K A P I TO L A 1
Vidět Putina a zemřít
Zavřel jsem okno a vše kolem se rozplynulo, jen slunce plulo a třpytilo se, blikalo a mizelo. Nikdo přede mnou, nikdo kolem, nikdo přede mnou. Proti mně, kolem mě i přede mnou je jen slunce. Dívám se na oheň, který plane, svítí a září. Padám na zem v obavách, že si mě všimnou skrčeného. – Dmitrij Ozerskij, PÁD
„Chtěl jsem nazvat svou příští knihu ,Vidět Putina a zemřít‘, ale všichni říkali, že by to bylo trochu moc.“ – Andrej Kolesnikov, novinář a autor knih VIDĚL JSEM PUTINA a VIDĚL MĚ PUTIN v rozhovoru s autorkou
1. Toho dne nám v redakci chyběly dveře. Vysadili je pro tuto speciální příležitost z pantů, čímž se odhalilo opotřebované dřevěné obložení. („Nařízení,“ pronesl generální ředitel s nábožnou úctou, když se ho ptali, proč je to nutné.) Zhruba po čtyřech hodinách nervózního čekání nahlédla do prázdného dveřního otvoru žena v elegantním černém kostýmu s hlubokým výstřihem a v bílé zřasené blůze (podle všeho ji nosila při bezpočtu protokolárních událostí v moskevském Bílém domě) a oznámila družině vychrtlých členů ochranky, novinářů a ostatních zaměstnanců, že „jsou na cestě“. 15
Manévry vlastně začaly už v pátek před čtyřmi dny, kdy zlověstný oběžník informoval vedoucí jednotlivých oddělení velkého, státem vlastněného podniku, že „vzhledem ke zvláštnímu režimu v úterý 24. února“ nebudou do budovy vpouštěni hosté. „Pohyb“ zaměstnanců mimo jejich kanceláře by se měl „minimalizovat“ nebo „omezit“. „Pohyb“ zaměstnanců ve druhém patře (kde se nacházely naše kanceláře) měl být „maximálně omezen“. Dokonce padl návrh, aby se někteří lidé toho dne vůbec neukazovali v práci. Důvod těchto zvláštních opatření však nikde nebyl pojmenován. Zaměstnanci si navzájem tlumenými hlasy sdělovali novinky o „návštěvě“ a žertovali, co by řekli očekávanému „hostu“, kdyby k tomu měli příležitost. Všichni dostali příkaz, aby si uklidili stoly. Fotografie a plakáty byly do jednoho odstraněny – včetně malé pohlednice, kterou měla jedna překladatelka ve své kóji; jednalo se o Putinovu kresbu ve stylu padesátých let s textem: „Vidím vás; nepracujete!“ Uklízečka, které se zeptali, proč byly odstraněny dveře, nevěřícně povytáhla obočí. „Vy nevíte, kdo sem zítra přijde?“ podivila se. Lidé v budově spolu takhle konverzovali od pátku – příjezd premiéra Putina byl eufemicky označován jako „návštěva VIP“, „zvláštní režim“ nebo – jako v případě této uklízečky – „oni“. „Jsou očekáváni v jedenáct hodin dopoledne, pokud se rozhodnou, že se tu zastaví. Projdou touhle chodbou do archivu a pak do tiskového sálu.“ Uklízečka, která se představovala jen jako Taťjana, znala plánovanou trasu hostů, protože ji během víkendu, kdy tu nikdo nebyl, nejméně třikrát luxovala. A teď omývala všechny povrchy v každé místnosti, na nichž mohl spočinout zrak ministerského předsedy. „Vždycky to tak bylo,“ řekla. „Dokonce i za Jelcina jsme museli dělat to samé. Pak nás vyhodili, aby nás, nedejbože, někdo z nich neviděl.“ Nejhorší ze všeho bylo, že to nemuselo mít žádný smysl. „A co když se vůbec neukáže?“ Odpoledne 23. února, přibližně po tříhodinovém čekání, bylo konečně jasné, že hosté tudy skutečně projdou a Taťjanin třídenní generální úklid nepřijde nazmar. Po oznámení tiskové mluvčí prošel dveřmi pomalý průvod. Instinktivně jsem vstala, ale kameraman za mnou na mě sykl, abych se zase posadila. 16
Do středu kamarily pomalu a sebevědomě vkročil předseda vlády s výrazem manažera provádějícího inspekci svého podniku. Byl nevýrazný a mdlý, shovívavý i zlověstný, nudný, úžasný i hrozivý – všechno najednou. Kývl, oplatil úsměv první pohledné dívce v kanceláři a pak se lehce odměřeně nechal odvést k nám. „Překonali svého konkurenta v počtu online návštěvníků,“ oznámila mu vážným tónem ředitelka organizace, v níž byl premiér na inspekci. Ukazovala mu kanceláře anglickojazyčných novin, které nedávno přešly pod státem financovanou zpravodajskou agenturu; na premiérův příkaz se opět začalo s jejich vydáváním. Předseda vlády přikývl a usmál se. Líbilo se mu, co tu viděl. „Kolik tu pracuje lidí?“ zeptal se jí tichým hlasem, který bylo slyšet po celé místnosti. „Třicet,“ odpověděla. Ve skutečnosti nás bylo o něco míň; vedení požádalo zaměstnance z jiného oddělení (k jejich značné rozmrzelosti), aby u nás zaplnili prázdná místa k sezení a strávili s námi polovinu jednoho pracovního dne. Když předseda vlády došel doprostřed místnosti a zastavil se zhruba dva metry ode mě, připadalo mi vhodné, abych se mu podívala do očí, usmála se a pozdravila. Odpověděl mi kývnutím, na čtvrtinu vteřiny se zahleděl přímo na mě, jednou mrkl jako clona fotoaparátu a poté, co takto uznal mou existenci, přenesl pohled na někoho jiného. Když přejel očima všechny zaměstnance, otočil se k ředitelce, zeptal se jí: „To je všechno?“ a odešel. Dva cizinci, kteří u nás pracovali a kteří seděli necelý metr od Putina, neskrývali zklamání z návštěvy a hlasitě ji srovnávali s jednou epizodou seriálu M.A.S.H. Jejich rozčarování bylo pochopitelné: během čekání na premiéra strávili dvě hodiny v kanceláři generálního ředitele, který je učil, jak správně vyslovovat „Vladimir Vladimirovič“, jak požádat o svolení ke společné fotografii a jak si s ním co nejlépe potřást rukou. Pak ovšem, paralyzováni Putinovou blízkostí, nic z toho neudělali. Tito cizinci a ruský generální ředitel se nikdy navzájem nepochopí; pro cizince byla Putinova návštěva pouze nepříjemným narušením pracovního dne. Pro generálního ředitele byla zjevně něčím víc: když jsem se ho s několikahodinovým předstihem zeptala, jestli Putin skutečně projde naší kanceláří, beze slova přikývl s výrazem dětského vytržení, což mě u jinak inteligentního dospělého muže mírně poplašilo. 17
Nikdo mi nenařizoval, abych se v přítomnosti ministerského předsedy a bývalého prezidenta Ruské federace chovala nějakým konkrétním způsobem. Nikdo mi neřekl, abych si stoupala, až vejde do kanceláře, ani abych si dělala starosti s tím, že právě píšu článek o jeho uvězněném protivníkovi Michailu Chodorkovském. Nikdo také nenutil generálního ředitele, aby svým zaměstnancům nakazoval, ať si jdou s Putinem potřást rukou. Naše vedoucí nám během poslední inspekce před návštěvou jen řekla, ať se „uvolníme“. Přestože jsme dostali pokyn, abychom si uklidili stoly, nikdo mi ani v nejmenším nenaznačil, ať odstraním hromádku knih s názvy jako „Putinovo Rusko: Úpadek opozice“. Vyrostla jsem v Americe a kdysi jsem byla hrdá na to, že jsem se odmítla postavit na střední škole při slibu věrnosti, protože jsem to považovala za servilní a totalitní praktiku. Zde v Moskvě, půl hodiny před návštěvou premiéra a bývalého prezidenta Ruské federace, jsem však zmíněné knihy odstranila sama o své vůli. Proč?
2. Dmitrij Rjabov, nový reportér u nezávislého týdeníku, se připojil k hloučku kameramanů nedaleko od velkého schodiště Státní dumy na Ochotném rjadu naproti Kremlu a přibližně hodinu stál na špičkách a čekal v atmosféře ohlášeného příchodu celebrity. „Bylo to jako v Cannes,“ vzpomínal později s očima sklopenýma znechuceným zahanbením. Zároveň se však okolnosti od Cannes zásadně lišily: na potlesku pro filmovou hvězdu není nic ostudného, zatímco na potlesku při příchodu Vladimira Putina ano. Rjabov se řadí k demokratické inteligenci zásadně nesouhlasící s vládou, kterou však nemůže nijak změnit. Když poprvé spatřil Putina, zatleskal. Snad to způsobilo napětí z dlouhého čekání, nebo překvapení, že ho najednou vidí z takové blízkosti. Jeho nechtěná reakce ho natolik podráždila, že se o celé věci zmínil následující den na facebooku. „Nenávidím se,“ napsal, jako kdyby se potřeboval očistit doznáním ke své chybě. Rjabovův bezděčný potlesk symbolizoval všechny podstatné rozpory byzantského režimu, který chce být demokratický, ale nemůže, protože mu chybějí skutečné demokratické instituce – a demaskoval pracnou fasádu demokracie, na niž si Rusko 20. dubna 2011 hrálo. Podle ústavy byl Putin 18
podřízený prezidentu Dmitriji Medveděvovi – blízkému spolupracovníkovi, jehož si v roce 2008 osobně vybral jako svého nástupce –, ale většina vládních úředníků bez ohledu na svoje politické smýšlení intuitivně cítila, kdo drží skutečnou moc. Podle ústavy se Putin zodpovídal parlamentu, ale s výjimkou povrchní kritiky od tří vykleštěných opozičních stran mu šiky zástupců Jednotného Ruska aplaudovaly vestoje a nazývaly ho bez sebemenšího náznaku ironie „naším vůdcem“. Podle ústavy měl Putin v každoročním projevu předložit zprávu o pokrocích, ale ve skutečnosti všichni věděli, že nadcházející řeč je pro nejvyššího vůdce příležitostí představit detailní plán, soubor pokynů pro život v této obrovské, beznadějné zemi. Do Putinova veřejného prohlášení, že se v roce 2012 vrátí do prezidentského křesla – jak sám uvedl, k tomuto rozhodnutí dospěl „před lety“ –, zbývalo ještě pět měsíců. Přesto už v dubnu 2011 většina lidí jasně vnímala, že Medveděv je jen dočasný náhradník a že svrchovaným vládcem Ruska je předseda vlády. To, co se odehrávalo na velkém schodišti u provizorní přepážky, která oddělovala nás a je, odráželo všechny tyto kaleidoskopické rozpory. Samotné čekání, obvykle několikahodinové, kdy člověk stojí na bolavých nohou s fotoaparátem nebo laptopem a kdy občas dovolí kolegovi, jehož nikdy předtím neviděl, aby si opřel notes o jeho rameno, utvrzovalo hvězdné postavení a metafyzickou moc, jakou nemá ani americký prezident. Okolní mumlání zesílilo a najednou ztichlo. Jeden po druhém se objevovali ministři. První zachmuřeně prošel Igor Sečin, obávaný šéf energetiky v Putinově kabinetu, který údajně osobně zařídil uvěznění a vynucený bankrot ropného magnáta Michaila Chodorkovského. Následoval ho Alexej Kudrin, liberální ministr financí, který později v září svou funkci opustil a začal se přátelit s opozicí. Pak kráčel spolu s předsedou Jednotného Ruska Borisem Gryzlovem (byrokratem bez smyslu pro humor, který označoval ministerského předsedu za „našeho vůdce“) Vladimir Putin. Dnes vypadal ještě sebevědoměji než obvykle – seběhl ze schodů, rozhlédl se, pozdravil novináře přátelským úsměvem a zmizel ve dveřích. Jeho přítomnost nemohla zabrat víc než pár vteřin, ale v davu nižších vládních představitelů i prostých přihlížejících, kteří se shromáždili kolem velkolepého schodiště, vyvolala zvláštní reakci. Zatímco rockovou hvězdu nebo oblíbeného prezidenta by přivítalo nadšené volání – snad i provolávání slávy –, zvuk, který se ozval ze schodiště za námi, připomínal spíše tiché zalkání, ulehčený a zoufalý výdech doplněný o bezděčný potlesk, který ani 19
neměl zaznít. Ten zvuk neodrážel popularitu hvězdy, ale spíše strach a podřízenost vůči ní. Potlačený povzdech symbolizoval zmatek z toho, jaký vztah máme zaujmout k národnímu vůdci. Máme mu zatleskat, když se objeví, nebo padnout na kolena? A co ti, kteří ho nemají rádi? Kdyby bylo jasné, že se prostě jedná o předního zvoleného politika, jakýkoliv citový výlev by našel ospravedlnitelné vyjádření. Takhle se všichni snažili předstírat, že tento malý, nevýrazný, čilý muž, jemuž táhne na šedesátku, je pouze oblíbený premiér, který dorazil, aby přednesl projev v parlamentu. V takovém případě by však nebylo třeba při jeho několikavteřinovém zjevení tleskat. Ve skutečnosti mnozí cítili (byť by to většina nedokázala zformulovat), že se ocitli v přítomnosti mnohem starobylejší moci, než je moc spojená s nejvyšším voleným úřadem. Bez vlády práva se nejednalo o prezidenta ani o premiéra, ale o vladaře, který rozhoduje o vašem životě nebo smrti. S Rjabovem se dělo něco zvláštního; nevšímal si potlesku ani toho kolektivního vydechnutí. Dokonce se ani nerozhlížel kolem sebe, jen stál stranou a soustředil se na to, kdo se objeví na schodišti. A když se Putin konečně objevil a uráčil se podívat jeho směrem, Rjabov – novinář, který dlouhodobě kritizoval Putinův režim a nesouhlasil s většinou jeho politiky – ke své vlastní hrůze zjistil, že tleská. Tento podvědomý čin ho natolik rozhořčil, že se za něj sám vehementně odsoudil, jako kdyby mu tím mohl nějak uniknout. „Největší smutek ve mně vyvolává otrocká mentalita našich lidí (včetně mě),“ napsal mi o několik dnů později. „Přes veškerou demokratickou rétoriku víme přesně, kdo v naší zemi vládne, a jsme připraveni tomuto vůdci prokázat svoji věrnost. Můj čin (tleskání) byl v přímém rozporu s mým politickým přesvědčením.“2 Skutečnost, že se takové chování vyskytuje ještě ve 21. století, představuje pouze část problému – to, že o něm ruská inteligence ví, a přesto před ním v hrůze uhýbá, z něj činí cosi mnohem naléhavějšího a také trvalejšího. Hrabě Vladimir Sologub v 19. století vzpomínal na to, jak se před ním během 30. let objevil car Mikuláš I. Hrabě kráčel po Něvském prospektu v Petrohradě s básníkem Alexandrem Puškinem a Sergejem Sobolevským, který se nedávno vrátil z dlouhodobého pobytu v Evropě a nosil bradku – v čase, kdy aristokracie v Mikulášově Rusku měla dosud výnosem Petra Velikého zakázáno nosit vousy. 20
„Náhle se na Policejském mostě vynořil kočár s chocholem per. Byl to car. Puškin a já jsme ustoupili na kraj chodníku, smekli jsme klobouky a zastavili jsme se; čekali jsme, až projede. Sobolevskij ale zmizel. Když viděl, jak se blíží car, vklouzl do nějakého obchodu.“ Když se k nim po chvíli opět připojil, v šatech podle nejnovější pařížské módy a s rozpačitým výrazem, Puškin ho pokáral: „Tak co, bratře? Máš malý francouzský vous a k němu malou ruskou duši?“3 Puškin si ho dobíral kvůli jeho podřízenosti. Sobolevskij – moderní, sečtělý a zcestovalý příslušník elity, který zastával přiměřeně liberální stanoviska – se bál, že si car všimne jeho bradky. Jako mnoho ruských básníků té doby choval Puškin k carovi hluboce rozpolcené city – a uvědomoval si neurotické napětí společnosti, která předstírá, že je modernější a demokratičtější, než tomu ve skutečnosti je. „Moc a svobodu je třeba kombinovat ku vzájemnému prospěchu,“ napsal v roce 1832. „Trvat na ponižování diktovaném etiketou je čiré bláznovství. Anglický lord před svým králem poklekne a políbí mu ruku. To mu však nebrání, aby patřil k opozici, pokud si to přeje.“4 Ritualizací pradávných odznaků moci v etiketě se podle Puškina společnost dokáže zbavit jejich podstaty. Anglický lord si z nutnosti pokleknout před králem nic nedělá, protože mezi nimi stojí svrchovanost zákona – a jen nezávislý soud může lorda zbavit života a svobody. Pro vzdělaného Rusa, který přijal všechny ozdoby modernosti a západní etikety, je však i mírná úklona před carem ponižující, protože realita života ho přitom nutí, aby padl na tvář.5
3. Různí lidé se před Vladimirem Putinem chovají různě, podle společenského postavení, výchovy, příjmu, vzdělání a závislosti na státu. Úctu, obdiv a podlézavost mu nedávají najevo ani zdaleka všichni – mnozí tvrdí, že je jim Putin zcela lhostejný. Žádnou skupinou však nezmítá nerozhodnost, pochyby a úzkost ohledně chování v jeho přítomnosti – a zda se v ní vůbec ocitnout, lze-li se tomu vyhnout – více než inteligenci. Alisu Ganijevovou, mladou spisovatelku a novinářku, přepadla po kývnutí na schůzku s Putinem hluboká rozpolcenost. Nejvíce ji odrazovalo pomyšlení na to, že se objeví v přítomnosti státní moci. Očekávala, že uvidí cara. Pocítila však hluboké zklamání, když spatřila muže, který v ní nevyvolal žádné emoce. 21
Tato mladá spisovatelka z muslimské republiky Dagestán na severním Kavkazu zprvu odmítla pozvánku na setkání spisovatelů. Nestála o oficiální audienci u ministerského předsedy spojenou s pitím čaje. Její znepokojení v tomto případě příliš nesouviselo s národnostní příslušností. Chápala, že bude na setkání využita jako „etnická“ dekorace. Skutečným důvodem k prvotnímu odmítnutí byl obecnější postoj běžný u řady spisovatelů, kteří se trvale vyhýbají audienci u nejvyšších představitelů ruského státu, jako by se jejich blízkostí ušpinili. „Původně jsem se rozhodla pozvání odmítnout, protože nejsem přesvědčená o smyslu takových setkání,“ vysvětlovala Ganijevová několik dní po schůzce. „Vrhají stín na vaši pověst. Na každém setkání vlády se spisovateli vnímám určitou nechuť a odpor.“ Šéfredaktor listu Nězavisimaja gazeta ji však přemluvil k účasti, protože opak by znamenal „zbabělost“, a navrhl, ať se zeptá na Michaila Chodorkovského. To byla základní opoziční otázka demonstrující vzdor. Ganijevová si nicméně uvědomovala banálnost toho, že by se měla posté ptát na Chodorkovského a poslouchat Putinovu standardní odpověď o vládě práva. Místo toho se rozhodla vznést dotaz na kontroverzní zákon o extremismu, jehož obecná formulace byla široce zneužívána k věznění představitelů opozice a k upevňování moci FSB (ruská zkratka pro Federální bezpečnostní úřad). „Rozhodla jsem se, že se půjdu podívat na osobu, kolem které se vytvořilo tolik mýtů,“ vyprávěla. Den před vlastní schůzkou jí telefonovali a řekli jí, že bude při čaji sedět hned vedle Putina. Ganijevová s podrážděním vzpomínala, že jí dokonce doporučili, aby si na sebe vzala něco hezkého, „jako kdybych měla v úmyslu se tam objevit v rozedraném svetru“. Ganijevová byla ze setkání s Putinem zklamaná. Místo muže opředeného mnoha mýty viděla malého, bledého, obyčejného úředníka, který se snažil vetřít do přízně skupiny spisovatelů – té záviděníhodné třídy, v raných dobách Sovětského svazu označované za „inženýry duší“. Zdálo se, že Putin je na spisovatele stejně zvědavý jako oni na něj. Pozorně si je prohlížel, jako kdyby se jednalo o stádo „divných zvířat“. Usmíval se a smál se s nimi, ale jeho chování působilo jako „maska“, kterou si nasazuje při styku s inteligencí, jako kdyby se snažil až příliš usilovně, aby si ho oblíbili. Ganijevová, která během čaje opravdu seděla vedle něj, si všimla, že si v zápisníku zaplnil celou stránku otřepanými frázemi o spisovatelích a moci; pečlivě zaznamenával každou banalitu. 22
Chování skupiny spisovatelů však odhalovalo mnohem víc než Putinovo falešné kamarádství. Během čekání na zahájení schůzky začali někteří popíjet tvrdý alkohol, žertovali a trousili ironické poznámky, jiní, mezi nimi například Zachar Prilepin, nasadili vzdorný výraz a další vypadali jednoduše jako očarováni. „Když vstoupil do místnosti, nálada se změnila. Všichni si stoupli. Já jsem zůstala spolu s dalším spisovatelem sedět a nejeden kolega mě přejel nesouhlasným pohledem,“ pokračovala Ganijevová ve vyprávění. Popisovala scénu s oblíbenou spisovatelkou, která se „téměř roztekla“, když si k ní Putin přisedl, rozzářila se a začala si s premiérem cosi šeptat. Nikdo samozřejmě nevěnoval pozornost vlastnímu setkání spisovatelů, všichni sledovali jejich šuškání. Ministerský předseda patrně zapůsobil nejvíc na populární spisovatelku Ustinovovou. Ganijevová popisuje, jak Ustinovová hned po čaji přistoupila k Putinovi s pozvánkou na návštěvu, a když ho popadla za ruku, Putina to vyvedlo z míry natolik, že upustil hromádku knih, jež mu na setkání vnutili. Rozpačitě se pro ně shýbl, zatímco Ustinovová nepřestávala mluvit. Největším zklamáním pro Ganijevovou však nebyla Putinova těžkopádná obyčejnost ani podlézání některých spisovatelů (jež ostatně očekávala), ale to, že neměla příležitost položit svou otázku. Dlouze se ospravedlňuje, jako kdyby přesvědčovala sama sebe, že to tak bylo lepší. Vzápětí toho opět lituje, jako kdyby to bylo vše, co si ze schůzky odnesla. Skutečnost, že se Prilepinovi, členovi Národní bolševické strany postavené mimo zákon, podařilo Putina zeptat na premiérovy milionářské přátele a na zpronevěry u společností vlastněných státem, ještě znásobila lítost Ganijevové. „Nelíbilo se mi, jaké otázky mu ostatní kladou,“ poznamenala. Prilepinův dotaz považovala za jeden z mála upřímných. „A nechtěla jsem se příliš prosazovat. Všichni se hlásili a Putin je musel odmítat. Nechtěla jsem, aby mi řekli, že mám čekat, až na mě dojde řada. Utěšovala jsem se, že je to tak možná lepší. Stejně bych si jenom připsala pár bodů mezi liberály. V podstatě jsem tam chtěla nepozorovaně sedět a sledovat dění kolem.“ Když se nakonec nezeptala, získala dojem, že se jí nepodařilo ospravedlnit kompromitující přítomnost. „Není mi příjemné, že jsem tam byla a nepoložila jsem mu svou otázku,“ připustila.6 Schůzka ji nepochybně učinila zranitelnější vůči obviněním z přílišné „blízkosti“ k moci, proti níž se instinktivně bouřila. Z čeho přesně pramenilo její znechucení, kromě patolízalství oné populární spisovatelky? Že pobývala 23
ve stejné místnosti, stala se svědkem servilit a prostřednictvím svých kolegů se jich sama účastnila? Nebylo zřejmé, kam ona populární spisovatelka Putina zve, ale skutečnost, že k pozvání došlo, naznačila, že symbolický kapitál návštěvy lze snadno převést na kapitál reálný. Ganijevová naproti tomu nepředstavovala osobu, jejíž domnělá blízkost k moci se mohla přetavit v konkrétní výhody. Žila však ve světě, kde tato přímá směnitelnost byla mnohem běžnější než v jakékoliv fungující demokracii. Jakožto vzdělaní a soběstační lidé, kteří si dokázali udržovat pohodlný životní standard nebo by v případě potřeby mohli i opustit zemi, Ganijevová či Rjabov nebyli ani dostatečně bohatí či vlivní, aby jejich zisky závisely na vládě, ani natolik chudí, aby se ve všem museli spoléhat na vládu. Skutečnost, že nebyli bezprostředně závislí na vládě ve světě, kde se taková materiální závislost ukazovala na každém rohu, posilovala jejich úzkost, protože jejich osud se mohl snadno a rychle změnit kterýmkoliv směrem.
4. Dvacátého devátého dubna 2011 Vladimir Putin v rámci jedné ze svých rutinních cest navštívil Penzu, provinční hlavní město přibližně 600 km jihovýchodně od Moskvy. Před schůzkou ohledně kulturního vývoje v nedávno zrekonstruovaném místním divadle, kde přislíbil pomoc se subvencemi ve výši 6 miliard rublů, se Putin podle svého zvyku setkal s lidmi přímo na ulici.7 Neoficiální video obíhající po internetu zachycuje, jak premiér přistupuje k chodníku. Z davu je slyšet volání. Zvuk, i zde především ze ženských hrdel, je intenzivnější, hlasitější verzí zvláštního povzdechnutí, jež jsem slyšela před deseti dny v Moskvě. A jako v Moskvě nejde o nadšené provolávání slávy, spíše o zoufalé výkřiky – buď o pomoc, nebo z úlevy, že ho konečně vidí (obyvatelé samozřejmě čekali mnoho hodin na dešti). Někdo skutečně zvolal: „Vladimire Vladimiroviči, pomozte nám, prosím!“ Následuje záběr na Putina s nataženou rukou uprostřed davu a můžeme usuzovat, že mu jakási žena středního věku s nakrátko ostříhanými tmavě zrzavými vlasy líbá ruku a opakuje pořád dokola „děkuji“. Přitahuje ho k sobě a Putin jí zdráhavě nastavuje tvář. Ona ho líbá na líce, pak ho chytá za týl a opakovaně ho líbá na ucho. Putin se s výrazem pobavení hraničícího se 24