(1 )
Sobota 22. prosince 2007
Slunce je v nadhlavníku a stín se stal na Biashara
Street stejně vzácným jako milodary. Kdekoli se obje ví – ve dveřích obchodů a v uličkách připomínajících jeskyně a kaňony –, tam se drží život: oči mrkají a trpě livě pozorují. Vidí muže a chlapce jdoucí po chodníku, chlapec kaž dé tři až čtyři kroky poskočí, aby udržel tempo s rázně mašírujícím společníkem. Muž se ohleduplně hrbí, aby mohli rozprávět. Je jich postoje naznačují, že kdyby někdo z nich natáhl ruku, druhý by ji uchopil – avšak z nějakého důvodu se k tomu ani jeden nemá. Jsou to otec se synem. „Ale kde na něm budeš jezdit?“ ptá se otec unaveně. Rozhovor podle všeho trvá už nějakou dobu. „Všude!“ odpovídá chlapec. „Mohl bych ti jezdit na nákup.“ „Adame, tohle je Nairobi. Kdyby ses někam vydal sám na kole, někdo tě srazí a zabije. Viděl jsi, jak tady jezdí auta?“ „Tak na dvoře. U babičky. Tam se mi nic nestane. Michael má kolo. A Imani taky a je jí teprve sedm.“ Vysoký muž zpomaluje a chlapec do něj zezadu na ráží. Otce cosi znepokojilo: něco naléhavého, hmatatel 9
ného, a přece nepopsatelného. Vycítil, že ve vzduchu visí nesnáze. Aspoň jednou, myslí si Mollel, aspoň jednou bych ten instinkt rád vypnul. Obešel bych obchody, věnoval bych se synovi. Byl bych obyčejným občanem, ne policistou. Jenže to nejde. Je tím, kým je. „Tohle chci!“ říká Adam a ukazuje do výlohy. Mollel neurčitě vnímá vystavené bicykly, ale přede vším sleduje obraz ve skle. Skupinka dospívajících dívek, všechny štěbetající a přežvykující, ovívají se mobilními telefony jako vějíři, přes ramena kabelky jako nábojové pásy. A ze stínu se vynořují další páry očí – hladových. Muži se kradmo dívají, nepozorovaně se blíží, cílevědo most maskují lhostejností, snaží se nepůsobit jako jedna skupina a krouží kolem kořisti: lovečtí psi. „Běž do obchodu,“ nařizuje Mollel Adamovi. „Zůstaň tam, dokud pro tebe nepřijdu.“ „Můžu si vybrat kolo, táto? Vážně?“ „Prostě tam počkej,“ přikazuje Mollel a postrkuje chlapce otevřenými dveřmi dovnitř. Obrací se: už je po všem. Skupinka mužů se rozchází: dívky si pořád ničeho nevšimly. Jeden muž rychle mizí ze scény a pod košili si cpe zlatou vinylovou kabelku – která se k němu vůbec nehodí. Mollel vyráží, udržuje stejnou rychlost jako lovecký pes, ale zachovává vzdálenost, aby si ho muž nevšiml. Nemá smysl polekat ho, neboť by se rozběhl do postran ní uličky. Je třeba přidávat postupně, stahovat odstup. Odbočují z Biashara Street. Přecházejí Muindi Mbingu Street. Kličkují mezi automobily – nevšímej si troubení. Je tu trochu živěji. Loveckému psovi je kolem dvaceti, usuzuje Mollel. Rukávy košile má u ramenou ustřižené, ne aby předve dl vypracované paže, ale aby se mu snadněji svlékala. Knoflíky vpředu budou falešné, ví Mollel, místo nich 10
tam má suché zipy nebo patentky, aby při pokusu chy tit zloděje kabelek za límec zůstala pronásledovateli v ruce jen potrhaná košile jako hadí kůže. Zatímco přemýšlí o strategii – místo aby muže chytal za trup, vrhne se mu na nohy –, Mollel si uvědomuje, že směřují k městskému tržišti. Musí zmenšit odstup. Kdyby mu zloděj zmizel tam, ztratil by se nadobro. Tržiště zabírá celý blok, má víc vchodů a východů než damaní nora a o rušných dnech jako tento jeho temné prostory překypují zákazníky, kteří se skrývají před sluncem. Mollel přemýšlí, že by zavolal Stůj! nebo Policie! – jenže tím by nejspíš ztratil vzácný čas. Zlo děj vybíhá po schodech a svižně přeskakuje hromadu rybích vnitřností, rychle se ohlíží – podle Mollela jsou na něm patrné známky únavy – a mizí v nitru tržiště. Mollel následuje jen pár vteřin za ním, srdce mu buší a zhluboka se nadechuje, třebaže jeho žaludek protes tuje proti silnému rybímu pachu. Tohle už nějaký čas nezažil. A líbí se mu to. Chvíli trvá, než si oči zvyknou. Nejdřív vidí jen štíh lá okna vysoko na zdech a sloupy světla pod nimi. Ne dostatek zrakových vjemů vynahrazují zvuky: vřava smlouvání a obchodů, kdákání kuřat, hlučný smích a hovor a zpěv a hemžení života. A uprostřed toho shonu – výkřiky, které tam nepatří. Teď už Mollel i vidí, co se děje jen několik stánků před ním. Postavy vrávorají a hlasitě se ohrazují. Jeho oběť. Mezerou v davu zpozoruje zloděje. Ten smýká lid mi a zbožím za sebe ve snaze zahradit pronásledovateli cestu. Nemá smysl utíkat uličkou. Mollel mrkne nalevo i napravo, vyráží doprava, obíhá stánky a míjí je z dru hé strany. Ačkoli má kořist nadosah, takhle ji nedostih ne. Vpředu vidí v jednom stánku hromadu pytlů prosa. To je jeho šance. Vybíhá po pytlích nahoru a balancuje na deskách, které tvoří střechu. 11
Žena, která proso prodává, zvýšeným hlasem pro testuje a naběračkou se mu ožene po nohách. „Slezte dolů!“ Ale on už je pryč, skáče na vedlejší stánek, doufá, že kymácející se dřevo udrží jeho váhu – udrželo –, roz bíhá se a znovu přeskakuje – stále bez pádu. Má teď lepší výhled a volnější cestu – ačkoli se ho prodejci snaží zachytit a stáhnout na zem. Pohybuje se mimo dosah natažených rukou a soustředí se jen na pronásledování. Suchý obilný prach střídá čerstvá, svěží vůně pap riky a cibule. Zdolávání překážek je snadnější. Mollel běží nad kupami zeleniny, skáče, klouže a vzpomíná si, jak v dětství honil kozy přes horská pole plná kamení. Nejdůležitější je udržet tempo. Při každém kroku hrozí pád. Než k němu dojde, je třeba být jinde. K jeho uším doléhá rozhořčené volání, ale má dojem, jako kdyby obrovská hala ztichla: nezůstal v ní nikdo kromě něj a prchajícího. Vzdálenost se měří v úderech srdce: mohl by k muži natáhnout paži, dokázal by ho zachytit prsty. A pak zloděj vybíhá ze dveří. Mollel náhle zjišťuje, že stojí na posledním stánku obklopen pobouřenými tvářemi. Pokřikují na něj a za hrazují mu cestu, ruce chňapají po jeho kotnících. Vidí zezadu zlodějovu hlavu, jak se ztrácí v davu před trž nicí. Mollel sáhne dolů a nahmatá pod nohama cosi tvrdého a chlupatého – kokosy. Další pastevecký trik: jestliže je zvíře mimo váš dosah, něco po něm hoďte. Kokos letí vzduchem dřív, než Mollel stačí dokon čit myšlenku. Opisuje parabolickou dráhu nad hlavami stánkařů a letí světlým obdélníkem dveří ven. Je sly šet křupnutí a Mollel se poněkud uvolňuje. Nyní má čas vytáhnout průkaz a nerušeně zamířit k východu, za nímž se vytvořil kroužek čumilů. Zástup se nemůže dočkat dalších událostí. U zadního 12
východu z městské tržnice se usadili řezníci a ve vzdu chu visí kovový pach krve. Lidé se před ním rozestupují a Mollel vchází do kroužku. Zloděj klečí, jednou rukou si omámeně tře zátylek a zlatá kabelka leží před ním. O prasklý kokos se už postaraly dvě děti, které teď stojí mezi přihlíže jícími, cucají sladkou dužinu a usmívají se na Mollela. Jídlo zadarmo a ještě kabaret. Co víc by si mohly přát? „Půjdeš se mnou,“ oznamuje Mollel. Zloděj neodpoví dá. Otřeseně se však zvedá. „Říkám, že půjdeš se mnou,“ opakuje Mollel. Přistu puje ke zloději a chytá ho za nadloktí. Je široké, takže ho nedokáže obejmout, a tvrdé jako kámen. Mollel dou fá, že muž zůstane v šoku, dokud ho neodvleče do měs ta. Kdyby tak měl pouta… …když vtom se paže vymaňuje z jeho sevření. Mollel má sotva čas ustoupit, aby trochu zmírnil ránu, kte rá ho zasahuje ze strany do hlavy. Žádný šok – otřes byl jen předstíraný – zloděj je ve střehu a vyskakuje na nohy. Vrhá se na Mollela – a míjí ho. Zástup aplau duje. Zloděj je svalnatý, avšak schází mu stabilita a po licista usuzuje, že rychlý úder ramenem by ho mohl znova uzemnit. Mollel vycítí šanci, sklání hlavu a vy ráží tělem proti soupeřově hrudi, jenže výpad špatně načasuje a zloděj ho snadno odráží. Mollel vnímá v hla vě – v celé hlavě – pronikavou, mučivou bolest, která ho bodá a pohazuje jím, bolest z ovládnutí a podrobení. Protivník se směje a dav spokojeně hučí. O nestran ných přihlížejících nemůže být vůbec řeč. Mollelova hlava skáče z jedné strany na druhou, nahoru a dolů. Nedokáže tomu zabránit. „Mám tě, Masaji,“ posmívá se zloděj. Protáhl palce Mollelovými ušními lalůčky. * 13
Ty proklaté ušní lalůčky. Jejich dlouhé smyčky, prota hované už od dětství a nyní visící až pod čelist, se na zývají i-maroro a v masajských kruzích jsou odznakem hrdého válečníka – avšak všude jinde se stávají terčem posměchu a předsudků. Mollel zná mnoho Masajů, kteří si smyčky nechali odstranit, ale jejich pahýlovité uši mu teď připadají žalostné a stejně nápadné jako ty jeho. Má to ovšem jednu výhodu: nikdo je za ně nemůže chytit. Zástup se skoro hystericky chechtá: v téhle čtvr ti mu nikdo nepomůže. Ještě nikdy neviděli policistu vedeného za uši jako vola s kruhem v nose. Ani zloděj, jehož tvář na délku paží září úsměvem, jako by nemohl uvěřit svému štěstí. „Tak dobře, Masaji, uděláme to takhle,“ říká. „Pů jdeme spolu, pěkně pomalu, na K-Street. Já ti ty pěkné uši neutrhnu. A ty mě necháš jít. Jestli souhlasíš, kýv ni. Aha, promiň, ty nemůžeš viď? Mám kývnout místo tebe? Jasně, takhle je to správně.“ To je ale vtipálek, myslí si Mollel, když se jeho hla va pohybuje nahoru a dolů. Zloděj si užívá pozornost diváků. Dokonce si se zkroceným policajtem vykračuje trochu zpupně – rozhlíží se po divácích a vychutnává si svou chvíli slávy. Tak ať, napadá Mollela. Aspoň nebu de připravený na to, co pro něj chystám. Když k tomu dochází – brutálně, nečekaně –, všichni muži v davu soucitně zaskučí. Nedělají si iluze o tom, co policejní bota velikosti deset s ocelovou špičkou do káže, když zasáhne cíl na tak citlivém místě. Zloděj téměř něžně pouští Mollelovy uši. Dívá se po licistovi do očí a jeho pohled svědčí o hlubokém žalu a utrpení. Teď už Mollel ví, že s předvedením na stanici nebudou žádné potíže.
14
(2 )
„
Kdyby tohle Čína,“ vzlyká Číňanka, „my s tím nepá
rat. My to vyřešit!“ „Jenže tohle není Čína,“ odpovídá seržant sloužící na recepci. „Jsme v Keni. Tady věci děláme pořádně.“ Olizuje hrot propisovačky a začíná psát do velké knihy. „Číslo pracovního povolení?“ „Tady nejít o mě, jít o mého domácího! On shrábnout peníze a vyměnit zámky! S kým já dneska spát, co?“ Ve všeobecném veselí vyvolaném touto otázkou Mol lel zachycuje seržantův pohled nad hlavami shromáž děných. Je rád, že to je právě Keritch – odpadnou zby tečné otázky. Seržant mu věnuje pouze tázavý pohled, zvedá pult a nechává ho projít. Mollel zadrženého vede chodbou k oddělení kriminálního vyšetřování a slyší, jak se Keritch znovu ptá: „Číslo pracovního povolení? A nemá někdo tužku, která píše?“ Centrální policejní stanice. Už dlouho tady nebyl. Nic se nezměnilo. Pach potu a čerstvé barvy – je snadnější stanici každé dva roky vymalovat než denně uklízet. Přízemní budova, která kdysi bývala statkem, se teď krčí mezi obrovskými moderními stavbami. Její ospa lý, venkovský vzhled ostře kontrastuje s neustálým ruchem uvnitř a budí dojem, že v koloniálních časech na celé Nairobi dohlížel jediný policista na kole: což 15
nejspíš v době, kdy stanice vznikla, skutečně platilo. Avšak dnes nemohlo být nic vzdálenějšího pravdě. „Výborně, Masaji. Máš pro nás dárek, viď?“ Mollel zadrženého postrkuje do kanceláře krimi nálního vyšetřování. Vetchý nábytek a přeplněné kar totéky se tísní v místnosti, jež zřejmě bývala ložnicí. Mwangi sedí u svého starého stolu, nohy má nahoře a čte Daily Nation. Prošedivělý, cynický, s trochu svět lejším knírkem. Mollel k němu přistupuje a přejíždí zrakem titulní stranu novin. „Co to děláš?“ „Kontroluju datum. Jedině tak se dá zjistit, jestli ses za poslední dva roky vůbec pohnul.“ „Na to bych nespoléhal,“ ozývá se mladší muž. Má košili s krátkými rukávy, pojídá sambusu a pod nosem mu teprve raší policejní knír. Ten v poslední době neod myslitelně náleží ke služebnímu poměru. „Mollele, tohle je Kiunga. Můj nový parťák,“ říká Mwangi. „A věř tomu nebo ne, Kiungo, mým parťákem kdysi býval i tenhle Masaj.“ „Už jsem o vás slyšel,“ pronáší Kiunga neutrálně. „Všichni o něm slyšeli,“ dodává Mwangi. „Otázka zní, co dělá na centrální stanici, když ho odklidili k do pravákům do Loresha.“ Kiunga se směje. „V Loreshu znají auta?“ „Nějaká práce se najde,“ říká Mollel. „Přeplněné matatu, propadlá poznávací značka. Občas se splaší osel.“ „A teď jsi nám přivedl Olooa,“ dodává Mwangi a dívá se na zloděje. „Šéf bude radostí bez sebe.“ „Ty ho znáš?“ „Jasně, Oloo je známá firma. Mimochodem, pěkná kabelka,“ dívá se Mwangi na zadrženého. „Co tenhle tady sakra dělá?“ hřmí hlas ze zadní čás ti kanceláře. Mwangi sjíždí Mollela pohledem a zvolna 16
spouští nohy na zem. Zatčený Oloo se viditelně uvol ňuje. Vstoupil Otieno, náčelník oddělení kriminálního vy šetřování. „Jasně jsem říkal, že už ho tady nechci vidět!“ řve. Je to impozantní muž, vysoký a silný, s kulatou hla vou přecházející v silný krk. V inkoustově černé kůži má důlky a barva se přelévá i do očních bělem, která odstínem připomínají vlašské ořechy. Otieno, národ ností Luo, si v profesi ovládané Kikuji vypěstoval kůži silnou jako býk, kterého také připomínal, vzhledem i umíněností. „To my ne, šéfe,“ zakašlal Mwangi. „To tady náš ma sajský přítel.“ Otieno se obrací k Mollelovi a teprve teď si ho všímá. Tvář se mu roztahuje do širokého úsměvu – takovou reakci Mollel očekával ze všech nejméně. „Existuje staré luoské přísloví,“ říká Otieno a bod ře Mollela plácá po zádech, „že nezvaný host přináší radost. Samozřejmě se tím myslí, že když odchází. Ale tentokrát, můj nezvaný příteli, byste mi mohl s něčím pomoct. Jenom mě zbavte téhle nuly a já vám povím, o co kráčí.“ „Nejdřív ho musím obvinit,“ připomíná Mollel. „Z loupeže a kladení odporu při zatýkání.“ Mwangi a Kiunga si vyměňují pohledy. Otienův úsměv mizí. Přebírá od Mollela zlatou ka belku a prohlíží obsah. „Mobilní telefon, peněženka, tampony, cigarety…“ Vytahuje dívčin průkaz. „Neuvěřitelné, jak lehkovážně někteří lidé nakládají s cennostmi. Díkybohu se najdou dobří, čestní občané jako tady pan Oloo, kteří nalezený majetek odevzdají.“ Nyní se šklebí Oloo. „Rádo se stalo,“ říká samolibě. „A teď, když dovolíte, pánové, bych zase šel.“ 17
„Ale šéfe!“ protestuje Mollel. „Ticho! Mám teď nejlepší výsledky na centrále od de vadesátých let. Loupeže klesly o osm procent. Myslíte, že nechám tohohle mizerného mavwiho, aby mi pokazil statistiky? Zeptejte se tady kamarádů.“ Mwangi a Kiunga se rezignovaně obracejí k Molle lovi. „Přesně tak,“ přisazuje si Oloo. „To je pravda. To s tím majetkem. Kde dostanu odměnu?“ Otieno se od srdce zasměje. Potom, stále s úsměvem, vystřelí obrovskou pěst dopředu a zasahuje zloděje do obličeje. „Tohle je tvoje odměna.“ Oloo sedí na podlaze a ze zlomeného nosu se mu řine krev. Otieno se otáčí k Mwangimu a Kiungovi. „Tím jsem vám Kikujům dokázal, že tu nepěstuje me žádné kmenové zvýhodňování. Mwangi, odveďte ho pryč. Kiungo, sežeňte služební auto. Vezmeme Masaje na projížďku.“ Policejní land rover se proplétá nairobskými ulicemi. Kiunga dopravní zácpu zvládá s mladickým sebevědo mím, proniká do mezer, které jsou jen o centimetry vět ší než jeho vůz, předjíždí auta z obou stran, a pokud je to nezbytné, jede po chodníku. „Vy jste se nikdy neučil řídit, Mollele?“ volá Kiunga, zatímco se tlačí do zužujícího se kaňonu mezi dvěma městskými autobusy. „Ne,“ odpovídá Mollel. „Vy ano?“ Otieno se na sedadle spolujezdce žoviálně řehtá. „Proto jste skončil na dopravním oddělení. Někomu to připadalo náramně vtipné.“ Ano, a Mollel ví komu. Jenže pokud ho dnes Otieno chce vzít na projížďku, musí mít v rukávu něco zajíma vého. 18