Das Vorspiel Preludium, ouvertura, prolog, předehra (hudební i milostná), předvedení výkonu před publikem, zkouška (hud.), předehrávka (jako vzor), úvodní hra (sport.), začátek, das ist erst das Vorspiel – to je jen začátek Kdysi dáVno, na úsvitu velmi temného času, byl americký otec s dcerou náhle přenesen z útulného domova v Chicagu do srdce hitlerovského Berlína. Zůstali tu čtyři a půl roku, ale předmětem příběhu, jež následuje, je jenom rok první, neboť se časově shoduje s Hitlerovým postupem z pozice kancléře na post absolutního tyrana, kdy vše visí na vlásku a nic už není jisté. Ten první rok formoval jakýsi prolog, v němž všechna témata většího eposu války a vraždění, které mělo přijít, teprve získávala základy. odjakživa mě zajímalo, jak musel z prvních řad vnímat temnění Hitlerovy vlády cizinec. Jak vypadalo město, co tam člověk slyšel, viděl a cítil, jak si diplomaté a další návštěvníci vykládali události, které se kolem nich odehrávaly. Zpětný pohled nám prozrazuje, že v nejisté době může běh historie velmi snadno změnit směr. Proč ho tedy nikdo tenkrát nezměnil? Proč trvalo tak dlouho, než se odhalilo, že Hitler a jeho režim představují opravdové nebezpečí? Jako většina lidí jsem si první obrázek o této éře udělal z knih a fotografií, jež ve mně zanechaly dojem, že svět tehdy neměl žádnou barvu, jen různé stupně šedé a černé. Mí dva protagonisté ovšem zažívali skutečnou realitu, a přitom plnili všechny každodenní povinnosti všedního života. Kaž-
13
dé ráno projížděli městem, kde visely ohromné prapory v červené, bílé a černé barvě; sedávali na zahrádkách kaváren vedle štíhlých, v černém obleku oděných členů Hitlerových ss a občas zahlédli i Hitlera osobně: menšího mužíka ve velikém otevřeném mercedesu. Ale také každý den procházeli kolem domů s balkony obrostlými bujnými červenými muškáty; nakupovali ve velkých obchodních domech ve městě, pořádali čajové dýchánky a vdechovali jarní vůně Tiergarten, hlavního berlínského parku. Goebbelsovy a Göringovy znali ze společnosti, večeřívali s nimi, tančili a žertovali – dokud se na konci jejich prvního roku pobytu nestalo něco, co se ukázalo být jedním z nejvýznačnějších odhalení pravého Hitlerova charakteru a co dalo základ následující dekádě. Pro otce i dceru se tím všechno změnilo. Tato kniha není fikce. Jakýkoli materiál uvedený uvozovkami pochází z dopisů, deníků, pamětí a dalších historických dokumentů. na těchto stránkách jsem se nesnažil vypisovat další velkou historii té doby. Měl jsem intimnější cíl: odhalit minulý svět prostřednictvím zkušeností a vjemů mých dvou hlavních hrdinů, otce a dcery, kteří po příjezdu do Berlína zahájili cestu objevů, transformace a nakonec obrovského zklamání, které jim zlomilo srdce. nejsou tu žádní hrdinové, aspoň ne v podobě Schindlerova seznamu, ale sem tam zahlédneme záblesky hrdinství a poznáme lidi, kteří se chovali s nečekanou noblesou. Všechno má jisté nuance, i když ty jsou někdy znepokojivé. To už je problém s literaturou faktu. Člověk musí odložit stranou všechno, co dnes všichni víme, že je pravda, a místo toho se musí pokusit mé dvě nevinné postavy doprovázet světem tak, jak ho zažívaly ony. Byli to složití lidé ve složitých časech, v době, než monstra odhalila svou pravou tvář. Erik Larson seattle
14
1933
Muž za závěsem
AMEriČTí oBČAné nAVšTěVoVALi v Berlíně konzulát spojených států běžně, ale nikoli v takovém stavu, v jakém tam ve čtvrtek 29. června 1933 dorazil onen muž. Jmenoval se Joseph schachno, bylo mu jedenatřicet let a byl to lékař z new yorku, který měl až donedávna svou praxi na berlínském předměstí. nyní stál nahý na jedné z vyšetřoven oddělených závěsem v prvním patře konzulátu, kde za běžnějších okolností vyšetřoval lékař z odboru veřejného zdraví žadatele o víza, kteří chtěli imigrovat do spojených států amerických. Kůži měl na většině těla zdrásanou. do vyšetřovny dorazili dva představitelé konzulátu. Jedním byl George s. Messersmith, od roku 1930 americký generální konzul v německu (nebyl v žádném příbuzenském vztahu s německým leteckým inženýrem Wilhelmem „Willym“ Messerschmittem). Messersmith byl výše postaveným zástupcem ministerstva zahraničí v Berlíně, tudíž dohlížel na deset amerických konzulátů roztroušených po městech německa. Vedle něj stál jeho vicekonzul raymond Geist. Geist byl obyčejně klidný a bez emocí, ideální pomocník, ale teď Messersmith zaznamenal, že je Geist bledý a hluboce otřesený. oba schachnův stav šokoval. „od krku až po paty to byla jedna veliká syrově odhalená rána,“ zaznamenal Messersmith. „Zbičovali ho a zmlátili vším možným doslova až do
17
masa a krve. stačil mi jediný pohled, a hnal jsem se k umyvadlu, kde si [lékař z odboru veřejného zdraví] myl ruce.“ K bití došlo, jak se Messersmith dověděl, před devíti dny, ale rány byly stále živé. „od lopatek ke kolenům měl ještě po devíti dnech pruhy odhaleného masa, které dokazovaly, že ho mlátili z obou stran. Zadnici měl prakticky bez kůže, s obrovskými syrovými kusy masa. To se na některých místech v podstatě změnilo na kaši.“ Jestliže takto vypadal po devíti dnech, říkal si Messersmith, jaké to muselo být okamžitě po zmlácení? Příběh se pomalu odhaloval. Večer 21. června navštívili schachna v jeho domě uniformovaní muži, kteří reagovali na anonymní udání, jež ho označilo za potenciálního nepřítele státu. Muži mu prohledali obydlí. sice nic nenašli, ale odvedli ho. nařídili mu, aby se svlékl, a okamžitě se do něj pustili dva muži s bičem, kteří ho podrobili drsnému a dlouhému bití. Potom ho propustili. nějak se mu podařilo dostat domů, potom s manželkou utekli do středu Berlína, kde žila matka jeho manželky. Týden proležel v posteli. Jakmile se cítil dost schopný vstát, zamířil na konzulát. Messersmith nařídil, aby ho hned odvezli do nemocnice, a ještě téhož dne mu vydal nový americký pas. Krátce poté schachno s manželkou utekli do švédska a pak do Ameriky. K bití a zatýkání amerických občanů docházelo od ledna, kdy byl Hitler jmenován kancléřem, ale nikdy to nebylo tak drsné – přestože tisíce rodilých němců podobně hrubé zacházení zažívali, a často i horší. Pro Messersmitha to byl jen další příklad toho, jak se pod Hitlerem žije ve skutečnosti. Pochopil, že všechno toto násilí je něčím víc než záchvatem hrůznosti. V německu se měnilo něco zásadního. On to pochopil, ale byl přesvědčený, že většina dalších Američanů tomu pořád nerozumí. Čím dál víc ho trápilo, jak těžké je přesvědčit svět, že Hitler je opravdu velikou hrozbou. Jemu bylo naprosto jasné, že Hitler ve skutečnosti chystá německo tajně a agresivně na dobyvačnou válku.
18
„Kéž by se nám podařilo přesvědčit lidi u nás doma, aby to chápali,“ napsal v červnu 1933 v depeši na ministerstvo zahraničí, „neboť cítím, že by měli porozumět, jak jednoznačně bojovný duch se v německu rozeznívá. Jestliže tato vláda zůstane u moci ještě rok a bude pokračovat dál tímto směrem, stane se německo v příštích letech hrozbou pro světový mír.“ A dodal: „Až na pár výjimek mají muži, kteří jsou v této vládě, mentalitu, jakou Vy ani já nedokážeme pochopit. někteří jsou psychopati a za jiných okolností by se už někde museli léčit.“ Ale spojené státy pořád neměly v německu velvyslance. Bývalý ambasador Frederic M. sackett odjel v březnu po inauguraci Franklina d. roosevelta na nového amerického prezidenta. (V roce 1933 se inaugurace konala 4. března.) Post tedy zůstával uvolněný už téměř čtyři měsíce a nový velvyslanec neměl dorazit ještě nejméně tři týdny. Messersmith toho muže osobně neznal, věděl jen to, co se doslechl od svých nesčetných kontaktů na ministerstvu. Bylo mu však jasné, že nový velvyslanec bude uvržen do světa brutality, korupce a fanatismu a bude zapotřebí, aby to byl muž pevného charakteru, který dokáže prosazovat americké zájmy a moc, neboť moc byla to jediné, čemu Hitler a jeho muži rozuměli. Jenomže ten nový měl být nenápadný chlápek, který se zapřísahal, že v Berlíně povede život skromný, aby tak gestem podpořil své americké spoluobčany sužované krizí. nikdo nechápal, že nový ambasador si do Berlína dokonce nechá přepravit jako gesto šetřivosti i vlastní vůz – otlučený starý chevrolet. V tomto městě však Hitlerovi muži jezdili v obřích černých vozech velikých málem jako autobus.
19
1. část
Do lesů
Doddovi připlouvají do Hamburku.
1
Možnosti úniku
TELEFonáT, KTErý nAVždy ZMěniL život rodiny doddových z Chicaga, přišel v poledne ve čtvrtek 8. června 1933, když William E. dodd zrovna seděl u svého stolu na Chicagské univerzitě. dodd byl novým vedoucím oddělení historie, profesorem na univerzitě byl od roku 1909 a byl znám po celé zemi díky svému studiu amerického Jihu a také díky životopisu Woodrowa Wilsona. Bylo mu čtyřiašedesát let, byl fit, měřil sto sedmdesát tři centimetry, měl šedomodré oči a světle hnědé vlasy. Působil sice přísně, ale měl živý smysl pro suchý humor a snadno vzplanul. Manželka Martha byla známá jako Mattie, měli dvě děti, obě už ve věku přes dvacet. Jeho dcera, která se také jmenovala Martha, měla čtyřiadvacet; syn William jr. – Bill – měl osmadvacet let. Byla to ve všech ohledech šťastná rodina lidí, kteří si byli blízcí. rozhodně nebyli nijak bohatí, ale vedlo se jim dobře, i přes hospodářskou krizi, která svírala národ v kleštích. žili ve velkém domě na Blackstone Avenue 5757 v chicagské čtvrti Hyde Park, pár bloků od univerzity. dodd také vlastnil malou farmu v round Hillu ve Virginii, kam jezdíval každé léto. Podle obecních záznamů měla „přibližně“ 386,6 akrů a dodd, jeffersonovský demokrat každým coulem, se tam cítil vysloveně jako doma. Měl jedenadvacet guernseyských jalovic; čtyři valachy, Billa, Coleyho, Mandyho a Prin-
23