Issuu

KAPITOLA 1

DVA NA CESTĚ

Když Shelby a Miles vystupovali z Hlasatele, smáli se. Na Milesově modré kšiltovce Dodgers a Shelbyině pleteném copu ulpívaly Hlasatelovy temné úponky. Shelby se sice cítila tak zničená, jako by absolvovala čtyři lekce dynamické vinyasa jógy, ale zase byli s Milesem zpátky na pevné zemi, v přítomnosti. Doma. Konečně. Vzduch byl chladný a obloha šedá, ale jasná. Milesova ramena čněla před ní a chránila ji před ostrým větrem. Ten chlapci profukoval bílým trikem, které měl na sobě od chvíle, kdy opustili dvorek Luceiných rodičů na Den díkůvzdání. A to už byla pořádná věčnost. „Myslím to vážně!“ ozvala se Shelby. „Proč je pro tebe tak těžký uvěřit, že prostě ze všeho nejdřív potřebuju balzám

na rty?“ Přejela si po nich prstem a přehnaně ucukla. „Jsou jako šmirgl!“ „Seš cvok,“ zabrblal Miles, ale pohledem sledoval Shelbyin prst, jak opatrně klouže po jejím spodním rtu. „Takže uvnitř Hlasatele ti ze všeho nejvíc chyběl jelení lůj?!“ „A moje empétrojka,“ doplnila Shelby, když se vydala přes hromadu spadaného suchého listí a drtila ho svými podrážkami, až hlasitě šustilo. „A taky jogínský pozdravy slunci na pláži...“ Přeskakovali mezi Hlasateli už strašně dlouho: z cely v Bastile, kde potkali zuboženého polomrtvého vězně, který jim neprozradil své jméno, na krvavé bitevní pole v Číně, kde neznali živou (ani mrtvou) duši..., a teď nakonec do Jeruzaléma, kde konečně našli Daniela, jak hledá Luce. Jenže Daniel nebyl tak úplně sám sebou. Propojil se – a to doslova – se svým přízračným minulým já. A nemohl se od něj osvobodit. Shelby nemohla přestat myslet na Milese a Daniela, jak šermují hvězdnými střelami, a na to, jak se dvě Danielova já od sebe odtrhla poté, co Miles šípem zasáhl andělovu hruď. Uvnitř Hlasatelů se prostě přihodily děsivé věci a Shelby byla šťastná, že je to za ní. Teď jen aby se při zpáteční cestě do školního internátu neztratili v těchhle lesích. Shelby se otočila směrem, o němž předpokládala, že je západní, a vydala se před Milesem do ponuré, neznámé části lesa. „Do Pobřežní akademie se podle mě jde tudy.“ Návrat domů byl hořkosladký. S Milesem vkročili do Hlasatele s posláním. Nebo do něj spíš skočili na dvorku Priceových, když jejich kamarádka Luce zmizela. Vydali se za ní, aby ji přivedli zpět domů – jak říkal

Miles, do Hlasatelů by člověk neměl jen tak skákat –, ale taky se chtěli ujistit, že je v pořádku. Ať Luce pro anděly a démony, kteří spolu bojovali, znamenala cokoli – Shelby a Milesovi to bylo jedno. Pro ně to byla prostě kamarádka. Ale při pronásledování Hlasateli jim pořád unikala. Shelby to dohánělo k šílenství. Putovali od jednoho podivného místa k druhému, a po Luce pořád ani stopy. S Milesem se mnohokrát pohádali, jakou cestou jít a jak se kam dostat – a Shelby půtky s Milesem nenáviděla. Bylo to jako dohadování se štěnětem. Popravdě řečeno ani jeden z nich ve skutečnosti nevěděl, co dělat. Ale v Jeruzalémě konečně došlo aspoň k něčemu pozitivnímu: všichni tři, Shelby, Miles i Daniel, spolu konečně začali vycházet. Teď se oni dva s Danielovým požehnáním (taky by se tomu dalo říkat na jeho rozkaz) konečně vraceli domů. Shelby se napůl trápila, že opouštějí Luce, ale ta druhá její polovina, která důvěřovala Danielovi, už se nemohla dočkat návratu tam, kam patří. Do správné doby a na správné místo. Připadalo jim, že už cestují pořádně dlouho, ale kdo ví, jak je to s časem uvnitř Hlasatele? Vrátíme se zpátky a zjistíme, že uplynuly jen vteřiny, uvažovala Shelby a trochu ji to znervózňovalo, nebo už třeba uběhla celá léta? „Jak dorazíme do Pobřežní akademie,“ ozval se Miles, „jdu rovnou do koupelny a dám si pořádnou horkou sprchu.“ „Jo, dobrej nápad.“ Shelby popadla konec svého silného blonďatého copu a očichala ho. „Smeju ten čmuch z Hlasatele, co mám ve vlasech. Pokud se mi to vůbec povede.“ „Víš co?“ Miles se naklonil, ztišil hlas, i když v okolí nikdo jiný nebyl. Zvláštní, že je Hlasatel vyklopil tak daleko od

areálu školy. „Možná bychom se mohli teď v noci vplížit do jídelny a ukrást si pár těch drobenkových koláčků.“ „Ty máslový? Z krabice?“ Shelbyiny oči se rozzářily. Další Milesův geniální nápad. S tím klukem se jeden neztratí. „Člověče, mně se tak stejskalo po intru a škole. Je super...“ Prošli mezi stromy a před nimi se rozprostřela louka. A pak to Shelby došlo. Nevidí žádnou ze známých budov Pobřežní akademie..., protože tam prostě nejsou. Ocitli se s Milesem... někde jinde. Zarazila se a pohlédla na stráně, které je obklopovaly. Na větvích stromů ležel sníh a Shelby si uvědomila, že tohle rozhodně nejsou kalifornské sekvoje. A cesta před nimi, plná rozbředlého bahna, rozhodně nebyla Paciﬁcká pobřežní dálnice. Klikatila se dolů po úbočí několik kilometrů směrem k nečekaně starobylému městu, obehnanému masivními černými kamennými hradbami. Připomnělo jí to jednu z těch starých vybledlých tapiserií, na nichž jednorožci dovádějí před branami středověkých měst. Jeden matčin bývalý přítel ji kvůli tomu dotáhl až do Gettyho muzea v Los Angeles. „Myslela jsem, že jsme doma!“ vykřikla Shelby a její hlas zavibroval někde mezi vyštěknutím a kňučením. Kde jsou? Zastavila se těsně u té nevyasfaltované cesty a zadívala se na blátivou pustinu před sebou. Nikdo nikde. Bylo to děsivé. „To já taky.“ Miles se zachmuřeně podrbal přes čepici. „Vypadá to, že tak úplně zpátky v Pobřežní akademii nebudeme.“ „Tak úplně? Jen se podívej na tu příšernou napodobeninu cesty. A na tu pevnost tam dole.“ Shelby vzdychla. „Že by ty malý pohyblivý tečky tam byli rytíři? Pokud nejsme

v nějakým zábavním parku, tak jsme uvízli v podělaným středověku!“ Chytila se za pusu. „Ježíš, doufám, že se nenakazíme morem. Co to vůbec bylo za Hlasatele, cos ho otevřel v Jeruzalémě?“ „Fakt nevím, prostě jsem...“ „My už se domů nikdy nedostaneme!“ „Ale dostaneme, Shel. O tomhle jsem čet..., aspoň myslím. Přenesli jsme se zpátky v čase prostřednictvím Hlasatelů ostatních andělů, takže se možná stejně tak dostaneme domů.“ „No tak na co čekáš? Otevři nějakej!“ „To není tak jednoduchý.“ Miles si stáhl kšiltovku přes oči. Shelby mu už skoro neviděla do tváře. „Myslím, že bychom měli najít některýho z andělů a nějak si vypůjčit další stín...“ „Říkáš to, jako by sis chtěl pučit spacák a jet kempovat.“ „Hele, když najdeme stín, kterej zachycuje století, co v něm skutečně existujeme, dostaneme se domů.“ „Jak to chceš udělat?“ Miles pokrčil rameny. „Už jsem to myslím udělal, když jsme byli s Danielem v Jeruzalémě.“ „Jsem vyděšená.“ Shelby zkřížila ruce na prsou a otřásla se v náporech větru. „Tak už se do něčeho pusť!“ „To nejde jen tak, zvlášť ne, když na mě ječíš...“ „Milesi!“ Shelby strnula. Co to bylo za zadunění, které se ozvalo za nimi? Po cestě se něco blíží. „Co?“ Po cestě směrem k nim skřípal koňský povoz. Klapot koňských kopyt sílil. Ať už na kozlíku povozu seděl kdokoli, za vteřinku přejede vrchol kopce a uvidí je. „Schovej se!“ vyjekla Shelby.

Nad svažující se cestou se objevila silueta statného muže, který držel opratě dvou hnědobílých strakatých koní. Shelby popadla Milese za límec. Ten si zrovna nervózně pohrával s čepicí, a když ho zatáhla za rozložitý dubový kmen, modrá kšiltovka se mu vznesla z hlavy. Shelby sledovala tu čapku, která byla snad odjakživa součástí Milesova každodenního úboru, jak pluje vzduchem jako modrá sojka. Vzápětí spadla dolů na cestu, do obrovské světlé louže. „Moje kšiltovka,“ zašeptal Miles. Choulili se k sobě, opření zády o drsnou kůru dubu. Shelby se na přítele podívala a ohromilo ji, že vidí celý jeho obličej. Jeho oči jí připadaly větší. Vlasy měl rozcuchané. Vypadal... přitažlivě, jako kluk, kterého nikdy předtím nepotkala. Miles si místo za čepici rozpačitě zatahal za vlasy. Shelby si odkašlala. „Skočíme pro ni, jak ten povoz odjede. Teď se musíme schovat a počkat, dokud ten chlápek nezmizí.“ Cítila na krku Milesův teplý dech a uvědomovala si, jak ji jeho vyčnívající kyčelní kosti tlačí do boku. Jak to, že je Miles tak vyzáblý? Ten kluk se cpe jako nezavřený, ale je kost a kůže. Alespoň tak by se vyjádřila Shelbyina matka, kdyby ho někdy potkala, což se ovšem nestane, pokud Miles nenajde Hlasatele, který je vrátí zpět do přítomnosti. Miles se ošil, snažil se dohlédnout na cestu, kde skončila jeho čapka. „Seď v klidu,“ napomenula ho Shelby. „Klidně to může bejt nějakej barbar.“ Miles zvedl ukazováček a naklonil hlavu. „Slyšíš? Zpívá.“ Sněhová pokrývka zapraskala Shelby pod nohama, když dívka natáhla krk za stromem, aby zahlédla přijíždějící po-

voz. Vozka byl brunátný muž se špinavým límcem, pytlovité kalhoty byly zjevně šité ručně, vestu z huňaté kožešiny měl převázanou koženým páskem. Jeho malá modrá plstěná čepice vypadala uprostřed jeho obřího plešatého čela jako směšná tečka. Píseň, kterou vyřvával na celé kolo, měla veselou, až ostrou hospodskou melodii. Klapání koňských podkov znělo jako bubenický doprovod k jeho hlasitému, říznému hlasu: „Jedu do města a přivezu si služku, zdravou, prsatou. Na Valentýna udělám z ní svoji družku, ha hou, ha hou!“ „To je teda hit.“ Shelby obrátila oči v sloup. Ale přinejmenším rozpoznala mužův přízvuk. Aspoň mají nějakou stopu. „Podle mě jsme ve starý dobrý bodrý Anglii.“ „A podle mě je Valentýn,“ dodal Miles. „Fakt vzrušující. Čtyřiadvacet hodin, kdy se člověk cejtí sám a mizerně... ve středověkým stylu.“ Ještě pro efekt při posledních slovech rozpřáhla ruce, ale Milese natolik zaměstnávalo sledování povozu, že si toho ani nevšiml. Koně měli výrazné modré a bílé uzdy a postroje. Žebra jim vyčnívala. Muž jel sám, seděl na prohnilé dřevěné lavici v přední části povozu, který byl velký asi jako korba náklaďáku a byl přikrytý silnou bílou plachtou. Shelby neviděla, co ten muž veze do města, ale v každém případě to bylo těžké. Koně se navzdory mrazivému počasí potili, dřevěná prkna na dně povozu se prohýbala a celý vůz se při jízdě k hradbám města otřásal. „Co zkusit jít za ním?“ „Proč?“ ušklíbla se Shelby. „Chceš si taky najít prsatou služku?“

„Chci najít někoho známýho, a taky jeho Hlasatele, kterýho můžeme použít na cestu domů. Víš? Kvůli tvýmu balzámu na rty a tak.“ Rozdělil jí pusu lehkým tlakem palce. Ten dotek Shelby na okamžik připravil o všechna slova. „Ve městě budeme mít větší šanci narazit na někoho z andělů.“ Kola povozu skřípala, jak zapadávala do vyjetých kolejí bahnité cesty, a vozka se kýval ze strany na stranu. Za chvíli se ocitl tak blízko, že Shelby mohla vidět jeho neupravený plnovous, který byl hustý a černý jako mužova kožešinová vesta. Melodie jeho hlasu zakolísala na poslední prodloužené slabice slova Valentýn, pak se kočí zhluboka nadechl, a začal znovu. Potom najednou přestal. „Co to je?“ zabručel. Když prudce zatáhl za otěže, aby zpomalil koně, Shelby si všimla, že muž má ruce rozpraskané a červené od zimy. Vyzáblá zvířata zařehtala a zastavila těsně před Milesovou světle modrou baseballovou čepicí. „Ne, ne, ne,“ zamumlala Shelby polohlasem. Miles zbledl. Muž ztěžka sklouzl z kozlíku, jeho boty přistály v hustém bahně. Zamířil přímo k Milesově kšiltovce, sehnul se, něco zabručel a bleskurychle ji zvedl. Shelby slyšela, jak Miles hlasitě polkl. Vozka otřel zablácenou kšiltovku o své už tak dost špinavé kalhoty, proti kterým byla čepice skoro čistá. Beze slova se otočil, vylezl zpátky na kozlík a zastrčil úlovek pod plachtu za sebou. Shelby se podívala na svoji zelenou mikinu. Pokusila si představit chlápkovu reakci, kdyby vyskočila zpoza stromu v tomhle nápadném oblečení z budoucnosti a pokusila se ho připravit o jeho kořist. Nebyla to zrovna uklidňující představa.

Raději od toho upustila. Muž zatím zatáhl za otěže, povoz začal znovu kodrcat směrem k městu a povětřím se snad už podvanácté rozezněla rozjařená falešná píseň. Další věc, kterou Shelby zpackala. „Ach Milesi, to je mi líto.“ „Teď už musíme rozhodně za ním,“ odpověděl Miles trochu zoufale. „Vážně?“ opáčila Shelby. „Vždyť je to jen kšiltovka.“ Ale pak se na něj podívala. Pořád ještě nebyla zvyklá na jeho tvář. Dřív jí připadalo, že jeho obličej je dost dětský, ale teď se jí zdál silnější, hranatější, jeho duhovky zářily s nezvyklou intenzitou. Podle Milesova sklíčeného výrazu poznala, že to rozhodně pro něj není „jen kšiltovka“. Jestli v něm vyvolává nějaké zvláštní vzpomínky, nebo to je prostě jen talisman pro štěstí, to nevěděla. Ale udělala by cokoliv, aby tenhle výraz z jeho tváře mohla vymazat. „Tak jo,“ vyhrkla. „Jdem. My mu ji vyhrábnem.“ Než si Shelby uvědomila, co se děje, Miles jí položil dlaň přes její ruku. Bylo to rozhodné, sebevědomé a trochu impulzivní gesto – a už ji táhl na cestu. „Tak jdem!“ Snažila se tomu odolávat, ale pak se její oči setkaly s Milesovýma, a ty byly tak šíleně modré, až Shelby zalila vlna vzrušení. Rozběhli se dolů po zasněžené středověké cestě, míjeli pole, která byla teď v zimě holá a zakrytá hladkou bílou pokrývkou, jež obalovala i stromy a tu a tam se udržela také mezi loužemi cesty. Mířili k opevněnému městu s vysokými černými věžemi a úzkým vodním příkopem. Běželi ruku v ruce, tváře jim zrůžověly, rty jim popraskaly, smáli se bez důvodu, nebo k tomu aspoň neměli žádný takový, který by Shelby dokázala popsat

slovy – ale smáli se tak neovladatelně, až málem zapomněla, co chtějí udělat. Jenže potom Miles vykřikl „Skoč!“ a jí se v hlavě něco spojilo. Udělala to. Skočila. Chvíli jí připadalo, že snad letí. Vzadu povoz končil sukovitým prknem, sotva dost širokým na to, aby se na něm člověk udržel. Jejich nohy přistály přímo na něm, což byla neuvěřitelná náhoda a klika, ale... Jen na chvíli. Potom vjel povoz do vyježděné brázdy, divoce se zakymácel, Milesovi podklouzla noha a Shelby se nedokázala udržet plátěné plachty. Prsty se jí rozevřely a její tělo se začalo kácet po zádech. Oba s Milesem sletěli z povozu do bahna. Cák. Shelby zachrčela. Hrudník ji bolel. Vytřela si z očí studené bláto a vyplivla nějaký hnus. Dívala se, jak se povoz v dálce zmenšuje. Milesova čepice byla pryč. „V pohodě?“ zeptala se ho. Otřel si obličej lemem trička. „Jo. Co ty?“ Když přikývla, zašklebil se. „Předveď, jak by se tvářila Francesca, kdyby zjistila, kde teď jsme.“ Znělo to vesele, ale Shelby věděla, že pod tou maskou je Miles zoufalý. Přesto poslechla. Hrozně ráda napodobovala jejich vznešenou učitelku z Pobřežní akademie. Popolezla z louže, opřela se o lokty, vypjala hruď a povytáhla nosík nahoru. „Zřejmě hodláte popírat, že jste se záměrně snažili poškodit dobrou pověst Pobřežní akademie? Raději si ani nechci představovat, co k tomu řekne naše velevááážená správní rada. Nemluvě ani o té tragédii, že jsem si zlomila nehet o okraj Hlasatele, když jsem se vás snažila dostat ven.“