(1) Minnesota – 9.05 CST Den, který měl profesorce Emily Wessové změnit život, začínal naprosto nenápadně. Žádný náznak čehokoli tragického, sebemenší stopa zvláštní naléhavosti, nic nenarušovalo běžné úkony, jimiž zahajovala během semestru každé ráno. Hned po ránu si šla zaběhat, odučila svůj dopolední seminář, koupila si dopolední kávu. A přece. I když jí do chřípí pronikal tentýž těžký podzimní vzduch, jaký v kampusu Carletonovy univerzity vdechovala každé ráno, připadalo jí, že něco není v pořádku. Jak procházela ze třídy do kanceláře, cítila na kůži jakési chvění, i když ještě nedokázala jasně rozpoznat, co se děje. Jako by den nabyl nějaký abnormální tvar. Měla prostě divný pocit, ale neuměla tomu přijít na kloub. „Dobré ráno vespolek.“ Zabočila z ústřední chodby od poslucháren ve druhém poschodí Leightonovy budovy, kde sídlila katedra religionistiky, a vkročila do dveří své pracovny. Měla přidělenou jednu z několika kancelářských kójí sdružených v nevelkém společném prostoru přístupném celkem nenápadnými dveřmi – v „kurníku“, jak tady tomu zásadně říkali podle místních zvyklostí. V kurníku měli kancelářské kukaně ještě čtyři další kolegové a kolegyně, a ve chvíli, kdy tam Emily 13
vstoupila, ti všichni tam také ještě s jedním dalším kantorem v rohu místnosti postávali. Usmála se, ale malá společnost byla naprosto zaujatá tlumeným hovorem. Odněkud ze středu toho hloučku jí v odpověď zaznělo „ahoj“, neobvykle dlouho po jejím pozdravu, ale nikdo se neotočil, aby Emily uvítal pohledem. A právě v tuhle chvíli si uvědomila onu podivnou atmosféru, jež tu už od rána panovala a až dosud neupoutala její pozornost naplno – podivné ticho po chodbách, odvrácené pohledy a ustarané výrazy na tvářích jejích kolegů. Emily zalovila v tašce po klíčích, zastavila se u řady přihrádek na poštu a obsah té své si loktem přitiskla k tělu: reklamní zásilky a letáky, které tam nechala schválně hromadit po dva týdny. Neměla sílu otravovat se vybíráním takového škváru každý den. Hlasy kolegů jí za zády dál zněly přidušeně. Když zasouvala klíček do dveří své kanceláře, ohlédla se přes rameno. „Dneska ráno ho našel jeden z vrátných.“ Emily ta slova zachytila z tichého, záměrně ztišeného hlasu. „Já tomu prostě nemůžu uvěřit, že se to doopravdy stalo,“ odpověděl mu další. „Ještě včera jsme si povídali u kafe.“ Maggie Larsonová, která pronesla tu poslední poznámku, profesorka křesťanské etiky, měla stísněný výraz. Ba ne, pomyslela si Emily, když se na ni podívala pozorněji. Vypadá spíš rozrušeně. Když si ale uvědomila, že ani tohle není to správné slovo, probudila se v ní zvědavost. Ne, vždyť ona je úplně vyděšená. Emily se ještě s klíčem v zámku zarazila a otočila se ke kolegům. Byli něčím úplně pohlceni – a nezdálo se, že by to bylo něco příznivého. „Promiňte, nechci vás rušit, ale co se děje?“ zeptala se a vykročila k nim. To zvláštní napětí ve vzduchu jako by s každým slovem ještě houstlo, ale Emily nevěděla, jak jinak se do té jejich rozmluvy zapojit, když nezná podrobnosti. Ani čeho se vlastně týká. 14
Ostatní ji ale nechtěli nechat v nejistotě. „Ty jsi o tom určitě ještě neslyšela,“ odpověděla jí jedna z kolegyň. Aileen Merrinová byla profesorkou se specializací na Nový zákon. A byla také členkou výběrové komise, která se téměř před dvěma lety rozhodla pro Emily, jež se tehdy ucházela o místo na této škole, a Emily k ní od té doby pociťovala hlubokou náklonnost. Doufala, že až jí po letech vlasy prokvetou stříbrem, také jí budou slušet jako Aileen. „No zdá se, že ne.“ Emily se napila vystydlé kávy z papírového kelímku. Už ji měla nalitou víc než hodinu a chuť neměla nic moc, ale už jen to, jak si zvedla kalíšek ke rtům, pomáhalo prolomit trapné rozpaky té chvíle aspoň trošku obyčejným úkonem. „Co jsem měla slyšet?“ „Znala jsi Arna Holmstranda z dějin?“ „No samozřejmě,“ odvětila Emily. Vždyť profesor byl něčím jako vlajkovou lodí katedry dějin a znal ho každý. Emily sice měla úvazek rozdělený mezi dvě katedry, dějin a religionistiky, ale nejvýznačnějšího a nejvěhlasnějšího vědce celé univerzity musela znát v každém případě. „Zase už objevil nějaký ztracený rukopis? Nebo ho vypověděli z další země na Blízkém východě za to, že tam porušil pravidla archeologického výzkumu?“ Zdálo se, že kdykoli Emily zaslechla zmínku o Holmstrandově jménu, vždycky to mělo souvislost s nějakým významným objevem či vědeckým dobrodružstvím. „Doufám, že nějakým svým výletem nepřivedl univerzitu na buben?“ „Ne, to ne.“ Aileen najednou vypadala neklidně a ztišila hlas do šepotu. „Je mrtvý.“ „Mrtvý!“ Emily se vmísila do těsného hloučku tak prudce, až někoho trochu přistrčila. „Co to říkáte? Kdy? Jak?“ „Včera večer. Byl prý zavražděn. Tady, na univerzitní půdě.“ „Žádné prý, jsou si tím jisti,“ skočil jim do řeči Jim Reynolds, specialista na protestantskou reformaci. „Byl zavražděn. Tři střelné rány, do hrudníku – aspoň tak jsem to slyšel. Přímo za psacím stolem. Jako by to byla profesionální práce.“ Podivné mravenčení, jež Emily ještě před chvilkou cíti15
la na těle, teď vystřídala zřetelná husí kůže. Vražda v areálu Carletonovy univerzity, to bylo něco neslýchaného. A vražda kolegy… tahle novina v ní vyvolala směs šoku a opravdového strachu. „Pronásledovali ho chodbou,“ dodala Aileen. „Před jeho kanceláří ještě zůstala krev. Vevnitř jsem to neviděla.“ Hlas jí selhal. Pohlédla na Emily. „Copak sis v kampusu nevšimla policajtů?“ Emily zůstala zprávou úplně ochromená. Když před svým dopoledním seminářem parkovala auto, zahlédla tam velké policejní služební vozy, ale příliš jim nevěnovala pozornost. Vykonavatelé spravedlnosti na univerzitní půdě, to zase nebyl tak úplně vzácný úkaz. „Já – vůbec jsem netušila, o co jde.“ Emily se odmlčela. „Proč Arno?“ Nenapadlo ji, na co jiného se zeptat. „Tahle otázka mě zas tak moc netrápí.“ Další hlas, vylekaný a naplněný hrůzou, patřil Emilyině kolegyni z náboženských dějin, Emmě Ericksenové. „No a jaká teda jo?“ zeptala se jí Emily. „Mně dělá starost něco jinýho – pokud někdo přímo tady na univerzitě napadl a zabil jednoho z našich kolegů, kdo je další na řadě?“
(2) Washington, D.C. – 9.06 EST Před konferenčním sálem označeným „26H“ předal D. Burton Gifford kožený kufřík muži z pomocného personálu. Pohled, jímž při tom zřízence zpražil, jasně říkal, že si po ukončení 16
ranního shromáždění přeje zůstat sám. Postavil se stranou od ostatních mužů, kteří se trousili ze sálu a pokračovali chodbou k východu. Vůbec nevzal v potaz bezpočet tabulek se symbolem zákazu kouření, z krabičky v náprsní kapse vytáhl pallmallku bez filtru a zapálil si. V prezidentově poradním výboru pro zahraniční politiku už pracoval celé ty dva roky, kdy byl velký muž u moci. Oddaně podporoval prezidentovo úsilí na Blízkém východě, přestože jeho nejvyšší nadřízený nebyl zastáncem poradcovy vlastní představy agresivnějšího, na byznys orientovaného přístupu k tamní poválečné rekonstrukci. Vrchní velitel v něm získal jednoho z nejvlivnějších rádců. Gifford jednak ovlivňoval politická rozhodnutí, ale vedle toho se stejně svědomitě staral o to, aby prezident vždycky dokázal rozlišit přátele od nepřátel. Gifford měl vzdělání v oblasti byznysu, a podnikání je koneckonců celé postavené na komunikaci, na propojené síti. S oblibou si představoval, že spojení, která prezident navazuje, se mohou rozvíjet právě a jen na základě důvtipu a vlivu jeho poradce. A příliš se v tom nemýlil. To on byl skutečným mužem vazeb. Prezident byl hlasem mravnosti, který si z nabízených možností pouze volil ty, jež považoval za správné. V přítmí nehnutě postával muž, kterému říkali Cole. Nebylo mu příliš vidět do tváře, jinak by v ní nápadněji vynikla nenávist vůči oplácanému Giffordovi, zprostředkovateli moci, který byl ve všech stereotypních ohledech ztělesněním prominenta, dominantního muže vlivu. Gifford, jakoby nafouklý fyzicky i vlastní arogancí, ovšem všechno, co mu nepřipadalo důležité pro jeho vlastní plány, přehlížel. A to byla chyba, za kterou měl ještě dnes zaplatit. Gifford v prázdné chodbě dlouze potáhl z cigarety. Když si uhlazoval sako, nedokouřený špaček mu visel ze rtů. Cole využil jeho nesoustředěnosti a zranitelného postoje a zvolil si právě tuto chvíli. Vyšel z kanceláře přes chodbu, jediným plynulým pohybem popadl tlouštíka za zápěstí a zatlačil ho zpátky do konferenční síně. 17
„Co to sakra děláte?“ ohradil se překvapený Gifford, až mu cigareta vypadla z pusy. „Když budete zticha, celý to proběhne v klidu,“ odpověděl mu Cole. Levou rukou mu držel zkroucenou paži za zády a volnou pravicí zavřel dveře. „A teď si sedněte.“ Tvrdě muže vrazil do jednoho z kožených křesílek za dlouhým jednacím stolem, uvolněných teprve před chvilkou. Gifford byl pobouřen. Tenhle chlap nižšího postavení ho přemohl a ještě mu přitom zkroutil zápěstí. Stáhl ruce před hrudník, a když si je mnul, aby zahnal palčivou bolest, pěnil vztekem. Natáčel křesílko směrem k útočníkovi a do toho už spustil tirádu: „Však já vám dám za vyučenou, mladíku, to si myslíte, že někdo jako já bude jen tak sedět a trpět tako výmu –“ Ve svém výlevu se zarazil uprostřed věty, když se křesílko dotočilo a před očima se mu ocitly protivníkovy ruce. Cole klidně dotahoval několik posledních závitů. K pistoli Glock 32 ráže .357 SIG připojoval tlumič, a aniž se na muže podíval, odpověděl. „Já vím úplně přesně, kdo jste, pane Gifforde. Jsem tady právě kvůli tomu, co jste.“ Giffordův přezíravý vztek byl tentam, zcela ho vystřídala bezmocná hrůza. Nespouštěl oči ze zbraně. „Co… co chcete?“ „Jen tuhle chvilku,“ odvětil Cole, napevno zaklapl tlumič a uvolnil pojistku spouště. „Tahle chvíle je přesně to, co chci.“ „Nerozumím,“ vyhrkl Gifford v hrůze a instinktivně se v křesle choulil dozadu, jako by doufal, že tam najde nějaké útočiště před hrozbou před sebou. „Co chcete ode mě?“ „Nic víc,“ odpověděl mu Cole. „Nic nechci. Tohle není žádný výslech ani únos.“ „No a o co teda jde?!“ Cole konečně vzhlédl a podíval se D. Burtonu Giffordovi zpříma do vyvalených, vyděšených očí. „Končíme.“ „Já… já nechápu.“ „Ne,“ podotkl Cole. „Docela vám věřím, že nechápete.“ 18
Jakoukoli další rozmluvu ukončily tři kulky, jež vpálil Gif fordovi do srdce. Pravým ramenem pohodlně zdusil dobře známý zpětný ráz nevelké zbraně a protáhlým sálem se jen slabě rozlehlo trojí měkké zasvištění výstřelů pohlcených tlumičem. Gifford nevěřícně zíral, jak z hlavně, z níž právě vyšly rány do jeho trupu, stoupá tenký proužek dýmu. Ze srdce se mu vyvalila krev, hned si našla cestu z ran na prsou i na zádech. Zhroutil se do křesla. Cole přihlížel, jak muž vydechl naposled, pak vtáhl hlavu mezi ramena a vyrazil do temnoty.
(3) 9.20 CST „A vědí, kdo ho zastřelil?“ Z toho, jak váhavě ze sebe Emily ta slova vysoukala, bylo hned jasné, že se i jí zmocnil neklid. Pořád nemohla pochopit, co by tak mohlo kohokoli dovést k úmyslu zabít Arna Holmstranda. Muže, který byl navenek bezpochyby nejznámější tváří celé univerzity. Nejen z Emilyina pohledu rozhodně nebyl žádný mladík – vždyť mu bylo hodně přes sedmdesát. Arno byl v podstatě tichý, třebaže výstřední starý pán. Emily se s ním nijak zvlášť blízce neznala. Párkrát se setkali a Arno čas od času utrousil pár peprných poznámek o její výzkumné práci – starý pan profesor má přece téměř nepsané právo zlehčovat práci svých mladších následovníků –, ale tím také jejich vztah končil. Byli kolegové, nikoli přátelé. To však nijak nezmenšovalo nynější šok. Smrt na půdě 19
univerzity, nota bene vražda, to není jen tak ledajaká zpráva. A Emily si nemohla pomoct, k Holmstrandovi pociťovala jakousi náklonnost. I když to bylo z větší části dané jeho reputací a tím, jak ho uznávala z profesního hlediska, ne nějakou osobní chemií. „Nemají tušení,“ odpověděl Jim Reynolds. „Vyšetřovatelé jsou teď v budově, kde měl kancelář. Celé křídlo tam uzavřeli. Až do večera.“ Emily si bezmyšlenkovitě znovu lokla kávy, ale když pozvedla kelímek k ústům teď, vyznělo to nuceně a nápadně. Skoro až neuctivě, jako nepřiměřeně klidné počínání tváří v tvář takové zprávě. „Nechce se mi věřit, že se to stalo tady.“ Na Maggii Larsonové byl stále patrný strach. „Pokud se někdo rozhodl zabít jeho…“ Schválně tu větu nedokončila. Nad všemi se vznášel její neúplný výrok. Zabili jim kolegu, všichni se proto cítili v ohrožení. Celou skupinu nadlouho obestřelo ticho, jež ukončilo teprve zvonění školního zvonku za zády. Blížil se začátek dalších lekcí podle denního rozvrhu. Když se rozcházeli za svými povinnostmi do tříd, vyměnili si ustarané pohledy. Každý se vydával vlastní cestou a Emily cítila nepříjemné bodnutí výčitek. Je to vůbec správné si nejdřív povídat o mrtvém kolegovi a pak se jen tak rozejít a pokračovat v práci, jako by se nechumelilo? Rozhodně by se patřilo něco říct. Něco, co by aspoň nějak vystihlo emoce téhle situace. „Já… to je mi strašně líto, že tohle o Arnovi slyším.“ Na nic víc se nezmohla. Sama byla překvapená, jak silně najednou pociťovala jeho ztrátu. Citová reakce, kterou právě prožívala, by se dala čekat spíše jako odpověď na smrt blízkého přítele – ničím takovým ale pro ni Arno Holmstrand nikdy nebyl. Aileen se na ni vlídně usmála a vyšla z kurníku. Emily se stále vzpamatovávala ze šoku. Vrátila se ke své kanceláři, odemkla dveře a vstoupila do maličké komůrky. Neuvěřitelné, jak rychle se může změnit smysl celého dne, jak všeobjímající 20
může být tragická událost. Do toho okamžiku, než se doslechla o Arnově smrti, měla v hlavě úplně jiný svět – soustřeďovala se na představu blížícího se setkání s mužem, kterého milovala. Poslední středa před prodlouženým víkendem kolem Dne díkůvzdání pro ni měla znamenat už jen jedinou přednášku, hned po ránu. A pokud by šlo všechno podle jejího plánu, zbytek dne by už Emily strávila navazujícími kroky dlouho očekávané cesty z Minneapolis do Chicaga, po níž by už vplula do svátečního víkendu se svým snoubencem Michaelem. Potkali se v Anglii před čtyřmi roky, shodou okolností také o Díkůvzdání – on byl Angličan studující na domácí půdě, ona předychtivá posluchačka magisterského studia, která se vydala dělat výzkum v zahraničí, pokusit se rozdělit o velké americké tradice se starými koloniálními pány –, a od těch dob jim to spolu vydrželo. Ale blažené snění naráz skončilo. Od okamžiku, kdy se Emily dozvěděla o smrti na jejich škole, bušilo jí srdce a zaplavoval ji adrenalin. Aspoň trochu se přinutila ke klidu a zapnula počítač u sebe na pracovním stole. Ať už byl šok jakýkoli, denní práce se nemohla úplně zastavit. Emily povolila loket a nechala poštu posbíranou z přihrádky vysypat na stolní desku. V mysli jí stále vířily úvahy o té vraždě, o tom, jaká je to ztráta, a tak si hned nevšimla malé žluté obálky, jež uvízla mezi dvěma pestrobarevnými letáky. Jejím očím unikl úhledný, zvláštní rukopis na lícové straně, nezachytily, že na ní chybí známka i zpáteční adresa. Obálka vyklouzla nepovšimnutá z jejího zorného pole a zapadla do změti ostatních zásilek.
21
(4) 9.30 CST Jako připomínka osudných výstřelů, jež Arna Holmstranda připravily o život, zůstaly do kůže starého křesla zavrtané dvě malé dírky. Byly poblíž středu opěradla, necelé tři centimetry od sebe – výmluvný znak profesionální práce. Tělo už odnesli a detektiv tak mohl posoudit dráhu střely podle zřetelných tunýlků, jež kulky zanechaly v čalounění křesla. Vrah stál ve dveřích a nebyl vyšší než sto sedmdesát centimetrů. Oběť seděla otočená tváří k útočníkovi. Detektiv Al Johnson sledoval, jak se kolem činí tým vyšetřovatelů. Jeden z nich zkušeně vytáhl s pomocí tenké pinzety, kterou držel v latexových rukavicích, z jedné z dírek v opěradle kulku. Snad ráže .38, usoudil Al, ale ruku do ohně by za to nedal. To už byla parketa pro technické experty a specialisty na balistiku. Jemu úplně stačilo, že šlo zcela nepochybně o ruční zbraň, byla to jasná úkladná vražda a podle všeho profesionální práce. S tím vším už se setkal. Tělo hned během dopoledne odnesli do márnice. Starý pán byl dohromady zasažen třemi střelnými ranami, včetně prvního zásahu do pravého boku, který utržil pravděpodobně ještě před svou kanceláří. Johnson se upřeně zadíval na krvavou stopu vedoucí do místnosti. Koroner měl za to, že už to první zranění by bývalo samo o sobě smrtelné, ale oběť po něm žila ještě natolik dlouho, že se vpotácela dveřmi – detektiv vstal ze dřepu a napodobil hypotetické kroky – a dostala se až ke stolu. Proč asi? Na stole byl telefon, ale nic nenasvědčovalo tomu, že by se ho vědec dotkl. Ani operátorům tísňové linky se nikdo neozval, až vrátný, když tu scénu spatřil na druhý den ráno. 22