âÁST âTVRTÁ
Cesta ke zmûnû
CO S TÍM? Každý, kdo se někdy odhodlá napsat knihu, by se měl držet jednoho základního principu. Každá kniha, každý příběh by měl mít určité vyústění, určitý závěr. Příběhy s otevřeným koncem sice mohou být umělecky originální, ale čtenáře většinou naštvou. A ve většině případů se čtenář nemýlí v tom, že otevřený konec možná nebyl ani tak originálním uměleckým počinem jako spíše projevem autorovy bezradnosti. Stojím na konci této knihy a přiznávám autorskou bezradnost. Je samozřejmé možné (a asi i nutné) napsat, co by bylo potřeba dělat, podobně jako lékař při správné diagnóze vám předepíše patřičné léky, doporučí vhodnou dietu či rehabilitační cvičení. Jenomže společnost, byť vykazuje zřetelné onemocnění, není pacient, který by trpělivě bral pilulky, držel dietu a chodil pravidelně na vycházky a do fitness centra. A ve společnosti jsou samozřejmě i ti, podobně jako mnozí drogově závislí, kteří se nechtějí léčit, nechtějí přijít o svou drogu, která jim (pořád ještě) přináší libé pocity a pocity uspokojení. Navíc politolog, který má dávat doporučení, se ocitá v dilematu. V okamžiku, kdy formuluje určitá doporučení spočívající v tom, co a jak by se mělo dělat, tak vstupuje již přímo do prostoru realizace konkrétní politiky. Ne že by politolog nemohl být politikem či poradcem (tentokrát myšleno v plném významu tohoto slova) politika, ale v momentě, kdy na politické kolbiště vstupuje, ztrácí svou nezávislost. Přesto se o něco takového pokusím, protože se domnívám, že problém, jímž se zabývám, není problémem jedné politické strany, jedné zájmové skupiny, ale společenství jako celku. To znamená, že se nebudu 147
Rozkládání státu vyjadřovat ke konkrétním politikám, nebudu hodnotit reformy, daňovou politiku, podobu rozpočtu či se vyjadřovat k tomu, jak bojovat s kůrovcem na Šumavě nebo zda stavět Temelín. Má vyjádření se budou týkat pouze toho, jak se pokusit obnovit vládu práva v této zemi, jak posílit transparentnost procesů rozhodování a v důsledku toho obnovit základní důvěru ve fungování společnosti. Budu se tedy nutně odkazovat na předchozí části, připomínat některé teze, které již byly vysloveny. Ve svých závěrech se ale soustředím pouze na tři základní otázky, na něž budu odpovídat v jednotlivých kapitolách: 1. Kdo (může udělat změnu)? 2. Co (musí změna obsahovat)? 3. Jak (ji lze prosadit)? Každá z těchto otázek je podstatná, ale vyžaduje různou hloubku analýzy. Zatímco odpověď na otázku kdo je relativně jednoduchá, otázky co a jak budou podstatně složitější.
148
KDO? Odpověď je poměrně jednoduchá a zní: My. Lidé nejrůznějších názorů, postojů, zájmů, víry, vzdělání, jejichž cílem je žít ve slušné, profesionálně spravované společnosti. Připusťme si hned na začátku: dobrý král Miroslav nepřijde, do prezidentského úřadu neusedne další TGM, nepodaří se kompletně vyměnit politiky. Nelze vyloučit (a osobně v to hluboce doufám), že by se naše politická reprezentace mohla pozitivně kvalitativně proměnit (ale i dnes znám slušné politiky), ale pouze my můžeme vytvořit podmínky pro její proměnu. Bez naší pomoci, bez změněné atmosféry ve společnosti, bez našeho tlaku ti slušní politici mají mnohem slabší postavení, mají mnohem menší prostor se prosadit.
149
Rozkládání státu Pokud říkám my, dostávám se do roviny, kterou většina lidí označuje za silně populistickou, kdy se vytváří dichotomie My (ti slušní občané) a Oni (ti zkorumpovaní politici). Není to takto myšleno, je jasné, že za určitých podmínek se z takto prezentovaného My bohužel rychle mohou stát noví Oni. „Naházejme politiky do Vltavy,“ vyzýval kdysi Miroslav Sládek a vůbec mu nevadilo, že seděl v Parlamentu. I Věci veřejné jako součást „My“ brojily poměrně nedávno proti „dinosaurům“, aby se posléze ukázalo, že vlastně mnozí z nich již dávno předtím byli vlastně „Oni“. Opustíme-li ono populistické pojetí, dostaneme se k tomu, že součástí „my“ jsem především „Já“. I když asi většina z nás má pocit, že jako jedinec nic nezmůže, není to pravda. Každý z nás si musí uvědomit, že také nese zodpovědnost za tuto společnost, za to, v jaké zemi žije. To není moralizování, to je konstatování o úloze občana ve svobodné společnosti. Chci-li žít ve svobodné zemi, musím se také tak chovat, musím svobodu (ve velmi širokém slova smyslu) chránit. Každý jedinec je samozřejmě zranitelný a sám o sobě slabý. Nevěřte ale tomu, že existuje jen jednotlivec a pak stát. Naopak, právě aby jednotlivec měl skutečně možnost něco ovlivnit, je nutné, aby existovaly nezávislé organizace, sdružení, nadace, které mohou pomoci, podpořit, někdy i ochránit. Nezatracujme politické strany – jestliže skutečně plní svou funkci, mají šanci některé věci prosadit. Být členem strany není nic špatného. Člen strany má mnohem větší vliv a možnost tlačit na změnu, má šanci jít proti věcem a chování, které se mu nelíbí. Ale k tomu všemu se dostaneme podrobněji při hledání odpovědi na otázku jak. Samozřejmě záleží na okolnostech a možnostech; ale v žádné zemi se neudržela svoboda a demokracie, pokud o ni občané nepečovali či za ni nebojovali. Není nutné se stát mučedníkem, jít hlavou proti zdi, někdy by stačilo ono proslulé „nebát se a nekrást“. 150
CO? Dostat se ze začarovaného kruhu korupce, klientelismu, patronáže se zdá jako nesplnitelný úkol. Může se podařit prosazení řady dílčích změn. V poslední době lze nesporně ocenit změny na Nejvyšším státním zastupitelství, na Vrchním státním zastupitelství v Praze a dalších zastupitelstvech boj o očistu nabývá dramatických podob, byly přijaty některé zákony, které byť nejsou dokonalé, představují krok správným směrem (například zákon o veřejných zakázkách), ale v jistém smyslu jde spíše jen o „ostrůvky pozitivní deviace“. Zároveň ale zjišťujeme, že se připravují zákony či mění instituce tak, že se vytváří prostor pro nové „tunely“, a to bez ohledu na varování expertů a marné protesty profesních skupin. Jmenujme jen přípravu nového vysokoškolského zákona, důchodové reformy či schválenou přímou volbu prezidenta bez omezení pravomocí jmenovat členy bankovní rady. U pravomocí prezidenta stojí za to se zastavit. Neexistuje demokratická země, kde by bankovní radu jmenovala jedna osoba či jedna instituce. Národní banka má dohled nad bankami, banky mají peníze, volební kampaň při přímé volbě prezidenta nebude zrovna laciná… Nejde o to předpokládat, že prezident bude nutně zkorumpovaný, ale systémy jsou vždy nastavované tak, aby pokušení korupce zmírňovaly, my jsme učinili naprostý opak. Dílčí opatření tak vlastně mohou být ve stylu „krok vpřed, dva kroky vzad“, v lepším případě „dva kroky vpřed, jeden krok vzad“, v této chvíli se ale zdá, že spíše přešlapujeme na místě, respektive pohybujeme se v onom uzavřeném kruhu. Není jiné řešení než ten kruh přetnout, a to v místě, které umožní postupně nastavit fungující instituce. 151
Rozkládání státu To místo, o kterém hovořím, jsou politické strany. To není odmítnutí stranictví – již jsme si ukázali, že politické strany jsou v zastupitelské demokracii nezastupitelné. Otázka ale zní, jak dosáhnout toho, aby se politické strany chovaly jako politické strany a plnily svoji funkci ve společnosti. Odpověď je svým způsobem nasnadě. Jedinou cestou je radikální přehrazení penězotoků ze státu (z veřejných prostředků) k politickým stranám (respektive k podnikavcům v politice). Jednoduchá odpověď v sobě ale obsahuje mnoho komplikovaných postupů. Abychom nebyli zahlceni množstvím drobných úkolů, v nichž se postupně ztratíme, je nutné se v první fázi soustředit na tato opatření: ● Přijmout zákon o státní službě (o úřednících). ● Regulovat volební kampaně a jejich financování, zprůhlednit stranické účetnictví. Pokud by se podařilo tyto věci nastavit, pak by bylo vhodné pokračovat tímto směrem: ● Zprůhlednit procesy čerpání peněz z evropských fondů. ● Upravit postavení lobbingu – regulací či autoregulací. ● Trvat na maximální transparentnosti a zveřejňování informací. Podívejme se na tyto kroky podrobněji. Zákon o státní službě je nejdůležitější, neboť bez depolitizované státní správy se nemůžeme dostat dále a jakákoli protikorupční opatření nemohou fungovat. Základní logika je ta, že úředník je nezávislý na politikovi, a to na všech úrovních státní správy. Podléhá nepolitickému vedení úřadu. Jeho nezávislost musí být nejen z hlediska udržení pracovního místa (nelze jej propustit bez závažných důvodů), ale i z hlediska výše platu a odměn. Nástup do státní správy musí být jen na zá152
Co? kladě konkurzu, kariérní (a platový) růst se odvíjí od kvalifikace, délky praxe a pravidelného celoživotního vzdělávání. Osobní hodnocení a odměny musejí být doplňkovou a motivační složkou platu, nikoli složkou existenční, a rozhoduje o nich úřad, nikoli politik. Na všech úrovních státní správy by se mělo skončit s praxí poradců a velkého množství politických náměstků na ministerstvech. Lze připustit jednoho či dva politické náměstky (podobná praxe je v SRN), jejichž pravomoci a kompetence musí být jednoznačně vymezeny. Je nutné výrazně omezit možnosti různých placených expertních týmů, zadávané expertizy musí jít formou veřejné soutěže, výsledky expertiz (výzkumné zprávy) musí být k dispozici veřejnosti a zveřejňovány, zatímco utajovány mohou být jen po důkladném zdůvodnění. Musí skončit praxe, kdy se na jedné straně omezuje státní správa (snižuje se počet zaměstnanců, jejich platy apod.) a ve stejném momentě se vydávají obrovské částky nejrůznějším expertům bez zkušeností se státní správou. Jde o zákon zásadního významu a je nezbytné, aby jeho přípravu a projednávání pečlivě sledovali odborníci, nevládní organizace, novináři. V této chvíli je nutné konstatovat, že připravovaná podoba zákona o úřednících se vyhýbá přesně tomu nejpodstatnějšímu – není aplikována na vysoké státní úředníky. I když může částečně stabilizovat situaci na nižších úrovních úřednických míst, základní problém průniku konkrétních stranicko-podnikatelských zájmů do státní správy zůstává. Možná pomůže odstranit problém obálek se stovkami korun, ale „vyvedení“ miliard z rozpočtu neřeší. Dalším, zcela nezbytným, prvkem je alespoň základní (a vymahatelná) právní úprava volebních kampaní a jejich financování. Regulace v civilizovaných zemích není nic výjimečného a nejrůznější argumenty proti jakýmkoli regulacím financování volebních kampaní jsou většinou ne153
Rozkládání státu smyslné. Nejraději mám vystoupení poslanců či senátorů, kteří zdůvodňují, proč by neměl být přijat zákon regulující financování politických stran, tím, že by byl stejně obcházen a nedodržován. To je obdivuhodný výrok zákonodárce! Vzhledem k tomu, že strany, které překročí určité procento hlasů, dostávají finanční příspěvky od státu (a to nemalé), dále strany v Parlamentu či krajských zastupitelstvích dostávají peníze na mandát, musí mít veřejnost právo vědět, jak jsou využívány.54 Tyto peníze by měly být především vynakládány na to, aby si strany vytvořily odborné zázemí, byly schopny si vypracovat odborná stanoviska a postoje k jednotlivým problémům a aby politici měli možnost přímo komunikovat s občany. Není důvodu, proč bychom nemohli odmítnout, aby veřejné prostředky byly využity na stupidní billboardy vymývající mozky, podněcující nenávist a zhoršující politickou kulturu v naší zemi. Jakým způsobem dosáhnout transparentnosti ve vynakládání finančních prostředků? Co všechno by měl takový zákon obsahovat? Minimálně by bylo vhodné, aby účetnictví na volební kampaň bylo samostatně vedené, dále by měla být stanovena maximální výše výdajů na kampaně. Zákaz předvolebních billboardů by nejen omezil obsahovou prázdnost volebních kampaní (což samozřejmě neznamená, že sám zákaz by obsah podpořil), ale především by ucpal jednu dírku v cedníku, přes nějž neprůhledné financování politických stran probíhá. Billboardy jsou politickým stranám často pronajaty za fakticky jen symbolické částky – cenu za billboard zaplatí někdo jiný či ji zaplatí v nějaké reklamě předcházející nebo následující ve vztahu k vo-
54
Jakmile strana překročí ve sněmovních volbách 1,5 % hlasů voličů, má nárok na 100 Kč za každý hlas, jakmile dosáhne 3 %, má nárok na 6 milionů a s každou další desetinou procenta dostává 200 000 Kč, jakmile dosáhne 5 %, má nárok na 10 000 000 Kč. Na každého poslance a senátora dostává strana 900 000 Kč, na každého krajského zastupitele 250 000 Kč ročně.
154