1
Představte si červnové ráno roku 1918, čas, kdy si Montgomery vzalo své nejkrásnější jarní šaty a k nim ten nejjemnější parfém s vůní květin – stejný, jako si vezmu večer já. Náš dům, prostorné viktoriánské sídlo na Pleasant Avenue, halí drobné bílé kvítky jasmínu a purpurová nádhera svlačců. Je sobota, dosud časně a zataženo. Ptáci se houfují ve větvích magnolie a zpívají z plna hrdla, jako by pořádali konkurz, kdo z nich bude zpívat sólo v nedělním sboru. Z okna našeho zadního schodiště jsem zahlédla koně, jak zvolna táhne rozvrzaný vůz. Za ním kráčely dvě barevné ženy a vykřikovaly názvy jednotlivých druhů zeleniny. Červená řepa! Hrášek! Tuřín! zpívaly hlasitěji než ptáci. „Hele, Katy,“ řekla jsem, když jsem vcházela do kuchyně, „jsou tady Bess a Clara, slyšelas je?“ Na širokém dřevěném stole stál podnos přikrytý utěrkou. „Samotné?“ tázala jsem se s nadějí a sáhla pod utěrku pro vdolek. „Ne, sýrové – no, jen se tak nešklebte,“ řekla, otevřela dveře a mávala na kamarádky. „Dneska nic!“ křičela. Pak se otočila ke mně: „Nemůžete mít celej život samou broskvovou marmeládu!“ „Stará teta Julie říkala, že vdolky s marmeládou mít musím, po nich že jsem sladká, ale jinak že mě berou všichni čerti.“ Zakousla jsem se do jednoho a s plnou pusou se zeptala: „Pán a paní ještě spí?“ „Voba jsou v salóně, koukám, že to víte, dyž dete po zadních schodech.“ 15
Odložila jsem vdolek a zahrnula jsem si modrou sukni v pase, aby mi nad holými kotníky vykoukl ještě kousíček kůže. „Tak.“ „Asi vám radši přece jen tu broskvovou marmeládu dám,“ vrtěla hlavou Katy. „Aspoň kdybyste si vzala střevíce!“ „Je moc horko – a když bude pršet, tak se mi promočí a odřou mi prsty a sleze mi kůže a pak budu muset chodit bez bot a to nemůžu, když večer v baletu tančím sólo.“ „Má vlastní máma by mě vzala bičem, kdybych takhle chodila před lidma,“ hudrovala Katy. „To sotva, tobě už je třicet.“ „Myslíte, že jí na tom záleží?“ Vzpomněla jsem si, jak moji rodiče pořád kážou a domlouvají mým třem sestrám a bratrovi, kteří jsou všichni alespoň o sedm let starší než já, úplně dospělí a mají vlastní děti – všichni, až na Rosalind. U nás jí říkáme Tootsie. Ta si se svým manželem – jmenuje se Newman a teď tu není, protože bojuje ve Francii, stejně jako manžel naší sestry Tilde – dává s tím mateřstvím nějak na čas. Nebo si možná dává čas to mateřství. A myslela jsem na to, jak si má babička Musidora, když u nás žila, nedala pokoj a radila tatínkovi úplně ve všem, od zástřihu vlasů až k soudním výnosům. Takže jde o to, jak rodičům uniknout z dosahu a nedat se chytit. „To je stejně jedno,“ prohlásila jsem cestou k zadním dveřím, jista si tím, že proklouznu. „Pokud mě nikdo nevidí –“ „Holčinko!“ Trhla jsem sebou, když od zadního vchodu zazněl maminčin hlas. „Pro pána krále,“ zvolala, „kde máš punčochy a střevíce?“ „Zrovna jdu –“ „– zpátky do svého pokoje a oblékneš se. Ať tě ani nenapadne, že bys takhle šla do města!“ Katy se ozvala: „Vodpusťte, zrovínka jsem si vzpomněla, že nám dochází řípa,“ a vyběhla ven. „Do města ne,“ lhala jsem. „Do sadu. Chci tam trénovat na večer.“ Rozpřáhla jsem paže a předvedla graciézní plié. Maminka řekla: „Ano, pěkné. Ale teď na cvičení určitě není čas; neříkala jsi, že schůze Červeného kříže začíná v devět?“ 16
„Kolik je hodin?“ Otočila jsem se a viděla, že do devíti schází dvacet minut. Rozběhla jsem se chvatně nahoru po schodech a volala na maminku: „Tak to se radši obuju a vypadnu!“ „Prosím tě, slib mi, že si vezmeš šněrovačku!“ křičela za mnou. Tootsie byla nahoře, stále ještě v noční košili, vlasy rozcuchané, ospalky v očích. „Co se to tady děje?“ Když Newman na podzim odjel do Francie, aby bojoval pod generálem Pershingem, vrátila se Tootsie domů s tím, že tu bude žít, dokud se její muž nevrátí. „Jestli se vrátí,“ pronesla chmurně a vysloužila si za to od tatínka přísný pohled. Tomu jsme všichni říkali Soudce, protože byl členem alabamského Nejvyššího soudu. „Máš na něho být hrdá,“ pokáral Tootsie. „Ať to dopadne, jak chce, Newmanova služba v armádě dělá Jihu čest!“ A ona na to: „Tati, máme dvacáté století, pro kristapána.“ Teď jí povídám: „Podle Její Výsosti jsem moc nalehko.“ „Vážně, holčinko, když budeš vycházet bez šněrovačky, muži si pomyslí, že jsi –“ „Nemravná?“ „Ano.“ „Třeba je mi to jedno,“ řekla jsem. „Teď je stejně všechno jinak. Válečná rada pro průmyslový rozvoj nám doporučila, abychom šněrovačky nenosily –“ „Doporučila, abychom je nekupovaly. Ale biješ se s vervou.“ Šla za mnou do ložnice. „I když se nestaráš o společenské konvence, měla bys myslet na sebe; kdyby Soudce věděl, že jsi šla ven polonahá, stáhl by z tebe kůži.“ „Myslím na sebe v jednom kuse,“ řekla jsem a svlékla si halenku, „ale vy se mi do toho všichni pletete.“ Maminka byla dosud v kuchyni, když jsem s klapotem podpatků seběhla ze schodů. „To je lepší. Ještě tu sukni,“ řekla a ukázala mi na pas. „Ne, maminko. Překáží mi v běhu.“ „Jen si ji shrň, prosím. Nemůžeš Soudci pošpinit dobré jméno jen proto, abys někam doběhla dříve.“ „Takhle brzy jsou venku jenom služky a vůbec, od kdy jsi tak puntičkářská?“ 17
„Je to otázka slušnosti. Je ti sedmnáct –“ „Osmnáct, za dvacet šest dní.“ „Ano, máš pravdu, tak tím spíš,“ řekla maminka. „Jsi moc stará na to, abys vyváděla jako uličnice.“ „Ber to tak, že jdu s módou. Sukně se zkracují, viděla jsem to v McCall’s.“ Ukázala na mou sukni. „Tolik ne.“ Políbila jsem ji na ochabující bradu. Žádný krém ani pudr nedokázal zakrýt daň, kterou si na maminčině obličeji vybíral čas. Táhlo jí na padesátý sedmý rok a všechna ta léta se odrážela v její vrásčité tváři, ve vysoko vyčesaném účesu, v tom, jak vytrvale nosila edwardiánské živůtky a sukně až na podlahu. Naprosto odmítala na sebe vzít cokoliv nového. „Je válka,“ říkala, jako by to vysvětlovalo všechno. Byly jsme s Tootsie tak hrdé, když si aspoň na Nový rok na chvilku sedla. „Ahoj, maminko,“ povídám jí, „s obědem na mne nečekej, půjdu s děvčaty do restaurace.“ Jen co jsem byla z dohledu, posadila jsem se do trávy, zula jsem si boty a vysvobodila prsty na nohou z punčoch. Škoda, říkala jsem si, že sama se tak snadno osvobodit neumím. V dálce už hřmělo, když jsem se vydala k Dexter Avenue, široké hlavní třídě, vedoucí ke kapitolu, sídlu vlády, nejimpozantnější budově – s kupolí nahoře a sloupovím okolo – kterou jsem kdy viděla. Broukala jsem si melodii „Tanec hodin“, na kterou budu večer tančit sólo, vdechovala vůni posečené trávy, vlhkého mechu a sladce zahnívajících květů katalpy. Balet, jen a jedině balet, byl mou pravou a jedinou láskou od devíti let, kdy mě maminka zapsala do Taneční školy profesora Weisnera – v marné snaze mi zabránit, abych lezla na stromy a po střechách. V hudbě a v baletních pohybech byla radost a drama a vášeň a romantika, bylo tam všechno, co jsem si od života přála. Byly tam kostýmy, příběhy, role, šance být něčím víc než jen nejmenší Sayreovic holčičkou – poslední v řadě, věčně toužící být dost stará na to, aby byla dost stará. Došla jsem na Mildred Street, zrovna tam, kde se protíná se 18
Sayre Street – ano, ta ulice nese jméno mé rodiny – když mi na tvář dopadla krůpěj, druhá zasáhla čelo, a pak už pánbůh roztočil kohoutky naplno. Utíkala jsem k nejbližšímu stromu, schovala se pod větve, ale bylo mi to málo platné. Vítr bičoval listí, déšť se lil v proudech a já byla za chviličku promočená na kůži. Mokřejší už jsem být nemohla, a tak jsem šla dál svou cestou a představovala si, že stromy jsou rozkomíhané řady tanečnic a já jsem uprchlá sirota, která se konečně dostala na svobodu, unikla tyranii mocného čaroděje. Jsem sice ztracená v lese, ale brzy – jako v každém správném baletu – se tu zajisté náhodou objeví princ. Tam, kde Court Street ústí do Dexter Avenue, jsem se opřela o zábradlí u veliké okrouhlé kašny a vyždímala jsem si vodu z rozpuštěných vlasů. Po bulváru pufalo pár zmáčených automobilů, cinkaly tam tramvaje a já si rozmýšlela, zda nemám punčochy a střevíce raději mrsknout do kašny, než abych si je navlékla mokré. Pak jsem si řekla: Osmnáct, za šestadvacet dní – a zase jsem si ty zatracené krámy natáhla na sebe. Víceméně slušně oděna jsem šla ulicí k novým prostorám Červeného kříže, který se usídlil mezi obchody na jižní straně Dexter Avenue. Ačkoliv už přestal bubnovat déšť, chodníky byly dosud téměř prázdné – jen málokdo si mohl povšimnout, jak jsem neupravená, což by maminku jistě jen potěšilo. Věčně se stará o pitomosti, říkala jsem si v duchu. Jako všechny ženy. Bylo tolik pravidel, která jsme my dívky měly zachovávat, tolik důrazu bylo kladeno na to, co je vhodné. Rovná záda. Ruce v rukavičkách. Podle mě to byla snůška nesmyslů. Nenamalované (a nelíbané) rty. Vyžehlené sukně, skromný projev, sklopené oči, cudné myšlenky. Kluci mě měli rádi právě proto, že jsem uměla plivat na cíl, že jsem vykládala oprsklé vtipy a že jsem dovolila, aby mě líbali, když hezky voněli a když jsem měla chuť. Mé normy se zakládaly na zdravém rozumu, ne na logice slepic. Promiň, maminko. Jsi lepší než většina z nich. V Červeném kříži se sešlo na dvacet dobrovolnic, většina z nich byly mé známé. Ty, když mě uviděly, stěží povytáhly obočí nad tím, jak vypadám. Jenom má nejstarší sestra Marjorie, která se pilně hemžila kolem letáčků a koláčků, spustila rámus. 19
„Holčinko, ty ale vypadáš! To sis nevzala klobouk?“ Marně se pokusila mi uhladit vlasy, ale vzdala to s povzdechem: „To je beznadějné. Na!“ Podala mi utěrku. „Osuš se. Kdybychom tak zoufale nepotřebovaly dobrovolnice, poslala bych tě domů.“ „Nech to plavat,“ odtušila jsem a třela jsem si vlasy utěrkou. Věděla jsem však, že to stejně plavat nenechá; když jsem se narodila, bylo jí čtrnáct a byla mi prakticky druhou matkou – než se provdala a přestěhovala se o dva bloky dál –, starost a péče o mne v ní tedy byla hluboce zakořeněna. Ovinula jsem jí utěrku kolem krku a šla jsem si najít židli. Eleanor Browderová, v té době má nejlepší kamarádka, mi držela místo proti sobě u dlouhé řady sražených stolů. Po mé pravici seděla Sara Mayfieldová – Druhá Sara jsme jí říkali. První Sarou jsme nazývali jinou kamarádku, poklidnou Saru Haardtovou, která byla nyní v koleji v Baltimore. Sara se přátelila s Livyí Hartovou, a té se mahagonové vlasy leskly stejně jako mé kamarádce Tallulah Bankheadové. Tallulah se svou třpytnou záplavou vlasů v patnácti zvítězila v soutěži krásy Hledáme hvězdu a teď byla odhodlaná, že si vybuduje hereckou kariéru v New Yorku. Díky svým vlasům hodně cestovala, vedla báječný život a já jí, vzdor své lásce k Montgomery, záviděla; Tallu určitě nikdo nevykládal, jak dlouhé sukně má nosit. Čekaly jsme, až to začne, a ovívaly se, bylo tam k nedýchání. Vysoké, meruňkově zbarvené zdi krášlily plakáty Červeného kříže. Na jednom byl proutěný košík s přízí a dva pletací dráty; nabádal čtenáře: „Naši hoši potřebují VŠE. Pleťte ponožky!“ Na druhém byl ohromně mohutný rudý kříž a vpravo od něho ošetřovatelka ve splývavém úboru, který jistě nebyl ani trochu praktický. Třímala šikmo skloněná nosítka, na nichž spočíval raněný voják, zavinutý i s těmi nosítky do černé deky. Vlivem perspektivy působila ošetřovatelka jako obryně – a voják riskoval, že z nosítek sklouzne nohama napřed, pokud ošetřovatelka včas neobrátí svůj do dáli upřený pohled k věcem pozemským. Pod tímto výjevem byl nápis: „Nejskvělejší matka na světě.“ Šťouchla jsem loktem do Sary a ukázala na plakát: „Co myslíš, že to asi je? To má být jako Panna Maria?“ 20
Sara neměla čas na odpověď. Zaznělo klepání hole o dřevěnou podlahu a všechny jsme se obrátily k tělnaté paní Bakerové, nadité do ocelově šedých, v pase stažených šatů. Tato impozantní žena dorazila z Bostonu, aby zde cvičila dobrovolnice, a působila dojmem, že ji stačí jen nalodit na parník do Francie a dokáže vyhrát celou válku sama. „Dobré jitro, děvčata,“ pronesla nosovým hlasem bez jižansky protahovaných samohlásek. „Vidím, že jste naše nové prostory nalezly bez přehnaného úsilí. Válka trvá, a tak musíme i my vytrvat ve svém úsilí – ba co víc, musíme své úsilí o platné zapojení a produktivitu zdvojnásobit!“ Pár dívek zatleskalo. Těch mladších, kterým právě doma dovolili, že se k nám smějí přidat. Paní Bakerová jim pokývla – na okamžik zanořila bradu do krku – a pokračovala: „Nuže, některé z vás už připravovaly obvazy na prsty a na paže; obvazy na nohy a na tělo jsou v principu stejné. Je tu však několik podstatných rozdílů, kterým musíme věnovat pozornost. Pro ty, které v tom ještě nejsou zběhlé, začnu celou lekci od začátku. Nejprve uchopíme pruh neběleného kalika…“ Ždímala jsem si lem sukně, když přednášela o šířkách, délkách, míře utažení, a posléze zahájila demonstraci. Podala volný konec pruhu nejbližší dívce a řekla: „Vstaňte, má milá. Jedna z vás bude držet balík látky a podle potřeby ji dodávat – ta osoba se nazývá odvíječka. Odvíječka musí mít palec na horní straně tkaniny, ukazováček vespod, takhle. V průběhu celého odvíjení tiskneme ukazováčky pevně k válci a palce zdvíháme, abychom látku maximálně napjaly. Tak, pusťte se do toho!“ Za mými zády stála podél stěny řada košů, vyndala jsem z jednoho z nich balík látky. Nyní byl čistě bílý, brzy však prosákne krví, ovine mužské tělo pokryté blátem a neodolatelně přitažlivé pro mouchy. Viděla jsem fotografie vojáků z občanské války v knihách, které popisovaly to, co můj otec nazýval „zvěrstva, jichž se na nás dopustil Sever“. Pomocí těch knih a komentářů k nim hodlal tatínek výchovně působit na mého bratra Tonyho, který je o sedm let starší než 21
já a nyní bojuje ve Francii. Mne však při tom tatínek ze salonu nikdy nevykázal. Když jsem třeba vyťukávala jednoduchou melodii na piano, zavolal si mne pokynem k sobě a dovolil, abych mu vylezla na klín. „Sayreové mají za sebou v Montgomery kus historie, na kterou mohou být hrdi,“ vykládal a listoval v knize. „Podívej. To bylo původně sídlo mého strýce Williama, kde vychovával svého mladšího bratra Daniela, vašeho dědečka. Stalo se z něho první sídlo vlády Konfederace.“ „Takže Sayre Street je pojmenovaná po nás?“ zeptala jsem se s veškerým údivem svých sedmi nebo osmi let. „Na počest Williama a mého otce. Ti dva z tohohle města udělali to, čím je, děti.“ Tony zřejmě pokládal rodinnou historii Sayreů za něco samozřejmého. Mne však všichni ti dnes už zesnulí příbuzní fascinovali a byla jsem ochotna se na ně donekonečna vyptávat. Chtěla jsem slyšet příběhy. Tatínek nám vyprávěl, jak jeho otec Daniel Sayre založil v Tuskegee noviny, pak přišel do Montgomery, vydával tu Montgomery Post a získal značný vliv na místní politiku. A tatínek mi také vykládal o bratrovi své matky. Tenhle „slavný generál John Tyler Morgan“, který mordoval vojska Severu, kdykoliv se mu naskytla nejmenší příležitost, se později stal prominentním senátorem Spojených států. Z maminčina vyprávění jsem zase znala svého dědečka Willise Machena, který byl senátorem za stát Kentucky a přátelil se se senátorem Morganem. Na Silvestra roku 1882 pořádal senátor Morgan v New Yorku ples, a na něm se spolu seznámili moji rodiče. Dědeček Machen jednou kandidoval i na prezidenta. Toho dne jsem v Červeném kříži dumala o tom, zda snad Tonyho netíží a nesvazuje právě ta slavná historie naší rodiny. Možná, že jen proto se oženil s Edith, dcerou farmáře, který hospodaří na pronajaté půdě; proto odešel odsud z Montgomery a žil a pracoval v Mobile. Být jediný dosud živý mužský potomek takové rodiny – a přitom nebýt prvorozený, nebýt ten, jenž nese jméno svého děda, na jehož ramenou očividně spočinul tak velký 22
díl osudů Montgomery, nebýt ten vyvolený, jenž zemřel v pouhých osmnácti měsících na meningitidu – nu, to muselo být pro Tonyho těžké jho. Odvinula jsem válec kalika, přenesla myšlenky jinam a podala volný konec látky Eleanor. „Včera jsem dostala dopis od Arthura Brennana,“ řekla jsem. „Pamatuješ se na něho z našeho posledního výletu do Atlanty?“ Eleanor se soustředěně mračila samým úsilím, aby zformovala jádro navíjeného válce. „Co že to má být dole, palce, nebo ukazováčky?“ „Ukazováčky. Arthurova rodina podnikala v bavlně ještě před revolucí. Pořád mají staré otroky, kteří od nich nechtěli odejít, což je, jak říká tatínek, důkaz, že prezident Lincoln zničil Jih pro nic za nic.“ Eleanor úspěšně navinula několik smyček a zvedla oči. „Arthur je ten kluk s tím zeleným autem? S tím nablýskaným dortem? Jak nás svezl?“ „To je on. Nebyl rozkošný? Říkal, že tyhle vozy Dort stojí dvakrát tolik jako fordky – tisíc dolarů, možná víc. Můj tatínek by radši před soudem tančil nahatý, než by vyhodil takových peněz za auto.“ Ten obraz mě pobavil; dál jsem odvíjela látku pro Eleanor a představovala jsem si přitom, jak tatínek v proužkovaném obleku, se zavřeným deštníkem a koženou aktovkou v ruce vystupuje z tramvaje. Před širokým mramorovým schodištěm soudní budovy parkuje zelený dort, kapota se mu leskne a blýská v sluneční záři, zdobné nalakované bočnice planou. Muž v cylindru a ve fraku – patrně nějaký ďáblův agent – tatínka vábí k vozu; dávají se do hovoru; můj otec vrtí hlavou, mračí se a mává deštníkem; zdvíhá prst, jako by kázal o relativitě hodnot a morálky založené na přílišných výdajích; muž v cylindru kategoricky vrtí hlavou; nenechává tatínkovi jinou možnost, než aby se na místě svlékl a dal se do tance. V této vizi jsem tatínkovi dopřála, aby se zdržoval v důstojné vzdálenosti od mé výhodné pozorovatelny a aby byl ode mne odvrácen tváří. Popravdě řečeno, ještě jsem neoblečeného muže 23
neviděla – viděla jsem však malé chlapce a renesanční výtvarná díla, takže jsem soudila, že jsem informována sdostatek. „Když je řeč o nahotě,“ prohodila Eleanor a natáhla se přes stůl, aby ode mne převzala konec obinadla, „včera večer v biografu se mě ptal jeden letec – kapitán Wendell Haskins – jestli je pravda, co se povídá – že ses promenovala okolo bazénu v plavkách tělové barvy. Byl v kině s May Steinerovou a ptal se na tebe – není to zajímavé? May byla zrovna na oné místnosti, takže ho neslyšela – alespoň v tom se zachoval jako gentleman.“ Sara se do toho vložila: „Škoda, že jsem u toho bazénu nebyla, abych viděla, jak se na to ty baby tvářily!“ „Byla jsi loni v zimě u toho, když si Zelda při tanci přišpendlila větvičku jmelí dozadu na sukni?“ řekla Livye. „Měla jsi být s námi ve středu,“ přiložila si polínko Eleanor, „tramvaják si kouřil na rohu a Zelda mu sebrala tramvaj! Koukala bys, jak valil oči a tramvaj si to už šinula po Perry Street!“ „Na mou duši, Zeldo, ty si vždycky najdeš nějakou legraci,“ ozvala se Sara. „A nikdy z toho nemáš průšvih!“ Na to Eleanor prohlásila: „Všichni mají strach z jejího tatínka. Každý jí radši jen pohrozí prstem a nechá ji běžet.“ Přisvědčila jsem: „I moje sestry z něho mají hrůzu.“ „Jenom ty ne,“ hlesla Livye. „On víc štěká, než kouše. Tak co, Eli, co jsi řekla kapitánu Haskinsovi?“ „Povídám mu: ‚Nikomu to neříkejte, kapitáne, ale to vůbec nebyly plavky.‘“ Livye hlasitě vydechla a já řekla: „Vidíš, El, to se mi na tobě líbí. Jen tak dál a všechny matróny budou říkat i o tobě, jaká jsi zkažená.“ Eleanor vzala z mísy na stole špendlík a zajistila konec obvazu. „Ptal se, jestli máš nějakého oblíbeného ctitele, co jste za rodinu, co dělá tvůj otec a jestli máš sourozence –“ Sara se ozvala: „Možná si jen hledal záminku, aby si popovídal s tebou, Eleanor.“ „V tom případě by ho třeba napadlo, aby se jednou dvakrát zeptal na něco, co by se týkalo mě,“ opáčila Eleanor a radostně 24