(1)
„Děje se tady něco špatného, a já předpokládám, že s tím něco uděláte. Kvůli tomu snad máme policii, nebo ne?“ Seržant Troy kontroloval své dýchání. Byl to starý trik, který se naučil od kolegy v policejní škole, jenž se intenzivně zabýval technikou tai-či i jinými východními praktikami. Tato dýchací technika vcelku dobře fungovala, když šlo o jednání s arogantními řidiči, obtížnými puberťáky a také, jako právě v tomto konkrétním případě, se starými a starostlivými dámami. „To jistě ano, paní… éé..é…“ Seržant předstíral, že přeslechl její jméno. Tento jednoduchý manévr často zapůsobil tak, že si to dotyčný stěžovatel rozmyslel a žádnou žádost o vyšetřování ani nepodával. Aspoň seržantovi ušetřil spoustu zbytečného papírování. „Slečna Bellringerová.“ Troyovi to jméno něco říkalo, potěšilo ho, že má tak dobrou paměť. Snažil se zachovat absolutní klid. Dodal: „Ale jste si opravdu jistá, že je zde třeba něco vyšetřovat? Vaše přítelkyně byla už v letech, mohla třeba upadnout a něco si udělat, ne? To se přece stává.“ „To je nesmysl!“ Měla hlas, který by seržanta dokázal snadno vyvést z míry. Jasný, autoritativní, hlas ženy, jež pocházela nepochybně z nóbl vrstvy anglické společnosti. Určitě ji obskakovalo pár služek, jimž rozkazovala, napadlo ho. On sám i jeho žena se docela rádi dívali na konverzační komedie o vyšších vrstvách v televizi. „Byla silná jako býk,“ prohlásila pevně slečna Bellringerová. „Jako býk.“ Když to opakovala, hlas se jí 17
trochu třásl. Bože můj, snad se nerozpláče, modlil se v duchu seržant Troy. Sáhl mechanicky pro papírový kapesníček a podal jí ho, a znovu začal kontrolovat dýchání. Ale slečna Bellringerová si podaného kapesníčku vůbec nevšimla. Ponořila levou ruku do velké květované kabely, chvilku zašátrala, pak ji zase vytáhla a držela v ní kulatou krabičku posázenou malými kamínky. Otevřela ji a vysypala z ní malou kupičku rezavě zbarveného prášku na hřbet ruky. Šňupla si pořádně oběma nosními dírkami, jež si pečlivě stiskla prsty jako nějaký ochranný uzávěr. Strčila krabičku do kabelky a pak mocně kýchala. Seržant Troy se mezitím mrzutě prohraboval papíry na stole. Když se prach usadil, slečna Bellringerová vykřikla: „Chci mluvit s vaším nadřízeným.“ Seržant Troy by jí nejraději řekl, že nikdo z jeho nadřízených momentálně není v budově, ale bohužel tomu tak nebylo. Detektiv šéfinspektor Barnaby se zrovna vrátil z dovolené a teď se probíral složkami ve své kanceláři. „Hned to bude,“ řekl Troy, a málem ho vyděsilo, že měl už už na jazyku slůvko „madam“ na konci věty. Zaklepal na dveře Barnabyho kanceláře a otevřel je. Nasadil si naprosto neutrální výraz a své myšlenky o totální senilitě slečny Bellringerové si nechal prozíravě pro sebe. Šéf dovedl být občas pěkně kousavý a nepříjemný. Byl to velký a pořádně stavěný chlap, jehož blahosklonné až otcovské chování někdy svádělo jeho mladé podřízené, aby ventilovali nahlas své impertinence, jimž se pak ovšem dostalo solidního sjetí. To ale Gavin Troy dobře věděl. „Ano, seržante?“ „Pane, je tady nějaká stará, tedy spíš postarší dáma. Slečna Bellringerová z Badger’s Drift. Chce mluvit s někým z mých nadřízených. Já jí očividně nestačím.“ 18
Barnaby zvedl hlavu. Nevypadá, že by se právě vrátil z dovolené, pomyslel si Troy. Vypadal unaveně. A nepříliš zdravě. Tento postřeh seržanta moc nepotěšil. Na Barnabyho stole stála malá lahvička s tabletami, kterou nosil pořád u sebe, a pohárek vody. „A o co vlastně jde?“ „Její přítelkyně zemřela, a jí se to nějak nelíbí.“ „A komu by se to líbilo?“ Troy znovu řekl, o co jde. Barnaby dnes zřejmě neměl dobrý den. „Chci říct, pane, že ona se domnívá, že je v tom nějaké zavinění. Takhle přímočaře to ale neřekla.“ Šéfinspektor Barnaby pohlédl na složku, která ležela nahoře, byl to zvlášť odporný případ zneužívání dítěte. Řekl si, že tuhle neveselou četbu na chvíli odloží. „Tak dobře. Přiveďte ji sem.“ Slečna Bellringerová se usadila na židli, kterou jí seržant přisunul, a upravila si záhyby šatů. Měla na sobě tolik oblečení, že by se dalo s klidem říci, že je spíš opevněná než oblečená. Všechno, co měla na sobě, neslo odlesky někdejší krásy. Měla na prstech několik prstenů, jejichž kameny byly již také zašlé. Špínu měla dokonce i za nehty. Oči jí neustále těkaly a leskly se v hnědé a vrásčité tváři. Vypadala jako stará orlice. „Já jsem šéfinspektor Barnaby. Co pro vás mohu udělat?“ „No… víte…,“ pochybovačně si ho změřila. „Můžu se vás zeptat, proč nemáte uniformu?“ „Cože? Aha,“ pozorně se na ni podíval. „Víte, já jsem detektiv. My chodíme v civilních šatech.“ „A tak.“ Zdálo se, že se s touto odpovědí spokojila. Pokračovala tedy dál. „Chci, abyste vyšetřil jedno úmrtí. Moje přítelkyně Emily Simpsonová měla už osmdesát let, a proto automaticky vydali úmrtní list. Kdyby měla čtyřicet, tak by se asi vyptávali. Nebo provedli pitvu.“ 19
„To není běžné, slečno Bellringerová. To by záleželo na okolnostech.“ Barnaby už řadu let neslyšel někoho mluvit s takovým výrazným a pečlivým přízvukem. Snad kdysi dávno, když byl ještě mladý a chodil často do kina. Takhle se mluvilo ve filmech těsně po válce, plných ostříhaných mladých Angličanů, kteří pečlivě vyslovovali každou samohlásku. „Ale tady opravdu jsou podezřelé okolnosti.“ Moc podezřele to sice nevypadá, pomyslel si Barnaby, ale nachystal si pro jistotu svůj notes a pero. Slečnu Simpsonovou našel pošťák. Ležela na předložce u krbu. Poštovní doručovatel potřeboval podpis pro převzetí balíčku, a když zaklepal a nikdo neotevíral (slyšel jen štěkot psa), nakoukl oknem do obývacího pokoje. „Přišel hned ke mně… je naším poštmistrem už celá léta… chápete, znal nás obě, a já jsem hned zatelefonovala doktoru Lessiterovi.“ „To je lékař vaší přítelkyně?“ „On léčí všechny, inspektore. No, všechny staré lidi ve vesnici a taky ty, co nemají zajištěnou dopravu. Do Caustonu to je od nás dobře čtyři míle. Tak tedy – běžela jsem tam, vzala jsem si klíč, ale nebylo to nutné, protože…,“ slečna Bellringerová zvedla významně ukazovák, „a to byla první podivná věc – zadní dveře nebyly zamčené.“ „Bylo to neobvyklé?“ „Neslýchané. Ve vesnici nedávno došlo ke třem vloupáním. A Emily na to byla obzvláště opatrná.“ „Každý občas zapomene,“ zamumlal Barnaby. „Ona ne. Měla železné zvyky. V devět večer si zkontrolovala čas přesně podle rádiového znamení a nastavila si budík na sedm ráno, dala Benjyho do košíku a zamkla zadní dveře.“ „A víte, jestli měla ten budík zapnutý?“ 20
„Neměla. Schválně jsem se podívala.“ „Takže to prostě ukazuje, že zemřela před devátou večer.“ „Ne, to ne. Zemřela v noci. To řekl lékař.“ „Možná tedy, že skutečně zemřela až v noci,“ pokračoval jemně šéfinspektor, „ale vědomí ztratila několik hodin předtím.“ „Ale tady je problém, a to velký problém,“ řekla slečna Bellringerová s velkým důrazem, jako kdyby Barnaby vůbec nic neřekl, „co se stalo s tajemnou orchidejí?!“ „Tajemnou orchidejí,“ opakoval po ní zřetelně Barnaby. Třicet let služby a neustálého kontaktu s mnoha lidmi v něm vycepovalo nezlomný klid. Slečna Bellringerová mu vysvětlovala, o čem je řeč. „Odpoledne poté, co moje přítelkyně zemřela, jsem šla na procházku do lesa. Bylo to ode mne dost pošetilé, protože jsem byla rozrušená a zjistila jsem, že zase hledám tu orchidej, a pak mi došlo, že teď už na tom vůbec nezáleží. Teprve teď mi došlo, že Emily je opravdu mrtvá… a to, jak jsem ji tam viděla ležet, víte… to jsem si ještě v plné síle to všechno neuvědomovala.“ Pohlédla na inspektora a popotáhla nosem. „Asi vám to připadá poněkud zvláštní.“ „Ale vůbec ne.“ „A pak jsem ji našla. Ale chápejte, ona ji našla už přede mnou.“ Když viděla, že Barnaby údivem zvedl obočí, pokračovala. „Obě jsme měly hůlky s vlaječkou, abychom označily to místo. Její byla červená, a moje žlutá. Ale –“ slečna Bellringerová se předklonila, a její pohyb byl tak sugestivní, že Barnaby měl co dělat, aby se také nepředklonil, „proč nepřišla a neřekla mi to?“ „Možná vás chtěla překvapit.“ „Ne, ne,“ řekla slečna Bellringerová. Vypadalo to, že je podrážděná tím, jak Barnaby nechápe situaci. „Vy to nechápete. Znala jsem Emily skoro osmdesát let. 21
Byla by celá bez sebe vzrušením. Šla by rovnou za mnou.“ „Možná že jí už nebylo dobře, a snažila se v pořádku dojít domů.“ „Musela by projít kolem mého domku. I kdyby jí bylo špatně, určitě by se zastavila. Já bych se o ni postarala.“ „Viděla jste ji vůbec ten den?“ „Viděla jsem ji, jak se vrací s Benjym z procházky, asi ve dvě. A ještě než se zeptáte, vám mohu říct, že vypadali oba zdraví jak řípa.“ Rozhlédla se po místnosti. Působila trochu zoufale, ale současně i plná naděje, asi tak jako lidé, kterým se přihodí nějaká náhlá tragická událost. Jako kdyby nebyla schopna zaplnit prázdno v duši, jako by čekala, že se mrtvá bytost znovu objeví. „Ne,“ zadívala se pevným pohledem na šéfinspektora, „něco se stalo poté, co našla tu orchidej, a ještě než se vrátila do vesnice. Něco, co ji vyvedlo z míry a způsobilo, že úplně na objevení orchideje zapomněla. A muselo to být něco hrozného, to mi věřte.“ „Jestli to, co říkáte, je pravda, chcete tím naznačit, že ten šok ji zabil?“ „Tak jsem to vlastně nemyslela.“ Slečna Bellringerová se zamračila. „Ale je tu ještě něco…“ Prohrabovala se zuřivě v kabelce a pak vykřikla, „Co si myslíte o tomhle?“ a podala Barnabymu kus papíru, na němž bylo napsáno: Causton 1234 Terry. „Samaritáni.“ „Opravdu? No, možná že pomáhají, ale rozhodně nedávají informace. Nedostala jsem z nich vůbec nic. Řekli mi, že je to důvěrné.“ „Kde jste to našla?“ „U ní na stolku, zastrčené pod telefonem. Nemám ponětí, proč by jim volala.“ „Asi proto, že měla starosti nebo byla v depresi a potřebovala s někým mluvit.“ 22
„S někým úplně cizím? Nesmysl!“ V jejím hlase bylo cítit bolest a nedůvěru. „A vůbec, lidé z naší generace netrpí na deprese. My jsme byli vojáci. Ne jako dnes. Lidi dnes chtějí sedativa, když jim třeba jen uteče mléko.“ Barnaby pocítil nad jejími řečmi značnou nevoli, a poposedl si na židli. Krátký záblesk zájmu, který v něm vzbudil její příběh, rychle zmizel. Cítil, že začíná být podrážděný a netrpělivý. „Kdy vlastně vaše přítelkyně zemřela?“ „V pátek sedmnáctého. Před dvěma dny. Od té doby na to musím pořád myslet. Víte, já chápu, že tady není moc o co se opřít. Říkala jsem si, že když to někomu takhle povím, pomyslí si, že je to kupa nesmyslů. A zřejmě jsem se nemýlila.“ „Promiňte?“ „Ten mladík v kanceláři. Řekl mi, že v jejím věku to není nic neobvyklého, a naznačil mi, že plýtvám jeho drahocenným časem. Ne že by,“ dodala kousavě, „to vypadalo, že toho má moc na práci.“ „Rozumím. Víte, že všechny stížnosti a informace opravdu ověřujeme. Naše mínění o jejich oprávněnosti je irelevantní. Kdo je nejbližším příbuzným slečny Simpsonové?“ „No… asi já. Ani jedna jsme se s nikým jiným moc nestýkaly. Všichni vzdálení bratranci a tety už dávno zmizeli za obzorem. Emily měla synovce kdesi v Austrálii. A já jsem vykonavatelkou její závěti. Navzájem jsme si všechno odkázaly.“ Barnaby si poznamenal její jméno a adresu, a pak se zeptal: „Zařizujete také pohřební obřad?“ „Ano. Bude pohřbena ve středu. Takže nám nezbývá moc času.“ Náhle se ocitli v hájemství melodramatu. „Víte, nemohu si pomoci, ale připomíná mi to Případ zmizelého orchestru. Okolnosti jsou skutečně velmi –“ 23
„Čtete hodně detektivky, slečno Bellringerová?“ „Ano, hodně. Je jich spousta dobrých, ale i hodně špatných. Moje oblíbená je –“ Zarazila se a ostře se na Barnabyho podívala. „Aha. Chápu, co tím chcete říci. Ale jste úplně vedle. Nic jsem si nevymyslila.“ Detektiv šéfinspektor Barnaby vstal a uhladil si záhyby na šatech. Slečna Bellringerová ho bezděčně napodobila. „Nedělal bych si starosti s tím pohřbem, slečno Bellringerová. Tyhle věci se vždycky dají odložit, když se ukáže, že je to nutné.“ Ve dveřích se obrátila. „Já jsem ji opravdu znala, chápete?“ Sevřela prsty na kostěných držadlech své kabely. „Je to všechno prostě velice divné. Věřte mi, šéfinspektore, je v tom skryto něco zlého.“ Když odešla, Barnaby si vzal dvě tablety a zapil je vodou. Opřel se dozadu v židli a čekal, až lék začne působit. Trvalo to stále déle a déle. Možná by měl začít brát tři tablety. Uvolnil si pásek u kalhot a vrátil se ke složce se zneužitím dítěte. Z fotografie se na něho šklebila opálená tvář obžalovaného. Chlápek, který měl za sebou už tři odpykané tresty, a potom dostal práci jako zřízenec na základní škole. Barnaby vzdychl, odsunul složku a začal se v myšlenkách zabývat Emily Simpsonovou. Sám pevně věřil tomu, že lidé nejednají v rozporu se svými zvyky a charakterem. Tato víra byla v šéfinspektorově duši utvrzena tím, že třicet let služby si prohlížel spousty lidí a naslouchal jim. Ale to, co si lidé obvykle představovali pod pojmem charakter (suma znalostí nebo jejich nedostatek, všelijaké společenské, vzdělanecké a hmotné hodnoty), byla jen tenká slupka. Skutečný charakter člověka se odhalil až tehdy, když se tato slupka odloupla. Šéfinspektor věřil tomu, že každý člověk je schopen jakéhokoli činu. Bylo to s podivem, ale nijak ho to nedeprimovalo. Dokonce mu to ani nepřipadalo jako pesimistické stanovisko, a zdá24
lo se mu, že je to jediné hledisko, jehož se může policista držet. Slečna Simpsonová však v posledním dni svého života udělala několik věcí, jež nikdy předtím nedělala, jak dosvědčila žena, která ji znala ze všech nejlépe. A to bylo divné. Podivné a současně zajímavé. Detektiv šéfinspektor Barnaby si napsal číslo k Samaritánům a zvedl sluchátko. Pak si ale vzpomněl, že musí ještě dořešit jednu věc, jež měla co do činění s přijetím slečny Bellringerové na stanici. Stiskl bzučák a řekl: „Pošlete mi sem seržanta Troye.“
25
(2)
Se Samaritány nebyla žádná legrace, a Barnaby ani nepředpokládal, že by mohla být. Byli jako obvykle naprosto nesdílní. Barnaby napřed zatelefonoval a ohlásil se, a poté se dostavil do jejich sídla v malém řadovém domku za obchodním domem Woolworth v sedm večer. Ve vzduchu bylo něco znepokojivého. Postarší muž seděl za stolem, na kterém byly dva telefony. Sluchátko jednoho z nich právě držel u ucha. Zakryl mluvítko a zašeptal: „Posaďte se, prosím,“ směrem k Barnabymu, potom dál poslouchal a vážně čas od času pokývl hlavou. Nakonec položil sluchátko a řekl: „Vy jste ten člověk, který volal a chtěl osobně mluvit s Terrym?“ Barnaby si původně myslel, že Terry by mohl být právě tento postarší mužík, a přikývl. „Správně. Mluvili jsme spolu v pátek.“ „A vy jste…?“ Listoval stránkami tlusté knihy. „Radši bych své jméno neuváděl,“ řekl po pravdě Barnaby. Znovu zazvonil telefon a téměř současně vyšla z vedlejších dveří nějaká žena ve středním věku s mladou dívkou. Potřásly si rukama. Barnaby se podíval na ženu, ale ta jen zamumlala „dobrý večer“ a zmizela. Dívka stála a čekala. Muž u telefonů se usmál a udělal gesto, které jí naznačilo, že by se měla zabývat Barnabym. Dívka byla hezká, štíhlá a její dlouhé vlasy byly světlé a zářivé. Na sobě měla úhledné šaty a náhrdelník z malých stříbrných kuliček. Barnaby ji v duchu srovnával se svojí dcerou, která při poslední návštěvě u ro26