B
Neslýchané
ěhem své myslivecké praxe jsem slyšel řadu více či méně věrohodných vyprávění o lovu, jeho průběhu či chování zvěře. Občas i odborná literatura přinesla zmínky o zcela nevšedním chování zvěře. Dokud však člověk sám nezažije něco podobného na vlastní kůži, bývá vůči těmto informacím zdrženlivý. A to zvláště tehdy, kdy si lidé občas něco v rámci vyprávění přimyslí nebo vyprávění interpretují kvůli zajímavosti jinak, než tomu ve skutečnosti bylo. Tento lovecký příběh se udál v roce 2008 a hluboce se vryl do mého podvědomí díky tomu, co se během něj odehrálo. Na lov jelena na kláštereckou lesní správu přijel Franta. S jeho starším bratrem Romanem jsme před dvěma lety ulovili starého medailového jelena. Franta sem přijel na lov už poněkolikáté, ale nebyl tak úspěšný jako jeho starší bratr. V posledních dvou letech platil spíše za smolaře, kterému se nedařilo. Slabý sika, ulovený v minulé sezóně, byl jen slabou náplastí na lovecký neúspěch. Někdy pokoušel štěstí i dvakrát během sezony, třeba i po říji, kdy už ostatní lovci odjeli. Já jsem měl být tím, s kým měl v tomto roce prolomit svoji loveckou smůlu. Po domluvě se správcem přijel o něco později, než byl jeho původní termín. Bohužel v té době začalo poměrně vytrvale pršet. K tomu přijel s chřipkou, která se projevovala horečkou a chvílemi i úporným kašlem. Snažil jsem se mu lov rozmluvit a počkat dva až tři dny, než mu odezní teploty, ale Franta trval na svém, že lovit bude. „Nadopuju se prášky, vypotím se a bude to lepší,“ určil si terapii. K tomu všemu mě začala bolet noha, což mě poněkud omezovalo v pohybu. Konečně Franta přijel malým citroenem-mikrobusem, což vůbec nebylo auto na lesní cesty, natož doupovské. Jezdit jsme proto museli přes Korunní. To nám ujídalo čas a navíc jsme museli chodit zpočátku s větrem v zádech. Všechna možná negativa se nám tedy náramně nahromadila.
u9
První vycházka začala za deštivého počasí. Nepršelo sice moc, ale takový zahradnický deštík dokáže být také pořádně nepříjemný. V sedle mezi lesními odděleními 53 a 93 troubil hned po našem příchodu jelen a druhý mu zdárně sekundoval. Nebylo na co čekat, a tak jsme se k nim vydali. Jelen troubící blíže k nám byl u laní. Tlupa se pohybovala mezi náletovými smrky, zavětvenými až k zemi. Mezi nimi rostly křoviny všeho druhu protkané travnatými enklávami. Vedl tu bezpočet ochozů. Po jednom z nich jsme se vydali směrem k troubícímu jelenovi. Ozýval se často, a tak jsme zpočátku postupovali poměrně rychle. Zdržel nás však nový, téměř hodinu trvající déšť. Stáli jsme pod jívou, která alespoň částečně snižovala účinek deště. Přesto jsme byli zanedlouho promočení. Frantovi očividně nebylo dobře, potil se, měl teplotu a občas kuckal do rukávu. Za deště se jelen neozýval. Roztroubil se opět, když déšť ustal. Vítr k nám byl milostivý, proto se nám podařilo dojít ke zvěři na velmi malou vzdálenost mezi smrky. Zahlédli jsme první kusy holé, rozptýlené okolo nás. Jelena ale vidět nebylo. Všude byl cítit prk a půda byla rozryta spárky zvěře. Byli jsme na říjišti. Zde už vítr tak příznivý nebyl a stále se točil. Měl jsem obavy, aby nás holá nenavětřila dříve, než vůbec jelena spatříme. To by byl všemu konec. Bylo tedy třeba jednat. „Zkusím ho trochu poškádlit,“ řekl jsem Frantovi, kterému se po obličeji řinuly potůčky potu. Zatroubil jsem hledajícího jelena. Odezva byla okamžitá, zakončená hrozbou. Ještě dvakrát jsem troubení zopakoval. „Připrav se ke střelbě, jelen se na nás přijde podívat, ať nejsi překvapený,“ šeptal jsem Frantovi, který si myslel, že si dělám legraci. Pro zvýšení účinku troubení jsem ještě zlomil větvičku. Seděli jsme mezi hustými smrky a čekali na reakci. „Asi nás navětřil a zmizel, protože se už neozývá,“ obával se Franta. „Kdepak, ten jde k nám. Uvidíš, je tu co nevidět. Ani nebudeš vědět, že se na tebe dívá,“ oponoval jsem Frantovi v jeho uvažování. A vskutku! Ani ne deset metrů před námi jsem zaznamenal pohyb. Jelen se s nejvyšší opatrností kradl k nám. Zcela nečekaně vystrčil hlavu zpod hustých větví a na okamžik setrval. Poté se hned otočil a odskočil. Nemuselo nás to mrzet, neboť to byl mladý jelen, nerovný čtrnácterák poměrně slabého paroží. Každopádně to bylo velmi zajímavé setkání na pár metrů, které jen potvrdilo, co jsem říkal. Jeleni jsou velmi opatrní a často se k domnělému soku přiblíží velmi nepozorovaně jako duchové. S přibývajícím šerem začalo opět hustě pršet a vyhlídky na zítřejší lov nevypadaly nijak vábně.
10
v
Ráno bylo nevlídné, vegetace se prohýbala pod tíhou mokrého závěsu. Vyjeli jsme ke skládkám na Kottersdorfu a pomalou chůzí pokračovali směrem k Tunkovu. Vpravo od cesty troubil náš známý čtrnácterák ze včerejška. Vlevo od cesty ticho, že by se dalo krájet. Franta se stále potýkal s nachlazením a chůze mu patrně nedělala dobře. Rozhodl jsem se proto zasednout na kazatelnu pod lesem. Bylo to takové východisko z nouze. S přibývajícím světlem se šikmo vpravo
u 11
před námi roztroubil ještě jeden jelen a za námi další. Seděli jsme a útrpně čekali, co se bude dít. Na kazatelně se Franta převlékl do náhradního prádla, neboť byl celý propocený. Přemýšlel jsem o tom, zda naše počínání má vůbec nějaký smysl s ohledem na Frantův zdravotní stav. Z přemítání mě vytrhl pohyb zvěře vpravo od nás. Podél řady planých švestek se neslyšně pohyboval jelen. Nakonec přišel až pod kazatelnu a zastavil se. Opět mladý korunový jelen ve věku asi pěti let a v plné kondici. Zkusmo jsem na něj zatroubil. Otočil k nám hlavu a poskytl mi pózu pro foto. Poté se otočil a zcela klidně pokračoval směrem k Telcovu. Ještě než utichlo ranní jelení troubení, spatřili jsme z kazatelny laň s kolouchem i špičáka a pod planými švestkami tlupu divočáků, kteří se vraceli ze své noční výpravy za potravou. Po návratu Franta zalehl do postele a jal se kurýrovat. Přišel jsem za ním odpoledne před lovem a vypadal už mnohem lépe. S radostí mi sděloval, že už nemá teplotu a výrazně se mu ulevilo. Počasí se trochu vybralo a přestalo pršet. Sedli jsme si proto na nízkou kazatelničku v sedle za Kottersdorfem, která připomínala spíše malou ohrádku se sedačkou. Jeleni byli toho večera poměrně hlasití a mně se zdálo, že jich většina troubí ve vysokém lese za námi. Na dostřel se nám objevil pouze jeden, a to opět chovný desaterák. „Vypadá to, jako by tu nebyli žádní odstřeloví jeleni. Nemáš úplně stejný dojem?“ Franta ale jen krčil rameny. „Třetí vycházka a zatím žádný průběrák.“ Asi budeme muset změnit loviště, ale až ráno. Zbytek večera jsme doseděli na sedačce a na závěr se pokochali nádhernými červánky na západním nebi. Ráno mi Franta připadal už zcela fit, jen se cítil trochu slabý. Auto jsme zanechali u skládek a pokračovali po cestě kolem místa zvaného „U vysoké rampy“. Bylo šero a po rozježděné cestě jsme museli postupovat velmi opatrně. Někde před námi se ve smrkovém mýťáku ozývali jeleni. Všude kolem cesty rostl starček, který nám ztěžoval výhled do porostu. Troubení, jež se zprvu zdálo blízko, se ve skutečnosti ozývalo z větší dálky, z údolí v sousedním loveckém okrsku. Naše radost trochu opadla, ale museli jsme pokračovat dále. Na konci mýťáku jsme zradili jelena, zřejmě mladšího, neboť paroží neměl velké. Postupně se rozednilo a naše cesta najednou končila velkou hromadou vyhrnuté hlíny. Kousek za ní pokračovala směrem do protisvahu jen málo patrná smyková cesta. „Podíváme se kousek po ní a pak se vrátíme, ať to nemáme daleko k autu,“ upřesnil jsem Fran-
12
v
tovi další plán. Smyková cesta nás přivedla do zbytku starého bukového lesa, kde na jeho rozhraní s řídkou topolovou kmenovinou stál posed. Na návrat bylo ještě brzy, tak jsme se na něm chvíli zdrželi. Seděli jsme a povídali si. V řídkých modřínkách asi šedesát metrů před námi se zčistajasna na ochozu objevil sika. Pokračoval poměrně rychle až k cestě, po níž jsme se vraceli k posedu. Zde se zastavil, občas se trochu natáhl dopředu a pak pohyb zarazil, jako by tam byla neviditelná skleněná stěna. Stál tak několik minut, načež se otočil a přišel nám před posed. Naznačoval jsem Frantovi, zda nechce raději siku, zcela jistě v hodnotě stříbrné medaile. Vrtěl ale nesouhlasně hlavou. Sika stál tak blízko, že jsme na něm viděli prakticky každý chlup. Zajímavé bylo i jeho zbarvení, takové jsem dosud neviděl. Hřbet měl nezvykle stříbřitě šedý, jinak byl celý tmavý. Paroží osmeráka bylo dlouhé a silné, na očnících po jejich horní straně se mu vytvořily jakési lišty. Zkrátka a dobře – náramná trofej. Z upřeného pozorování siky nás vyrušilo jelení zatroubení ve smrkovém porostu nad topoly. Sika zbystřil a vydal se směrem k troubícímu jelenovi. Na okraji topolů se zastavil a parožím začal odírat keř černého bezu. V místě, kde se prve objevil sika, vystrčila z vysokých kopřiv hlavu laň. Po chvíli vyšel i kolouch. Bezstarostně se popásali a neustále stříhali slechy, odhánějíce obtížný hmyz. Jelen troubil v porostu, ale nechtělo se mu z něj ven. Zatroubil jsem na něj. Odezva byla rychlá a výhružná. Do toho všeho ještě začal pískat sika, který mezitím vešel do smrkového porostu. „Franto, připrav se. Mám pocit, že se jelen co nevidět objeví,“ povídal jsem polohlasem a přiložil k očím dalekohled. Brzy jsem zaregistroval pohyb v okraji topolů. Do řediny s hustým podrostem kopřiv vešel jelen s parožím slušného osmeráka a vzápětí zatroubil. Pokračoval k nám a já dal povel ke střelbě. Franta táhl zbraní s jelenem, ale stále poposedával a k mému údivu nestřílel. „Proboha střílej, za chvíli tam budeš mít bukové větve,“ nabádal jsem ho ke střelbě. Rána stále nepadla. Až teď! Kule srazila jelena na místě, ale ten měl stále snahu se zvednout na předek. Padl a zase se zvedl. „Střílej rychle znovu, to nevypadá dobře,“ velel jsem Frantovi. Opakovaná rána jelena opět srazila k zemi. Zůstal ležet. „Sláva,“ vydechli jsme téměř jednohlasně. Najednou se ale stalo něco, z čeho mi doslova šel mráz po zádech a opanoval mne divný pocit. Jelen zvedl hlavu a troubil! Jednou, dvakrát. Franta se na mne otočil a úžasem vypoulil oči. Nemohl jsem to poslouchat a rychle jsem slezl z posedu. Jelen byl stále živý a reagoval
u 13
na moji přítomnost. Dostřelná rána na krk z mé zbraně ukončila jeho život. Stáli jsme nad jelenem se smíšenými pocity a nechápali. Postupně ale převládla radost z úspěšného lovu a já mohl Frantovi popřát upřímné lovu zdar. Po bližším ohledání jsem zjistil, že první rána seděla vysoko na zadní komoru, druhá prošla šikmo zepředu pod plecí. Nicméně lov byl úspěšný a Franta měl z trofeje neskrývanou radost. Navíc měl lovecký zážitek okořeněný silnou, téměř neslýchanou zvláštností.
14
v
K
Nejsi na řadě
dyby mne napadlo, že mi Vladimír už nikdy nepřipraví překvapení, hluboce bych se mýlil. Po zkušenostech s ním jsem se snažil vyhnout povinnosti doprovázet jej na lovu. Úspěšně jsem unikal téměř pět let. Faktem je, že dva roky Vladimír na lov nepřijel kvůli zdravotním potížím. Ve zbylých třech letech se o jeho přízeň podělili správce Václav a lesník Honza. Končilo září a počasí se pomalu, ale jistě umoudřovalo. Do té doby převládalo spíš sychravo, ráno i večer s mlhami, které lov značně ztěžovaly. Občas spadla i nějaká dešťová kapka a studený vítr nepříjemně zajížděl pod hubertus. Ráno toho dne, kdy Vladimír přijel na lov jelena, již nasvědčovalo tomu, že přijde příjemná klimatická změna. Jeleni troubili poměrně málo, brzy ráno umlkali a zatahovali do porostů. Zdálo se, že co nejdřív říje vyvrcholí. Jako průvodce jsem byl zrovna volný, neboť se mi s hostem podařilo ráno ulovit raritního jelena se třemi lodyhami. Původně jsem si myslel, že volný den věnuji obeznávání jelenů ve svém okrsku, ale osud tomu chtěl jinak. Po poledni se trochu neočekávaně objevil na Lesní správě Klášterec nad Ohří Vladimír a správce Václav pro něj neměl doprovod. A tak po delším přesvědčování padl Černý Petr na mne. Ne že bych nechtěl Vladimírovi pomoci v jeho loveckém úsilí, ale přímo mě děsilo to, co všechno nás zase může potkat. Mé zkušenosti hovořily za vše. Svolil jsem tedy k večernímu lovu. Nakonec se z toho vyklubaly tři dny, na které se opět nedá zapomenout. Při vyhodnocování naší výchozí situace jsem zjistil, že na lov už nepojedeme trabantem jako kdysi, ale fordem. To však byla jediná změna k lepšímu. Zbraň i optiku měl Vladimír stejnou, a co se týká zdravotního stavu, byl na tom ještě o poznání hůře. Špatně se mu dýchalo a měl problémy s nohama. Musel jsem proto lov přizpůsobit těmto podmínkám. Náš první lov začal ještě téhož večera na Kotters-
u 15
dorfu v místech, kde ještě před válkou stával osamělý dvůr s hostincem, který byl tehdy oblíbeným zastávkovým místem výletníků. Auto jsme nechali u skládek dřeva a velmi pomalým krokem jsme se vydali po kamenité cestě směrem k Tunkovu. Asi po pěti stech metrech jsme odbočili vlevo do travnaté lesní enklávy. Zde byl na modřínu zcela nový posed. S obtížemi se nám podařilo pohodlně se posadit. Bylo poměrně teplo a slunce, které pronikalo prořídlým smrkovým porostem za námi, nás hřálo do zad. Porostní stěna před námi se barvila do červena bohatou úrodou jeřabin. V korunách jeřábů se hašteřily sojky a občas některá z nich přetáhla přes enklávu směrem k nám. Poté co nás spatřila, s křikem zmizela v hustých smrkových větvích. Se zapadajícím sluncem začala vpravo od nás vytahovat z křovin jelení zvěř. Bylo to však v sousedním loveckém okrsku, a tak nám nezbývalo nic jiného než dívat se dalekohledem. Zatím byla venku jen holá. Některé kusy se popásaly, jiné se chladily v kališti pod mezí porostlou lískovými keři. Jelen mezi nimi nebyl. Teprve po půlhodině se na okraji smrkového lesa objevili dva mladí jeleni a pokračovali směrem k holé. Jeden z nich později zmizel a druhý se také začal válet v kališti. Na naší straně bylo ticho a dosud jsme nezaznamenali sebemenší pohyb. Stíny se začaly rychle prodlužovat, citelně se ochladilo a začal vát mírný východní vítr. To z našeho pohledu bylo dobré. Téměř na tmu se vlevo od nás objevila laň jelena siky a po chvíli se ztratila ve vysoké trávě. Rychle se zešeřilo a bylo třeba pomýšlet na návrat. Když jsme došli na cestu, začali se v místech u kališť ozývat jeleni. Postupně se jich roztroubilo pět. Bylo zřejmé, že vytahují s holou na pláně za Kottersdorfem. Druhý den ráno jsme zvolili stejnou taktiku, jen s tím rozdílem, že jsme zůstali na nízkém posedu u cesty, který tvořila sedačka a jakási ohrádka. Byla ještě tma a jeleni troubili víc než dobře. Podle změny místa, odkud hlasy přicházely, bylo patrné, že se vracejí nazpět do lesa a že si udržují vzájemný odstup. Jeden z jeleních hlasů byl obzvlášť dobrý. S rozedníváním jeleni zrychlovali návrat a postupně je pohlcovala náruč lesa. Podle toho, jak se jejich troubení rozléhalo, bylo znát, že už troubí v lese. Seděli jsme na sedačce a doufali, že se k nám některý z bočních jelenů přiblíží. Ale marně. Druhá vycházka skončila rovněž neúspěšně. Usoudil jsem, že se říje odehrává v sousedním loveckém okrsku, neboť se tam pravděpodobně soustředila holá zvěř. Na naší straně bylo mrtvo. Jak se říká, „ani hlas, ani chlup“.
16
v
Ještě dopoledne jsem zašel za Přemkem, který doprovázel právě v sousedním úseku, a téměř jsem si na něm vyprosil, abychom mohli na jeho stranu alespoň pod les na dostřel. Dojednali jsme si bezpečnostní pravidla, abychom se neohrozili, a po štamprličce pravé doupovské slivovičky jsme si šli odpočinout. Vladimíra jsem přemluvil, že by se hodilo vyrazit dříve a vytvořit si dobrou pozici. A tak jsme ještě odpoledne odjeli na Kottersdorf.
u 17
18
v
u 19