První kapitola
Iris Marleová I Iris Marleová přemýšlela o své sestře Rosemary. Téměř rok se úmyslně snažila odhánět od sebe pomyšlení na Rosemary. Nechtěla vzpomínat. Bylo to příliš bolestné – příliš hrozné! Ten obličej zmodralý jedem, ty křečovitě zaťaté prsty... Ten rozdíl mezi veselou, krásnou Rosemary den předtím a tou potom... Nu, možná že nebyla den předtím právě veselá. Prodělala chřipku – byla skleslá, vyčerpaná... jak se o tom mluvilo při soudním vyšetřování. Iris sama tomu přikládala váhu. Vysvětlovalo to přece Rosemaryinu sebevraždu, ne? Jakmile bylo soudní vyšetřování skončeno, Iris se rozhodla vypudit celou tu věc z mysli. K čemu bylo dobré vzpomínat? Na všechno zapomenout! Zapomenout na celou tu hroznou událost. Teď si však uvědomila, že vzpomínat musí. Musí se vmyslet zpátky do minulosti... pečlivě se upamatovat na každou zdánlivě nepatrnou, bezvýznamnou událost... Zvláštní rozhovor s Georgem včera večer nezbytně vyžadoval, aby vzpomínala. Bylo to tak nečekané, tolik ji to vyděsilo. Počkat – bylo to opravdu tak nečekané? Nebyly tu předtím nějaké náznaky? Georgeova rostoucí zamyšlenost, roztržitost, jeho nevysvětlitelné jednání – nu, byl zkrátka divný, jinak se to říct nedá! Všechno směřovalo k onomu okamžiku včera večer, kdy 9
ji zavolal do pracovny a vytáhl ze zásuvky psacího stolu dopisy. Takže teď se tomu nedalo zabránit. Musí myslet na Rosemary – musí vzpomínat. Na Rosemary – na svou sestru... S úlekem si Iris náhle uvědomila, že je to poprvé v životě, co o Rosemary vůbec přemýšlí. To jest, přemýšlí o ní objektivně, jako o člověku. Vždycky přijímala Rosemary bez přemýšlení. Nepřemýšlíte o matce nebo o otci, o sestře nebo o tetě. Ti prostě existují v nepochybných příbuzenských vztazích. Nemyslíte na ně jako na lidi. Neptáte se ani, jací jsou. Jaká byla Rosemary? To teď může být velmi důležité. Může na tom hodně záviset. Iris se ponořila zpátky do minulosti. Když byly ona a Rosemary ještě dětmi... Rosemary byla o šest let starší.
II Vynořovaly se útržky minulosti – krátké záběry – letmé výjevy. Ona sama jako malé dítě, jak jí chléb a mléko, a Rosemary, pyšná na své copánky, se učí u stolu. Jedno léto u moře – Iris závidějící Rosemary, která je „velká“ a umí plavat! Rosemary v penzionátu – přijíždějící na prázdniny domů. Pak ona sama ve škole a Rosemary dokončující své „vzdělání“ v Paříži. Školačka Rosemary – neohrabaná, samá ruka, samá noha. Rosemary jako mladá dáma vracející se z Paříže, s jakousi novou, podivnou, zarážející elegancí, Rosemary mluvící měkkým hlasem, půvabná, pohupující se v bocích, s vlnivými pohyby, s rudě zlatými kaštanovými vlasy a s velkýma temně modrýma očima zarámovanýma černými řasami. Vzrušující, nádherné stvoření, dospělé, z jiného světa! 10
Od té doby se vídaly velmi málo. Věkový rozdíl šesti let byl tenkrát nejcitelnější. Iris chodila ještě do školy, kdežto Rosemary vstupovala do společnosti. I když Iris přijela domů, zůstávaly si vzdálené. Rosemaryin život – to byla dopoledne trávená v posteli, snídaně na vidličku s ostatními mladými dívkami ze společnosti, taneční večírky po většinu dní v týdnu. Iris byla s mademoiselle v učebně, chodila na procházky do parku, večeřela v devět hodin a v deset chodila spát. Styk mezi oběma sestrami se omezoval přibližně na takovéto stručné hovory: „Iris, drahoušku, zavolej mi taxíka, nebo přijdu strašlivě pozdě,“ nebo „Ty nové šaty se mi nelíbí, Rosemary. Nesluší ti. Jsou moc přeplácané.“ Pak přišlo Rosemaryino zasnoubení s Georgem Bartonem. Vzrušená nálada, nákupy, spousta balíčků, šaty pro družičky. Svatba. Když kráčela v kostele uličkou za Rosemary, slyšela lidi šeptat: „To je krásná nevěsta...“ Proč si Rosemary vzala George? Už tenkrát to Iris nejasně překvapilo. Tolik přitažlivých mladých mužů volávalo Rosemary a chodilo s ní do společnosti. Proč si vybrala George Bartona, o patnáct let staršího, než byla sama, laskavého, příjemného muže, ale naprosto nudného? George byl zámožný, ale veliký majetek neměl. Rosemary měla své vlastní peníze, a měla jich hodně. Peníze strýčka Paula. Iris pečlivě pátrala v mysli a snažila se rozlišit, co věděla teď a co věděla tenkrát. Jak to například bylo se strýčkem Paulem? Nebyl to opravdový strýc, to věděla vždycky. Určité věci znala, aniž jí je přesně řekli. Paul Bennett byl zamilován do její matky. Ta dala přednost jinému, chudšímu muži. Paul Bennett přijal svou porážku v romantickém duchu. Zůstal rodinným přítelem v roli romantického platonického ctitele. Stal se strýčkem Paulem a byl kmotrem prvorozenému dítěti, 11
Rosemary. Když zemřel, zjistilo se, že zanechal své malé kmotřence, tehdy třináctileté, celé své jmění. Takže Rosemary kromě toho, že byla krásná, byla i bohatá. A vzala si hodného, nudného George Bartona. Proč? Iris se tomu tenkrát divila. Divila se i teď. Nevěřila, že Rosemary byla někdy do George zamilovaná. Ale zdálo se, že je s ním velmi šťastná, a měla ho ráda – ano, jistě ho měla ráda. Iris měla dost příležitosti to poznat, neboť rok po svatbě jejich matka – krásná, křehká Viola Marleová – zemřela a sedmnáctiletá Iris se nastěhovala k Rosemary Bartonové a jejímu manželovi. Sedmnáctiletá dívka. Iris uvažovala, jak tenkrát asi vypadala. Co cítila, nač myslela, co viděla? Došla k závěru, že ta mladá Iris Marleová se vyvíjela pomalu – nepřemýšlela a brala věci tak, jak byly. Vadilo jí například, že matčin zájem platil především Rosemary? Celkem vzato ne. Smířila se s faktem, že Rosemary je důležitější. Rosemary chodila do společnosti, matka se tedy, pokud jí to zdraví dovolovalo, zabývala starší dcerou. To bylo úplně přirozené. Jednoho dne přijde řada na Iris. Viola Marleová byla vždycky matka trochu vzdálená, starala se hlavně o vlastní zdraví a děti ponechávala chůvám, vychovatelkám, školám, ale v těch krátkých chvilkách, které trávila s dcerami, k nim byla vždycky hrozně milá. Hector Marle zemřel, když bylo Iris pět let. To, že pil víc, než bylo zdrávo, se jí doneslo tak nenápadně, že neměla nejmenší ponětí, jak se to vlastně dozvěděla. Sedmnáctiletá Iris Marleová vzala život, jaký byl, patřičně oplakala matku, nosila černé šaty, přestěhovala se k sestře a jejímu manželovi do jejich domu na Elvaston Square. Někdy jí bývalo v tom domě trochu smutno. Iris nesměla chodit do společnosti, dokud jí nebylo osmnáct. Zatím měla třikrát týdně hodiny francouzštiny a němčiny a chodila také na přírodovědné předměty. Byly chvíle, kdy toho měla málo na práci a neměla si s kým promluvit. George byl milý, 12
stále laskavý a bratrský. Jeho chování se nikdy nezměnilo. Takový byl i teď. A Rosemary? Iris vídala Rosemary velmi málo. Rosemary bývala často mimo dům. Švadleny, koktejlové společnosti, bridž... Co doopravdy věděla o Rosemary, když o tom teď tak přemýšlí? O jejích zálibách, o jejích nadějích, o jejích obavách? To je strašné, jak málo toho můžete vědět o člověku, s kterým jste žili v jednom domě! Vlastně si nebyly vůbec blízké. Teď se však musela zamyslet. Musela si vzpomenout. Mohlo to být důležité. Rosemary se určitě zdála být dost šťastná...
III Až do onoho dne – týden předtím, než se to stalo. Ona, Iris, na ten den nikdy nezapomene. Měla to teď zcela jasně před očima – každou podrobnost, každé slovo. Lesklý mahagonový stůl, odstrčenou židli, spěšné charakteristické písmo... Iris zavřela oči a uviděla celý výjev znovu před sebou. Jak vstoupila do Rosemaryina salonku a jak se hned zastavila. Tak ji polekalo, co viděla! Rosemary sedící u psacího stolu, s hlavou položenou na roztažených pažích. Plačící, prudce vzlykající Rosemary. Nikdy předtím neviděla Rosemary plakat – a ten hořký, nespoutaný pláč ji vyděsil. Pravda, Rosemary prodělala ošklivou chřipku. Byl to teprve den nebo dva, co vstala. A každý přece ví, že po chřipce mívá člověk deprese. A přece... „Ach, Rosemary, co je ti?“ zvolala Iris vylekaným dětským hlasem. Rosemary se narovnala, odhrnula vlasy z rozrušené tváře. Snažila se ovládnout. „To nic není – nekoukej se tak 13
na mne!“ řekla rychle, vstala a proběhla kolem sestry ven z pokoje. Zmatená, rozrušená Iris vešla dál. Její pohled přitáhl psací stůl, zahlédla na něm své jméno napsané sestřinou rukou. Psala snad Rosemary jí? Přistoupila blíž, pohlédla na modrý dopisní papír s velkým charakteristickým písmem roztaženým ještě víc než obvykle, protože Rosemary spěchala a třásla se jí ruka. Drahá Iris, nemá cenu dělat poslední vůli, protože moje peníze připadnou stejně tobě, ale byla bych ráda, aby určité věci dostali určití lidé. George šperky, které mi dal, a emailovou skřínku, kterou jsme spolu koupili, když jsme byli zasnoubeni. Gloria Kingová mé platinové cigaretové pouzdro. Maisie mého keramického čínského koně, kterého vždycky obdi– Tady dopis končil ostrou čarou, jak Rosemary prudce odhodila pero a propukla v nespoutaný pláč. Iris stála jako zkamenělá. Co to znamenalo? Rosemary přece nezemře? Měla těžkou chřipku, ale teď jí bylo zase dobře. A lidé ostatně na chřipku neumírají – někdy tedy na ni umřou, ale Rosemary neumřela. Bylo jí teď docela dobře, byla jen slabá a vyčerpaná. Iris znovu přeletěla očima řádky a tentokrát ji zarazila věta „Moje peníze připadnou stejně tobě...“ To bylo poprvé, co se dovídala o znění poslední vůle Paula Bennetta. Už jako dítě věděla, že Rosemary zdědila peníze strýce Paula, že Rosemary je bohatá, zatímco ona je poměrně chudá. Ale až do této chvíle se nikdy neptala, co by se s těmi penězi stalo po Rosemaryině smrti. Kdyby se jí byl někdo zeptal, byla by odpověděla, že předpokládá, že připadnou Georgeovi jako manželovi, ale 14
dodala by, že se jí zdá nesmyslné domnívat se, že Rosemary zemře dřív než George! Ale teď to tady bylo černé na bílém, Rosemaryinou vlastní rukou. Po Rosemaryině smrti peníze připadnou jí, Iris. Ale nebylo to snad proti zákonu? Peníze, které zůstanou, dostává vždycky manžel nebo manželka, ne sestra. Ledaže by to tak Paul Bennett určil ve své závěti. Ano, tak to musí být. Strýček Paul nařídil, že peníze připadnou jí, kdyby Rosemary zemřela. To bylo méně nespravedlivé... Nespravedlivé? Lekla se, jak se jí to slovo v duchu vynořilo. Myslela si snad, že bylo nespravedlivé, když Rosemary dostala všechny peníze po strýci Paulovi? Domnívala se, že někde v hloubi duše to tak musela cítit. Bylo to nespravedlivé. Ona a Rosemary byly sestry. Obě byly dětmi své matky. Proč by měl strýc Paul dát všechno Rosemary? Rosemary měla vždycky všechno! Společnost a šaty, a mladé muže, kteří byli do ní zamilovaní, a manžela, který ji zbožňoval. Jediná nepříjemná věc, co se kdy Rosemary přihodila, byla ta chřipka! A ani ta netrvala déle než týden! Iris stála u stolu a váhala. Ten dopisní papír – chtěla Rosemary, aby tu zůstal a služebnictvo ho mohlo vidět? Minutu váhala, pak ho vzala, přeložila na polovinu a vsunula do jedné zásuvky v psacím stole. Tam byl nalezen po osudném večírku na oslavu narozenin a poskytl další důkaz, pokud ho bylo zapotřebí, že se Rosemary po chřipce cítila skleslá a nešťastná a že možná už tehdy myslela na sebevraždu. Deprese po chřipce. To byl důvod uváděný při soudním vyšetřování, důvod, který Irisino svědectví potvrdilo. Důvod snad nedostatečný, ale jediný, který existoval, a byl tedy přijat. Toho roku řádila velmi ošklivá chřipka. Ani Iris, ani George Barton nemohli tenkrát uvést žádný jiný důvod. Teď, když Iris znovu přemýšlela o tom, co objevila v podkroví, divila se, že mohla být tak slepá. 15
Celá ta věc se musela odehrát před jejíma vlastníma očima! A ona nic neviděla, ničeho si nevšimla! Rychle teď v duchu přeskočila tragédii při oslavě narozenin. Teď nemá cenu na to myslet! To je pryč – s tím se musí smířit. Přenést se přes hrůzu té tragédie a soudní vyšetřování, Georgeovu ztrhanou tvář a krví podlité oči. Přejít rovnou k tomu kufru v podkroví.
IV To bylo půl roku po Rosemaryině smrti. Iris žila dál v domě na Elvaston Square. Právní poradce Marleovy rodiny, důstojný pán s lesklou holou lebkou a nečekaně bystrýma očima, měl po pohřbu s Iris delší pohovor. Podal jí jasný výklad poslední vůle Paula Bennetta, vysvětlil, že Rosemary zdědila jeho jmění s tím, že po její smrti připadne jejím dětem. Kdyby však zemřela bezdětná, celé jmění by přešlo na Iris. Jak právní zástupce vyložil, šlo o velmi značné jmění, které jí bezvýhradně připadne, až dosáhne jedenadvaceti let, nebo až se vdá. Prozatím první věcí bude rozhodnout, kde bude bydlet. Pan George Barton by byl velmi rád, kdyby bydlela u něho, a navrhuje, aby sestra jejího otce, paní Drakeová – která žila v zchudlých poměrech, na nichž nesl vinu její syn (černá ovce Marleovy rodiny) se svými finančními požadavky – bydlela u nich a dělala Iris gardedámu. Souhlasí Iris s tímto návrhem? Iris zcela ochotně svolila, ráda, že nemusí dělat nové plány. Co si pamatovala, teta Lucilla byla vlídná, laskavá paní, nepříliš chytrá a nepříliš silné vůle. A tak byla celá věc ujednána. George Barton byl dojemně rád, že má u sebe dál sestru své ženy, a jednal s ní láskyplně jako s vlastní mladší sestrou. Paní Drakeová, i když trochu nudná společnice, se naprosto podřizovala Irisinu přání. A tak vládlo v domácnosti přátelské ovzduší. 16
Teprve skoro po půl roce učinila Iris objev v podkroví. Podkrovních místností v domě na Elvaston Square se používalo k uskladnění různých kousků nábytku a spousty kufrů a zavazadel. Iris se tam jednoho dne vypravila, když marně hledala svůj oblíbený starý červený pulovr. George ji prosil, aby po Rosemary nenosila smutek. Rosemary bývala vždy proti tomu, řekl. To byla pravda, jak Iris věděla, a tak svolila a nosila dál normální šaty, na což Lucilla Drakeová, která byla staromódní a měla ráda, když se zachovávalo „dekorum“, jak říkala, hleděla trochu s nesouhlasem. Paní Drakeová sama byla ochotna nosit ještě smutek po manželovi, který zemřel před více než dvaceti lety! Iris věděla, že různé odložené šaty jsou zabaleny nahoře v kufru. Začala v něm hrabat, jak hledala pulovr, a přišla přitom na různé zapomenuté věci – šedivý kabát a sukni, spousty punčoch, svůj lyžařský dres a jedny nebo dvoje plavky. Pak objevila starý župan, který patřil Rosemary a který nějak unikl tomu, aby byl odvezen pryč s ostatními Rosemaryinými věcmi. Byl pánského typu, hedvábný, puntíkovaný, s velikými kapsami. Iris ho roztřepala a viděla, že je v naprostém pořádku. Pak ho pečlivě složila a dala zpátky do kufru. Při tom pod rukou ucítila, jak v jedné kapse něco zašustilo. Vsunula ruku dovnitř a vytáhla zmačkaný kus papíru. Bylo na něm Rosemaryino písmo. Uhladila dopis a četla. Leoparde, miláčku, to nemůžeš myslet vážně... Nemůžeš – nemůžeš... Vždyť se milujeme! Patříme k sobě. To musíš vědět právě tak dobře jako já. Nemůžeme si jen tak říct sbohem a žít si klidně dál každý po svém. Víš, že je to nemožné, miláčku – naprosto nemožné. Ty a já patříme k sobě – navždycky. Nejsem konvenční – je mi jedno, co lidé říkají. Láska pro mě znamená víc než cokoliv jiného. 17
Odjedeme spolu pryč – a budeme šťastní – udělám tě šťastným. Řekl jsi mi jednou, že život beze mě by pro tebe neměl cenu – pamatuješ se, Leoparde, miláčku? A teď mi klidně píšeš, že je lepší všeho toho nechat – s ohledem na mě. Ale já bez tebe nemůžu žít! Je mi líto George – byl na mě vždycky tak hodný – ale on to pochopí. On mi dá volnost. Není správné žít společně, když už jeden druhého nemiluje. Bůh nás určil jednoho pro druhého, miláčku – já to vím. Budeme spolu ohromně šťastni – ale musíme být stateční. Řeknu to Georgeovi sama – chci být v celé té věci naprosto upřímná – ale až po narozeninách. Já vím, že to, co dělám, je správné, Leoparde, miláčku – a nemůžu bez tebe žít – nemůžu – nemůžu – NEMŮŽU. Jak je to ode mě hloupé, že ti všechno tohle píšu. Dva řádky by stačily. Jen „Miluju tě. Nikdy tě nenechám odejít.“ Ach, miláčku – Tady dopis končil. Iris tu stála bez hnutí a upřeně na něj zírala. Jak málo toho věděla o vlastní sestře! Rosemary měla tedy milence – psala mu vášnivé milostné dopisy – hodlala s ním odejít? Co se stalo? Rosemary ten dopis nakonec nikdy neposlala. A co tedy poslala? Co bylo konečně rozhodnuto mezi Rosemary a tím neznámým mužem? („Leopard!“ Zamilovaní lidé mají ale nápady. Jak pošetilé. Leopard; no ne!) Kdo byl ten muž? Miloval Rosemary tak, jako ona milovala jeho? Musel ji jistě milovat. Rosemary byla tak neuvěřitelně hezká. A přece podle Rosemaryina dopisu navrhl „všechno to skončit“. To znamenalo – co? Opatrnost? Zřejmě řekl, že to dělá kvůli ní. Že je to vůči ní jenom správné. Ano, ale neříkají muži takové věci, aby vypadali hezky? Neznamenalo to ve skutečnosti, že ten muž, ať to byl kdokoliv, měl toho všeho dost? Možná že pro něj to bylo jen chvilkové pobavení? Možná že o ni nikdy doopravdy nestál? 18