PROLOG
ODJAKŽIVA NESNÁŠEL pohled na krev. Nějak to souvise lo s její konzistencí, s tím, jak pomalu stékala, s pulzováním. Bylo mu jasné, že je to iracionální, zvláště u člověka, jako je on. V poslední době ho odpor ke krvi zmáhal ve snech, bral na sebe podobu, kterou nemohl ovládnout. Když se teď podíval na ruce, uviděl, že jsou ponořené v tmavě rudé lidské krvi. Kapala mu na kalhoty, byla stále ješ tě teplá a lepkavá. Do nosu ho udeřil její pach. Ucukl a snažil se potlačit paniku. „Jsme na místě, slyšíte?“ Tenkou slupkou spánku pronikl hlas, krev zmizela jako mávnutím proutku. Intenzivní nevolnost ho neopouštěla, dveřmi pronikl do autobusu chlad. Řidič se schoulil, snažil se mu marně vzdorovat. „Nebo snad chcete, abych vás odvezl do garáže?“ Všichni ostatní cestující už z letištního autobusu vystoupi li. Ztěžka se zvedl, bolest ho zlomila do mírného předklonu. Z vedlejšího sedadla si vzal svůj námořnický pytel a zamum lal merci beaucoup. Když došlápl na zem, jeho tělo se otřáslo. Zavzdychal. 5
LIZA MARKLUNDOVÁ
Na okamžik se opřel o namrzlou karoserii autobusu a přejel si rukou po čele. U jeho zavazadla se zastavila žena v pletené čepici, která mířila na nedalekou zastávku městské dopravy. Byla upřímně zděšená. Sklonila se k němu, záda se jí ohnula do oblouku. „Co je vám? Potřebujete pomoc?“ Jeho reakce byla prudká a bezprostřední: zvedl ruku k že ninu obličeji a odehnal ji od sebe. „Laissez-moi!“ řekl až příliš nahlas. Vysílilo ho to, zalapal po dechu. Žena, zaskočená jeho agresivitou, zůstala stát s pootevře nou pusou, několikrát překvapeně zamrkala. „Êtes-vous sourde? J’ai déjà dit laissez-moi.“ Zamračila se, na očích jí bylo vidět, že se urazila, couvala před ním. Díval se za ní, byla podsaditá a silná, s naditými igelitkami se ztěžka potácela k autobusu číslo tři. To bych rád věděl, jestli můj projev takhle působí, když mluvím švédsky, prolétlo mu hlavou. Uvědomil si, že své myšlenky formuluje v mateřském jazyce. Indépendance, pomyslel si a donutil mozek myslet ve fran couzštině. Je suis mon propre maître. Než žena nastoupila do autobusu, nepřátelsky se na něho zadívala. Stál v kouři z výfukových plynů, autobusy odjely, Hlavní třída, jedna z hlavních komunikací, byla najednou liduprázd ná. Vnímal mrazivé ticho a světlo bez stínů. Nikde na světě není vesmír tak blízko jako na severním polárním kruhu. Když tady vyrůstal, považoval opuštěnost tohoto kraje za samozřejmost, neuvědomoval si rozlehlost, kterou má v sobě člověk žijící na střeše světa. Nyní ji viděl, 6
RUDÝ VLK
jako by byla vyrytá do ulic, plechových domů a namrzlých jehličnanů. Osamocenost a vyvrženost, nekonečné vzdále nosti. Byly mu tak známé, a přitom tolik cizí. Tohle je drsné místo, pomyslel si – opět ve švédštině. Mra zivé město, které žije ze státu a z oceli. A ještě: Já jsem na tom úplně stejně. Opatrně si přehodil řemen pytle přes prsa a vydal se ke vchodu do Městského hotelu. Budova z přelomu devate náctého a dvacátého století vypadala přesně tak, jak si ji pa matoval. Jak se změnil její interiér, nemohl posoudit, protože v době, kdy žil v Luleå, neměl toto místo, které vyhledávala střední třída, nikdy důvod navštívit. Recepční uvítala starého Francouze s neosobní zdvořilos tí. Přidělila mu pokoj v druhém patře, oznámila mu, v kolik hodin se podává snídaně, místo klíče od pokoje mu dala plas tovou kartu s magnetickým proužkem a vzápětí mu přestala věnovat pozornost. Člověk se snadno ztratí v davu, pomyslel si. Poděkoval lá manou angličtinou a zamířil k výtahům. Pokoj působil vtíravým dojmem a činil tak nejistým a současně zahanbujícím způsobem. Pojetí a cena se snažily poukázat na luxus a tradici, navodit je s pomocí studených dlaždic a replik stylového nábytku. Za pozlátkem viděl neu mytá okna a zašlé stěny ze skelného vlákna. Na okamžik si sedl na postel a zadíval se na stmívající se město za oknem. Nebo snad ještě pořád svítá? pomyslel si. Výhled na moře, kterým se chlubily webové stránky hote lu, spočíval v tom, že z pokoje byla vidět šedá vodní hladina, dřevěné domky v přístavu, neonová reklama a velká střecha s černou lepenkovou krytinou. 7
LIZA MARKLUNDOVÁ
Opět na něho přišla dřímota, zatřásl hlavou, aby se pro bral. Znovu ucítil pach, který mu stoupal ze žaludku. Vstal, otevřel tašku, přešel ke stolu a seřadil si na něm léky; začal těmi, které tlumí bolest. Potom se posadil na postel. Pocit, že se mu brzy zvedne žaludek, ho zvolna opouštěl. Konečně byl na místě. Le mort est ici. Je tu smrt.
8
ÚTERÝ 10. LISTOPADU
ANNIKA BENGTZONOVÁ se zastavila na prahu redakce a v ostrém světle zářivek přimhouřila oči. Dorážely na ni zvuky vrčících tiskáren, bzučících skenerů a tichého ťukání krátce ostříhaných nehtů do klávesnic. Lidé cpali do přístrojů texty, písmena, příkazy, signály; naplňovali digitální žaludky, aniž doufali, že je tím skutečně nasytí. Několikrát se zhluboka nadechla a vplula do toho lid ského moře. V redakci zpravodajství se odehrával ten druh soustředěné aktivity, který probíhá zcela beze slov. Hřebík, vedoucí vydání, si pročítal několik textů a měl přitom nohy přehozené na stole jednu přes druhou. Zástupce vedoucího zpravodajství se stále zarudlejšíma očima upřenýma na mo nitor si rychle procházel stránky Reuters a francouzské AFP, Associated Press a TTA a TTB, domácí i zahraniční, sport a hospodářství, nekonečný proud novinek a tiskových zpráv z celého světa. Ještě tu nezněly exaltované výkřiky, hlasi té nadšení, radost z toho, co se povedlo, nebo zklamání z toho, co zkrachovalo, vášnivá argumentace, střet různých názorů. 9
LIZA MARKLUNDOVÁ
Prošla kolem nich. Nedívala se na ně a ani oni si jí nevší mali. Pak se najednou ozval zvuk, dotaz, hlas, který přerušil elektrické ticho. „Zase někam jedeš?“ Trhla sebou a nechtěně udělala krok stranou. Stočila roz těkaný pohled ke Hřebíkovi, oslepovala ji nízkoenergetická žárovka. „V předávce směny je napsáno, že odpoledne letíš do Lu leå.“ Byla už na cestě ke své prosklené kanceláři, když se uho dila do stehna o roh stolu. Zarazila se, zavřela na vteřinu oči, taška jí sklouzla z ramene. Otočila se. „Možná. Proč se ptáš?“ Vedoucí vydání byl už v té chvíli pryč a nechal ji na moři samotnou, sevřenou mezi blikáním a digitální vzdechy. Olízla si rty, posunula si tašku zpět na rameno. Cítila, jak jí na bun dě ulpěla lepkavá ironie. Pryč odsud a domů, rozvinout plachty. Kancelář připomí nající akvárium už byla na dosah. S úlevou odtáhla posuvné dveře a vešla mezi seprané závěsy. Dveře pak za sebou zase zatáhla a opřela si zátylek o chladivé sklo. Tu místnost jí nechali. Uvědomovala si narůstající důležitost trvalých hodnot. Jak pro ni samotnou, tak pro celou společnost. Když nastane chaos nebo vypukne válka, je důležitější než kdykoli předtím podívat se do minulosti, poučit se z historie. Tašku a bundu hodila na pohovku a zapnula počítač. Novinařina stavějící na nejnovějších zprávách jí byla čím dál vzdálenější, navzdory tomu, že seděla přímo v jejím tlu 10
RUDÝ VLK
koucím elektronickém srdci. Události, které dnes ovládnou titulní stranu, budou zítra zapomenuty. AP ENPS, monstróz ní zpravodajský systém digitálního věku, už neměla sílu sle dovat. Přejela si rukou po vlasech. Možná jsem jenom přetažená, pomyslela si. S hlavou v dlaních počkala, než naběhnou všechny pro gramy, a pak si vzala k ruce své materiály. Připadaly jí oprav du zajímavé, i když „filcová skvadra“ – vedení novin – už tak nadšená nebyla. Vzpomněla si, co jí před chvílí řekl Hřebík. Dala si na hromádku poznámky a přemýšlela, jak o nich bude mluvit. Na schodišti byla tma. Chlapec zavřel dveře bytu a nastražil uši. Špatně těsnícími okny na schodech vedoucích nahoru k Anderssonovi jako vždycky táhlo, u souseda hrálo rádio, ale jinak tu bylo ticho, hrobové ticho. Jsi posera, pomyslel si. Nic tady není. Blbneš. Chvilku přešlapoval a pak rozhodným krokem zamířil k domovním dveřím. Opravdový hrdina by takhle nikdy nešaškoval. Brzy se má stát mistrem. Cruel Devil se má brzy stát Teslatronem Go dem. Věděl, co je třeba: v boji se nesmí nikdy zaváhat. Otevřel dveře, ozvalo se známé zapraskání. Sníh, který teď v zimě padal snad pořád, je zastavil po několika desítkách centimetrů; nikdo ho totiž ráno neodhrnul. Chlapec se pro táhl ven, šlo to lehce, jen batoh mu zadrhl o kliku. Nečekané trhnutí ho málem rozplakalo. Škubal sebou, dokud malý šev nepovolil. Kašlu na něj! 11
LIZA MARKLUNDOVÁ
Sešel po namrzlých schodech, divoce mával rukama, aby udržel rovnováhu. Když se dostal na poslední schod, podíval se přes padající sníh na střechu a strnul. Nebe bylo ozářené modré světlem, které se otáčelo na tma vém pozadí. Objevovalo se a zase mizelo. Už jsou tady, pomyslel si. Cítil, jak se mu stahuje hrdlo. Tohle se fakt děje! Přešel k rozbité sekačce, kterou bylo pod nánosem sněhu sotva vidět. Cítil, jak mu buší srdce, stále rychleji. Buch buch buch buch. Zavřel oči. Nechtěl to vidět. Nechtěl jít blíž a dívat se. Dál tam stál s nastraženýma ušima. Cítil, jak mu v mrazu tuhne gel ve vlasech. Na nos mu dosedaly těžké sněhové vloč ky. Padající sníh tlumil okolní zvuky, nebylo skrze ně skoro slyšet ani dunění železárny. Pak uslyšel hlasy. Hovor nějakých lidí. Motor auta, možná dvou. Otevřel oči, jak nejvíc dokázal, a podíval se před ohradu směrem k fotbalovému hřišti. Policajti, pomyslel si. Ti mi nic neudělají. Uklidnil se, přeběhl ulici a opatrně se skrčil. Dva policejní vozy, sanitka, lidé se sebevědomými pohyby a širokými rameny. Řemeny a uniformy. Zbraně, pomyslel si chlapec. Pistole. Prásk a je po tobě. Lidé postávali u vozů, přecházeli kolem nich a gestikulo vali, mladý muž vytahoval pásku z kotouče. Nějaká dívka za bouchla zadní dveře sanitky a posadila se dopředu na místo vedle řidiče. Chlapec čekal, že začnou houkat sirény, ale nestalo se tak. Žádný spěch, do nemocnice se nejede. 12
RUDÝ VLK
Protože už je mrtvej, pomyslel si chlapec. Nemohl jsem nic dělat. Na ulici se ozval zvuk rozjíždějícího se autobusu, chlapec zahlédl, jak kolem ohrady projela linka číslo jedna. Sakra, ujel mi autobus, pomyslel si, matikář se bude zlobit jako vždycky, když někdo přijde pozdě. Měl bych si pospíšit. Dát se do běhu. Přesto zůstal stát, nohy mu vypověděly poslušnost. Bál se vykročit do vozovky, mohla by se tam objevit auta. Auta se zlatým lakem. Klesl na kolena. Třásly se mu ruce, rozbrečel se. Jsi posera, posera! Nedokázal se ovládnout. „Mami,“ zašeptal. „Já to nechtěl vidět!“ Šéfredaktor Anders Schyman rozevřel před sebou na stole dia gram se statistikami prodejů. Jeho ruce se horečně pohybovaly a byly mírně zpocené. Věděl, co sloupce grafu ukážou, ale závě ry a analýzy se ho dotýkaly takovým způsobem, až zčervenal. Všechno běží, jak si představoval. Klape to. Pomalu, zhluboka se nadechl, položil dlaně na stolní des ku, naklonil se dopředu a vstřebával aktuální informace. Nový styl práce se zprávami se citelně odrazil jak ve výši nákladu, tak v zisku. Tady to stojí černé na bílém. Redakce funguje, nevole vyvolaná posledním úsporným balíčkem po minula. Reorganizace byla dokončena, zaměstnanci byli na vzdory škrtům motivovaní a táhli za jeden provaz. Obešel nablýskaný stůl z ořešákového dřeva a pohladil prsty desku. Byl to krásný kus nábytku. Zasloužil si ho. Uká zalo se, že udělal naprosto správně, když zaměstnancům tro chu přitáhl uzdu. 13
LIZA MARKLUNDOVÁ
Nevím, jestli by se to podařilo někomu jinému, pomyslel si. Věděl, že nikdo takový není. Jeho kvality a schopnosti ko nečně našly uplatnění. Díky smlouvě, kterou uzavřel s tiskárnou, klesly náklady na tisk o osm procent. Rodině vlastníků novin to přineslo ročně několik milionů. Recese způsobila, že cena papíru po klesla. V žádném případě se o to nezasloužil, ale přispělo to k příznivému vývoji hospodaření. Dařilo se inzerci, díky tomu, že ji vedl nový šéf. Během tří uplynulých čtvrtletí zís kali podíly jak z ranních novin, tak z médií vázaných na éter. Čí zásluhou musel odejít páprda, který pracoval, jako by prodával inzeráty v lokálních novinách v Boråsu? Schyman se pousmál. Asi nejvíc si cenil vývoje prodejních signálů, které vychá zely z titulních stran a reklamních plakátků na jednotlivá vydání. Nechtěl se předem chlubit vítězstvím, ale – ťuky ťuk na dřevo – všechno nasvědčovalo tomu, že během dalšího rozpočtového roku, možná dvou, doženou konkurenční ve černík. Šéfredaktor se protáhl a namasíroval si záda. Vůbec popr vé, co začal pracovat ve Večerníku, pocítil skutečné uspokoje ní. Přesně takhle si práci v nové funkci představoval. A vzal to čert, že to trvalo deset let. „Můžu dál?“ zeptala se Annika Bengtzonová přes komu nikátor. Zarazil se, kouzlo bylo pryč. Když se vracel ke stolu, dva krát se nadechl a vydechl, pak stiskl tlačítko a odpověděl: „Jistě.“ S pohledem upřeným na ruskou ambasádu čekal, až se za dveřmi ozvou nervní kroky reportérky. K úspěchu Večer14