Ž
ena přešla pokojem k okénku, z kterého byl výhled na řeku. „Aha,“ řekla. Do tváře jí padlo měsíční světlo. Byla mladá, vzhledu příjemného, i když nijak pozoruhodného ve městě, kde byla krása běžným jevem. Probudila by sotva letmý zájem, nebýt řečí, které si o ní lidé šeptem svěřovali. „Jejich jména jsi neslyšel?“ zeptala se. Muž, který měl zemřít, zavrtěl hlavou. Klečel na holé dřevěné podlaze jenom v košili. Když přišla, chystal se na lože. Být ráno a otevřít se brány, mohl být pryč z města a mířit po silnici na sever k Viterbu, do bezpečí. Teď už na to bylo pozdě. Ruce pevně svíral před sebou, až mu bělaly klouby. „Proč by říkali něco zrovna mně, paní? Nejsem nic.“ Pousmála se. „Málem ses něčím stal. Papežovým vrahem.“ Muži se v hrdle zvedla žluč. Přemítal, jak dlouho ho nechá trpět a jaké metody použije. Slyšel hrůzostrašné zvěsti. „Proč bys měl něco takového vůbec dělat, propána?“ zeptala se. Když jí řekne pravdu, třeba ho ušetří aspoň v něčem. „Pro peníze.“ Za ním si odfrkl muž, se kterým přišla. Vypadal jako ostřílený voják, ale měl na sobě širokou šerpu i další odznaky vysoce postaveného kondotiéra. Muž, který se vypracoval sám a je na to hrdý. 5
„Doufám, že jsi dostal zaplaceno dobře,“ řekl. „Vsadil jsi do hry vlastní život, i když sis to možná neuvědomil.“ „Rizika jsem znal.“ Muži se lámal hlas. „Ale co sis vůbec myslel?“ chtěla vědět žena. „Že mě dokážeš přechytračit? Že mi snad včas nedojde, co se chystáš provést?“ „Doufal jsem –“ Že jsou chytřejší než ona, jak taky tvrdili. Že to, co mu dali k rozpuštění do vína, nikdo nezachytí. A ona to přece našla, tato žena, která se teď nad ním skláněla, aby na něj lépe viděla. Zachvěl se. Byl k uzoufání vyděšený a modlil se, aby se nepomočil. Veškerý život se mu smrskl na jediné: Prosím tě, Bože, nedovol, aby se to stalo. „To jsi ty peníze chtěl tak moc?“ zeptala se. Chtěl? Najednou si nemohl vzpomenout. Ale díval se na zlato, které mu nabízeli, a bylo ho mnohem víc, než si kdy představoval. Proto viděl, jak se mu mění život. Bohatství, pohodlí, klid, jaké nikdy nepoznal, lepší jídlo, krásné ženy. Příslib toho všeho a mnohem víc mu zatemnil mozek. Musel být šílený, musel vědět, že to k ničemu dobrému nepovede! Ale teď jenom řekl: „Nechal jsem se svést ke hříchu.“ Žena si povzdechla, skoro jako by s ním soucítila. To však neplatilo pro kondotiéra. „Můžeme ho odvést do hradu,“ řekl. „Na výslech.“ Stála tam, shlížela na něj a pak zavrtěla hlavou. „To nemá smysl. Nic neví.“ „Jak si můžete být tak jistá?“ „Už by nám to řekl,“ odvětila a ukázala na loužičku, která se začala rozlévat po zemi. Muž horečně pohyboval rty v modlitbě. Zvedal pohled k její tváři ozářené měsíčním světlem. Nebyla nelaskavá, působila takřka něžně. „Vypij to,“ řekla a podala mu měch z kůže mladé kozičky zakončený hlazeným dřevěným náustkem, který muži snadno vklouzl mezi rty. 6
„Já ne–“ Po tvářích mu stékaly slzy. Útěšně ho pohladila po vlasech, zvedla vak a pomohla mu. „Takhle to bude jednodušší. Stačí chvilka, a bude po všem. Jinak –“ Vězení v hradu a hodiny, možná dny palčivého utrpení, než mu skončí život. Ten mu už skončil, aniž si to muž uvědomil, a to v okamžiku, kdy si dovolil doufat, že by mohl získat něco víc. Bylo to bohaté, tělnaté víno vhodné pro papeže, jaké by pil ve svém novém životě, kdyby k němu dostal příležitost. Na okamžik ho napadlo, jak mohla vědět, co to víno obsahuje. Co když se pletla? Co když to byl všechno trik a on neumře – Ještě tu myšlenku ani nedokončil a už jím projel oheň. Spaloval mu hrdlo, hořel mu v žaludku a ještě hloub. Muž vykřikl a propadl křeči. Žena o krok ustoupila, bedlivě ho sledovala, jako by byla zvědavá, jaký účinek na něj jed bude mít. Ano, to byl ten pohled. Zaslechl hlasité bzučení, lebkou se mu proháněl tisícihlavý hmyzí roj. Třeštil oči, poulil je, přestože viděl stále úžeji, až se mu vidění smrsklo na malé tečky světla, které vzápětí zhasly docela. Byl slepý a hluchý, až na to bzučení, ale to vše bledlo vedle bolesti. Vykřikl by, ale svaly hrdla měl paralyzované stejně jako zbytek těla, proto mu poslední dech sotva došel k plicím, než mu srdce přestalo bít. Když bylo po všem, kondotiér odešel pro hospodského, kterého museli předtím vytáhnout z postele a teď se chvěl ve velké síni. Pár mincí do dlaně, nějaké slovo, a vděčný muž věděl, že mu stačí zbavit se těla a držet jazyk za zuby, což dodrží do konce svých dnů, jak se zapřísahal, když bez ustání děkoval za tolik milosti. Venku, v příjemném chládku noci brzkého jara, čekala Francesca. Přitáhla si plášť blíž k tělu. Její gesto bylo vyvoláno spíš potřebou útěchy než zimou. Snažila se moc nemyslet na 7
mrtvého. Byla unavená, ale věděla, že usnout nedokáže. Ne v tuto chvíli. Vrátil se kondotiér. Společně zamířili ke koním. „Kolikátý už to letos je?“ zeptal se. „Třetí,“ řekla, když k ní napřáhl sepnuté ruce, aby jí pomohl nasednout. Neměla ráda koně, radši by zvolila jiný způsob, ale někdy se žádná lepší alternativa v životě nenabízí. Když byla usazená v sedle, dodala: „A bude jich víc, dokud to nějak nezastavíme.“ „Nebo dokud se to někomu nepovede,“ poznamenal její společník. Zasmušile přikývla a otočila koně směrem k řece. Nemohla se dočkat, až bude po všem.
8
O
sud světa spočívá na kousku papíru položeném před mužem, který odkládá čerstvě oříznuté pero, s nímž si pohrával už dost dlouho, a volá si pro víno. Ten okamžik mi utkvěl v paměti, je tam lapený jako hmyz v jantaru, jako by nějaká síla větší než my zastavila v té chvíli běh času. Samozřejmě se nic takového nestalo. Čas běžel dál a přinášel velké události, v nichž hrály roli veliké osobnosti. Ale pod naleštěnými šibenicemi dějin, dovolíte-li tento příměr, visí na vlásku životy prostých lidí. Protože ony opravdu visí na vlásku a nejednomu ten vlásek praskne. Tím nápojem to tehdy mohlo skončit. Onoho příjemného dne počátkem května léta Páně 1493 Rodrigo Borgia, nyní papež Alexandr VI., trávil valnou část odpoledne uvažováním nad papežskou bulou Inter caetera, která rozdělovala nově objevená západní území. Byla jsem celou dobu poblíž, ale nemělo to dobrý důvod. Kdo potřebuje svého traviče, aby mu pomáhal rozhodnout, jak rozdělit svět? Ovšem od chvíle, co jsem v předchozím roce sehrála roli v jeho dosednutí na papežský stolec, si Jeho Svatost navykla mít mě pořád po ruce. Ráda bych si namlouvala, že mě bral jako nějaký talisman, ale ve skutečnosti spíš považoval za moudré mít mě pod dohledem, abych nevyváděla něco, o čem neví. 9
Jmenuji se Francesca Giordanová, jsem dcera zesnulého Giovanniho Giordana, který sloužil deset let jako travič domu Borgiů a byl za své činy zavražděn. Nastoupila jsem na jeho místo, poté co jsem zabila muže, který ho měl původně nahradit. Také jsem prořízla hrdlo jednomu z těch, kteří měli otcovu smrt na svědomí. A nakonec jsem se pokusila otrávit člověka, o němž jsem věřila – mylně, jak se ukázalo –, že nařídil jeho vraždu. Jen Bůh ví, zda papež Inocenc VIII. zemřel mou rukou. Než se ode mě odvrátíte, uvažte, že jsem pro vše, co jsem dělala, měla dobrý důvod, přinejmenším ze svého pohledu. Přesto nepopírám, že ve mně sídlí i temnota. Nejsem jako jiní lidé, ačkoli to předstírám, když je třeba. Jsem jaká jsem, nechť je Bůh mé duši milostiv. Ale tohle můžeme říct vlastně všichni, že ano? Za vysokými okny s výhledem na náměstí Svatého Petra byl krásný den. Vítr ze severu odvanul nejhorší zápach města a nesl k nám vůni citronových sadů a levandulových polí, po které každý dobrý Říman podle svých slov prahne. Je to lež; na venkově dokážeme vydržet jen chviličku, a už toužíme po špíně a ruchu našeho milovaného města. Papežové přicházejí a odcházejí, impéria se hroutí, nové světy povstávají, ale Řím je věčný, což znamená, že jeho lid má neustále spoustu práce, potí se, kleje, dře, krmí se, souloží, občas se i modlí a bez ustání klevetí. Jak jen jsem toužila být mezi těmito lidmi, a ne tam, kde jsem zrovna byla, na nepohodlném sedátku u okna pod cenzorským dohledem Borgiových tajemníků, což byli oba muži, oba kněží a oba mnou pohrdali. Nevyčítám jim to. Už sama moje profese probouzí strach a odpor, ani nemusím nic dělat. Ale navíc je tu fakt, že jsem žena v mužském světě, a tím řadu mužů znervózňuju. Tehdy mi bylo dvacet, měla jsem kaštanové vlasy, hnědé oči a byla jsem štíhlá, ale s plnými ženskými křivkami. I to probouzí 10
v nejednom muži, především knězi, nepřátelství – nebo kdovíco. Muži jsou podráždění z tolika důvodů, až někdy nelze poznat, co je vlastně v daném okamžiku vyprovokovalo. Borgia je Borgia, a tak mladá žena jistých půvabů po jeho boku musela vzbuzovat podezření, že sdílí jeho lože. Ale takových představ se honem zbavte. S Borgiou jsem za ty roky sdílela mnohé věci, které se u muže jeho postavení a ženy jako já nehodí, ale lože mezi nimi nikdy nebylo. Ovšem s jeho nejstarším synem, s Cesarem, je to jiná. Myšlenky na tohoto syna Jupiterova, jak někteří obdivovatelé s přeháněním Cesareho označují, mě neustále zneklidňovaly. Už několik týdnů byl z Říma pryč, staral se někde o otcovy zájmy. A moje postel v jeho nepřítomnosti chladla. S Cesarem jsme si jeden druhého začali uvědomovat, když jsme jako děti vyrůstali společně v Borgiově paláci na Corsu, on jako kardinálův syn a já jako dcera traviče. Začalo to jako opatrné pohledy a postupem let to narůstalo, až mě jednou večer překvapil v knihovně. Četla jsem si Danta, svého oblíbence, on byl opilý a trpěl po další hádce s otcem. Mohla bych říkat, že mě překvapil a připravil o panenství proti mé vůli, zneužil mě pod nevinným pohledem papeže Kalixta III. shlížejícího z portrétu – to byl rodinný strýček a patron, který zavedl jejich rod na cestu ke slávě. Ale pravda je taková, že já Cesareho využívala stejně jako on mě, ba možná i víc. Mám v sobě něco temného, co mě k němu přitahovalo, taky znám syrové touhy, které nenechávají prostor pro morálku nebo svědomí. On byl bez hříchu v tom smyslu, že žádný hřích neuznával. S ním jsem byla snad nejvíc sama sebou, jak jsem za ty poslední roky být mohla. Když byl pryč, uvažovala jsem, že si najdu jiného milence, ale jediného muže, kterého jsem kromě Cesareho kdy doopravdy mít chtěla, jsem mít nemohla. Nutilo mě to namlouvat si, že sebezapírání je vlastně ctnost, přestože každý další den – a noc – mě přesvědčovaly, že to je lež. 11
Šokuju vás? Popravdě v to doufám. Pamatuju si, jak příšerně jsem se tehdy nudila a jak bych udělala cokoli, abych si život nějak osvěžila. „Podepíšete to?“ zeptala jsem se nakonec, protože někdo se už prostě zeptat musel. Borgia nad tím trávil celé odpoledne, četl, pročítal nanovo, vzdychal, stěžoval si, trval na tom, že se musí přepsat tohle a tamto slovo, a pak na text znovu zíral. Holubi, kteří chvílemi přilétali na parapet a zobali zrní, co jsem jim tam sypala, se zdáli mít smysluplnější poslání než Kristův náměstek na zemi. „Myslíš, že bych měl?“ zeptal se Borgia. Bylo příjemně, přesto se mu nad horním rtem leskly kapičky potu. Bylo mu dvaašedesát, to je věk, kdy je většina mužů v hrobě nebo přinejmenším zaujímá sesli v předpokoji Smrti. Ale pro býka Borgiu to neplatilo. Úřad, o který tak vehementně a vychytrale bojoval, mu přidával léta, přesto se o papeži dalo pořád tvrdit, že je to muž v rozkvětu sil. I za nejhorších dnů z něj čišela aura neporazitelnosti, která jeho protivníky zaháněla do stínů jako mravence z palčivého slunce. Ani na okamžik jsem nevěřila, že by ho můj názor zajímal. Ta otázka mu spíš měla posloužit jako další důvod k oddálení rozhodnutí, o němž se obával, že by mohlo mít větší dopad, než zatím dokázal předvídat. Ale kdo jiný by měl vědět, jakou cenu může mít nový svět? Pokud to ovšem opravdu nebyla Indie, jak tvrdil Kryštof Kolumbus, kterého najednou všichni uctívali. V tom případě by se za ni zaplatilo leda peklem. Donesli mu víno, o které si řekl. Opřel se v křesle, točil v ruce pohárem s klaretem, přičichl k němu. Nikdo nemůže říkat, že byl barbar. Když chtěl, uměl si užít buket noblesního vína stejně dobře jako kterýkoli jiný velmož. Sledovala jsem ho se sebevědomím, které jsem získávala tak těžce. Od chvíle, co se Borgia dostal do papežského úřa12
du, udělal si ještě víc nepřátel, než jich míval coby kardinál. Rok byl ještě mladý, a přece jsme už za sebou měli několik vážných pokusů o papežův život. Měla jsem určité tušení, kdo by za těmi útoky mohl stát, ale bez důkazů jsem toho příliš nezmohla. Za žádných okolností se k papeži nesmělo dostat nic, co by neprošlo mou kontrolou – žádné jídlo, pití ani předmět, jehož by se dotýkal. Valná část mé práce spočívala právě v takovém dohlížení. Jen občas mě povolali k něčemu jinému, i když jste to asi slyšeli líčit odlišně. Upřímně řečeno, lidi toho namluví zbytečně moc. „Portugalci z toho radost mít nebudou,“ prohodil Borgia, ale nevím, jestli to říkal mně, nebo jen přemýšlel nahlas. Možná to adresoval holubům. „Dáváte jim druhou polovinu světa,“ připomněla jsem. Přesně to se svými geografy, učenými muži, kteří se poněkud kabonili, že mají překreslovat všechny mapy světa, papež činil. Západ Španělsku, východ Portugalsku a ďábel si vezme zbytek. „Něco udělat musím,“ pronesl, jako by se bránil. Ale kdo by se mu divil? Bodejť by nemusel, když tu situaci sám navodil, ale o tom jsem ani nešpitla. Nikdo nemůže tvrdit, že bych snad nebyla diplomat. „Jejich nejkatoličtější Veličenstva budou mít radost,“ připomněla jsem a upírala pohled na pero, které odložil. Chtěla jsem ho přinutit, aby samo vyskočilo a ten zatrolený dokument podepsalo. Katoličtí panovníci Ferdinand a Isabela budou rádi, snad natolik, aby pomohli Borgiovi s jeho současnými potížemi s Neapolským královstvím. S potížemi, které vyprovokoval – moment, jen co si vzpomenu – aha, ano, snahou ukrást Neapoli území, která by dal svému druhému synovi Juanovi, z něhož si usmyslel udělat velmože. Lidi si některé věci berou hrozně osobně. 13
Mohli jsme mít válku, anebo taky ne. To záleželo na španělských panovnících, kteří ve chvíli, kdy dostanou patřičně zaplaceno, vykoupí mír. Postačí k jejich přízni nový svět? „Anebo ne,“ řekl Borgia a mávl rukou obsypanou prsteny. „Tohle musí počkat.“ Odhodil pero a vstal od stolu. „Kam jdete?“ zeptala jsem se a rovněž jsem se postavila. Vzhledem k vážnosti situace byste mysleli, že se papež soustředí výlučně na danou věc. Ale Borgia nikdy nedělal nic bez důvodu – nebo spíš hned bez několika důvodů, jež si občas protiřečily, ale v závěru se nějak dokázaly vždycky sejít a posunout jeho ambice ještě víc vpřed. „Slíbil jsem poradit utrápené duši,“ řekl. Najednou měl lepší náladu. Slyšela jsem, jak tajemníci zasténali, a nedivila jsem se jim. Chystal se uniknout na návštěvu za svou milenkou, Giuliou Farnese Orsiniovou, po zásluze známou jakožto La Bella, a pokud vím, s duší zcela neutrápenou. A jeho tajemníci museli odrážet dotěrné otázky úzkostných velvyslanců a dvořanů, kteří se snažili zjistit, zda Jeho Svatost hodlá něco dělat a případně co. „No, v tom případě –“ Zamířila jsem ke dveřím. Bylo třeba vždy zachovávat zdání, a tak měl Borgia zbudovaný přísně tajný průchod, který spojoval jeho kancelář s vedlejším palácem Santa Maria in Portico, kde žila jak jeho mladá milenka, tak jeho o málo mladší dcera z dřívější aférky. Aférky, která přivedla na svět také Cesareho a dva další syny. Já musela použít veřejnou cestu, což znamenalo prodrat se zástupy dychtivců nahromaděných hned za vnitřní kanceláří. Naštěstí jsem byla žena a také osoba značně obávaná, což znamenalo, že budu ušetřena nejhoršího výslechu, jaký dopadne na bezmocné tajemníky. Dostala jsem se až k prvnímu předpokoji, kde mě dostihl nervózní člověk s obličejem jako fretka. Nenechte se zmást jeho popisem, i když zní přesně. Renalda d’Marco jsem měla 14