili jsme ji na bojišti,“ vysvětloval Aristeidés, „tvrdí, že Peršané ji unesli z Lesbu. Mluví iónským dialektem. Ujmi se jí, alespoň pro začátek.“ Mélissa přistoupila k dívce, prohlédla si ji od hlavy k patě a nakonec se zeptala: „Jak se jmenuješ, dítě?“ „Dafné,“ odpověděla dívka a s obdivem se zadívala na Mélissina plná ňadra, která se pomalu zvedala a opět klesala. Mélissa se usmála: „Dafné – jako Apollónova milenka, která se jeho lásce vymanila útěkem. Apollón ji proměnil ve vavřín. Kéž zůstaneš takového osudu ušetřena.“ Přitom vzala dívku za ruku a odváděla ji do svého stanu. Uvnitř se otevíral podivuhodný svět. Žlutě poblikávající olejové lampičky ve výši hlavy šířily ze svých míst na zlatě se lesknoucích podstavcích teplé, měkké světlo a zároveň kouzlily ku12
riózní stíny na stěnách vyložených šafránově žlutými draperiemi. Od stropu visel barevný baldachýn ozdobený šňůrami blyštivých perel a udusanou podlahu pokrývaly drahocenné perské koberce. Dafné byla okouzlena. Dobře tucet žen krásných jako Afrodíté, dvě z nich dívky ve věku Dafné, sedělo, leželo a protahovalo se na měkkých fénických polštářích. A nad vším se vznášela omamná vůně vykuřovadla doutnajícího v drobných kamínkách rozestavených všude kolem. I když ve stanu bylo příjemné teplo, Dafné zkřížila ruce na hrudi, jako by jí byla zima – měla pocit, že je nahá. Mélissa zřejmě vytušila dívčiny pocity. Ukázala na závěs v rohu stanu, kde stály velké, černočerveně pomalované hliněné džbány s parfémovanou vodou. „Tady ze sebe můžeš smýt prach bojiště, lázeňské otrokyně ti pomohou.“ Dafné se sebou bez vůle nechala dělat vše, co bylo otrokyním přikázáno. Svlékly jí roztrhané šaty, polévaly ji vonnou vodou a masírovaly pleY od hlavy až k patě mastí. Dafné, osušená hebkými ručníky, musela pokleknout, aby jí služebné mohly pročesat dlouhé, světlé vlasy a splést nespočetné tenké cůpky. Nahý Poseidón před jejíma očima se blížil ke své krásné manželce Amfitrítě, která se uprostřed vln vystavovala pohledu boha moří. Malba na jednom velkém džbánu náhle ožila a Dafné se propadla do sna. Zaplavily ji pochybnosti: je všechno to, co se kolem ní děje, pravda, nebo klam? Daleko, předaleko bylo její dětství a mládí na druhé straně prosluněného moře, na ostrově Lesbos s rozeklanými skalami, kde se v kroužku krásné Gongyly z Kolofónu učila životopis a básně dnes už ságami opředené Sapfó. Krásná múzická umění, dobré mravy a domácí práce byly obsahem jejího života a dnem i nocí naplňovaly její existenci žačky slibující jí velkou budoucnost po boku muže. Avšak potom se znenadání na obzoru objevily vyzbrojené lodě barbarů plující od jihu, na ostrov se snášel nekonečný déšY nepřátelských šípů a polovinu obyvatel usmrtil. Ubohý zbytek se stal kořistí krvežíznivé tlupy mužů z nekonečné Asie. Osud Lesbanů byl zřejmě zpečetěn. Její vroucí prosby k Diovi však byly vyslyšeny. Moiry, jež spřádají lidské osudy, určily, aby Dafné s otcem skočili z lodě, 13
vezoucí zajaté Lesbany. Ve zmatku hluku a chaosu bitvy u Marathónu se Dafné podařilo dostat k attickému břehu, ovšem Artemida, jejího otce, obětovaly Moiry Poseidónovým vlnám. Po hodinách strachu, smutku a beznaděje už neměla žádné slzy. Jaký osud jí přidělila Lachesis, bohyně osudu? Nebo Atropos, Neodvratná, už odstřihla nit jejího života? V péplu pastelové barvy přes ramena vešla za závěs Mélissa. Když zahlédla bezradný pohled dívky z Lesbu, těšila ji: „BuK dobré mysli, dítě, Athény vyhrály bitvu, o níž si všichni mysleli, že je prohraná, celá Attika jásá. Miltiadés porazil milionové vojsko Peršanů!“ Dafné nereagovala. Seděla strnule, jako kdyby hleděla skrze Mélissu, ani se nepohnula – měla strach. Žena k ní přistoupila, přitáhla k sobě nahou, křehkou dívku a něžně ji pohladila po zádech. Ucítila, jak se k ní drobné tělo přimklo, nejprve zdrženlivě, pak odevzdaně a nakonec oddaně. „Neboj se,“ těšila ji Mélissa, „Aristeidés tě ušetřil osudu otrokyně, když tě vysvobodil ze spárů hoplítů.“ O krok ustoupila a prohlížela si Dafné. „Hned poznal, že dívky, jako jsi ty, je příliš škoda pro jednoho muže.“ Dafné se na Mélissu tázavě podívala. „Učili mě, že mám sloužit jednomu muži v láskyplném svazku. Umím hrát na flétnu, tančit kolové tance, zpívat a nosit krátký péplos stejně přirozeně jako dlouhý sváteční háv.“ „To je právě to, co myslím,“ přerušila ji Mélissa, „ty nejsi děvče, které člověk prostě potká na agoře v doprovodu bdělé gynaikonomy. Athéňanky jsou většinou ochablé jako médské ženské, hloupé jako boxeři z palaistry a budižkničemu jako paplagonské otrokyně. Ale ty máš přece tělo vytrénované jako řádná SparYanka a tvoje řeč je chytrá jako óda od Sapfó: bohové věru nepřipustí, abys svoje dny strávila v ženském pokoji nějakého hamižného chlípníka, který tě bude schovávat před světem a považovat tě jen za rodičku patřičného počtu řvoucích dětí – za předpokladu, že do manželství přineseš věno, které bude větší než jeho majetek!“ „Otec nashromáždil slušný majetek, který mi chtěl dát do manželství, ale teK, po té perské katastrofě…“ 14