P Ř E D M L U VA
V říjnových a prvních listopadových dnech roku 1918, kdy končila první světová válka, byl rozklad Rakousko-uherské monarchie v plném proudu. Mnohonárodnostní habsburský stát, obrovská říše, která po staletí rozhodným způsobem ovlivňovala dějiny Evropy, se rozpadla na jednotlivé (národní) celky. Tento proces později posvětily vítězné mocnosti dohodami ze St. Germainu a Trianonu. Karel I., poslední císař z dynastie Habsburků, která tento mnohonárodnostní útvar vytvořila, ovládala a nakonec se stále ubývajícími silami držela pohromadě, byl ke svému jednání přinucen tlakem událostí. Neodstoupil však jako císař Vilém II. z rodu Hohenzollernů, nezřekl se nároků na trůn a důstojenství. Dne 11. listopadu 1918 se zřekl pouze „jakéhokoliv podílu na státních záležitostech“. Aniž by to chtěl vzít na vědomí, rozloučil se touto právní kličkou habsbursko-lotrinský dům se svým podílem na světových dějinách. Už následujícího dne byla v historické budově parlamentu na vídeňské Ringstraße vyhlášena Republika německé Rakousko. Habsburkové, kteří v pozdním středověku (1282) přesunuli největší díl své moci z jihozápadního prostoru Německa k Dunaji, byli v Rakousku cizinci. Brzo však zdomácněli a se zemí se identifikovali tak, že se jako dynastie stali tím, čemu říkáme „domus Austria“, rakouský dům. Svá teritoria krok za krokem rozšířili válkami, dědictvími, smlouvami a obratnou sňatkovou politikou do všech končin, především však do střední, východní a jižní Evropy. Za válek s Turky v 17. a 18. století se stali evropskou velmocí.
7
VELCÍ
PA N O V N Í C I R O D U H A B S B U R S K É H O
Rod Habsburků se už v pozdním středověku začal dělením různých dědičných podílů větvit a po smrti Maxmiliána I. se rozdělil na španělskou a rakouskou linii (viz přílohu). Rakouská větev se po vymření po meči sňatkem Marie Terezie s Františkem Štěpánem Lotrinským přeměnila na dům habsbursko-lotrinský. Tolik jen stručně ke složité genealogii domu. Rod byl bohatě obdařen tituly, důstojenstvími a vladařskými symboly. V letech 1438–1806 byli Habsburkové takřka nepřetržitě římsko-německými císaři. Od roku 1804 byli rakouskými císaři. Osobnostní spektrum dynastie sahá od prozíravých, dynamických panovníků po duševně omezené, vlády neschopné monarchy. Některým panovníkům, jejichž portréty v knize najdeme, nelze přičítat historickou velikost. Každý z nich však sloužil věrně svému domu a snažil se ze všech sil v dané historické situaci plnit svůj úkol. V tomto rozšířeném novém vydání se seznámíme, s výjimkou císaře Karla V., který jako jediný „Španěl“ byl římsko-německým císařem, jen s panovníky z rakouské linie domu. Josefem II. a Leopoldem II. bylo ale spektrum dynastie obohaceno o dvě významné, mimořádné osobnosti, které konzervativní vladařský profil domu přerušily, i když jen na krátkou dobu. Oba synové Marie Terezie byli osvícenci. Oba svými zásadními reformami ve všemožných oblastech zásadně změnili chod státu. V novém vydání bylo provedeno také několik korektur a aktualizován seznam literatury. Jednotlivé kapitoly knihy, stručné životopisy, nepředstavují vyčerpávající biografie, ale nevyhýbají se také hodnocení historických a politických souvislostí, hospodářství a společnosti té které doby, takže vznikl jakýsi celek, kaleidoskopický obraz evropských dějin od konce 13. do počátku 20. století.
8
RUDOLF HABSBURSKÝ Rázný zakladatel dynastie
Náhrobek Rudolfa I. v dómu ve Špýru
RUDOLF HABSBURSKÝ
V prvním zářijovém týdnu roku 1273 dospěl sbor kurfiřtů, jemuž příslušela volba německého krále, k důležitému rozhodnutí. Po mnohatýdenních poradách, složitých úvahách a taktických manévrech se prý na návrh norimberského purkrabího shodl na společném kandidátovi. Osobnost zvolená sborem k tomu, aby vzala do rukou osudy říše, byl ne bezvýznamný hrabě Rudolf Habsburský, jenž se však dosud v říšské politice nijak zvlášť neprosazoval. Rudolfovi bylo v roce volby 55 let. To byl na tehdejší dobu už vysoký věk, ale kurfiřti v tom viděli spíše výhodu než nevýhodu. Předpokládali, že v několika letech, které má nový král ještě před sebou, nebude mít dost času, aby svou vládu konsolidoval a upevnil. To byla chybná úvaha. Brzy už měla skončit „strašná doba bez císaře“, kterou se od smrti posledního velikého Štaufa, Fridricha II., v roce 1250 vyznačovala politická situace v Německu. Všichni si přáli vládce, který by sice zabezpečil pořádek v říši, ale neměl potom příliš dlouhou a mocnou paži. Osobní zájmy jednotlivých knížat platily víc než vůle žít ve společném, silnou rukou řízeném státě. Úkolem sdělit Rudolfovi usnesení kurfiřtů byl pověřen norimberský purkrabí Fridrich Zollernský. Vydal se ihned na cestu a zastihl zkušeného válečníka ve vojenském ležení před Basilejí, kde se právě snažil podřídit si toto biskupské město a kolem ležící oblast. Zdá se, že Rudolfa překvapivá nabídka značně udivila, ale neváhal ani na okamžik a přijal ji. Nevím, co ho k jeho rychlému a důležitému rozhodnutí vedlo, není to však podstatné. Rázný Habsburk ukončil ihned spor s basilejským biskupem a propustil zajatce, kteří úpěli ve vězeních na jeho hradech. Vyslovil rovněž souhlas se zasnoubením svých dcer s vlivnými říšskými pány – což byla jedna z podmínek kurfiřtů při jeho volbě. A tak byly kostky vrženy a začalo nové období státní politiky v Německu, přesněji řečeno ve Svaté říši římské (Sacrum Romanum Imperium). Dříve než začneme líčit další vývoj událostí, musíme se věnovat trochu více Rudolfovi, jeho původu, dosavadnímu 11
VELCÍ
PA N O V N Í C I R O D U H A B S B U R S K É H O
životu, povaze a osobnosti. „Chudý hrabě“, jak sám sebe Rudolf příležitostně nazýval, pocházel ze šlechtického rodu, jehož statky se rozprostíraly v Alsasku a dnešním severním Švýcarsku. Z rodového hradu Habsburků Habichtsburgu se do dnešní doby zachovala jen zřícenina. Stojí ve švýcarském kantonu Aargau, nedaleko soutoku řek Aary a Reussy, na 513 metrů vysoké hoře Wülpelsberg. Ale v pevných, masivních zdech tohoto hradu se Rudolf nenarodil. Soudí se, že se tak stalo na zámku Limburg u Breisachu na Rýně. Tam mu 1. března 1218 (dle jiných pramenů 1. května) dala život Heilwiga z Kyburku, manželka hraběte Albrechta Habsburského. Bližší okolnosti jeho narození samozřejmě neznáme. Zápis o rodinné události se dostal do jedné kroniky až mnohem později. „Rex Rudolphus nascitur“ stojí v ní stručně a jasně (Narodil se král Rudolf). Narození byla v období vrcholícího středověku zcela všední událost, dokonce i narození hraběte. Nevíme, kde malého Rudolfa pokřtili, a není také jisté, zda – jak se domnívá řada historiků – byl novorozenci za kmotra císař Fridrich II. Štaufský. Prvních dvacet let života tohoto muže, jenž svému rodu otevřel dveře světových dějin, zůstává zahaleno v temnotách. Nejsou o nich žádné zprávy. Prameny začínají o Rudolfovi mluvit až kolem roku 1240, kdy se ujal vlády nad svým majetkem poté, co se jeho otec nevrátil z křížové výpravy do Svaté země. Od té doby už víme dost o jeho pestrém života, o mnoha válečných výpravách, o jeho úmyslech, plánech a zklamaných nadějích, abychom si o Rudolfovi mohli udělat dobrou představu. Soudobé prameny nám podávají osobnost a povahu zralého Rudolfa Habsburského téměř plasticky. Dominikánská kronika z Colmaru uvádí, že to „byl muž vysoké postavy, měřil sedm stop, byl hubený, měl malou hlavu, bledou tvář, dlouhý nos a řídké vlasy“. Tento slovní zápis odpovídá Rudolfově náhrobní desce v kryptě dómu ve Špýru. Její realismus dodnes zanechává v divákovi hluboký dojem. „Byl střídmý v jídle a pití i v ostatních věcech,“ pokračuje učený kronikář, „moudrý a chytrý muž.“ A ještě se zmiňuje o Rudolfově dobrém zdraví, jeho skromnosti a zbožnosti. Podle jiné zprávy se traduje, že byl tvrdý 12
RUDOLF HABSBURSKÝ
sám k sobě, skromný, že neholdoval přepychu a že se jednoduše a skromně šatil. Takový obraz osobnosti nám připadá poněkud jednostranný, podobný spíše propagandě, a vyžaduje určitě jisté doplnění. Rudolf dovedl být tvrdý také ke svým protivníkům a vždy, když chtěl prosadit své vlastní sobecké cíle a zájmy, byl nepoddajným, bezohledným a nemilosrdným válečníkem. Morálními pochybnostmi přitom rozhodně netrpěl a výčitky svědomí ho netrápily. Meč a kopí mu byly bližší než pero a pergamen. Zdá se, že Rudolf Habsburský neuměl psát. Ale to mu na pověsti nijak neublížilo, neboť 13. století měřilo zcela jiným metrem. Vzdělání bylo především záležitostí duchovních. Jinak se v té době cenil především zdravý rozum, odvaha k boji a válečné umění. A v tomto ohledu Rudolfovi nechybělo nic. Kolem roku 1240 převzal dvacetiletý Rudolf dědictví po otci. Panství, nad nímž začal vládnout, netvořilo celistvou uzavřenou oblast. Bylo roztroušené mezi Alpami, Schwarzwaldem a Vogézami jako pestrá směsice statků, měst, hrabství, lén a fojtství. Středověké majetkové poměry byly velmi složité a nepřehledné. Nároky, osobní závislosti a věcná břemena se řídily velkým množstvím spletitých právních vztahů a už na malém prostoru se tvrdě střetávaly rozličné zájmy. Hrady a zámky, kláštery a města se mohly ze dne na den stát míčem v boji o neukojenou moc. Kdo se chtěl prosadit ve světě často nejasných a neurčitých majetkových poměrů, malicherných hádek a sporů, musel být tvrdý, nemilosrdný, cílevědomý a činorodý. A to Rudolf byl od samého počátku. Byl válečník. Jeho životní náplní byl boj, jeho cílem rozhojnění majetku. Učený kronikář z Colmaru to vyjádřil slovy: „Vicinos suos preliis impugnare“ – Zvítězit nad sousedy svými. A právě to se stalo v dalších letech a desetiletích Rudolfovým nejdůležitějším zaměstnáním, jež ovládal jako nikdo jiný. Jeden pečlivý historik spočítal, že Rudolf svedl celkem osm zápasů – možná bychom je mohli nazvat válkami. Nemusíme jmenovat všechny, o některých bychom se však měli zmínit podrobněji, protože ukazují, jak rychle uměl tento Habsburk 13
VELCÍ
PA N O V N Í C I R O D U H A B S B U R S K É H O
jednat a s jakou brutalitou dovedl zasáhnout. Tak už krátce poté, co se ujal správy svých panství, oblehl hrad svého souseda Huga z Tufensteinu, pod různými sliby ho vylákal z pevných hradních zdí a pak ho klidně nechal zabít. Jindy zase zpustošil vesnice svých příbuzných v Laufenburgu, když vznášeli nároky na správu kláštera v Muri. Jejich pomsta nedala na sebe dlouho čekat – v Rudolfově nepřítomnosti zapálili Rudolfův hrad v Bruggu. Lidé ve středověku nebyli prostě hákliví. Přepadali se navzájem z malicherných důvodů nebo zcela bez nich, vraždili, loupili, zapalovali, plenili a ničili na majetcích protivníka. Když byl někdo zcela bez zábran, nepovažovalo se to za nedostatek, ale za ctnost. To platilo zvlášť v oné „strašné době bez císaře“. Tehdy si každý opat, biskup, kníže, hrabě a každý pán hradu nebo města zajišťoval na vlastní pěst svá práva nebo to, co za ně považoval. Rudolf Habsburský nebyl samozřejmě výjimkou. Byl jen o něco chytřejší a měl větší přehled o politice než mnohý z jeho protivníků. Proto se v boji štrasburského biskupa proti tamním měšťanům postavil na stranu města a to mu vyneslo vládu nad městy Colmar, Mühlhausen a Kaisersberg. Jeho sympatie platily městům a měšťanstvu jako nově vznikající společenské vrstvě. Bystře pochopil její budoucí politický význam. Největšího úspěchu za třicet let panování v úloze habsburského hraběte dosáhl Rudolf po vymření Kyburků, tedy rodu, z něhož pocházela jeho matka. Energickým vyjednáváním a po vojenských i diplomatických bitkách se ctižádostivým hrabětem Petrem Savojským mu roku 1267 připadla podstatná část kyburských držav. Jeho panství se nyní rozprostíralo od Colmaru v Alsasku až k Vierwaldstättskému jezeru, od Svatohavelského opatství až po Freiburg v Breisgau. Habsburk se tak stal nejmocnějším pánem v jihozápadní části říše. Ke zcelení držav mu nyní chybělo už jen území patřící basilejskému biskupovi, neboť tvořilo obrovský klín mezi habsburskými panstvími v Alsasku a horním Švábsku. A to hodlal Rudolf změnit, čekal jen na vhodnou příležitost k úderu. Přišla. Ale všechno se vyvinulo úplně jinak, než si rázný Habsburk představoval. Osud mu chystal mnohem vyšší úkol a my už víme jaký. 14
RUDOLF HABSBURSKÝ
Pohleďme ještě krátce na vysokou politiku té doby, v níž pochopitelně žádný velký nebo malý pán nemohl stát stranou. V období vrcholného středověku vládl všude boj mezi papeži a římskoněmeckými císaři o moc nad křesťanským Západem, a tento zápas se vedl všemi dovolenými a nedovolenými prostředky. Od dob Jindřicha IV. a jeho protivníka, papeže Řehoře VII., kteří spolu vedli rozhořčený boj o investituru, propukal konflikt i po kompromisním řešení v konkordátu wormském (1122) stále znovu. Německá knížata, italská šlechta a města se musela chtě nechtě postavit na jednu ze zápasících stran. V Rudolfově době stál v čele říše Fridrich II. z rodu Štaufů, jeden z vnuků Fridricha Barbarossy. Fridrich II. učinil centrem své říše dolní Itálii a Sicílii a zde vybudoval moderní, centralizovaný, dobře řízený stát. Tento velice vzdělaný a nadkonfesně uvažující císař, duchovně daleko předcházející svou dobu, považoval Německo za vedlejší zemi. Fridrichovy državy v Itálii obklopovaly papežský stát ze severu i z jihu a císařův požadavek na uplatnění ochranné vlády nad církví považovalo papežství za hrozbu. Nový boj mezi oběma protivníky byl nevyhnutelný. Rudolf Habsburský, stejně jako předtím jeho otec, byl věrným přívržencem císaře. Krátce po převzetí vlády nad habsburskými državami podnikl Rudolf obtížné vojenské tažení přes Alpy, aby od Fridricha II. ve Faenze osobně převzal svá říšská léna a aby císaře ujistil o své věrnosti. Fridrich to dovedl ocenit. Vždyť přes habsburské državy vedly z Německa do Itálie důležité cesty. Rudolf zůstal císařské straně věrný i tehdy, když v létě roku 1245 na koncilu v Lyonu papež prohlásil Fridricha za sesazeného a vyhlásil nad ním církevní klatbu. Podle tehdy platných říšských ustanovení nebyl císaři, uvrženému do klatby, nikdo povinen poslušností. Rudolf se od něj mohl stejně jako řada jeho současníků odvrátit a získat tak řadu materiálních výhod. Neudělal to, naopak přijal Fridrichovo pozvání do Verony. Věrnost byla u něj důležitější než zisk, i když důvod jeho jednání nebyl samozřejmě zcela nezištný. Přesto je třeba si uvědomit, že zbožný hrabě riskoval svou věrností císaři uvržení do klatby. Po Fridrichově smrti neodepřel podporu ani jeho synovi a následníkovi Konrádu IV. Ale když ten v roce 1254 v mladém 15
VELCÍ
PA N O V N Í C I R O D U H A B S B U R S K É H O
věku zemřel, muselo mu být jasné, že se misky vah s konečnou platností převážily na papežovu stranu. Rudolf Habsburský byl střízlivě uvažující realistický politik. Do zániku štaufského císařského domu rozhodně nechtěl být zapleten. Doprovázel sice Konradina, Konrádova mladého, nezkušeného syna na tažení do Itálie, do jižní Itálie s ním však nejel. A tak 29. října 1268, kdy padla na neapolském náměstí hlava posledního Štaufa, byl Rudolf už zase doma. Od té doby jednal jen ve vlastním zájmu a necítil se být zavázán žádnému císaři ani králi. Vraťme se teď v líčení událostí do místa, které jsme v úvodu opustili. Brzy po událostech ve vojenském táboře u Basileje putoval Rudolf Habsburský do Frankfurtu nad Mohanem, kde se konaly volby německých císařů. Města mu ochotně otevírala brány, dokonce i ta, která na něj dříve pohlížela jako na nepřítele. Zase jednou se potvrdil historický zákon: mocní vítězové se nemusí starat o jásající stoupence. Proudili k němu ze všech stran, a to i nezvaní a nežádoucí. Kronikáři popisují Rudolfovo triumfální tažení. Kdo dnes může říci, zda bylo nadšení skutečně tak veliké? Dne 29. září 1273 slavnostně vjeli do starého říšského města kurfiřti. Byli tu všichni – arcibiskupové mohučský, kolínský a trevírský, falckrabě rýnský, markrabí braniborský, vévoda saský – jen český král Otakar chyběl. Nechal se zastupovat bamberským biskupem, který jeho jménem vznesl námitku proti volbě. Jako by pozdější spory obou mocných vládců už předem mezi ně vrhaly stíny. 1. října kurfiřti Rudolfa jednomyslně zvolili. Falckrabě Ludvík pak pronesl předepsanou formuli: „Ve jménu svaté a nedělitelné Trojice z vůle všech kurfiřtů oznamuji a volím hraběte Rudolfa Habsburského římským králem.“ Nový král čekal v blízkém Dieburgu se svou družinou na konec volebního ceremoniálu. Následujícího rána vjel slavnostně do Frankfurtu, kde ho obyvatelstvo nadšeně uvítalo. Doprovodili ho do dómu, kde sloužil mši arcibiskup mohučský. Pak přijal Rudolf lenní přísahu knížat. Podle předpisů té doby měl při té příležitost mít v ruce žezlo. Vzhledem k tomu, že nebylo po ruce, uchopil údajně duchapřítomný Habsburk kříž stojící 16