Kapitola první, ve které se (skoro) se všemi seznámíme. Kromě toho se tu šplhá na třešeň a po mostě přijede bílé auto. Nakonec dojde k velice tajemnému setkání.
Jestliže se chcete dostat do vesnice Ammerlo, musíte nejdřív přejet přes dřevěný zvedací most. Když máte auto, musí se nejdřív strčit do takové štěrbiny plastová kartička. To pak patník, který stojí na silnici před mostem, zaleze do země a vy můžete projet. Když auto nemáte, tak můžete přes most jednoduše přejít. Jen musíte dávat pozor, abyste nepřecházeli v celou hodinu. Každou celou hodinu se totiž obě poloviny mostu zvednou nahoru, aby pod ním mohly projet lodě s vysokými stěžni. Takže přejdete po mostě přes řeku a pak se musíte rozhodnout. Buď jdete dál rovně a přijdete na největší ulici Ammerlo. Je dlouhá a rovná a jmenuje se Náves, což není zrovna dvakrát nápadité.
6
7
Nebo se otočíte doleva a vydáte se po břehu řeky, kde kotví lodě, až dojdete k moři. Stojí tam kavárna s rozhlednou. Cesta podél řeky se jmenuje Přístavní ulice, což taky není zrovna dvakrát nápadité. V Ammerlo je ještě třetí ulice, taková malá ulička hned vedle kostela. Jmenuje se Kostelní (tolik pokud jde o nápaditost), a to už jste prošli celé Ammerlo. Na rohu Návsi a Přístavní ulice je stánek s rybami a hned vedle toho stánku stojí třešeň. Právě na téhle třešni seděla jednoho dubnového pondělí malá holčička s úplně světlými vlasy a dívala se, jak přes zvedací most přejíždí velké bílé auto. Holčička se jmenovala Luisa a to auto byl stěhovací vůz. Luisa si ho nedůvěřivě prohlížela. Stěhovací vozy se totiž v Ammerlo neobjevovaly často. Auto se opatrně ploužilo po mostě, pak překodrcalo přes kočičí hlavy na Návsi a vzápětí zastavilo přímo pod třešní. Luisa se na větvi naklonila dopředu, aby líp viděla. Z auta vyskočili dva dospělí a utíkali dozadu, aby mohli začít vykládat. Pak vylezla velice pomalu a opatrně nějaká holka v růžové bundě. Měla na sobě ještě džíny pošité třpytkami. Lesklé tmavé vlasy měla vyčesané do módního uzlu a na břiše si oběma rukama přidržovala jako ochranný štít něco velkého a huňatého.
8
Ta velká, huňatá věc se hýbala a Luisa si uvědomila, že to je neobyčejně tlustý bílý králík. Králík s plandavýma ušima! Luisa zapískala na dva prsty, holka sebou trhla a zvědavě se rozhlédla. „Tady jsem!“ vykřikla Luisa. „Na stromě. Co se tomu tvýmu králíkovi stalo s ušima?“ „Má je tak odjakživa,“ odpověděla holka. „A jak se jmenuje?“ „Erik.“ „Erik by měl trochu zhubnout,“ prohlásila Luisa rozhodně.
„Podle mého názoru,“ odsekla holka velmi vybraně, „ti do toho nic není.“ „Ty tu teď budeš bydlet?“ vyptávala se Luisa dál přezíravě. Holka přikývla. „Proč?“ řekla Luisa. „Podle mého názoru,“ prohlásila holka ještě jednou, „ti do toho nic není.“ Luisa vzdychla. „Máš divný kalhoty,“ pravila. „A ty máš zase díru ve svetru,“ odbyla ji holka. „Tak polez nahoru a sprav mi ho,“ zachichotala se Luisa. „Já na stromy nelezu.“ Holka hladila svého tlustého bílého králíka a přistoupila trochu blíž. „Na stromy lezou jenom kluci.“ „A to říká kdo?“ podivila se Luisa. „Podle mého názoru...“ začala holka. „…mi do toho něco je,“ dokončila Luisa větu za ni. „Táhni s tím svým plandavým zajícem zpátky, odkud jsi přišla. Lidi, co neumějí lézt na stromy, tady nepotřebujeme.“ Pak sklouzla po kmeni třešně dolů a rozběhla se pryč. O něco později Luisa utíkala Přístavní ulicí. Podle jejích dlouhých světlých vlasů se jako vždycky dalo poznat, odkud fouká vítr. Bylo to docela šikovné. Kalhoty jí klapaly do kroku, protože
10
ve spoustě prostorných kapes nosila všelijaké užitečné věci. „To nejsou kalhoty,“ říkával její tatínek, „ale běžící kůlna na nářadí.“ Luisa zabrzdila běžící kůlnu na nářadí před největším domem v Přístavní ulici, takovou nestvůrou z cihel, která vypadala, jako že to původně mělo být nádraží. Teď ale byl v přízemí obchod s jachtařskými potřebami a nahoře bydlel Aik se svými rodiči. Luisa hodila na okno Aikova pokoje kamínek. Bohužel nevylétl dost vysoko a místo toho ťukl do výlohy obchodu. Luisa se skrčila do živého plotu, aby nemusela poslouchat nadávky majitele. Ze své skrýše viděla, že se nahoře otevřelo okno a vykoukla z něj Aikova maminka. „Luiso!“ volala. „Kde jsi?“ Věci se měly takhle: Luisa se pokaždé snažila hodit na Aikovo okno kamínek, ale pravidelně se strefila do výkladní skříně obchodu. Majitel obchodu vždycky začal nadávat, takže se z toho stal takový osobní zvonek, podle kterého všichni z Aikovy rodiny hned poznali, že přišla Luisa. Luisa počkala, až se majitel obchodu zase uklidní – potřeboval k tomu v průměru dvě až čtyři minuty – a pak vylezla z živého plotu. „Může jít Aik ven?“ zavolala nahoru. „Já mu to řeknu,“ volala Aikova maminka.
11
„Řekněte mu, ať přijde do doupěte,“ křičela Luisa. „Musíme uspořádat tajnou poradu. Je to důležité!“ Potom dlouze uvažovala o tom, že teď už asi o tajné poradě ví celá Přístavní ulice, ale na druhou stranu v ní stejně nebydlel nikdo, koho by to mohlo zajímat. Shrnula si vlasy z čela, zhluboka se nadechla a znovu se rozběhla, tentokrát opačným směrem. Oba hlídači mostu právě uvolňovali řetězy, aby se most dal zvednout a lodě mohly proplout pod ním. Luisa jim proklouzla pod rukama a rychle se prohnala na druhou stranu, než ji někdo stačil zadržet. Ještě dlouho slyšela, jak oba hlídači nadávají. Mostní hlídači k Ammerlo patří stejně jako kočičí hlavy k Návsi a kameny k molu. Most už hlídají tak dlouho, že si nikdo nepamatuje, odkud přišli, ani jak se jmenují. Lidé z Ammerlo jim říkají „Levobok“ a „Pravobok“. Jeden vždycky zvedal most zleva, tedy z levoboku, a druhý zprava, tedy z pravoboku. Levobok a Pravobok byli dvojčata. I když už jim bylo přinejmenším ... strašně moc. Luise to připadalo tak nějak zvláštní. Měla pocit, že dvojčata by spíš měla ležet v kočárku. Teď však nechala Levoboka i Pravoboka za sebou, ať jí nadávají, a zpomalila. Na téhle straně řeky kotvily rybářské lodi. Země se stříbrně třpytila šupinami a Luisa musela překročit línou černou kočku,
12
která spěchala k boudám, kde rybáři právě vybírali ze sítí úlovek. Ve třetí boudě našla, co hledala. Mezi vysokými muži a ženami v oranžových kalhotách s laclem stála postavička, která jim sahala sotva do pasu a snažila se vymotat ze sítě velkou leklou rybu. „Lukasi,“ řekla Luisa, „co to děláš?“ „Vymotávám ze sítě velkou leklou rybu,“ odpověděl Lukas a se soustředěným výrazem v tváři dál rozmotával uzly.
„To vidím,“ odpověděla Luisa. „Ale proč?“ Lukas vzdychl. „Vlastně tu čekám na tatínka,“ dodal. „Ale je ještě na moři. Musím se to stejně všechno
13
naučit, tak co? Abych s ním jednou mohl jet na ryby. Aby poznal, že nejsem mrňavý, slabý a k ničemu.“ „Jenže ty jsi mrňavý a slabý,“ odsekla Luisa. „Teď tě ale potřebujeme. Svolávám tajnou poradu do doupěte. Je to krizová schůzka.“ „Kdy?“ zeptal se Lukas. Ocas mrtvé ryby sebou mrskl a uštědřil mu mokrý pohlavek. „Za pět minut,“ řekla Luisa. „Tak už tu pitomou rybu pusť.“ Doupě bylo na pláži. Nebo spíše za pláží. Nejdřív jste museli prolézt dírou v plotu a pak se proplazit hustými křovisky. Na konci pichlavé zelené chodby jste vylezli na skoro kulatou mýtinku, kde žádné křoví nerostlo. Aikovi, Lukasovi a Luise to dalo loni v létě pořádně zabrat, než všechno to chybějící křoví vytrhali – tehdy ještě samozřejmě nechybělo, to až potom. Doupě bylo naprosto dokonalé. Mezerou mezi větvemi se dali pozorovat lidi na pláži, kteří byli tak hloupí, že neprolezli křovím a zaplatili vstupné. Uprostřed doupěte šlo rozdělat oheň, což bylo vlastně zakázané. A mohli jste si tam lehnout na záda, dívat se nahoru na listí a... „Ještě pořád je moc zima, na záda si lehnout nemůžu,“ usoudila Luisa a zase vstala. „Rozděláme si oheň.“ Lukas poslušně přikývl a začal sbírat klacky. V kap-
14
se kalhot měl kromě čtyř šroubů s křížovou drážkou, ohnutého hřebíku, ventilku od kola a tří a půl pomerančových cucavých bonbonů i zapalovač. „Co se vlastně stalo?“ naléhal. „Vždyť ti říkám, že ti to řeknu, až přijde Aik,“ odsekla Luisa. „Kde jenom je?“ „Tady,“ ozvalo se ze zelené chodby. Do doupěte však nevklopýtal Aik, ale tříletá holčička se strašlivě špinavýma rukama. Aik vylezl až potom. „Moc mě to mrzí,“ omlouval se. „Musel jsem ji vzít s sebou. Máma jela do města a doma jsem ji samotnou nechat nemohl...“ Luisa vzdychla. „Levke,“ řekla přísně holčičce. „Tady si sedni a něco dělej, ale potichu. K ohni se vůbec nepřibližuj. A nepřej si mě, jestli někomu o téhle poradě prozradíš jen slovíčko. Je tajná, chápeš?“ „Proč?“ zeptala se Levke a přistoupila k ohni. „Pálí,“ poznamenala. Aik ji odtáhl dál od plamenů. „Ano, proč?“ opakoval. „Co se stalo tak strašně důležitého, Luiso? Proč jsi vůbec bezpodmínečně nutně musela svolat tajnou poradu?“ Aikovi bylo už deset a Luise, které bylo teprve osm, občas připadalo, že to někdy dává zbytečně najevo. Třeba když mluví tak spisovně. „Protože odteď,“ prohlásila Luisa slavnostně, „bude všechno tajné. Všechno, co děláme. V Ammerlo
15