(1) Jim Morgan sledoval, jak odrazy majáčku hlídkového vozu tančí po předním okně odlehlé benzinky. Napínal oči, aby přes ty podivné a zlověstné stíny viděl do vnitřku budovy. Třebaže telefonát z dispečinku hlásil jenom rutinní zprávu o loupeži, po okrajích Jimova vědomí se plížil iracionální, ale vše přehlušující pocit hrůzy. Nedovedl ten pocit vysvětlit – policajtské instinkty, intuice nebo neblahá předtucha –, ale věděl, že něco není správně. Zhluboka se nadechl a pak záměrně zdlouha vydechoval. Když vystupoval z auta, vší silou zahnal pocit, že ho čeká cosi temného. Všiml si, že na nebi není měsíc. Temnota se za září vrhanou reflektory hlídkového vozu a světly benzinové pumpy zdála pevná a věčná. Měl pocit, jako by seděl na okraji světa a ve vesmíru nic jiného neexistovalo. Stočil pohled zpátky k benzince a onen pocit se v něm rozhostil znovu. Nedokázal určit zdroj svého strachu, což ho děsilo ještě víc. Pro Jima byl vždycky tím nejhorším druhem strachu ten, který neuměl pojmenovat. Ze samé úzkosti zauvažoval o tom, že by zavolal domů a zkontroloval svou ženu Emily a jejich dceru. Pohlédl na hodinky a nápad zavrhl. Nechtěl je budit. „Jsi v pohodě?“ zeptal se jeho parťák Tom Delaine. „Vypadáš, jako by ti někdo načural do cereálií.“ „Jsem v pořádku. Pojď to zmáknout. Touhle dobou už bývám v posteli a chci prostě jít domů.“ Na Tomově tváři ještě zůstal stín znepokojení, ale přikývl a zamířil k předním dveřím pumpy. Ani jeden z nich nevytáhl zbraň, protože z dispečinku věděli, že útočník už z objektu 9
uprchl. Přesto však bylo nutno sepsat řádné hlášení a obsluha pumpy zjevně neoblomně trvala na tom, že by někdo měl okamžitě přijet. Když vešli do budovy, zachytil Jim slabý závan jakéhosi podivně známého pachu, ale nedokázal ho určit. Zahnal tu myšlenku a soustředil se na úkol, který měl před sebou. Jakmile vešel dovnitř, přejel pohledem místnost. Prodejní pult na benzince stál při zadní stěně rovnoběžně s dveřmi. Za ním seděl muž s tmavými vlasy a pronikavýma šedýma očima. Tričko černé jako půlnoc se mu napínalo přes hruď a pod ním se rýsovaly pevné boule svalů. Muž neřekl ani slovo, prostě jen bezvýrazně upíral oči na oba policisty. Když se jejich pohledy střetly, Jim instinktivně posunul ruku blíž k pistoli v pouzdře po boku. „Hezká noc, hm?“ prohodil pumpař. „Ta temnota dneska večer je… tísnivá. Jako by tížila.“ Jim nechápal logiku, jež spojovala hezkou noc s tísnivou tmou, a nevěřil, že by muž disponoval myšlením, v němž by byly tyto dvě věci spjaty. Význam tohoto konstatování jeho parťákovi zjevně ušel. Tom prostě povytáhl obočí a odpověděl protáhlým „Jó.“ Po chvíli dodal: „To vy jste hlásil tu loupež?“ „Ne,“ odpověděl muž. „Já jsem hlásil vraždu.“ Při tomto sdělení se Jimovi zadrhl dech v hrdle. Přejel rukou po zbrani, ale devítimilimetrový glock z pouzdra nevytáhl. „Koho zavraždili?“ zeptal se Tom. Prodavač neodpověděl, a i když si tím Jim nemohl být jistý, pomyslel si, že mužovou tváří přeběhl potlačený úšklebek. Prodavač se místo odpovědi předklonil a podíval se dolů do uličky pod jeden z regálů. Jim sledoval mužův pohled na místo, kde ho nepřipraveného zaskočila strašlivá podívaná a zapůsobila na jeho smysly jako bomba. Mrtvý muž na konci uličky byl svlečený donaha. Všude byla krev. Po celém těle oběti se táhly četné řezné rány, ale 10
nejvíce těchto šílených pobodání bylo v okolí srdce, plic a pohlavních orgánů. Oči měl vydloubnuté. Oba policisté bez zaváhání tasili zbraně a namířili jimi na podivného muže za pultem, Tom popošel o krok dopředu a nařídil: „Dejte ruce někam, kde na ně uvidím!“ Podezřelý se vůbec nepokusil zvednout ruce zpod pultu. Jeho jediným pohybem bylo vlastně vytvoření úsměvu: obličej se mu roztáhl zlomyslným úšklebkem. Nebyla v něm radost, ani láska, ani vřelost. Byl studený a Jim si při něm připadal jako moucha lapená v pavoučí síti. Tom postoupil ještě o krok kupředu a zopakoval příkaz, ale se stejnými výsledky. Teď už stačil postoupit na pouhý metr od pultu. Jim naopak o krok ucouvl a chtěl na Toma zaječet, že se příliš přiblížil. Ta myšlenka se mu okamžitě vypařila z hlavy, když muž za pultem promluvil klidným, ale velitelským tónem. „Líbí se vám to? Tohle je moje verze vraždění podle Andreje Čikatyla, ruského Rostovského rozparovače. Vy ho nejspíš neznáte. V době, kdy jste se vy učili o Lincolnovi a Washingtonovi, já jsem se učil o Jacku Rozparovači, Albertu Fishovi, Edu Geinovi, Zodiakovi. To bylo jen pár z mých otců zakladatelů.“ Zabijákovy oči těkaly od jednoho policisty k druhému. „Vy mě nepoznáváte, co, hoši?“ Tom na muže zaječel ještě zuřivěji: „Mně je úplně fuk, kdo jste… prostě si dejte ruce zezadu na hlavu. HNED!“ Zabiják obdařil Toma lhostejným pohledem a pokáral ho: „Měl byste mi projevovat větší úctu. Já jsem koneckonců něco jako celebrita. Jmenuju se Ackerman.“ Jim ucítil, jak se mu znovu zadrhl dech. Když toho muže uviděl poprvé, uvědomil si, že je mu lehce povědomý. Teď mu mozkové spoje začaly prudce pracovat a on si to dal do souvislosti. Viděl tvář toho muže v televizi, ve dvouhodinovém speciálu, který vysílal jeden ze zpravodajských televizních kanálů. Pokoušel se vybavit si název toho speciálu. Bylo to něco jako Experiment v šílenství nebo něco na ten způsob, ale 11
přesný název si nepamatoval. Vzpomínal si ovšem na popis toho muže a jeho odporných zločinů. Pořad vylíčil stvůru, jaká by měla existovat pouze v nejtvořivějších hollywoodských mozcích – nikoliv člověka z masa a krve, který by skutečně existoval v reálném světě. Tom zopakoval své ultimátum, ale tentokrát pronesl svá slova tiše, jako by toho šílence zapřísahal, aby se podvolil a ukončil celou konfrontaci bez boje. „Položte ruce na místo, na kterém na ně budu vidět. Budu počítat do tří a pak –“ „Nedělal bych nic unáhleného, strážníku. Když nebudete opatrný, mohl bych mojí hezké malé rukojmí ustřelit ten její pěknej ksichtík.“ „Jaké rukojmí?“ Ackerman sklouzl pohledem z Toma na Jima. „Té pod tímhle pultem, co má ke spánku přitisknutou brokovnici s upilovanou hlavní. Nadělá to z ní fašírku, to mi můžete věřit. Už jsem to viděl předtím. Není to hezký pohled. A já přesně vím, co si myslíte. Vy si myslíte, že blufuju.“ Otočil se k Tomovi. „A ty si myslíš, že i kdybych říkal pravdu, dokážeš mi vpálit jednu mezi oči, než stačím stisknout spoušť. Ale to bys byl na omylu. Držím prst přímo na spoušti tý brokovnice, a jakmile by mě tvoje kulka zasáhla, svaly by se mi smrštily a jí by hlava odlétla až na druhou stranu pultu. Takže, pánové, vypadá to, že jsme se tady ocitli tak trochu ve slepé uličce.“ Ackerman se zhluboka nadechl a pokračoval svým medovým tónem. „Není to k smíchu? Vy oba jste začali tenhle den jako každý jiný. Políbili jste své milované na rozloučenou, vychutnali jste si šálek kávy, možná si přečetli ranní noviny, ale nenapadlo vás, že tohle bude nejvýznamnější den vašeho života. Dnešek je dnem, který vytvoří nebo rozmetá všechno, co jste kdy reprezentovali nebo v co jste věřili. V určité chvíli všichni dospějeme do místa, v němž si budeme muset vybírat, jestli z nás bude hrdina, padouch nebo jestli vezmem dráhu a zůstaneme jednou z ovcí. Tohle je jeden z těchhle okamžiků, pánové. 12
Já dám vám oběma na výběr. Můžete teď odejít a pokračovat ve svém životě. Možná mám pod tímhle pultem rukojmí, které rozřežu na kusy v okamžiku, kdy vyjdete z těchhle dveří, a možná nemám. Možná mě můžete chytit a udělat si tak jméno, nebo můžete umřít, když se o to pokusíte. Není způsob, jak byste to mohli vědět s jistotou, ale to je na tom to krásné, nebo ne? Není v tom žádný význam. Bůh netriumfuje nad zlem. Existuje jenom hra náhod a smrt. Vy jste měli tu smůlu, že vás sem dneska večer přivolali. Ten pán tam v té uličce měl tu smůlu, že dneska večer pracoval na týhle pumpě. My si zakládáme na tom, že chodíme po světě a myslíme si, jak jsme hrozně vyspělí, jak jsme o tolik lepší a inteligentnější než všichni ostatní živočichové. Ale něco vám řeknu.“ Ackerman pohlédl na oba policisty, jako by byl nějaké hladové zvíře a oni byli jeho příští potravou. Ztišil hlas. „Nakonec, bez ohledu na to, kolika falešnými představami o své velkoleposti se zaslepujeme, jsme všichni buďto lovci, nebo lovení, predátoři nebo kořist. Život je jen jedna velká hra, pánové. Vítězi přežijí a poražení shnijí. Náš osud určují volby, které učiníme. Takže… učiňte svou volbu.“ Jim stál pozorně strnulý, fascinovaný šílencem za pultem. Ackerman odříkával svůj proslov vášnivě, jako by tento zabiják byl politik, který chce strhnout voliče pro nějakou ušlechtilou věc. Policista nikdy předtím neviděl muže, jemuž by do tváře mířily dvě pistole a on zůstával tak nezúčastněný. Neměl v sobě žádný strach. Strach byl pro Ackermana představa tak vzdálená jako letadlo pro neandertálce. Ba co víc, zdálo se, jako by ten muž měl dojem, že dokonale ovládá situaci. Navzdory pistoli ve vlastní ruce pocítil Jim po pochopení tohoto faktu pocit bezbrannosti. Tomovi se zlomil hlas a zaznělo v něm zřetelné chvění. „Žádné rukojmí tam není,“ vypravil ze sebe. „Vepředu nestojí žádná auta. Ty teď pěkně polož ruce tak, abych na ně viděl, 13
nebo, přísahám Bohu na nebesích, ti vpálím kulku rovnou mezi oči.“ Jima Tomovo oznámení nepřesvědčilo a na Ackermana zjevně rovněž neudělalo žádný dojem. Věděl, že Ackerman si nejspíš zaparkoval vlastní auto vzadu, aby udržel zdání, že na pumpě obsluhuje. Pokud tady nějaká žena zastavila a narazila na tohoto zabijáka, nejspíš přejel jejím autem dozadu ke svému. Myslí mu kmitla možnost, že si Ackerman přivezl svou rukojmí s sebou ve vlastním autě. Nebyl si jistý, jestli jeho parťák tyhle scénáře přehlédl, nebo zda je Tomovo počínání pouze zoufalým pokusem celou situaci ukončit. Bylo mu jasné, že to tak jako tak nebude fungovat. Ten zabiják nepřipustí, aby tohle skončilo bez nějakého masakru. To jasně vyčetl z jeho očí. Ackerman si vzdychl. „No, kočičko, oni zjevně nevěří, že jsi skutečná. Co kdybys jim zaječela?“ S Ackermanovým posledním slovem vyletěla přední stěna pultu ven a všemi směry metala dřevěné šrapnely. Rána z brokovnice se zaryla do Tomova levého boku, odkud vystříkla sprška krve Jimovi do tváře, a srazila Toma na linoleum. Jim se vrhl do nejbližší uličky. Okamžik poté, co se stačil dostat do bezpečí, vybuchla hranička chipsů Dorito vystavená na okraji regálu. Vydrápal se na nohy a zpoza rohu rychle po sobě vypálil dva výstřely. Neměl téměř čas zkontrolovat, zda výstřely pult zasáhly, když mu brokovnice odpověděla a zahnala ho zpátky do skrýše. Slyšel, jak Tom křičí a nadává. V tom zmatku určitě ztratil pistoli, pomyslel si. A Tom musel být taky napůl v deliriu bolestí, protože se ani nepokoušel najít si nějakou skrýš. Jim věděl, že jeho parťák nepřežije, pokud on konfrontaci okamžitě neukončí a nesežene pomoc. „Zraněný policista. Pošlete zdravotníky,“ ohlásil do přenosné vysílačky. Nezatěžoval se s ohlašováním svého jména 14
nebo místa. Vysílačka přenášela jedinečný kód, který dispečink identifikuje, a GPS v jejich hlídkovém voze oznámí posilovým jednotkám jejich polohu. Ale věděl také, že pokud nezačne jednat teď, budou on i Tom v době, kdy posily dorazí, už mrtví. Snažil se zůstat soustředěný, ale nedokázal zabránit tomu, aby mu myšlenky nezabíhaly k manželce a dceři. Uvidím je ještě? Budu mít možnost sledovat, jak moje dcera vyrůstá? Myslel na to, jak jí odhrnuje zlaté, kudrnaté lokny z čela a líbá ji na ně. Myslel na to, jak se jí oči pokaždé rozzáří obdivem a údivem, když mu sedí na klíně a poslouchá, jak jí předčítá. Myslel na svou ženu, jak ho líbá na rozloučenou a nabádá ho, aby byl opatrný. Myslel na to, jak ji objímá, tiskne ji k sobě a prsty jí prohrabuje havraní vlasy. Musím být silný. Musím se dostat domů k nim. Snažil se sám sebe přesvědčit, že je opět uvidí, ale jaksi věděl, že to bude jinak. V daném okamžiku by dal cokoliv za to, aby se mu ještě jednou dostalo možnosti je obejmout. Pach střelného prachu smíchaný s vůněmi aromatizovaných čisticích přípravků mu zaútočil na smysly a zamotala se mu hlava. Bylo to buďto tím, nebo adrenalinem. Tak či tak měl pocit, jako by se motal v pračce nastavené na ždímání. Pokusil se znovu získat sebekontrolu, ale byl prostě bez sebe strachy. Neměl představu, co má dělat dál. Věděl, že frontální útok proti brokovnici nepřežije, takže usoudil, že jeho nejlepší možností bude obejít prostor dozadu k uličkám a možná zastihnout Ackermana nepřipraveného. Navíc čím větší bude vzdálenost, tím větší výhodu bude mít jeho devítimilimetrovka oproti méně přesné brokovnici. Postupoval co nejtišeji a sunul se uličkou. Když došel k protější hraničce vystaveného zboží, ohlédl se za roh do vedlejší řady. Čisté. Vrhl se k další hraničce. 15
Zatím to vychází. Na malé čerpací stanici byly pouze čtyři řady stojanů s potravinami, což znamenalo, že pokud se mu podaří proběhnout k další hraničce na konci regálu tak, aby ho Ackerman neviděl, měl by ničím nezakrytý výhled na skrýš svého protivníka. Zkoumal, zda mu v další uličce nehrozí nebezpečí, a už se chystal vrhnout k nejbližší koncové hraničce, když zaslechl tichý podivný hluk přicházející z přední části obchodu. Chvilku mu trvalo, než si dokázal zvuk spojit s něčím konkrétním, ale pak mu došlo, že jde o kapalinu vystřikovanou z tlakové láhve. Krátce po tomto zvuku Tomovo sténání zesílilo a zraněný policista ze sebe vyrazil téměř nesrozumitelný výkřik o pomoc. „Váš kamarád má moc špatný den, strážníku. Rozhodl se, že zůstane a bude bojovat, ale podle mého názoru jsem vám já příliš mnoho možností volby vlastně neposkytl, takže to dopadá takhle. Váš partner měl pravdu. Předtím tady žádné rukojmí nebylo. Ale teď tu jedno je, a on odsud neodejde živý. Vás ovšem nechám vyjít ze dveří, nastoupit do auta a nechat tohle místo za zády, jako by nebylo ničím jiným než zlým snem. Pokud zůstanete, možná mě budete moct zastavit a zachránit svého kamaráda, ale mluvme na rovinu. Já jsem v téhle hře lepší než vy. Jestliže zůstanete, je pravděpodobné, že zemřete oba. Rozhodnutí je na vás, strážníku.“ Jim zaťal zuby. Ackerman velmi pravděpodobně znal jeho pozici, takže zmizela vyhlídka na to, že by se kolem toho šílence mohl proplížit. Věděl, že Ackerman má pravdu. On sám ještě nikdy předtím v takovéto situaci nebyl. Nikdy také nezažil žádnou opravdovou akci s výjimkou několika neurvalých řidičů, které zastavil, a osvobozování rukojmí v jedné restauraci v New Yorku před několika lety, kde byl jedním ze zhruba dvaceti policistů na scéně. Poté byl zapojen do několika vyšetřování vražd, ale nikdy se neocitl v přestřelce se zabijákem. 16
Jeho protivník však zavraždil nespočet obětí, a několik z nich byli ochránci zákona. Zabiják ho přemohl ve střelbě, a přemohl ho celkově. Jim však přesto věděl, že by nikdy nemohl opustit svého kamaráda. Tom Delaine byl horkokrevný, potřeštěný poděs, ale devět let byl jeho parťákem a nejlepším přítelem. Tom s ním byl v den, kdy Emily rodila, rozdával doutníky a zubil se jako pyšný strýček. Tom byl jediným člověkem, který ho dokázal utěšit v den, kdy ukládali jeho otce do země. Jeho parťák mu radil v každém obtížném okamžiku jeho života a nikdy za to nežádal nic na oplátku. „Pojď sem dozadu, odkud na tebe budu dobře vidět, a já ti dám svou odpověď,“ oznámil bez sebemenšího zachvění v hlase. „Dobře, strážníku, ale netvrďte, že jsem vás nevaroval.“ Jim neodpověděl. Už se dal do pohybu. Doběhl do středu uličky, držel se při zemi a snažil se zaměřit místo, kde byl Ackerman, podle zvuku hlasu. Pokud by se jeho instinkty projevily jako správné, očekával ho Ackerman u hraničky se zbožím na konci třetí řady regálů. Když doběhl na konec uličky, jedním okem zašilhal za roh, ale zabijáka neviděl. Tom ležel jen asi metr od něj. Vyšel z uličky trochu dál, ale pořád ještě Ackermana neviděl. Užuž se chtěl natáhnout pro Toma, když zaslechl škrtnutí zápalky. V jediném zlomku sekundy si všiml cestičky kapaliny táhnoucí se od boku prodejního pultu k místu, kde ležel Tom. Začichal ve vzduchu a uvědomil si, že zvuk, který slyšel předtím, bylo rozstřikování tekuté náplně do zapalovačů. Než stačil zareagovat, vynořila se zpoza rohu pultu ruka a upustila do cestičky zápalku. Pruh se vznítil, vyskočila z něj modrá jiskra a změnila se v odstíny červené a žluté. Oheň vmžiku přeskočil na Toma a zahalil ho plameny. Benzinovou stanici naplnily Tomovy mučivé výkřiky bolesti a odrážely se od stěn a skla. 17
Jednotlivé ozvěny do sebe narážely a spojily se v jakýsi sbor zatracených. V tom okamžiku ztratil Jim schopnost racionálně myslet a začal jednat čistě instinktivně. Odhodil pistoli, strhl si kabát a v zoufalém pokusu zachránit kamaráda se snažil uplácat plameny. Po několika máchnutích začal i jeho kabát rudě a žlutě žhnout. Upustil ho na linoleum vedle Toma. Část jeho racionální mysli, která se nyní prudce vrátila do pozadí jeho vědomí, si uvědomila, že jeho mnohaletý kamarád umírá, ale pak jeho myšlení ovládla hrůza. Ke kakofonii utrpení se přidaly jeho vlastní výkřiky. Po chvíli, která mu připadala jako věčnost, sebou jeho parťák přestal házet a zůstaly pouze plameny. Prostor všude kolem Jima zaplnil zápach zuhelnatělého masa a ještě umocnil smršť emocí, jež mu vířily v mysli. Vědomí mu ovládla směs hrůzy, žalu a hněvu. Klesl na kolena, plakal pro svého kamaráda a věděl, že teď je na řadě on. Uvědomoval si přítomnost muže s pistolí, který stojí za ním v uličce. Ackerman využil Toma k odlákání Jimovy pozornosti a ten manévr mu vyšel. Jimovi se třásl hlas a po tvářích mu stékaly slzy. „Proč jsi to udělal? To jsi nás sem přivolal jenom proto, abys nás mohl oddělat? Proč?“ „Proč?“ opakoval Ackerman. „To je ta věčná otázka, viď? Od samého počátku lidské existence urputně hledáme odpověď na tuto jednu otázku: proč? No, já se obávám, že pro tebe nemám odpověď, můžu jenom říct, že já jsem prostě takový. Někteří lidé malují nádherná umělecká díla. Další lidé jsou lékaři, řezníci a pekaři a výrobci svícnů. Já jsem predátor, zabiják. Život je hra, a já hraju rád. Ale s tebou jsem to hraní ještě tak úplně neskončil. Dej mi peněženku.“ „Peněženku?“ Jeho otázku zodpověděl kopanec zezadu do hlavy. „Tvoji peněženku, hned. Prosím.“ 18