Issuu

zlom odposlechy 7.0:zlom

9/12/12

2:35 AM

Stránka 5

PROČ ODPOSLECHY?

n Ondřej

Když jsem byl malý kluk, tak jsem svého staršího sourozence poslouchal. Když jsem něco provedl, nebál jsem se otce, ale Jiřího. Příklad: Přinesl jsem ze školy pětku nebo poznámku. Maminka pravila: „No počkej, až přijde domů Jiří!“ A mně už začalo být špatně. Sourozenec přišel, usedli jsme všichni k obědu a maminka pojednou pravila: „Jiří, musím ti něco říct…“ – a já už utíkal na záchod. Tam ukryt jsem pobyl pokaždé velmi dlouhou chvíli a pak jsem se přišoural ke stolu. Jiří přestal na chvíli jíst, podíval se na mě velmi chladným pohledem a řekl: „Nejsi ty ňákej pitomej?“ To bylo pro mě něco strašného, nejradši bych v tu chvíli nebyl! V šedesátých letech pak nastala doba, kdy jsem začal staršímu sourozenci naslouchat. Tehdy jsem se stal novinářem a přicházel jsem za ním čas od času s otázkami a jeho odpovědi jsem zveřejňoval v různých článcích pro Mladý svět, Sedmičku, Dikobraz, Kino a další tehdejší periodika. To trvalo až do let devadesátých. A já jsem se pojednou ocitl ve věku, kdy jsme oba zjistili, že mezi námi dochází k období, kdy se začínáme vzájemně odposlouchávat. Konečně jsem měl stále častěji příležitost odpovídat Jiřímu na jeho otázky a překvapovat ho zajímavostmi, které on neznal anebo o nich věděl méně než já. Pak jsme dostali v brněnském Divadle šansonu příležitost společně vystupovat s pořadem Já na bráchu. A při té příležitosti jsme jednoho dne, už v novém století, dospěli k názoru, že bychom své rozpravy – nazývej-

zlom odposlechy 7.0:zlom

9/12/12

2:35 AM

Stránka 6

ODPOSLECHY aneb JÁ NA BRÁCHU

Jak léta plynula…

zlom odposlechy 7.0:zlom

9/12/12

2:35 AM

Stránka 7

PROČ ODPOSLECHY?

…měnili jsme výšku.

zlom odposlechy 7.0:zlom

9/12/12

2:35 AM

Stránka 8

ODPOSLECHY aneb JÁ NA BRÁCHU

me je momentálně módním slovem odposlechy – mohli zaznamenat formou písemnou. I stalo se a výsledek máte právě teď v ruce. (Jo a mimochodem – teprve nedávno jsem zjistil, že když byl školákem Jiříček, i on přinášel domů ze školy občas ty pětky a poznámky. Škoda, že mi to tenkrát nikdo neprozradil, třeba u toho oběda!)

Jiří Pravda, o svých školních vysvědčeních jsem se před svým malým bratrem nezmiňoval, což je dokladem mého zodpovědného přístupu k jeho výchově. Ta vysvědčení skutečně nebyla vhodná následování a to, že jsem se jimi příliš neoháněl, by mně mělo být přičítáno k dobru, a ne vyčítáno.

zlom odposlechy 7.0:zlom

9/12/12

2:35 AM

Stránka 9

O DĚTSTVÍ A O DĚTECH

O: Nenapadá mě nic chytřejšího, než abychom začali tím, že si zavzpomínáme na dětství. Když jsem se narodil, postihla tě doba procházek s mladším bráškou v kočárku v tom nejnevhodnějším životním období, v období dospívání. Jinými slovy, když s tebou začínala cloumat puberta, byl jsi maminkou nemilosrdně odsouzen k mému „venčení“. Dovedu si představit, že s kočárkem na procházkách tichými uličkami zahradní čtvrti zvané Spořilov jsi nemohl stihnout nic jiného, než po holkách pouze pokukovat. A to už nemluvím o tom, co všechno jsem ti občas provedl uvnitř kočárku. Dodatečně se omlouvám. J: Nemusíš se mi omlouvat, však už se blíží doba, kdy mi to budeš moct oplatit. O: Na rozdíl od tebe já si své období puberty pokazit nenechal. Ovšem byl jsi to zase ty, komu jsem přidělával starosti. Když mi bylo čtrnáct let a pár dní k tomu navrch, zakládal jsi zrovna Semafor a já o necelý rok později začal svou dychtivou a rozjařenou pubertu řešit velmi často v zákulisí tohoto divadla. Během let jsem vyznal lásku postupně několika členkám souboru a po nocích si veršem stěžoval svému deníčku, že mi láska nebyla opětována tak, jak jsem to zřetelně viděl ve svých bujných představách. Vzpomínám, jak mě tenkrát hluboce urazilo, když se mi doneslo, že jsi údajně požádal na jakési schůzi zaměstnance divadla, ať mě vykážou ze zákulisí, přijdu-li tam a nebudu mít na ten den platnou vstupenku. To už asi nevíš, že?

zlom odposlechy 7.0:zlom

9/12/12

2:35 AM

Stránka 10

ODPOSLECHY aneb JÁ NA BRÁCHU

J: To si skutečně nepamatuju, ale věřím ti. A jedno vím jistě: že jsem k tomu měl zaručeně pádné důvody. O: Sebekriticky tedy přiznávám, že jsem to byl já, kdo si v našem sourozeneckém svazku s přiděláváním starostí tomu druhému začal. Leč byly i chvíle v mém dětství, ze kterých ani ty nevycházíš zrovna nejšlechetněji! Například když jsem byl dítkem školou ještě nepovinným, a neznal jsem tudíž ani hodiny, nechal jsem se tebou zmanipulovat k obchodu pro mě velmi nevýhodnému. Navrhl jsi mi, že když tě budu po určitou dobu šimrat na chodidlech, zaplatíš mi za tuto činnost celou jednu korunu. Já byl pochopitelně nadšený z představy, že si dokážu vydělat korunu v tak nízkém věku. Ty sis tenkrát lehl na kanape a na budíku mi ukázal, že tě mám šimrat tak dlouho, dokud jedna rafička (budiž ti polehčující okolností, že ta větší), nedojde k určité číslici. Souhlasil jsem, protože jsem netušil, že mám k šimrání vymezenou celou půlhodinu. Když jsem tě, tyrane, po půlhodině vzbudil, vstal jsi a řekl mi něco v tom smyslu, že život není lehký a že bys mě na to rád v dobrém úmyslu do budoucna připravil. Načež jsi mi pak tu korunu vhodil za kredenc, odkud jsem ji další půlhodinu lovil pohrabáčem. Přiznám se, že jsem tě tenkrát za to neměl příliš rád, i když se ukázalo, že jsi měl pravdu: Kolik vydělaných korun mi v životě zmizelo za nějakou kredencí! A pohrabáč nikde… J: Ano, to si vzpomínám. Měl jsem za to, že snadno vydělané peníze kazí charakter, a tak jsem dělal to, co ti mělo být ku prospěchu. Dnes se ukazuje, že to mělo smysl – stal se z tebe řádný a svědomitý občan, neříkej, že ne. Všechno, co jsem ti prováděl, směřovalo právě k tomuto cíli. I to s tím jazykem od borůvek. Nevím, co mě to napadlo, ale jednou, když jsem jedl borůvky, řekl jsem si, že tě postraším. Začal jsem si stěžovat, že se mi nějak motá hlava a že je mi zle. Dokonce mám strach, že má smrt se blíží. A pak jsem ti položil tu otázku: „Nečerná už mi náhodou jazyk?“ A vyplázl jsem na tebe ten svůj jazyk černý od borůvek a ty ses ocitnul v šoku. Ale uznej, že když jsi poznal

zlom odposlechy 7.0:zlom

9/12/12

2:35 AM

Stránka 11

O DĚTSTVÍ A O DĚTECH

skutečný stav věci, tak se ti ulevilo. A navíc si myslím, že díky této lekci už nenaletíš blbým fórům. O: No, jak kdy… Tak a teď tu mám před sebou originál strojopisu, v němž jsi kdysi na můj popud sepsal dětským čtenářům časopisu Sedmička o své cestě k profesi či profesím, které jsi provozoval a provozuješ po celý život až do teď. Já vím, že jsi o svém dětství a dětských zálibách leccos napsal ve svých pamětech a že jsi byl na toto téma i zpovídán, ale tohle jsi napsal v roce 1968 s ohledem na věk čtenářů, kluků a holek, kterým to bylo určeno. Nebudeš mít nic proti tomu, když to po čtyřiačtyřiceti letech zveřejním i zde? Třeba bys k tomu mohl dopovědět ještě nějaký „doplněk“. Já ti pak ještě na konci prozradím, o čem nevíš a co se v otištěné verzi přihodilo za ptákovinu… J: Tak sem s tím.

Jiří Suchý: VOLBA POVOLÁNÍ Jestliže vám nadešel čas, kdy se máte pomalu rozhodnout pro své budoucí povolání, nečtěte raději další řádky. Zamotalo by vám to hlavu. Chci zde totiž vylíčit, čím vším jsem chtěl být, čím jsem byl, čím jsem a čím budu. Jestliže však si chcete moje vyprávění přečíst přes toto varování, berte ho, prosím, spíš jako odstrašující příklad. Člověk přichází na svět jako malinké dítě. To považuji za rozumné, protože kdyby ten bezbranný tvoreček měl měřit metr osmdesát, kdyby to žvatlající batole mělo rozměry dospělého člověka, nepůsobilo by to dobrým dojmem. A navíc pěstouni by se při takto vyrovnaných silách báli dítě trestat a vznikal by darebák. Naštěstí však existuje vzrůst. Člověk se narodí jako malé děcko a postupně dorůstá v tatínka, v pana učitele, v listonoše, v předsedu

zlom odposlechy 7.0:zlom

9/12/12

2:35 AM

Stránka 12

ODPOSLECHY aneb JÁ NA BRÁCHU

O: V době, kdy jsem ještě neuměl psát ani kreslit, zastoupil mě Jiří v této gratulaci mamince. (Psal se rok 1948.)

zlom odposlechy 7.0:zlom

9/12/12

2:35 AM

Stránka 13

O DĚTSTVÍ A O DĚTECH

národního výboru, v bankéře. Záleží na tom, pro jaké povolání se dítě rozhodne. Nevím, pro jaké povolání jsem se rozhodl v tom nejútlejším věku, ale pokud mně paměť sahá, tak ve svých čtyřech létech jsem chtěl být francouzským legionářem. Viděl jsem tou dobou nějakou slavnost, na které pochopitelně nesměli chybět legionáři. A právě ti, kteří přišli z Francie, mě oslnili nejvíc svými bleděmodrými uniformami a krásnými barety. Cílevědomě jsem od té doby směřoval k tomuto povolání, nosil jsem rádiovku staženou přes pravé ucho a za opaskem list kosatce, jako šavli. Ještě nebyly ani zdaleka orvány všechny kosatce v našem okolí, když jsem začal uvažovat o dalším povolání. Vzduchem tehdy poletovaly plátěné dvojplošníky a noviny psaly o senzačním pilotu Novákovi, který dělal vývrtky a podlétával mosty. To mně stačilo, abych bez váhání počal prohlašovat, že budu letcem. Tehdy ještě nebýval pilot v letadle skryt tak dokonale, jako je dneska v prostoru kabiny. Hlava pilota čouhávala z letounu ven a byla vystavena povětrnosti. Proto piloti nosili na hlavách kožené kukly a na očích ochranné brýle. Když takový pilot vylezl z letadla, posouval si brýle z očí na čelo. A to právě mě fascinovalo nejvíc. Dokonce se obávám, že ty nádherný brejle na čele byly tím pravým důvodem, proč jsem začal uvažovat o povolání pilota. Týdny plynuly, pilot s legionářem odklusali kamsi do nenávratna a já v sobě pociťoval náklonnosti k dalším povoláním. V jednom období jsem si dokonce přál být slečnou Havlíčkovou, která psala v kanceláři na stroji – naštěstí mně to však nezůstalo a dostavil se chemik. To už jsem byl rozumnější a věděl jsem, že pilotem se může stát jen ten, kdo netrpí závratěmi jako já, a že vodu lze pomocí baterie rozložit na kyslík a vodík. Na vodík, který hoří, a na kyslík, který hoření podporuje. Tou dobou jsem si počal kupovat baňky, kádinky a křivule, láh-

zlom odposlechy 7.0:zlom

9/12/12

2:35 AM

Stránka 14

ODPOSLECHY aneb JÁ NA BRÁCHU

vičky se zabroušeným uzávěrem jsem plnil barevnými chemikáliemi a nastřádal jsem si i na Kippův přístroj, který jsem však záhy prohrál v ping-pongu. Pěstoval jsem totiž tento sport hazardně. Představa, že bych v budoucnu mohl chodit v bílém plášti a nakukovat do zkumavek, ve kterých by se odehrávaly chemické procesy, pokud možno hodně barevné, mě pronásledovala tak dlouho, dokud jsem neuviděl první český kreslený film. Pracovat pro Bratry v triku, to bylo mé první, zcela vážné rozhodnutí a počínaje svým patnáctým rokem jsem k ničemu jinému nesměřoval. Sám jsem byl ve škole považován za výtečného kreslíře – podle hesla mezi slepými je jednooký králem. A když mně bylo sedmnáct, šel jsem se k Bratrům v triku ucházet o místo. – Ačkoliv, dneska to už mohu říct: bylo mi ve skutečnosti šestnáct, ale tvrdil jsem, že je mi sedmnáct. A protože lhát se nemá, byl jsem za svou lež jistě potrestán, jenže už nevím jak. U Bratrů v triku, kde se vyráběly ty nádherné kreslené filmy o andělských kabátech, o liškách a džbánech, o pérácích a esesácích, nesetkaly se mé kresby s takovým přijetím, jaké bych rád viděl. A nikoho taky nenapadlo, přijmout mě do kolektivu. Dobrá, řekl jsem si, jejich škoda! A přihlásil jsem se za eléva do Vojenského zeměpisného ústavu. Kreslit filmy tam sice nebudu, ale za to budu nosit uniformu, myslel jsem si. A docela jsem se na ni těšil. Snad se to ve mně slabě ozval ten francouzský legionář, se kterým jsem se rozešel, když mi byly čtyři. V Zeměpisném ústavu jsem měl kreslit mapy. Naštěstí jsem nebyl přijat. Ale stal jsem se členem ateliérů B a R a tam mi bylo dobře. Kreslil jsem, maloval jsem a zvolna, ale opravdu zvolna, jsem se stával grafikem. A to bylo mé první povolání. Kreslil jsem různé reklamní záležitosti, zdokonaloval se v kreslení písma, naučil jsem se řadu grafických technik a pokoušel jsem se