VENKU Když se Sethovi sevřela kolem hlavy přílba robotického skafandru, luplo mu v uších. Měl mokrá podpaždí a pot mu stékal po bocích. Dosud byl venku v tomhle skafandru jen několikrát a rozhodně si na to nezvykl. Poslední takovou výpravu málem nepřežil. „Neumřu,“ umiňoval si podvacáté, když uvolnil trysky a zkontroloval hladinu paliva a vzduchu. Příprava mu zabrala dvakrát tolik času, než měla, protože musel všechno dělat jen neohrabanou levačkou. Pravou ruku měl zle pochroumanou, dva prsty ošklivě zkřivené. Zapojil do dýchacího oběhu i příměs kyslíku, aby nějak vykompenzoval tu hroznou bolest. „Když to ve vesmíru zvládl ten neandrtálec, dokážu to taky,“ procedil přes zaťaté zuby s očima upřenýma na dvě prázdná místa po skafandrech OneMan, které si nepochybně vzali Jake Pauley a jeho šílená manželka. To ona způsobila výbuchy, které zničily Empyreum, pak vysvobodila manžela z vězení a odtamtud nejspíš pospíchali přímo sem, aby stihli z umírající lodi uletět. Nedala najevo sebemenší lítost, že nechávají Setha uvězněného a odsouzeného k smrti. A nebýt Waverly, byl by skutečně zemřel. Při pomyšlení, že ji na Nový obzor poslal samotnou – zkratkovité rozhodnutí, o němž už teď pochyboval – mu bylo úzko. Ale copak měl jinou možnost? Sklánět se a plazit 9
VESMÍRNÁ POUË 3
před lidmi, kteří mu zabili otce a zničili jeho domovskou loď? Vzhledem ke své nepřizpůsobivé povaze by nejspíš stejně záhy skončil zpátky ve vězení. A zavřený jako krysa už nehodlal strávit ani minutu. Pokud se dostane na Nový obzor a najde si tam úkryt, snad dokáže pomoct i Waverly a možná se mu dokonce podaří pomstít Anne Matherové. Zapnul trysky skafandru a vznesl se k přechodové komoře. Uvnitř se naposledy ohlédl po Empyreu. Terminál byl tichý, opuštěný, připomínal prázdnou jeskyni. Už teď loď působila jako místo duchů. Kolik lidí dnes Pauleyovi zabili? „Ty malé ne, ti jsou v pořádku,“ opakoval si a zatřásl hlavou, aby se zbavil paniky, která se jej zmocnila, když stiskl tlačítko, které mělo naposledy uzavřít přechodovou komoru. Její vnější dveře se otevřely a odhalily nekonečnou oblohu – černé nic poseté hvězdami, které jako by se hnaly někam pryč. Vznesl se ve skafandru ven a zapojil trysky. Už měl dost zkušeností, aby věděl, co má čekat, a dokázal vyletět nad trup lodi. Na začátku vypadal plášť Empyrea neporušený, vepředu však bylo vidět velký bílý oblak, který se nesl za lodí a mizel ve tmě – to jak se za nimi do prázdna táhly tisíce kilometrů vzduchu a páry. Daleko tím směrem ležela mlhovina, kterou opustili před několika měsíci, růžová a zářící, vysílající elektrické výboje. Seth se odvrátil od její děsivé krásy. Nad poničeným Empyreem se tyčil Nový obzor jako zdeformovaný měsíc. Z šedého pláště lodi vylétávaly trosky. Ostré kusy kovu, nábytek, rostliny, dokonce i traktor – to vše mizelo z lodi neuvěřitelnou rychlostí. Seth zamířil k přídi, aby se dostal mimo dosah všech těch předmětů. V dálce nad Empyreem zahlédl podivně nehybné objekty. Použil dalekohled zabudovaný do přílby. Čtyři raketoplány Nového obzoru. Nákladová rampa nejbližšího z nich se otevřela a zevnitř jako ryby vypluly čtyři OneMany. 10
PLAMEN
Vysílají záchranné týmy, napadlo Setha. Nebo možná jen letí hledat, co by se jim z Empyrea mohlo hodit. Zhasl vnější osvětlení, aby nebyl vidět, pak začal projíždět vysílací frekvence, dokud nezaslechl hlasy. „Bože, to poškození je vážné…“ říkal zrovna jeden z nich. „Jak mohl někdo udělat něco takového?“ Seth v duchu viděl retardovanou tvář Jakea Pauleyho – ten zvrácený úsměv, masivní čelo, tmavé zuby. „Taky si myslím, že je to k ničemu,“ ozval se druhý. „Nechápu, proč nás sem poslala.“ Prohledat naše kosti, pomyslel si Seth. Měl takový vztek, že by do nich nejraději narazil, přerušil jim přívod vzduchu a nechal je rotovat do útrob vesmíru. „Podle mě se jí to trochu vymyká z rukou. Viděli jste, jak se na ni během bohoslužby díval doktor Carver?“ „Tohle je otevřený kanál, hoši,“ varoval je mužský hlas. Chvíli mlčeli. „Pořád chybí několik dětí,“ ozvala se posléze nějaká žena a podle tónu jejího hlasu bylo zřejmé, že ze svých společníků není příliš nadšená. „Jsem ráda, že je můžu pomoct hledat.“ „Po takovém výbuchu? Je zázrak, že tu všechny neumřely,“ namítl třetí. „Ale musíme se po nich podívat,“ zdůraznil první. „Jsou to jen děcka.“ „Jak ušlechtilé,“ utrousila žena sarkasticky a muži se hlasitě rozesmáli. Jakmile zmizeli z dohledu, Seth se znovu pustil k Novému obzoru, tentokrát už ne tak spěšně. Má čas. Loď bez svých pátracích oddílů neodletí. Sledoval přitom trup Empyrea. Dokud se držel blízko lodi, necítil se tak zranitelný, ale jen co ji opustil a vesmír se před ním rozevřel jako obrovská tlama, zajíkl se. „Slyšeli jste to?“ ozval se ženský hlas. 11
VESMÍRNÁ POUË 3
Idiote! Jak se mohl zachovat tak pitomě? Zapomněl vypnout vysílačku. Rychle stiskl tlačítko, právě když někdo říkal: „Hlášení druhého oddílu.“ Srdce mu bušilo, celý se chvěl. Takovou chybu už nesmí víckrát opakovat. Trápilo jej vyčerpání. Měl za sebou náročnou cestu umírající lodí, během níž navíc nesl na zádech Waverly. Kromě toho, že měl zraněnou ruku, jej bolela hlava kvůli přestálému nedostatku kyslíku, špatně mu to myslelo. Musí se víc soustředit. Zvýšil rychlost. Nový obzor se vznášel několik kilometrů daleko. Čím dříve tam dorazí, tím lépe. V duchu si vybavil vnitřní uspořádání Empyrea, které se učil znát od dětství. Na různých místech se nacházely malé přechodové komory pro údržbu – v jedné takové zahynula jeho matka spolu s Waverlyiným otcem při takzvané nehodě. Nový obzor byla v podstatě kopie Sethovy rodné lodi, takže by pro něj nemělo být příliš těžké najít nějakou přechodovou komoru v málo používané části. Rozhodl se zkusit skladiště v nižších podlažích. Nacházejí se hluboko pod obytnou částí, takže jej tam sotva někdo uvidí, zato tam bude spousta místa, kde se bude moci ukrýt. Překonat vzdálenost mezi loděmi trvalo snad hodinu, aspoň mu to tak přišlo, přestože zapnul trysky na maximum. Slyšel jen dutý zvuk vlastního dýchání uvnitř přílby. Pohroužil se do jakéhosi transu, aby dokázal přestat myslet na bolest ruky a zvládl se soustředit na letový kurz. Když konečně uviděl přechodovou komoru vedoucí do skladovacího oddělení, upozornilo jej poplašné světélko naváděcího systému uvnitř skafandru, že letí moc rychle. Zapnul tedy zpáteční trysky, aby se zpomalil. Zašklebil se, tlak, který vznikal kvůli setrvačnosti, byl dost nepříjemný. Náhle se přímo před ním objevil kovový plášť. Vzápětí do něj tvrdě narazil. 12
PLAMEN
Rychle vystřelil magnetickou paži, aby se od lodi neodmrštil zpátky, pak hodnou chvíli zůstal tak a zprudka oddechoval, třásl se a čekal, až se mu zklidní tep. Připadal si jako ochrnutý. „Tohle je moje poslední cesta do vesmíru na vlastní pěst,“ přísahal si v duchu. Zkontroloval vzduch: zbývalo mu deset minut. Ovšemže neměl zvyšovat hladinu kyslíku. Další hloupá chyba! Rozhlédl se po venkovních bezpečnostních kamerách lodi. Nepochyboval, že se nachází v zorném poli přinejmenším jedné z nich. Našel ji asi o třicet metrů dál, ale byla mírně pootočená stranou. Takže existovala šance, že jej nikdo neviděl. Musí si pospíšit. Stiskl venkovní ovládání přechodové komory a dveře se otevřely. Navedl skafandr dovnitř. Jakmile se komora naplnila vzduchem, sundal si přílbu. Vnitřní dveře se otevřely a on se snesl na podlahu skladiště. Obklopovaly jej vysoké skladovací kontejnery, které se vršily až ke stropu – celé řady plné vybavení a zásob potřebných k osídlení Nové Země. Plánovaný přílet na tuto planetu ale měli ještě mnoho desítek let před sebou. Seth pochyboval, že se toho vůbec dožije. Podařilo se mu uvolnit většinu přezek, které mu skafandr upevňovaly kolem hrudi, když vtom zaslechl hlasy. „Hej!“ křikl někdo. Hnali se k němu čtyři ozbrojení muži s puškami. Byli nějakých čtyři sta metrů daleko a rychle se blížili. Povolil poslední přezku, nedbal na bolest v ruce, vyskočil z dolní poloviny skafandru a rozběhl se pryč. Záhy už lapal po dechu, přesto se dál proplétal mezi obrovskými kontejnery, naslouchal přitom zvukům a hlasům, které byly nejdříve blízko, ale postupně se přece jen vzdalovaly. Navzdory vyčerpání měl výhodu mládí a přirozené rychlosti. Proklouzl dveřmi na vnější schodiště na levoboku 13
VESMÍRNÁ POUË 3
a vyběhl o několik pater výš, až našel podlaží s deštným pralesem. Vrhl se do sametově vlhkého vzduchu. Bylo tu teplo a vonělo to tu. Hnal se po cestě až k záhonu velkých kapradin pod mohutnou tekou, a vzápětí se do nich sesul. Ležel na zemi, naslouchal, lapal po dechu a otíral si hřbetem ruky zpocené čelo. Nikde nikdo. Je v bezpečí. Aspoň prozatím.
14
NÁVRAT Waverly se snažila soustředit na známé sedadlo pilota v raketoplánu, který řídila, na řídicí páku ve své ruce. Věděla, že je to pravděpodobně naposledy, co nějaký raketoplán pilotuje. Dokud upírala oči na světla palubní desky, mohla si pořád namlouvat, že se brzy vrátí domů. Ale když se podívala na obrazovku se záběry zpětných kamer a viděla dlouhou dráhu páry řinoucí se z Empyrea, dopadla na ni realita plnou vahou. Ne. Je po všem. Loď nemůže ztratit tolik vzduchu a přežít. Její domov už neexistuje. Zbývalo jen jediné místo, kam se mohli uchýlit: do rukou nepřítele na Nový obzor. Když se podívala na Sarah – druhého pilota – podle jejího nepřítomného pohledu a bledých tváří poznala, že je v jakémsi otupělém šoku. Asi jako já, pomyslela si. Ztráta Empyrea byla tak zničující, že ji nedokázala vstřebat najednou. Už nebudou žádné sady, pole, žádné chodby plné známých hlasů, žádný domov. Štvalo ji, že Nový obzor nemá jediné škrábnutí, jen se vyčkávavě vznáší opodál. A pod jeho kovovým pláštěm číhá Anne Matherová a všichni její zaslepení stoupenci. Jestli budu muset žít tady, brzy se zblázním, pomyslela si. V dálce viděla drobné přechodové komory lodi, které se postupně zvětšovaly, až byly tak velké, že mohly pojmout její raketoplán. Vrata se otevřela. „Jdeš na to moc rychle,“ ozvala se Sarah. 15
VESMÍRNÁ POUË 3
Waverly si to uvědomovala. „Mám zpomalit?“ zeptala se. Kdybych do nich narazila, mohla bych způsobit podtlak v terminálu, zrovna jako to udělali oni na Empyreu, když tohle všechno začalo. „Chceš snad…?“ Sarah se zatvářila zlověstně. Waverly neodpověděla. Z reproduktorů se ozval nervózní ženský hlas. „Volám raketoplán z Empyrea, ihned zpomalte.“ Jenže Waverly nezpomalila. Kolik má na palubě dětí? Pět? Deset? Každé z nich by pravděpodobně rádo udělalo do Nového obzoru díru, i kdyby to znamenalo zemřít. „Terminál je plný malých dětí,“ varovala je žena. Waverly měla řídicí páku mezi koleny. Aby zpomalila, stačilo jen za ni zatáhnout. Ještě pořád to neudělala. „Waverly,“ ozvala se Sarah. Pohlédla na kamarádku a zjistila, že má uslzené tváře. „Kdybychom tu byly jen my, tak ano, ale…“ „Já vím,“ zašeptala a zatáhla za páku. Obě to přimáčklo do sedadel. Raketoplán zpomalil na přistání. Když se otevřela vnitřní vrata přechodové komory, Waverly vmanévrovala raketoplán na palubu Nového obzoru. Přistál s kovovým cvaknutím. Waverly si pomyslela, že by si dokázala představit život na planetě, kde je jen nebe nad hlavou, žádné kovové stěny a stropy, které ji vězní u lidí, jež nenávidí. Ještě čtyřicet dva let, než tam doletíme. To nevydržím. Skrze sklo viděla Anne Matherovou – přicházela přes terminál s ozbrojeným doprovodem. Mračila se. Zastavila, založila si ruce na prsou a čekala, až začnou z raketoplánu vystupovat. „Žádné děti tu nejsou,“ konstatovala bezvýrazně Sarah. „Lhali.“ „Já to nezvládnu,“ hlesla Waverly. Byla vyčerpaná, zalitá potem. Poslední dvě hodiny se plahočila umírajícím Empyreem, kde chyběl kyslík, aby zachránila Setha, až se nakonec sama zhroutila. Potom si role vyměnili a on zachránil ji, 16
PLAMEN
vynesl ji po nekonečných schodech nahoru do bezpečí. A pak ani nenastoupil do raketoplánu! Nechal ji do náruče Anne Matherové letět samotnou. „Jednou vystoupit musíme,“ vzdychla Sarah. „Vezmou nám další vajíčka?“ zašeptala Waverly. „Ne,“ odpověděla Sarah. Nadskočily, když uslyšely, jak se rampa raketoplánu spustila na zem. Waverly bočním oknem viděla, jak její spolucestující vystupují neochotným krokem v řadě za sebou vstříc Matherové a jejím strážím. Byly to poslední děti evakuované z Empyrea. Vypadaly dezorientovaně a sklesle. „Půjdeme?“ navrhla Sarah. „Nebo budeme čekat, až si pro nás přijde?“ „Asi ano.“ Waverly se nezamlouval její monotónní hlas. Podívala se ven a zjistila, že ji Anne pozoruje. „Běž napřed,“ vyzvala kamarádku ztrápeně a odvrátila pohled od pastorky ke svým studeným dlaním. Sarah se zvedla, ve tváři zarputilý výraz, a vyšla z kabiny. Waverly se nemohla přinutit k pohybu. Dívala se, jak Sarah se svým přítelem Randym hrdě vstupují s rukama nad hlavou na šedou kovovou podlahu. Dva pastorčini strážní je prohledali a odvedli. Waverly sevřela řídicí páku do obou rukou, představila si, jak uniká do propasti vesmíru, kde si náhodně vybere směr, nažhaví motory a prostě poletí. Byla by sama a v bezpečí, nikdo by ji nepronásledoval. Chvíli by sice trvalo, než by zemřela, ale kdyby se to vleklo příliš dlouho, jednoduše by se mohla vystřelit z přechodové komory a bylo by po všem. Ale jestli chtěla udělat tohle, měla si to rozmyslet dřív. Nechce. Ne doopravdy. Ne dokud je pořád šance, že její matka ještě žije. „Zvedej se,“ nařídila si. „Vylez odsud a najdi mámu.“ Jenže to nešlo. Do krku jí stoupla žluč. Polkla. Sliny chutnaly jako rez. 17
VESMÍRNÁ POUË 3
Koutkem oka zahlédla pohyb. Anne Matherová přicházela od oddílu strážných. Jeden z nich ji následoval, ale ona zvedla ruku a muž se vrátil k ostatním. Waverly byl trochu povědomý z doby, kterou strávila na Novém obzoru. Vždycky stál v pozadí, za Anne nebo vedle ní. Vysoký, s velkým křivým nosem, prořídlými šedobílými vlasy a mohutnou čelistí, která jako by byla vytesaná z kamene. Když se zadíval do kabiny, musela se Waverly odvrátit. Za sebou slyšela kroky, ale neotočila se. Věděla, kdo to je. „Nikdo ti neublíží, Waverly.“ Jak jen nenáviděla ten sametový hlas! Anne Matherová nebyla člověk, byla jako robot, vyrobený za účelem manipulace. Cítila její sladkou kokosovou vůni, která se té ženy držela jako tuk. Sevřela si rukama břicho. „Waverly, chtěla bych, abychom spolu začaly znovu.“ „Zavřete mě do vězení,“ hlesla nepřítomně. „Chci být se svou matkou.“ „Mám lepší nápad,“ řekla na to Anne. Waverly slyšela šustění jejího oblečení, když se žena posadila na sedadlo druhého pilota a položila si loket na opěradlo. „Samozřejmě tě nemůžu nechat volně se pohybovat po lodi,“ pokračovala obezřetně, „ale mohla bych tě ubytovat s tvou matkou v jednom z prázdných bytů. Co bys tomu řekla?“ „A kam jste odvedli Sarah a Randyho?“ „Tví přátelé jsou v bezpečí, nic jim nehrozí.“ „Co se stalo s Amandou?“ zajímala se Waverly. Amanda, u které žila během prvního pobytu na Novém obzoru, se odvážila pozvednout zbraň proti Anne a jejím strážím, aby Waverly pomohla v útěku z lodi. Waverly se děsila, že ji pastorka nechala zavřít, nebo dokonce něco horšího. „Potrestali jste ji?“ „Za co?“ ušklíbla se Anne. „Vzala sis ji jako rukojmí. Neměla na vybranou, musela ti pomáhat v útěku. Nebo snad ne?“ 18