Issuu

28. duben 2011, horský masiv Annapurna, Himálaj

Růženec ztratila už dávno. Ležel dvě stě metrů nad ní někde

ve sněhu vedle trasy. Ale i tu už dávno ztratila. Ztratila téměř všechno. Rukavice, svou partu, mačky, vodu i vysílačku. Všechno kromě života a víry. Otázka zněla, jaká ztráta bude další v pořadí. V poledním slunci nad ní zářil vrchol Annapurny. Docela blízko, na dosah, a přesto na něj nedosáhla. Tracy, Laura, Betty a Susan byly po smrti. Ve sněhové závěji se zřítily do trhliny v ledovci a v mžiku zmizely z povrchu zemského. Annapurna je jednoduše spolkla. Anna zůstala sama. Před třemi týdny se vydala se skupinou horolezkyň ze Spojených států a Kanady k výstupu na Annapurnu I, desátou nejvyšší horu světa. Anna byla zkušená horolezkyně, nepotkala se s osmitisícovkou poprvé a oblast Annapuren představovala jednu z turisticky nejpřístupnějších v celém Nepálu. Před dvěma dny vyrazila se čtyřmi ženami časně ráno za jasného počasí z tábora číslo V na vrchol. Zdálo se, že všechno půjde hladce, i když se pořádně nadřely a každý krok bolel. Stoupaly v euforii a s nezlomnou jistotou, že v poledne stanou na vrcholu. Dokud nemusely překonat sněhovou návěj. S Anninými kamarádkami se zřítil také její batoh i se stoupacími železy, která si chvilku předtím na moment odložila, poněvadž už nemohla dál. To také bylo její jediné štěstí. Pokud odhlédneme od toho, že při marné snaze lokalizovat své přítelkyně v průrvě ztratila i rukavice. A bez rukavic teď měla problém: mráz. Teplota ve výšce sedm a půl tisíce metrů činila i v poledne nejvýš minus třicet 9

stupňů Celsia. V noci teploty klesaly až k minus čtyřiceti. Anna se silně třásla, což byla bezděčná reakce těla snažícího si vytvořit dodatečné teplo. Jenže tady nahoře se k mrazu přidával ještě řídký vzduch. Anna ztratila orientaci a klopýtala dolů směrem, o němž se domnívala, že vede k táboru V. Potácela se a zakopávala, to na ni doléhaly první příznaky horské nemoci. Padala únavou. Chtěla spát, už jenom spát. Ale poslední záblesky jasného rozumu jí říkaly, že by to znamenalo její konec. Musela dál. Dolů. Do tábora. Už ji poháněl toliko prastarý instinkt, že musí přežít, a také její víra. Svým kamarádkám z horolezecké party neprozradila, že je katolickou jeptiškou. Také jim neřekla, co na Annapurně doopravdy hledá. Nepověděla jim ani o svém úkolu, ani o své příslušnosti k řádu. Ostatní ženy v ní viděly prostě jen spolehlivou a v horách zkušenou holku do nepohody, která večer, když se vedla řeč o mužích a pařbách, toho neměla moc co říct. O to víc si užívala velkolepé krajiny, přátelských lidí a mnichů oděných do barvy šafránu, kteří jí vysvětlovali Buddhovo učení. Anna se na chvilku zastavila. Pokoušela se nabrat dech a odříkala modlitbu. Pán jí pomůže. Panna Maria jí pomůže. Po dalších pár stech metrech jí klesla teplota tělesného jádra na dvacet devět stupňů. Nacističtí lékaři v Dachau došli při experimentech v nádržích s ledovou vodou k závěru, že člověk může přežít jenom do teploty tělesného jádra dvacet pět stupňů. Pod sněhem se sice našly již i děti, které přežily při teplotě jádra čtrnáct stupňů, ve velkých nadmořských výškách však platila jiná pravidla. Anna vykašlávala krvavý hlen. Rovněž známka horské nemoci. Po dalších padesáti metrech ji sice neopustila víra, ale zato jí došly síly. Bezmocně se bořila do sněhu a mumlala pořád stejné modlitby. Nyní byla připravena předstoupit před Pannu Marii – a vtom před sebou spatřila mnichy. Dvanáct postav jištěných lanem se pohybovalo ve vyrovnané 10

řadě směrem vzhůru, přímo k ní. Horská nemoc již Anně zakalila zrak, a proto hned nepoznala, že tito horolezci nepatří k její expedici. Vůbec vypadali divně: místo křiklavě barevného vysoce funkčního oblečení měli na sobě hnědé kutny jako katoličtí mniši. Když k ní ti podivní mniši dorazili, Anna ještě jednou otevřela oči. Divila se, že kolem ní procházejí zcela bez povšimnutí. Chtěla na ně něco zavolat, ale v řídkém vzduchu jí selhal hlas. Zastavili se u ní až poslední dva. Jeden se k ní sklonil. Anna mu viděla do obličeje. Přívětivá, jemná tvář, třebaže bez úsměvu. Oba ji rychle prohlédli a zjistili, že dosud žije. Vyměnili si spolu pár latinských slov a vzápětí ji popadli v podpaží. Anna děkovala Panně Marii za záchranu. Avšak jen dokud si nevšimla, že ji nenesou dolů do údolí – nýbrž nahoru! Napřed to považovala za halucinaci, něco takového přece není možné. Nahoru ne! Muži v kutnách však vlekli napůl zmrzlou a napůl v bezvědomí tonuvší jeptišku dál nahoru, až k trhlině v ledovci, do níž se zřítily její kamarádky, a zdálo se, jako by při tom nemuseli vynakládat žádnou zvláštní námahu. Anna to místo poznala. Přes kraj se dosud houpalo červené jisticí lano. A přesně tam ji teď muži táhli. Poslední, co Anna pocítila, bylo, jak do ní někdo prudce strčil, a pak ledový proud vzduchu v obličeji. Potom se kolem ní všechno proměnilo v nádhernou modř a běl.

29. duben 2011, Mezinárodní vesmírná stanice ISS

en problém už nemohl být vážnější a snadno by byl s to ohrozit celou misi, ba přímo životy všech členů posádky, jestli ho co nejrychleji nevyřeší: defekt na palubní toaletě. V 8.14 SEČ vakuová pumpa, která vysávala tekuté i pevné exkrementy členů posádky ISS (ti se museli pevně držet ve speciální poloze přitisknuti k malému toaletnímu sedátku a poměrně dobře mířit), vypustila duši. Ve výšce tří set kilometrů nad Zemí znamená nefunkční vakuová pumpa vážný problém, poněvadž volně se vznášející zbytky lidského trávení představují pro citlivou elektroniku značné riziko. Pro Pavla Borowského to byl dostatečný důvod, aby se ujal řešení nastalé situace. Jezuita beztak neměl kromě provádění několika biologických experimentů na palubě moc úkolů a potěšilo ho, že díky své řemeslné zručnosti může pokorně prokázat menší službu mužstvu astronautů. Pavel byl prvním knězem ve vesmíru. Splnil se mu sen. V souvislosti s plánovanou misí na Mars a na naléhání papeže se NASA uvolila vyslat na dlouhou cestu k rudé planetě i duchovní. Toto rozhodnutí se pojilo s nutností zahájit astronautický výcvik kněží. Když se o tom polský jezuita a promovaný biolog dověděl, okamžitě se o tu šanci začal ucházet a jako jeden z prvních obstál v tvrdém výběrovém řízení. A nyní se on, Pavel Borowski, zrzavý kluk z Poznaně, octl ve vesmíru. Pavel rozhodně nepropadal iluzi, že se zde, v univerzu, octne svému Stvořiteli blíž než na Zemi, ale než se kdysi rozhodl, že se stane služebníkem Páně, chtěl být vždycky astronautem. Nyní byl obojím. 12

Svízel tkvěla v tom, že pro kněze existovalo na palubě jen velice málo specializovaných úkolů. Příležitost, že se opravou záchodu bude moci zasloužit o záchranu mise, vnímal takřka jako úlevu. Přitom měl na palubě jedno velice konkrétní poslání. Tímto úkolem ho ovšem nepověřila NASA a americký úřad pro vesmírné lety o něm také nic nevěděl. Pavel Borowski neměl za úkol nic menšího než zachránit svět před zlem, chránit ho jako archanděl Michael. Sám by se k archandělu Michaelovi nikdy nepřirovnával, ale přesto si význam svého pověření na vesmírné stanici dobře uvědomoval a nikdo v církvi nebyl lépe vyškolen a nehodil se pro tento úkol tolik jako on. A včera také skutečně pomocí citlivých antén a radarové elektroniky na palubě vesmírné stanice přijal signál, který potvrdil jeho nejhorší obavy. Signál byl slabý, ale kněz ho přesto během jednoho devadesátiminutového obletu kolem Země dokázal lokalizovat. Počítač se momentálně dosud zaměstnával vyhodnocováním dat. Pavel odhadoval, že asi za dvě hodiny bude s to odeslat přes zakódovaný kanál zkomprimovanou databázi. A tím by on, malý Pavel z Poznaně, doopravdy zachránil svět. Takže než na to dojde, může se teď postarat o porouchanou toaletu. Byl zrovna na nejlepší cestě k tomu, aby ve stavu beztíže vymontoval vzpurnou vakuovou pumpu – když došlo k havárii. Malý meteorologický satelit, jenž z nevyjasněných příčin opustil svou oběžnou dráhu a zřejmě ničím neovládaný letěl v jakési vývrtce vesmírem, bez předchozího varování zasáhl stanici. Satelit nedosahoval ani velikosti popelnice, ale narazil do vesmírné stanice rychlostí dvacet pět tisíc kilometrů za hodinu. Prorazil plachty solárních panelů, které se rozprostřely kolem stanice jako veliká andělská křídla, roztrhal segmenty výložníků dvě až šest a utrhl modul Columbus. Mohutným nárazem zásahu se uvolnil rovněž modul mužstva, kde spali tři členové posádky. Celá stanice se překlopila na bok a začala 13

nezadržitelně rotovat, což její strukturu zatížilo enormními odstředivými silami; následovalo odtržení dalších modulů. Během několika vteřin veškerý vzduch vyprskl do vesmíru a vlhkost, již obsahoval, vytvořila kolem zničené stanice sněhobílý mrak. Nadpozemskou krásu tohoto okamžiku už Pavel obdivovat nemohl. Bez skafandru okamžitě zemřel na těžkou formu kesonové nemoci. Vakuum panující ve vesmíru mu roztrhlo plíce a veškeré plyny rozpuštěné v krvi opět nabyly plynného skupenství. Všechny krevní cévy naráz praskly. Smrt nastala velice rychle. Embolie nafoukla mozek a ten zatlačil mozkový kmen do páteřního kanálu. Rapidní pokles teploty zároveň šokově zmrazil Pavlovo tělo. Pár vteřin po nárazu nezůstal naživu jediný člen posádky. Rozlomená stanice nekoordinovaně plula vesmírem kdesi nad Indickým oceánem a pomalu, leč nezadržitelně klesala z oběžné dráhy. Za pár týdnů se v zemské atmosféře rozbije na tisíc kusů a shoří jako krátká sprška meteoritů. Palubní elektronika pracovala dál ještě plné tři týdny. Počítač, jemuž Pavel zadal vyhodnocení dat, dodal komprimovanou databázi včas. Jen už ji nikdo nemohl odvysílat na Zemi. Ani archanděl Michael.

III

Courier Online, 1. květen 2011 PAPEŽ JAN PAVEL III. ABDIKOVAL! Autor: Petr Adam

ím. Vatikánský mluvčí Franco Russo na narychlo svolané krátké tiskové konferenci dnes dopoledne v jedenáct hodin oznámil, že papež Jan Pavel III. s okamžitou platností odstoupil z postu hlavy katolické církve. Toto velmi věcné sdělení přichází naprosto překvapivě. Dokonce i zkušený tiskový mluvčí Vatikánu Russo byl očividně vyveden z míry a patrně i on sám se o papežově rozhodnutí dověděl těsně před brieﬁngem. Abdikace jednoho z nejdůležitějších náboženských vůdců světa uvede v nejistotu nejen více než miliardu katolíků na celé zeměkouli. Zřejmě znovu otřese celkovým řádem světa – s nedozírnými globálními následky. O důvodech papežovy nečekané rezignace lze v tuto chvíli jen spekulovat. Russo na dotazy přítomných novinářů nesdělil žádné další podrobnosti. Nic předběžně nenaznačovalo, že by byl papež z výkonu své funkce nějak vyčerpán nebo že by se snad potýkal se zdravotními problémy. Poslední dobou se tajuplně šuškalo, že se u tohoto muže, jenž se jinak těší železnému zdraví, objevují náznaky „duševní slabosti“. V oﬁciálním prohlášení se však pouze praví, že papež Jan Pavel III. učinil své rozhodnutí z „osobních důvodů“ a že je neodvolatelné. Papež nebude zaujímat žádná stanoviska a rovněž nebude poskytovat rozhovory. Podle apoštolské ústavy bezprostředně nato odstoupil i druhý muž v církevní hierarchii, 15

kardinál státní sekretář Menendez. Kolegium kardinálů, to jest kardinálové přítomní v Římě, se sejde již během několika příštích hodin. V období sedisvakance povede úřední agendu Svatého otce dočasně, tedy až do zvolení papežova nástupce, camerlengo neboli kardinál komoří. Všechny tyto procedury již po staletí do nejmenších podrobností upravuje apoštolská konstituce Universi Dominici Gregis. Apoštolská ústava rovněž přesně předepisuje další postup. V zásadě se zde nerozlišuje mezi papežovým úmrtím a odstoupením z úřadu. Papežův pečetní prsten se rozláme, papežovy komnaty se zapečetí a nejpozději do dvaceti dnů musí začít konkláve, jež zvolí nového papeže. Kdy vlastně musí papež odstoupit? V zásadě vůbec nikdy. Ani těžce nemocný papež, který už není schopen vést úřední agendu, nemusí rezignovat, i kdyby z toho měla vzejít, jak praví vatikánský expert páter Gattuso, „kanonická noční můra“. K abdikacím papežů docházelo v dvoutisícileté historii církve jen vzácně. Papež Řehoř XII. odstoupil v roce 1415 na nátlak vzdoropapeže. Jediným dobrovolně odstoupivším papežem se roku 1294 stal Celestýn V. Důvodem, proč jsou rezignace papežů tak vzácné, může být fakt, že role „expapeže“ není nijak upravena, zejména co se týče jeho vztahu s nástupcem. Všeobecně se vychází z toho, že odstoupivší papež se uchýlí do některého kláštera. O to napínavější tedy zůstává otázka, co Jan Pavel III. učiní a zda se zcela stáhne z církevní politiky. Franz Laurenz, syn dělníka z Duisburgu, byl papežem kontroverzním, avšak oblíbeným. Papežova rezignace přichází v tom nejhorším myslitelném okamžiku. Jan Pavel III. chtěl příští rok na jaře při Třetím vatikánském koncilu zavést dalekosáhlé 16

církevní reformy. Pro zastánce tvrdé linie v církvi platil „rudý papež“ za příliš liberálního už dávno. Se skřípěním zubů tleskali jeho „dialogu s islámem“, a v zákulisí mu vytýkali jeho příliš úzké vazby na vysoce postavené mulláhy a imámy. Když sportovně založený německý papež loni na své jásotem provázené cestě do Afriky nakonec prohlásil, že používání kondomů není v rozporu s katolickou vírou, málem tím vyvolal církevní schizma. Zároveň však pohrozil exkomunikací biskupovi z Vancouveru, jestliže neustane ve svých snahách o uvolnění celibátu. Od svého zvolení na Petrův stolec Franz Laurenz sice církev polarizoval, ale přesto se stal pro mnohé katolíky nositelem naděje na obnovu církve. Jako jeden z nejmladších papežů vůbec měl ve svých dvaašedesáti letech odvahu a energii jmenovat kardinálem státním sekretářem svého nejzarytějšího kritika, kardinála Antonia Menendeze, jenž má blízko k ultrakonzervativnímu Opus Dei. Menendez sice musel podle kanonického práva rovněž odstoupit, ale mnozí pozorovatelé jej považují za favorita nastávající papežské volby. Je nabíledni, že za odstoupením Jana Pavla III. se skrývá víc než údajná demence. Musíme vycházet z toho, že za zamčenými dveřmi Apoštolského paláce se odehrává zuřivý a nemilosrdný boj o moc. Zda a v jaké formě bude bojovný „expapež“ Laurenz nadále hrát ještě nějakou roli, to se teprve uvidí. Z doby, kdy předsedal Kongregaci pro nauku víry, má expapež stále ještě byt v Římě.

1. květen 2011, Vatikán, Apoštolský palác

Ruce sepnuté na tmavém dřevě modlitební lavice svědčily

o tom, že jejich majitel nezanedbává manikúru. Přesto nešlo o ruce křehké, naopak. Byly to doslova pazoury, hrubé vrásčité ruce, a také uměly pořádně zabrat. V mládí vykonávaly těžké práce a někdy i tvrdě udeřily. Tyhle ruce dřív boxovaly, svářely, krvácely – a nyní žehnaly. Ruce, jež jako by nikdy nevydržely v klidu s výjimkou modlitby. Franz Laurenz byl mohutný mužný zjev. Co na něm však nejvíc upoutalo a učinilo největší dojem na ty, kdo se s papežem setkali poprvé, byly pokaždé jeho ruce. Jako by ty ruce žily svým vlastním životem. Doprovázely a podtrhávaly papežova slova, uchopovaly je, třásly jimi, cupovaly argumenty jako zralé ovoce, koncentrovaly je, vmetaly slova do tváře účastníkům jednání nebo jim s netušenou něhou dávaly jen tak poletovat. A taky se uměly hněvat, tyhle ruce. Zkušení kardinálové i šéfové vlád již kolikrát ucukli stranou, když se v rozvášněném pobouření náhle sevřely v pěst nebo když se nečekaně rozmáchly jako meč archanděla Michaela na toho, s kým papež rozmlouval. Lidé z papežova okolí vyprávěli o jeho stisku ruky, který by rozdrtil koňské kopyto, nebo o jeho žoviálním poklepání na rameno, které člověka málem porazilo. Staří přátelé líčili jeho vřelá, místy až dech vyrážející objetí. Šéf vatikánských zahrad jednou v Rádiu Vatikán se smíchem přiznal, jak s ním papež kvůli jednomu zašlému růžovému keři zatřepal tak, že z toho měl tři dny před očima Panenku Marii. Málokdo však věděl, jak tyto ruce dokážou být jemné, když se v tajném vatikánském archivu dotýkají stránek knih nebo prastarých pergamenů. 18