Nejsem zlý člověk
Utvářely mě podmínky a okolnosti. Všichni lidé se rodí pro stejný život, liší se jen genetickými, kulturními a sociálními předpoklady. Zabíjím, to je pravda, ale vlastně lhostejně. Otázkou je, zda by si lidé, co už nežijí, vůbec delší život zasloužili. Své důvody znám, ale ostatní s nimi nemusí souhlasit. Může se zdát, že se dopouštím násilí, což nemusí mít se zlem nic společného. Násilí znamená moc, stejně jako peníze nebo vliv. Kdo si zvolí používat jako nástroj násilí, může ho páchat beze zloby. Ale vždy za to musí platit. Přijmout násilí není zadarmo, musíte za ně dát jako zálohu duši. Tím pádem se vklad často liší. Pokud jde o mě, nemám co ztratit. To prázdno potom vyplní nutné předpoklady, aby člověk dokázal násilí páchat. Jedním z nich je zloba, druhým zoufalství, třetím pomsta, čtvrtým zuřivost, u nemocných je to touha. A já nejsem zlý člověk. Utvářely mě podmínky a okolnosti.
11
Neděle 28. října
HLÍDAČ BYL VE STŘEHU. Všude zůstaly stopy zkázy po včerejší vichřici, vyvrácené stromy, kusy plechu ze skladišť a ze střech, součástky rozeseté kolem. Když došel do přístavu Frihamnen, náhle se zarazil. Na širokém prostranství, které se táhlo k moři, ležel vnitřek kokpitu letadla, vybavení lékařské ordinace, části koupelny. Hlídači několik vteřin trvalo, než pochopil, co vidí: trosky z rekvizitárny švédské televize. Mrtvá těla spatřil, až když vypnul motor a rozepnul si bezpečnostní pás. Zvláštní, že necítil ani hrůzu, ani strach, jen překvapení. Mrtvoly v černých oblecích před ním ležely na rozbitém schodišti z nějakého staršího televizního seriálu. Ještě než vylezl z auta, bylo mu jasné, že ty muže někdo zavraždil. Nebylo k tomu zapotřebí velkého důvtipu. Mužům chyběla část lebky a z těch míst vytékalo na zledovatělý asfalt cosi lepkavého. Nedbaje na vlastní bezpečnost, hlídač vystoupil z vozu a popošel k tělům. Byly od něj jen pár metrů. Jeho reakce se nejspíš blížila údivu. Mrtvoly vypadaly hrozně podivně, jako by z oka vypadly Marty Feldmanovi. Oči jim lezly z důlků, 12
Svědek
jazyky visely ven. Oba měli nahoře na hlavě malé znamení, oběma chybělo ucho, a jak už bylo řečeno, velká část zátylku a krku. Živý muž si ty dva mrtvé nějakou dobu prohlížel, později nebyl schopen říci, jak dlouho. Tu chvíli přerušil nový poryv bouře, který se přihnal mezi sila s obilím Zemědělského svazu a srazil strážného k zemi. Vzepřel se na rukou a pravou dlaň přitom náhodou vložil do mozkové substance vyteklé z jedné mrtvoly. Když mezi prsty pocítil tu studenou tuhnoucí břečku, přepadl živého muže prudký záchvat nevolnosti. Pozvracel nárazníky auta a poté si zuřivě utíral to lepkavé z prstů o plyšový potah na sedadle pro řidiče. Na krajské policejní stanici ve stockholmské čtvrti Kungsholmen dostali hlášení z Frihamnenu v 5.31. Tři minuty nato zpráva dorazila do redakce Večerníku. Volal Leif. „Auto číslo 1120 a dvě sanitky jsou na cestě do Värtanu.“ V téhle ranní hodině, čtyřicet devět minut po uzávěrce a dvacet šest minut před spuštěním tisku, panoval v redakci jako obvykle soustředěný a tvůrčí zmatek. Všichni redaktoři se zarudlýma očima vyťukávali poslední nadpisy, vylepšovali poslední formulace a texty k fotografiím a opravovali překlepy. Vedoucí noční směny Jansson kontroloval sazbu a pak stránky s rachotem odesílal do tiskárny po nové elektronické dálnici. V této době měla za úkol přijímat tipy textová redaktorka noční směny Annika Bengtzonová. „Co to znamená?“ zeptala se a přitom si zuřivě zapisovala na kousek papíru. „Nejméně dvě vraždy,“ řekl Leif a zavěsil, aby mohl tu 13
Liza Marklundová
zprávu sdělit jako první i v dalších novinách. Kdo přišel s informací jako druhý, žádné peníze nedostal. Annika vstala a přitom položila sluchátko. „Dva mrtví ve Värtanu, možná vražda, zatím nepotvrzeno,“ pronesla směrem k Janssonovu zátylku. „Chceš to dát do tohohle vydání?“ „Ne,“ řekl zátylek. „Mám to předat Carlovi a Berit?“ zeptala se. „Jo,“ odpověděl. Popošla k místnosti pro reportéry, žlutý papírek přilepený na ukazováčku jako vlaječku. „Jansson chce, abys to prověřil,“ řekla a namířila prst na reportéra. Carl Wennergren jí papírek strhnul s lehce znechuceným výrazem. „Bertil Strand už dorazil, jestli potřebujete vyjet,“ řekla. „Je dole ve fotolaboratoři.“ Annika se otočila na podpatku a odešla dřív, než Carl odpověděl. Jejich vzájemné vztahy nebyly zrovna nejlepší. Klesla zpátky na židli, v hlavě úplně prázdno. Tahle noc byla pěkně náročná, museli provádět spoustu úprav na poslední chvíli, až v cílové rovince. Předchozí večer se přes Skåne přehnala vichřice, která pak postupovala na sever po celé zemi. Večerník si vzal za úkol ten živel sledovat a opravdu to úspěšně zvládal. Podařilo se mu dostat reportéry a fotografy do posledního letadla do Sturupu, aby posílili redakci v Malmö. Redaktoři v Göteborgu a ve Växjö byli celou noc na nohou, spolu se smečkou novinářů a fotografů na volné noze. Veškerý materiál skončil v noční redakci a Annika měla za úkol sestavit a seřadit články. To znamenalo, že v každém něco 14
Svědek
dopsala, aby to na sebe navazovalo v celém kontextu. Přesto se její jméno nikde v novinách neobjevilo, kromě přehledu o vichřicích, který připravila dopředu. Byla textová redaktorka, jedna z mnoha anonymních novinářů, které není nikde vidět. „Krucinál,“ zahulákal najednou Jansson. „Ta pitomá žlutá se nedostala na titulní stránku. Do prdele…“ Vrhl se směrem k redakci fotodokumentace a volal přitom na obrazového redaktora Pelle Oscarssona. Annika se slabě usmála, ty krásný nový světe. Prognostikové předpovídali, že díky digitální technice bude všechno rychlejší, bezpečnější a jednodušší. Ve skutečnosti řádil někde na ISDN lince do tiskárny šotek, který v nepravidelných intervalech požíral barevné soubory, většinou žlutou. Pokud se na chybu nepřišlo včas, vypadaly barevné fotky v novinách dost podivně. Jansson tvrdil, že ty barvy požírá stejný šotek, co sídlí u něj doma v pračce a pokaždé mu sežere jednu ponožku. „ISDN,“ odfrkl vedoucí nočního vydání cestou na své místo, když katastrofu zažehnal a poslal fotku znovu, „znamená Idiotský Systém Dokonale Nefunkční.“ Annika se za stolem skrčila. „Nakonec to dobře dopadlo, ne?“ podotkla. Jansson se svalil na židli a mezi zuby si vrazil nezapálenou blendku. „Odvedla jsi v noci sakra dobrou práci,“ uznale přikývl. „Viděl jsem původní texty. Seřadilas je perfektně.“ „Ujde to,“ řekla Annika v rozpacích. „Co to bylo za mrtvoly v přístavu?“ Annika pokrčila rameny. „Nevím. Mám to prověřit?“ 15
Liza Marklundová
„Jo,“ přisvědčil. Nejdřív zavolala na tísňovou linku. „Poslali jsme tam dvě sanitky,“ potvrdil vedoucí směny. „Pohřebáky ne?“ zeptala se Annika. „Uvažovali jsme o tom, ale volala nám ochranka. Poslali jsme sanitky.“ Annika si to poznamenala. Pohřebáky posílali, jen když měli s jistotou potvrzeno, že je oběť mrtvá. Podle předpisů směla policie objednat pohřební vůz jen v případě, že byla hlava oběti oddělena od těla. Na krajskou policejní stanici bylo těžké se dovolat. Trvalo několik minut, než to někdo zvedl. Pak uběhlo dalších pět minut, než se uvolnil policista ve službě. Ale když hovor přijal, mluvil jasně a přesně. „Máme dva mrtvé. Dva muže. Zastřeleni. Nedá se určit, zda jde o vraždu nebo sebevraždu. Můžete zavolat později.“ „Našli je v přístavu Frihamnen,“ na to Annika rychle. „Říká vám to něco?“ Policista ve službě zaváhal. „V této chvíli se nemůžu pouštět do žádných spekulací,“ odpověděl. „Ale uvažujte sama.“ Když zavěsila, věděla, že ta dvojnásobná vražda bude v novinách dominovat několik dní. Z nějakého důvodu nebyla dvojnásobná vražda dvakrát tak důležitá jako pouhá vražda, ale mnohem důležitější. Povzdechla si, uvažovala, že si dojde pro šálek kávy. Měla žízeň a byla malátná, to ji postaví na nohy. Ale kofein v téhle denní době ji tak nabudí, že bude čilá ještě dlouho dopoledne. Pohlédla do stropu a v těle se jí ozvala únava. Ále, čert to vem, pomyslela si a vydala se k automatu. 16
Svědek
Káva byla horká a udělala jí dobře. Sedla si na své místo v noční redakci a dala si nohy na psací stůl. Dvojnásobná vraždička v přístavu, to se podívejme. Foukala do kávy. Oběti byly zastřeleny, což znamená, že to nemají na svědomí kamarádi z mokré čtvrti. Ožralové se zabíjeli noži, lahvemi, pěstmi, kopanci nebo jeden druhého srazili z balkonu. Kdyby se jim dostaly do rukou zbraně, tak by je prodali a koupili si chlast. Obrátila do sebe kávu, kelímek zahodila, pak si vzala hrnek a napila se vody. Dva muži, to na vraždu a sebevraždu vážně nevypadá, ne za vichřice v přístavu. Pravděpodobně lze vyloučit jako motiv žárlivost. To znamená, že z novinářského pohledu můžeme spekulovat o mnohem zajímavějších motivech. Vyřizování účtů mezi zločinci, což znamená všechno od pouličních gangů až po různé mafiánské skupiny a ekonomické syndikáty. Politické motivy. Mezinárodní intriky. Annika se vrátila na své místo. Jedno věděla jistě. Ona se k téhle vraždě ani nepřiblíží. Pro Večerník ji budou sledovat jiní lidé. Posbírala si šaty. O víkendu nesloužila žádná speciální ranní směna, takže se Jansson zdrží, dokud nepůjdou do tisku i všechna regionální vydání. Annika končila v šest ráno. „Tak já už to balím,“ řekla, když kolem procházel vedoucí noční redakce. „Nepočkáš si na noviny?“ zeptal se. Dodávka z tiskárny přivezla obtahy novin čtvrt hodiny po zahájení tisku. Annika zavrtěla hlavou, zavolala taxi, vstala, natáhla si bundu, vzala si šátek a palčáky. 17
Liza Marklundová
„Můžeš přijít dneska večer dřív?“ volal za ní Jansson. „Dát to do kupy po tý příšerný vichřici?“ Annika si povytáhla kabelu a pokrčila rameny. „Mám snad vlastní život?“ Thomas Samuelsson se zlehka dotkl manželčina břicha. Nebylo už tak pevné, pod rukama cítil měkké tukové polštářky. Od té doby, co se Eleonor stala vedoucí kanceláře v bance, neměla čas cvičit tolik jako dřív. Rukou pomalu kroužil směrem dolů po pupíku, nahmatal třísla, ukazováčkem pomalu hladil záhyby a vklouzl mezi stehna, ucítil chloupky, objevil vlhkost. „Nech toho,“ zamumlala žena a odvrátila se od něj. Povzdechl si, polkl, obrátil se na záda, vzrušení v něm bušilo jako kladivo. Spojil prsty a dal si ruce za hlavu, zíral do stropu. Slyšel, jak se jí dech opět prodloužil a zklidnil. V poslední době se jí nechtělo nikdy. Naštvaně shrnul deku a nahý se vydal do kuchyně, penis mu schlíple visel jako zvadlý tulipán. Napil se vody z neumyté sklenice, nasypal kávu do čistého filtru, nalil vodu a zapnul kávovar, pak se šel vymočit. V zrcadle v koupelně si všiml, že mu vlasy vzadu stojí, což mu dodávalo uličnický vzhled, který se lépe hodil k jeho věku. S povzdechem si prohrábl kštici. Na krizi čtyřicátníků je ještě brzy, pomyslel si. Zatraceně brzy. Vrátil se do kuchyně a zahleděl se z okna na moře. Černé a divoké. Pěna a vlnky ještě svědčily o noční bouři, sousedovy sluneční hodiny ležely rozbité přede dveřmi do altánku. Jaký to má smysl? napadlo ho. Proč vlastně dál žije? Naplnil ho hluboký temný smutek, sám si uvědomil, že 18
Svědek
hraničí se sebelítostí. Od okna táhlo, pěkně zfušovaná stavba, byla mu zima, povzdechl si a šel si pro župan. Dárek od manželky loni k Vánocům. Zeleno-modro-vínový z obchodního domu NK. K tomu pantofle ve stejné barvě, ty nikdy nenosil. Kávovar bublal. Vyndal hrnek s logem banky a zapnul rádio, naladil si zprávy. Poslouchal je znuděně a bez zájmu, zatímco se káva vařila. Přes jižní Švédsko se přehnala vichřice a způsobila velké škody. Výpadek elektrického proudu. Pojišťovny slibují. Dva mrtví. Bezpečnostní zóna v jižním Libanonu. Kosovo. Vypnul rádio, vyšel do předsíně, obul si vysoké boty a raději si zašel pro noviny do schránky. Vítr bral listy novin, zalézal mu pod froté župan, studil ho na stehnech. Zastavil se, zavřel oči a nadechl se. Vzduch byl ledový, moře zamrzne. Podíval se na vilu, na ten krásný dům navržený architektem, který dali postavit její rodiče. V horním patře se v kuchyni svítilo, lampa na stole od návrháře, jehož jméno zapomněl. To světlo bylo nazelenalé a studené jako zlé oko bdící nad mořem. Bílé cihly byly v ranním světle šedé. Jeho mamince se vždy zdálo, že je to ta nejkrásnější vila ve Vaxholmu. Nabídla se, že ušije do všech pokojů záclony, když se přestěhovali. Eleonor to zdvořile, ale rozhodně odmítla. Vešel dovnitř. Prolistoval všechny rubriky v novinách, ale nedokázal se soustředit, jako obvykle skončil u inzerátů na bydlení. Pětipokojový byt ve čtvrti Vasastan, v každém pokoji kachlová kamna, dvoupokojový byt na Starém Městě, půdní vestavba se zachovalými trámy, výhled na tři světové strany. Chalupa nedaleko Malmköpingu, roubená, elektřina a v létě tekoucí voda, podzimní sleva! V duchu slyšel manželčin hlas. 19
Liza Marklundová
Už zase sníš za bílého dne! Představ si, že kdybys polovinu času, který strávíš nad inzeráty na byty, věnoval trhu s akciemi, byl by z tebe milionář. Ona už je. Hned se zastyděl. Myslela to dobře. Její láska je pevná jako skála. Problém je v něm, to on nemůže dál. Možná má pravdu, že se nedokáže vyrovnat s jejím úspěchem. Možná by měl přece jen zajít za tím terapeutem. Složil stránky novin do původní podoby. Eleonor se nechtělo číst ohmatané články. Položil noviny na stolek na poštu a časopisy. Pak se vrátil do ložnice, vyklouzl ze županu a vlezl si pod peřinu. Ve spánku sebou zavrtěla, když ucítila jeho nahé tělo. Přitáhl ji k sobě, dýchal jí na měkký zátylek. „Miluju tě,“ zašeptal. „Já tebe taky,“ zamumlala. Carl Wennergren a Bertil Strand dorazili do přístavu s mírným zpožděním. Když zaparkovali fotografova služebního saaba, viděli, jak sanitky právě projíždějí zátarasy. Reportér se neudržel a rozmrzele zaklel. Bertil Strand vždycky řídí tak hrozně opatrně, jel padesátkou, nebo dokonce třicítkou, i když byla silnice úplně prázdná. Fotograf tu nevyřčenou kritiku pochopil a naštval se. „Brbláš jako stará bába,“ řekl reportérovi. Muži se pomalu vydali k místu činu, udržovali mezi sebou vzdálenost, která svědčila o vzájemném citovém odstupu. Když byly modré majáčky aut a hemžení policistů na dohled, vzájemná nedůvěra ustoupila, události ji překonaly. Policajti si dneska pospíšili, zřejmě jim ta čina venku zvedla hladinu adrenalinu. Zátarasy se táhly daleko od plotu 20