JEDNA
Takže podle bulváru jsem potají utekla – ukrutný tajemství, co? vřelý díky, Us Weekly! – cukrovat s Brandonem Starkem, jediným synem a dědicem multimiliardáře Roberta Starka, momentálně čtvrtýho nejbohatšího člověka na světě po Billu Gatesovi, Warrenu Buffettovi a Ingvaru Kampradovi (kdyby někdo náhodou nevěděl, tak je to ten chlápek, co založil IKEA). Přímořský sídlo v Jižní Karolíně, kde teM s Brandonem trčíme, oblíhaj novináři. Schovávaj se za dunama po celý pláži. Ležej ve škarpách u silnice a vystrkujou z trávy čočky obřích teleobjektivů v naději, že mě přistihnou, jak se opaluju na lehátku u bazénu nahoře bez (jako kdybych něco takovýho připustila). Když jsme se s Brandonem vydali pro jídlo z místního krabího bufáče, zahlídla jsem jednoho papíka dokonce ve větvích stromu. Což asi není žádná novina. Tohle Tvář Starku a dědic Starkova impéria nejspíš zažívali na každý společný dovolený. Lulu mi napsala esemesku, že za naši fotku už tyhle plátky nabízej deset táců… pokud se na ní budu dívat do objektivu a usmívat se. Protože takovej snímek, kde bych se koukala do foQáku a usmívala se, zatím v žádným časáku nevyšel. Ani nevisí na žádný webovce. Lidi si lámou hlavu, jak je to možný – to je mi úplně jasný. Koneckonců jsem holka, co slízla všechnu smetanu, že jo? U nohou mi roztomile zívá bílej pudlík. Kolem obličeje mi splývaj dlouhý hustý blond vlasy. Mám dokonalou postavu. 9
A taky úžasnýho přítele s kreditkou bez limitu, kterej mě miluje tak, že v místním butiku skoupil všechny ženský hadry v mý velikosti. Důvod? Odmítla jsem sejít do přízemí na večeři pod záminkou, že nemám co na sebe. A tenhle úžasnej přítel teM zrovna pochodoval sem a zase tam chodbou před mým pokojem, jako by se už nemoh dočkat, kdy mě konečně bude smět doprovodit do přepychový jídelny, zařízený v postmoderním stylu kov a sklo. „Jak je?“ zavolal a po ikstý za poslední hodinu zaQukal na moje dveře. „Nic moc,“ zaskřehotala jsem. Koukala jsem na svůj odraz v zrcadle, zavěšeným nad toaletním stolkem. „Asi jsem dostala horečku.“ „Vážně?“ ujišQoval se Brandon. Znělo to tak sladce starostlivě. Nejlepší kluk na světě, hotový ztělesnění dívčích snů. „To bych měl radši zavolat doktora.“ „Ale ne,“ namítla jsem skrz dveře. „To nebude nutný. Podle mě musím jen hodně pít a vypotit se v posteli. Zřejmě bude lepší, když dneska večer zůstanu tady.“ Kdyby nás někdo pozoroval (třeba s pomocí teleobjektivu velkýho jako lovecká flinta), musel by si říct: co to s tou holkou je? Předstírám nemoc, jen abych nemusela jít na večeři s jedním z nejbohatších – a nejhezčích – kluků v Americe, v honosným sídle, který budí dojem, jako by ho navrhnul sám Frank Lloyd Wright. K domu patří i venkovní vyhřívanej bazén s okrajema zapuštěnejma do země, takže to vypadá, jako by se odsud voda táhla až k obzoru. Podél jedný stěny se zvedá tak obrovský akvárium, že se do něj vejdou i Brandonovi domácí mazlíčci: žralok a trnucha, rejnok s jedovým bodcem na ocase (to docela sedí, ne? Ha! Tak Brandon Stark má ochočenýho žraloka?). Mají tam taky domácí kinosál s dvaceti sedačkama a garáž pro čtyři auta, kde parkuje Brandonova sbírka evropskejch sporQáků, mimo jiný fungl novýho máslově žlutýho Lamborghini 10
Murciélago. Dostal ho od táty k Vánocům a je na to žihadlo nezřízeně pyšnej. Každá holka na světě by si se mnou vyměnila místo, než by člověk stačil vyslovit Stark. Jenže žádná jiná holka na světě nemá problémy, který musím řešit já. Teda… možná až na jednu. „Nemysli si, že todle znamená, že tě mám ráda,“ informovala mě Nikki, která vrazila do mýho pokoje spojovacíma dveřma mezi našima ložnicema. Na sobě měla pestrobarevný maxišaty, koženou motorkářskou bundu, boty na klínu s třásněma a obrovskej náhrdelník s drahokamama tak velkejma, jako kdyby se jí na krk vyzvracel ožralej studentík. „Neboj,“ uklidnila jsem ji. Nikki mi dávala víc než najevo, jak strašně mě nesnáší. Že se mnou nehodlá strávit jedinou minutu v bdělým stavu, pokud to nebude naprosto nevyhnutelný. „To jenom, že tvoje zrcadlo je větší než moje,“ vysvětlila mi a cvakavě přecupitala po mým pokoji, aby se na sebe dosyta vynadívala. „A já se potřebovala kouknout, jak v tom vypadám.“ „Vypadáš krásně,“ ujistila jsem ji. Lež jako věž. Ale ona se stejně rozzářila. Ulevilo se mi. Usmála se na mě – nebo aspoň mým směrem – poprvý od chvíle, kdy nás minulej tejden soukromý letadlo vyložilo v týhle subtropický destinaci. A kdo by jí to taky moh mít za zlý, co? Nejenže ji to příšerně nudilo, když musela bejt zavřená pořád vevnitř – i když si mohla lebedit v tak přepychový haciendě. Nemohla si zajít ani do města, protože někdo z těch paparazzi by ji moh vyblejsknout. Neměli by sice ponětí, koho mají před sebou, ale stačilo 11
by, aby se její fotka objevila v některým časáku, a pak by ji třeba poznal někdo, kdo ji dřív znával. A možná by se potom začal sakra ptát, proč se ta holka, co havarovala a má bejt po smrti, producíruje po světě a nosí náhrdelníky ve tvaru zvratků. Protože Nikki stejně jako já patří do klubu Chodících mrtvol. Akorát že její tělo mělo bejt na rozdíl od mýho dávno pohřbený. „Myslíš?“ Zrovna se zhlížela v dvoumetrovým zrcadle, který viselo proti stěně prosklený od podlahy ke stropu a obrácený k vzedmutejm vlnám Atlantiku. Ty se valily jen pár metrů od baráku a teM večer se tvářily dost zachmuřeně a zlověstně. Pak si nepřítomně zastrčila za ucho pramen polodlouhejch kaštanovejch vlasů a ušklíbla se. „Fuj,“ zavrčela. „K čemu to je? Proč se já vůbec snažím?“ „Jak to myslíš?“ zeptala jsem se a přihodila pro jistotu kapku nechápavosti. „Vypadáš super.“ No jo, přeháním. I když jen trošku. Kdyby přešla na mejkap, kterej by se víc hodil k novýmu odstínu její pleti, a přestala si žehlit vlasy tak urputně, až buděj dojem paruky, a taky kdyby si vzala jiný šaty než jedny z těch, co mi dovalil z butiku Brandon – zřejmě jí nedošlo, že jsou jí přece jen trochu těsný a dlouhý –, byla by docela hezká. Jenže já jí prostě nemohla říct nic jinýho než to, co znělo na sto jedna procent kladně. Potřebovala jsem ji získat na svou stranu mnohem víc než její bejvalej. „Myslíš, že se takhle budu Brandonovi líbit?“ zeptala se ustaraně. A rázem jsme u jádra pudla (promiň, Cosy). Teda u toho důvodu, proč předstírám, že mám horečku… aby Nikki mohla strávit s Brandonem nějakej čas o samotě. Zkrátka abych jim k tomu zase nemusela svítit. 12
„To se ví, že jo,“ zalhala jsem znova. Kéž by. Protože bylo očividný, jak Nikki hrozně touží upoutat Brandonovu pozornost. Ne že bych jí to měla za zlý. Copak může Brandona Starka někdo nemilovat? Má přece všechno, po čem většina holek u kluků prahne: vypadá úžasně hezky, vlastní záviděníhodnou sbírku sporQáků, palác v Greenwich Village a navrch haciendu na pláži v tropech. Nemluvě o tom, že se běžně mezi oběma přemisQuje soukromým tryskáčem. Brandon by byl pro každou holku fakt ideální partner. Až na to, že je to mizernej falešnej slizoun. O tom žádná. Zírala jsem jí na zátylek, když se zase obrátila k zrcadlu. A nedokázala jsem se ubránit tomu, aby mi ukazováček nevyletěl ke stejnýmu místu na vlastním krku, kde mi před čtvrt rokem ve Starkově institutu neurologie a neurochirurgie rozřízli lebku, vyndali z ní mozek týhle holky a narvali dovnitř můj. Zní to jako z nějakýho lacinýho televizního seriálu, kterej člověk sleduje leda proto, že nemá do čeho píchnout, když v neděli odpoledne venku leje a po ruce je pořádná mísa popcornu. Až na to, že mně se něco takovýho fakt přihodilo. A je to příběh ze skutečnýho života. Podle toho mála, co jsem zatím zjistila, se právě v tu dobu, když do Nikkinýho těla strkali můj mozek, jeden z těch vypečenejch neurochirurgů rozhod vzít nepozorovaně ten její a nacpat ho do těla holky, která teM stála přede mnou. Nikki totiž měla bejt mrtvá. Přesnějc řečeno její mozek. A tajemství, který v něm přechovávala, mělo umřít s ní. Naneštěstí pro pana Starka – a naštěstí pro ni – je pořád sakra živá. Po mozkový i tělesný stránce. Akorát že teM už bylo obojí takříkajíc oddělený od stolu a lože. Ale to její tajemství? Zůstávalo dál utajený. Takže moc nezabíralo, když se ho z ní Brandon snažil 13
sladkejma řečičkama vydolovat… a zvlášQ z toho důvodu, že se věčně rozptyloval a přesměrovával ty přeslazený řečičky na mě. Navíc mi bylo nad slunce jasnější, že mě Nikki upřímně nenávidí. Jen málokdy mě poctila něčím jiným než nadávkama, i když jsem se tak snažila, aby se mi otevřela. Zajímalo by mě, nakolik za to můžou ty jizvy, co ji pořád ještě bolí – stejně jako ty moje. „Určitě máš pravdu,“ prohodila, když s nosem vzhůru vyplouvala z mýho pokoje, „protože Brandon zbožňuje modrou.“ Že by? To je pro mě novinka. Pořád jsem zjišQovala, že většina věcí na bejvalým klukovi Nikki Howardový je pro mě nová. A jeho oblíbená barva byla v tomhle případě nejmenší problém. Co třeba to, že zneužívá tajný přímořský doupě, kam unáší holky proti jejich vůli – jako třeba mě –, nebo ty, který hodlá svádět a pak vydírat, aby z nich vymámil informaci, kterou potřebuje – jako Nikki… … a že tuhle informaci hodlá použít proti svýmu tátovi, aby moh převzít jeho společnost, slavnej Obchodní řetězec Stark? Šikula, co? Kdyby se teM ukázalo, že si rád bere paruku, oblíká se do holčičích šatů a hraje si se sbírkou růžovejch poníků z umělý hmoty, už by mě to vůbec nepřekvapilo. „Em?“ ozval se Brandon a zabušil na mě. „Co je?“ houkla jsem na něj ostřejc, než jsem chtěla. Hlava mě bolela jako střep, to jsem ani nemusela předstírat. „Myslím, že už jsem přišel na to, co by tě vyléčilo,“ oznámil mi z chodby. Užasle jsem se zadívala na dveře. Protože mě nemohlo vyléčit vůbec nic, když jsem si tu horečku jen vybájila. Nasadila jsem neproniknutelnej výraz. „Jo? A co?“ 14
„Jmenuje se to léčebná kúra Radši hned vylez, nebo budeš litovat,“ odpověděl Brandon úplně jiným tónem. Aha. Jasně. Já zapomněla. Protože bulvár je úplně vedle. Na tuhle dovolenou jsem totiž nejela cukrovat. Pravda, nejsem tady ani za mřížema. Nemám na rukou pouta ani na nohou okovy. Vedle mě nestojí z každý strany jedna gorila v černým a nepodává hlášení do miniportů v rukávech. A přesto jsem vězeňkyně Brandona Starka.
15
DVĚ
Otevřela jsem dveře a zůstala stát na prahu. Na sobě jsem měla dlouhý večerní sametový šaty, který mi Brandon opatřil na oslavu. Teda na tu gurmánskou večeři, co nám nachystal mužík s přezdívkou Cordon Bleu – šéfkuchař z místního pětihvězdičkovýho hotelu, kterýho Brandon přeplatil, aby nám tady tejden vařil. Jedna věc se teda Starkovi mladšímu musí nechat: když chce udělat dojem na dámu, nic mu není zatěžko. Akorát je divný, proč mu pořád nedochází, na kterou holku vlastně potřebuje zapůsobit. Protože ta vyvolená by měla bejt Nikki, ne moje maličkost. A přitom by se u ní nemusel kdovíjak snažit. Kdyby na ni zaměřil jen půlku tý energie, kterou věnuje mně, už by mu zobala z ruky. Proč mu to zatím nedocvaklo? Nejspíš ze stejnýho důvodu, proč mu připadá úžasný promenovat se po světě v košili potištěný lebkama (značka Ed Hardy) a poflakovat se s hvězdičkama z reality show na tátově jachtě. Poněvadž je trochu nablblej. A zároveň dost zlej. Kombinace těch dvou vlastností je bohužel smrtící. Aspoň pro mě. Brandon asi minutu mlčel a jen na mě zíral. Což bylo dobře. Vzhledem k plánu B, kterej jsem si přichystala pro případ, že by plán A (prvotřídně sehraná horečka) selhal. Možná navenek vypadám jako bezmocná blon16
dýnka, ale to ještě neznamená, že bych neměla po ruce pár tajnejch zbraní. Jednu z nich představujou ty šaty od Armaniho, co mám na sobě. Už ve chvíli, kdy jsem je uviděla na stojanu se všema ostatníma hadrama z předraženýho butiku, kterej tady Brandon kvůli mně vybrakoval, bylo jasný, že tenhle kousek se stane mým nejvěrnějším spojencem. A přitom jsem před pár měsícema, kdy jsem byla nejhůř oblíkanou studentkou na Alternativní střední škole Tribeca, o módě nevěděla ani Quk. Jenže já se učím rychle. „Brandone,“ zacvrlikala jsem. V dlouhý chodbě (celou jednu stěnu tvořily skleněný tabule, aby se člověk moh kochat pohledem na oceán a písečný duny, když zrovna nebyla tma) jsme byli sami. Až na číhající paparazzi, to dá rozum – přestože ty gorily ze soukromý ochranky, co si Brandon najal, určitě poctivě pročesávají pláž a zahánějí fotografy do uctivý vzdálenosti. Zavřela jsem za sebou pečlivě dveře pokoje pro hosty, aby Nikki v žádným případě neuslyšela, co chci Brandonovi říct. Asi to beztak bude k ničemu, protože podobný rozumný argumenty jsem na něj zkoušela už mockrát. Ale nikdy v šatech od Armaniho. „Tohle je směšný,“ prohlásila jsem. „Máš přece svádět Nikki, ne mě. To ona ví něco, kvůli čemu ji tvůj táta nechal zabít. Z ní musíš dostat to tajemství, který potřebuješ, abys moh odstavit tátu a shrábnout Stark pro sebe.“ Brandon na mě dál civěl. Napadlo mě, že není o nic chytřejší než král Chodících mrtvol Jason Klein u nás ve škole. Akorát je víc ve vatě. A má menší morální skrupule. „Je to tady bezva, jenže já se fakt musím vrátit do města,“ pokračovala jsem. Snažila jsem se na něj mluvit pomalu a srozumitelně, aby to k němu dolehlo. „Za pár dní mám 17
silvestrovskou přehlídku Stark Angels. Víš, že ji nemůžu prošvihnout. A ty bulvární kecy o romantický vánoční dovolený stejně dlouho nevydržej. Novináři nás za chvíli sežerou zaživa.“ Napadal mě ještě jeden člověk, co mě za to všechno nejspíš sežere zaživa – moje máma. Teda ne že bych s ní mluvila. Její telefonáty jsem nechávala spadnout do hlasový schránky. Věděla jsem, že kdybych jí to zvedla, bolest v jejím hlase – Em, proboha! Strávit s tím chlapcem týden v jeho domě? Co se to s tebou stalo? – by byla jako další dýka zabodnutá do mý hrudi. Ale ještě horší bylo, že nikdo jinej – teda až na Lulu a moji agentku Rebeku, která mi volala nejmíň milionkrát – vzkaz v hlasový schránce nenechal. A tím nikým myslím jedinýho člověka, kterýho jsem svým „útěkem na romantickou zamilovanou dovolenou“ s Brandonem Starkem asi ranila nejvíc. A to mi dělalo největší starosti. Jo. Christopher Maloney, moje životní láska, mi ani nezavolal. Nevím, proč by taky měl – po tom, co jsem mu provedla. VždyQ jsem mu lhala a tvrdila, že už ho nemiluju a že… že teM miluju Brandona. Ne že bych si po něčem takovým jeho telefonát zasloužila. Nebo mail. Nebo aspoň esemesku. Ale stejně jsem myslela, že se pokusí o nějakej kontakt… i kdyby mi měl jen poslat pořádně hořkej dopis, ve kterým mě sjede jako malýho fracka. Jenže zřejmě jsem si nezasloužila ani mail ve stylu Milá Em, díky, žes mi zničila život, protože Christopher neměl tušení, že tyhle bláboly, co ze mě vypadly u domu toho neurochirurga, kde jsme objevili pravou Nikki, má na svědomí Brandon. A přece i takovejhle mail by byl lepší než chladný mlčení… Dost. Nechám toho. 18