NavÏdy spolu - zlom
20.12.2012
9.26
Stránka 9
1 Počasí bylo prostě báječné. Zářivě modrá prosluněná obloha, po které se proháněly ostře ohraničené bílé obláčky. Nádherné babí léto. A to horko! V tom žáru se všechno zdálo zpomalené a dráždivější než obvykle. Vůbec nic nepřipomínalo San Francisco, a to na tom bylo nejlepší. Ian seděl na obvyklém místě u stolku z růžového mramoru uprostřed kalužky slunečního svitu v restauraci U Enrika na Broadwayi. Kolem hučela doprava a dovnitř vcházely dvojice, které se chystaly poobědvat. Teplo bylo nesmírně příjemné. Pod stolem si Ian pohodlně přehodil jednu nohu přes druhou. Ve vázičce se kývaly tři sedmikrásky a chleba byl čerstvý, na dotek skoro hedvábný. Až příliš útlé prsty odlouply opatrně jeden krajíček. Dvě mladičké dívenky ho pozorovaly a začaly se chichotat. Nebyl „sladký“, byl prostě sexy. To poznaly i ony. Byl krásný. Pohledný. Elegantní. Měl úroveň. Urostlý, štíhlý, světlovlasý, modrooký, s vysoko posazenými lícními kostmi a dlouhatánskýma nohama, s obličejem, od něhož člověk jen nerad odtrhl zrak… Muž, který se nedal jen tak přehlédnout. Ian Clarke byl hezký. A dobře to věděl, i když se k tomu stavěl lhostejně. Uvědomoval si to a jeho žena to věděla rovněž. A co má být? Vždyť byla také krasavice. Ale ani jeden si s tím moc hlavu nelámal. Zato ti ostatní ano. Jiní lidé se na ně často dívali oním vyhladovělým pohledem, jakým leckdo pozoruje výjimečně pohledné jedince, protože je zajímalo, co říkají, kam jdou, koho vlastně znají, co jedí… Jako by se něco z toho dalo okoukat. Což ovšem nešlo. Takový se už 9
NavÏdy spolu - zlom
20.12.2012
9.26
Stránka 10
člověk musí narodit. Nebo musí utratit spoustu peněz, aby to mohl předstírat. Ian nic nepředstíral. Byl takový. Ta žena v obrovském slamáku a puntíkovaných šatech si ho také všimla. Zírala na něj zpod krempy svého klobouku. Dívala se na jeho ruce s chlebem. Pak na ústa, když pil. Dokonce zahlédla světlé chloupky na jeho pažích, když si na slunci vyhrnul rukávy. Sice od něho byla vzdálena několik stolů, ale viděla dobře. Postřehla ho tu již dříve. On si ji však nikdy nevšiml. Proč taky? Když si všechno prohlédla, přestala ho pozorovat. Ian neměl potuchy o její existenci. Právě se zaobíral svou představou. Život byl neuvěřitelně fajn. Zralý, zlatý, snadný. Jen ho vychutnat. Celé ráno pracoval na třetí kapitole svého románu a jeho hrdinové se právě probouzeli k životu. Zrovna jako lidé na Broadwayi, kteří se procházejí, smějí se, hrají své hry. Jeho hrdinové byli pro něho skuteční. Znal je dokonale. Byl jejich otcem, stvořitelem, přítelem. A oni zase byli jeho přáteli. Naplňovalo to jeho život. Všechny ty nové tváře, nové osudy. Cítil je jako klávesy psacího stroje pod rukama. Už pouhý dotek kláves jej naplňoval dobrým pocitem. Měl všechno – město, které miloval, konečně nový román a stále usměvavou manželku, která dovedla lásku přijímat i rozdávat. I po sedmi letech ho všechno spojené s ní těšilo: její smích, úsměv, pohled jejích očí. Způsob, jakým usedala nahá v jeho pracovně do starého proutěného houpacího křesla, popíjela zázvorové pivo a četla jeho dílo. Z toho všeho měl dobrý pocit zvláště teď, když se jeho román začal tak úspěšně rozvíjet. Byl to kouzelný den. Jessie přijede domů. Po třech dlouhých týdnech si náhle připadal sám; k čertu… Jessie. Ian zavřel oči a přestal vnímat zvuky ulice… Jessie… s božsky dlouhýma nohama, s blond vlasy jako prvotřídní satén, se zelenýma očima a zlatými panenkami uprostřed… 10
NavÏdy spolu - zlom
20.12.2012
9.26
Stránka 11
jak ukusuje rozinkový chlebíček s arašídovým máslem a meruňkovým džemem ve dvě ráno, jak se ho ptá na jarní linii své prodejní kolekce… „Upřímně, Iane, řekni mi pravdu, líbí se ti ty jarní věci, nebo nejsou nic moc? Tak nějak lidsky, buď upřímný…“ Jako by na tom skutečně záleželo. Ty obrovské zelené oči pátrající v jeho tváři se ptaly, zda je skutečně vše v pořádku, zda ji miluje… zda s ní souhlasí. Usrkával svůj džin s tonikem. Přemýšlel o ní a cítil vůči ní závazek. V hloubi duše se ho zmocnila jakási tíseň. Vytrpěla si s ním své. Málo placené povolání učitele zaměnil za práci v knihkupectví. Tam mu platili ještě méně. Ona tu práci nenáviděla, cítila, že je pro něho ponižující. Krátkou dobu se dokonce pokoušel psát, ale jeho první román propadl. Až její dědictví vyřešilo jejich problémy. Jejich, ale ne jeho. „To víte, paní Clarková, jednoho dne budete nemocná a znechucená z toho, že jste se provdala za věčně hladovějícího spisovatele.“ Pozorně sledoval její tvář, když mu s úsměvem potřásla rukou jednoho letního dne před třemi roky… „Ty ale vypadáš, jako bys hladověl pro mě.“ Lehce se ho dotkla a pak ho jemně políbila na rty. „Miluji tě, Iane.“ „Musíš být blázen, ale já tě taky miluji.“ Bylo to pro něho těžké léto. Za osm měsíců nevydělal ani penny. Jessie ovšem měla své peníze. „Proč jsem blázen, protože respektuji tvou práci? Protože si myslím, že jsi dobrý manžel, i když nepracuješ na Madison Avenue? Tak co, Iane? Čím je ta prokletá Madison Avenue? Chybí ti tak moc? Nebo tam chceš jít jako jiní a trápit se do konce svého života?“ V jejím hlase se úzkost mísila se zlostí. „Cožpak nemůžeš být tím, čím jsi?“ „A čím jsem?“ 11
NavÏdy spolu - zlom
20.12.2012
9.26
Stránka 12
„Jsi spisovatel. A dobrý spisovatel.“ „Opravdu?“ „Ovšem. Jen si přečti recenze.“ „Moji příbuzní mají jiný názor.“ „Kašlu na tvé příbuzné,“ řekla a přitom vypadala tak vážně, že se musel smát. „Měl jsem sice obtížné období, ale oni mi nestojí ani za to, aby mě naštvali.“ „Zmlkni už… někdy z tebe šílím!“ Na její tváři se však objevil úsměv a on se k ní naklonil a políbil ji. Pomalu se dotkla prsty jeho stehen a přitom se na něho podívala tak zvláštně, až se celý zachvěl… To si stále pamatoval. Dokonale. „Zbožňuju tě, ty ďáblice. Pojďme raději domů.“ Opustili pláž ruku v ruce jako dvě děti s úsměvem na tváři. Ani nečekali, až se dostanou domů. Po několika mílích Ian objevil úzkou zátoku, jen kousek od cesty – tam zastavili a pomilovali se pod stromy, obklopeni letními zvuky. Stále si pamatoval, jak leželi vedle sebe na měkké trávě oblečeni pouze do košil a jejich nohy se dotýkaly oblázků. Vybavil si, o čem tehdy přemýšlel: že asi nikdy zcela nepochopí, co ji k němu poutá… co vlastně? A co váže jeho k ní? Tyto otázky za celé manželství nikdo z nich nevyslovil… no přece tvé peníze, miláčku, co jiného. Ne, ani jeden tyto otázky nikdy nepoložil. I když byl často v pokušení zeptat se. Někdy se obával toho, zda ji k němu nepoutá její víra v jeho psaní. Tu myšlenku si nechtěl připustit, ale určitě v ní byla část pravdy. Nejhezčí chvíle spolu strávili v pracovně, když se za nocí dohadovali u kávy či u vína. Ona si již tehdy byla naprosto jistá. A cítila potřebu to nějak vyjádřit. „Věřím, že to dokážeš, Iane. Určitě. Já to vím.“ Byla zcela přesvědčená o jeho schopnostech. Právě ona ho přiměla k tomu, aby opustil své zaměstnání na Madison Avenue. 12
NavÏdy spolu - zlom
20.12.2012
9.26
Stránka 13
Neměla sebemenší pochybnosti. Anebo chtěla, aby na ní byl ještě více závislý? Někdy se nad tím pozastavoval. „Ale jak to můžeš vědět, pusinko? Jak můžeš vědět, že to dokážu? To je jenom sen, Jessie. Fantazie. Velký americký román. Víš, kolik absolutních nul zrovna teď něco sepisuje a doufá, že je to prostě to pravé?“ „Kdo tě zavrhuje? Já rozhodně ne!“ „Možná zrovna…“ Vtom na něj vychrstla ze sklenice víno a to ho rozesmálo. Vzápětí si padli do náruče a pomilovali se na husté kožešině, zatímco jemu stékalo z hrudi víno přímo na její ňadra. Společně se tomu smáli. A právě proto musel napsat dobrý román. Musel. Pro ni. Pro sebe. Právě tehdy pochopil, že musí. Za šest let psaní vytvořil jeden katastrofický román a celkem hezkou pohádkovou knížku, kterou však kritici označili za příliš klasickou. Prodalo se jí necelých sedm set výtisků. Román nedosáhl dokonce ani této „úrovně“. Ale ten nový román bude určitě jiný. Nepochyboval o tom. Byl to jeho svět. Svět postavený proti světu Lady J. Lady J byl Jessiin butik. A díky Jessii doslova vzkvétal. Měla správná tušení, správnou intuici, správný nápad ve správnou chvíli. Patřila k lidem, kterým se daří vše, na co sáhnou. Svíčka, šála, bižuterie, záblesk světla, přirozený úsměv, žár tepla, útok na city ve velkém stylu. S tím už se Jessie snad narodila. Vyzařovalo to z ní. Měla zkrátka styl. Způsob, jakým vcházela v době oběda do jeho ateliéru, její vlající plavá hříva, úsměv, šíje k zulíbání. A jako protiklad k tomu jeden báječný losos zabalený ve spoustě papíru. Kouzelná růže, dokonalý žlutý tulipán v křišťálové váze – a hned vedle jeho hrnek na kávu; plátek cukrového melounu vedle plátku citronu… The New York Times – vedle Le Figaro. Taková byla. Měla dar přetvořit vše, čeho se dotkla, v něco vyššího, v něco lepšího. 13
NavÏdy spolu - zlom
20.12.2012
9.26
Stránka 14
Při vzpomínce na ni se Ian znovu letmo pousmál a potom se rozhlédl po lidech u okolních stolů. Kdyby tu byla Jessie, určitě by podnikla něco bláznivě pobuřujícího, něco, co by jako blesk rozčíslo místní poklidnou hladinu. Lidem sedícím poblíž by neunikl záblesk jejích očí – očí, které se světem spíše flirtovaly, než aby cokoli skrývaly. Jak tak o Jessii přemýšlel, jeho pozornost upoutala žena ve slaměném klobouku, která seděla u vzdálenějšího stolu. Nikdy dřív ji nezahlédl. Najednou si uvědomil, že je dost hezká. V horkém slunečném odpoledni, omámen dvěma džiny s tonikem. Její tvář neviděl celou, byla k němu natočena bradou. Měla štíhlé paže a pěkné ruce bez prstenů. Neviděl přesně, co pije, snad něco pěnivého s brčkem. Náhle se ho zmocnilo ono důvěrně známé podráždění spojené s myšlenkou na manželku. Stále hleděl na neznámou ženu v klobouku. Bylo to hanebné pokušení. Vždyť Jessie není doma! Byl horký den, za jakých lidé chodívají na pláž, kde se mohou zahrabat do písku a namaštěni opalovacím olejem se cítí skvěle. Žena ve slamáku vzala do úst brčko a napila se. Její pohyb ho vzrušil. Zatoužil po Jessii. Hned teď. Přinesli mu cannelloni, ale jídlo ho spíš rozladilo. Hodně smetany, příliš teplé a navíc přeplněný talíř. Raději si měl dát salát. Nebo si možná měl objednat kávu a k obědu jen něco malého. Ale den byl tak krásný, že si podobné problémy ani nechtěl připouštět. Daleko raději se nechal unášet vlastními myšlenkami. Což bylo i méně nebezpečné. Cítil se dobře. Ostatně jako vždy u Enrika. Mohl zde relaxovat, pozorovat cizince, pohovořit se spisovateli, které znal, a obdivovat se ženám. Bez větších zábran si dal přinést třetí drink. Zřídkakdy pil něco jiného než bílé víno, ale džin byl chladný a chutnal příjemně. Koneckonců, třetí sklenička ho nezabije. Skutečně, horké dny v jinak chladném podnebí mají něco do sebe… 14
NavÏdy spolu - zlom
20.12.2012
9.26
Stránka 15
Hosté od Enrika se začali zvedat, lidé vyšli na chodník, natlačili se mezi stolky a vyhýbali se červeným prodejním stánkům. Obchodníci s upnutými kravatami, druhořadé modelky, umělečtí škrabálkové, pouliční herci, rádobyvtipní básníci. Nastalý ruch přehlušil dokonce i dopravní lomoz. Připomnělo mu to poslední den ve škole. Opuštěné barové stoličky tiše stály na opačné straně restaurace a neonová světla připomínala noc. Ale atmosféra byla lepší, protože byla skutečná. Měla příchuť mládí a hravosti. Žena v klobouku neodhalila svou tvář, ač Iana nadále pozorovala. Nakonec tiše pokynula číšníkovi a zaplatila. Může sem přece kdykoli znovu zajít nebo možná… ale ne, co k čertu… Ian o ní přemýšlel cestou k vozu. Byl lehce – ale opravdu jen lehce – přiopilý. Vzpomněl si na verše „Óda na krásu“. Musel se smát sám sobě, když vklouzl do Jessiina vozu, protože si přál, aby vklouzl do Jessie. Byl zoufale vzrušený. Řídil malý červený morgan, který patřil Jessii, a náramně to prožíval. Byl to po čertech šikovný dar, uvažoval, když dal svým myšlenkám volný průchod. Po čertech šikovný dar. Pro po čertech pohlednou ženu. Koupil ho pro ni za honorář, který dostal za své pohádky. Celý honorář za jedno auto. Šílenství. Ale ona to auto zbožňovala. A on zbožňoval ji. Zahnul zpět na Broadway a zastavil u semaforu. Když cestou domů opět projížděl kolem Enrikovy restaurace, koutkem oka zahlédl tu ženu z restaurace. Kloboukem točila na jednom prstě a její obličej mířil přímo k obloze; elegantně se vlnila při chůzi v bílých sandálech s vysokými podpatky. Puntíkované šaty zdůrazňovaly křivky jejích boků, ale nepůsobila vyzývavě. Rudé rozevláté kadeře jí rámovaly obličej. Vypadala krásně, až senzačně sexy. Tak zrale, tak mladě, snad jí bylo dvaadvacet nebo třiadvacet… 15
NavÏdy spolu - zlom
20.12.2012
9.26
Stránka 16
Pohled na ni mu působil bolest v bedrech. Ve vlasech připomínajících měď se jí odráželo slunce. Zatoužil se jich dotknout. Zatoužil vytrhnout jí klobouk z ruky, rozběhnout se pryč a dívat se, zda poběží za ním. Chtěl si hrát, ale neměl s kým. Jel pomalu vedle ní. Díval se vzhůru a pak se jejich pohledy setkaly. Prudce se odvrátila, jako kdyby nevěřila, že by ho mohla znovu spatřit. Ten pohyb změnil situaci. Opět k němu otočila hlavu, překvapení vystřídal úsměv a žena pokrčila nahými rameny. Osud. Dnešní den byl mimořádný. Však se na něj oblékla. Teď byla spokojená. Z jejího upřeného pohledu bylo patrno, že už nechce jít dál. Zastavil a jen tak seděl ve voze, zatímco ona stála na rohu a dívala se na něho. Všiml si, že není tak mladá, jak si myslel. Snad dvacet sedm. Ale stále svěží. Dostatečně svěží, i když tři džiny s tonikem zdravému úsudku nepřidají… Pohlédla mu do tváře, tak trochu pátravě, ale opatrně. A potom k němu přišla. Přistoupila tak blízko, že mohl zahlédnout její plná ňadra, která ostře kontrastovala s dívčím tvarem jejích paží. „Odkud vás jenom znám…“ řekla a pohrávala si s kloboukem v ruce. A když se zavlnila v bocích, byly Ianovi kalhoty skutečně těsné. „Ani nevím.“ „Vždyť jste se na mě tak díval.“ „No ano… Omlouvám se. Já… Víte, líbí se mi váš klobouk. Zahlédl jsem ho při obědě.“ Tvářila se neurčitě a Ian opětoval její úsměv, i když zklamaný. Byla starší než Jessie, snad byla o rok nebo dva starší než on. Ze vzdálenosti třiceti stop vypadala znamenitě. Kdo stál blíž, už takový dojem neměl. A navíc jí pod rudými vlasy prosvítaly tmavší kořínky. Přesto však na ní mohl oči nechat. V tom měla pravdu. 16
NavÏdy spolu - zlom
20.12.2012
9.26
Stránka 17
„Fakt se strašně omlouvám, nechcete svézt?“ Proč by nechtěla, na těch vysokých podpatcích stejně daleko nedojde, nanejvýš do kanceláře o několik bloků dál. „Ráda, díky. Na procházku je trochu horko.“ Znovu se usmála, když bojovala s otvíráním dveří. Ian jí pomohl a ona vklouzla na sedadlo a pohodlně se usadila. „Kam pojedeme?“ „Market na Desáté. Máte tam cestu?“ „Nemám, ale to nevadí. Nepospíchám.“ Ta adresa ho nicméně udivila. Bylo to divné místo na práci a špatné na bydlení. Tázavě se na něj podívala. „Vzal jste si dnes volno?“ „Něco na ten způsob, pracuju totiž doma.“ Obyčejně nebyl tak sdílný, ale pomyslil si, že v její přítomnosti bude lepší konverzovat. Použila těžký parfém a měla příliš těsnou sukni. Ian byl rozčilený, ale ne na sebe – na Jessii. Jenže ta bude ještě deset hodin pryč. „Kde pracujete?“ V tom okamžiku se mu zachtělo říct, že je gigolo vydržovaný vlastní manželkou. Ale rozmyslel si to. „Jsem spisovatel,“ odpověděl stručně. „Baví vás to?“ „Miluju svou práci. A co děláte vy, když jsme u toho?“ Samotného ho překvapilo, že se zeptal. „Proč jste se teď začal mračit? Sluší vám, když se usmíváte.“ „Díky.“ „A taky řídíte pěkný auťák,“ odhadla perfektně situaci. Kratičká sukně typu St. Tropez, Gucciho boty bez punčocháčů. Nevěděla sice, že jsou od Gucciho, ale stačilo jí vědomí, že dost stály. „Co je to? MG?“ „Ne, morgan. Ale patří manželce,“ slova se mu zasekla v hrdle. „Tak co vlastně děláte?“ Oko za oko, zub za zub. „Právě teď mám zamluvený stůl u Condora, ale byla jsem 17
NavÏdy spolu - zlom
20.12.2012
9.26
Stránka 18
zvědavá, jak to tu vypadá ve dne. Proto jsem si sem zašla na oběd. Je to tu ve dne trochu jiné než v noci. Usedlejší.“ Condor byl znám vybranou klientelou „Originnal Topless“ a Ian usoudil, že oním stolem byl míněn stůl se zpola obnaženými ženami. Zamračila se, ale posléze se jí tvář opět rozjasnila. Zase byla hezká, ale někde v očích se jí krčil smutek. Jako štvané zvěři. Ještě jednou nebo dvakrát na něho pohlédla a Ian si znovu uvědomil, že se necítí ani trochu dobře. „Bydlíte v Marketu na Desáté?“ řekl, aby řeč nestála. „No, v hotelu. A kde bydlíte vy?“ zeptala se, nikoli zrovna taktně. Co měl asi odpovědět? Vzápětí však promluvila sama. „Nechte mě hádat. Pacific Heights?“ Oči jí náhle pohasly při té nejisté, žalující otázce. „Jak jste na to přišla?“ Snažil se o vtipný tón, ale příliš se mu nevyvedl. Zadíval se na ni, když uvízli v dopravní špičce na Montgomery Street. Snad by mohla být sekretářkou nebo dívkou obsazovanou do malých rolí. Vypadala levně, unaveně a smutně. „Srdíčko, voníš po Pacific Heights. Ano, nic se tomu nevyrovná.“ „Ty blázínku, nenech se splést tou vůní, je to pouhý třpyt…“ Společně se tomu srdečně zasmáli. Když se cesta uvolnila, odbočili na Market. „Ženatý?“ Přikývl. „To je špatné. Ti dobří jsou skoro vždycky ženatí.“ „Vadí to snad?“ odpověděl bez přemýšlení. Ve skutečnosti byl však netečný a vážný. Džin s tonikem mu vymazal z mysli všechny argumenty. „Někdy stojím i o ženaté muže, jindy zase ne. Přijde na to, jak se zrovna cítím. Pokud jde o tebe… Kdo ví? Líbíš se mi.“ 18
NavÏdy spolu - zlom
20.12.2012
9.26
Stránka 19
„Lichotíš mi, ale ty taky vypadáš dobře. Jak se jmenuješ?“ „Margareta. Maggie.“ „To je pěkné jméno.“ Znovu se na něho usmála. „Je to tady, Maggie?“ V celém bloku to byl jediný hotel a vůbec nevypadal lákavě. „Tak jsme tady, můj sladký domove. Pěkný, že?“ Snažila se zakrýt své rozpaky prostořekostí, až mu jí přišlo líto. Hotel působil bezútěšně, depresivně. „Smím tě pozvat na skleničku?“ Z jejích očí vyčetl, že by byla zklamaná, kdyby odmítl. A navíc teď neměl ani pomyšlení na návrat domů. Stále mu zbývalo víc než devět hodin, které ho dělily od návratu Jessie. Dobře si uvědomoval, co by se mohlo stát, kdyby přijal Maggiino pozvání. Nechtěl si připadat jako slaboch, který podlehne v den Jessiina příjezdu. Ovšem vydržel to přece tři týdny. Tak proč by měl selhat právě teď? Žena mu připadala velmi osamocená a zranitelná. Díky alkoholu a slunci se mu trochu točila hlava. Na druhé straně se nechtěl vrátit domů. Nic mu tam vlastně nepatřilo. Nic nebylo skutečně jeho, vyjma pěti složek s rukopisy a nového psacího stroje značky Olivetti – dárek od Jessie. Král gigolů – Jessiin manžel. „Jistě, dám si s tebou sklenku. Kde mám zaparkovat?“ „Parkoviště je před vchodem. Je vyhrazené, takže tě nikdo nemůže odtáhnout.“ Zaparkoval auto přímo před hotelem a Maggie dohlédla, aby správně zajel až k chodníku. Pak se vyzbrojil myšlenkami na Jessii a vystoupil z vozu.
19