Moskva Lubjanské námûstí Lubjanka, hlavní ‰táb Ministerstva státní bezpeãnosti (MGB) 21. LEDNA 1950
Nejbezpečnější způsob, jak si vést deník, bylo psát jej tak, jako by každé slovo měl číst soudruh Stalin. Ale ani při nejvyšší opatrnosti se člověk nevyhnul nebezpečí, že mu unikne nešťastný obrat, nechtěný dvojsmysl nebo věta, která bude špatně pochopena. Chválu bylo možno pokládat za posměch, upřímný obdiv za ironii. Protože ani sebeopatrnější pisatel nemohl zabránit tomu, aby smysl jeho zápisků někdo nepřekroutil, naskýtala se druhá možnost – deník ukrývat. Tu v tomto případě zvolila i vyšetřovaná, mladá umělkyně jménem Polina Peškovová. Svůj deník ukrývala v krbu, téměř až v komíně, zabalený do voskovaného plátna a zasunutý v mezeře mezi dvěma uvolněnými cihlami. Kdykoli chtěla deník vytáhnout, musela počkat, až v krbu vyhasne, a teprve pak mohla vsunout ruku do komína a nahmatat vyčnívající hřbet. Ironií osudu se právě tato důmyslná skrýš stala kamenem úrazu. Otisk jediného prstu umazaného od sazí na desce psacího stolu vzbudil podezření a člověk od bezpečnosti začal pátrat v místech, která předtím neprohledal. Byl to ukázkový příklad detektivní práce. Z pohledu složek státní bezpečnosti bylo už samo ukrývání deníku zločinem, bez ohledu na jeho obsah. Šlo o zjevný pokus oddělit soukromý a veřejný život občana, a to bylo nepřípustné. Neexistovala myšlenka nebo prožitek, do nichž by Strana neměla co mluvit. Ukrytý deník byl proto nejlepším důkazem, jaký si vyšetřovatel mohl přát. Takové deníky nebyly určeny pro cizí oči a jejich autoři se tedy vyjadřovali otevřeně, polevovali v ostražitosti a sami se dobrovolně doznávali ke svým myšlenkám. Upřímně (7)
psané záznamy umožňovaly odsoudit nejen jejich pisatele, ale i příbuzné a známé. Nalezený deník mohl obsahovat stopy vedoucí k dalším deseti nebo patnácti podezřelým, což bylo víc, než dokázal odhalit i ten nejintenzivnější výslech. Tentokrát vedl vyšetřování Lev Stěpanovič Děmidov. Bylo mu dvacet sedm, z Velké vlastenecké války se vrátil ověnčen řadou vyznamenání a po ní se dal ke státní bezpečnosti. V jejích řadách udělal rychlou kariéru, především díky kombinaci nekomplikovaného smyslu pro poslušnost, pevné víry v režim, jemuž sloužil, a pečlivému smyslu pro detail. Jeho zápal nepramenil ze ctižádosti, ale z upřímné lásky k rodné zemi, mocnosti, která ve válce porazila fašismus. Vyznačoval se vážnou povahou a byl dost hezký. Měl tvář i ducha úderníka z propagandistického plakátu: energickou bradu a strohá ústa připravená každou chvíli vykřiknout heslo. Za svou krátkou kariéru u bezpečnostních složek už Lev asistoval při prověrkách mnoha set osobních deníků a lámal si hlavu nad tisícovkami záznamů v neúnavném boji s živly obviněnými z protisovětského smýšlení. Jako si člověk vzpomíná na první lásku, pamatoval si i on na první deník, který měl prostudovat. Přenechal mu jej jeho učitel Nikolaj Borisov a nebyl to vůbec snadný případ. Lev nejprve na jeho stránkách neobjevil nic závadného. Pak si vzal deník Borisov a upozornil Lva na zdánlivě nevinný zápis: 6. prosince 1936. Včera večer byla přijata nová stalinská ústava. Cítím totéž co celá naše země, tj. naprosté a nekonečné nadšení. Podle Borisova tato věta vůbec nesvědčila o upřímném nadšení. Autor se spíš snažil zdůraznit, že jeho pocity se neliší od pocitů zbytků země. Bylo to mazané a cynické zároveň, prázdná floskule zakrývající pisatelovy vlastní pochyby. Použil by člověk vyjadřující skutečné emoce, dokonce nadšení, zkratku, jako je tj.? Tutéž otázku později položil obviněnému i vyšetřovatel.
(8)
VYŠETŘOVATEL BORISOV: „Co teď cítíte?“ OBVINĚNÝ: „Nic špatného jsem neprovedl.“ VYŠETŘOVATEL BORISOV: „Moje otázka zněla: ‚Co cí-
títe?‘ “ OBVINĚNÝ: „Obavy.“ VYŠETŘOVATEL BORISOV: „Samozřejmě, to je napros-
to přirozené. Ale všimněte si jedné věci. Neřekl jste: Cítím totéž, co by cítil každý v mé situaci, tj. obavy.“ Obviněný pak dostal patnáct let. A Lvovi se dostalo cenného ponaučení: vyšetřovatel se nesmí omezit na pátrání po protistátních výrocích. Daleko důležitější je umět prohlédnout neupřímná prohlášení o věrnosti a oddanosti. Vyzbrojen zkušenostmi posledních tří let se Lev pustil do listování deníkem Poliny Peškovové. Konstatoval, že na malířku má neúhledný rukopis. Vypadalo to, že stále píše neostrouhanou tužkou a přitom na ni tlačí. Lev přejížděl prsty po rubu stránek: jako by do nich byly věty vytlačeny slepeckým písmem. Podržel si deník u nosu – páchl po sazích. Když promnul stránky v prstech, papír šustil jako opadané listí na podzim. Lev nasával vůni sešitu, prohlížel si jej, vážil jej v rukou. Zkoumal jej všemi způsoby, ale nezačetl se do něj. Sepsání protokolu o obsahu deníku nechal na mladém aspirantovi, kterého mu přidělili. Nedávné povýšení s sebou neslo i to, že Lev teď dohlížel na začínající referenty – aspiranty. Už nebyl žákem, stal se učitelem. Mladí příslušníci jej doprovázeli během denní služby i při nočním zatýkání, sbírali zkušenosti a učili se od něj, dokud nebyli schopni sami řešit přidělené případy. Třiadvacetiletý Grigorij Semičastnyj byl Lvovým pátým aspirantem – zatím zřejmě nejbystřejším a bezpochyby nejméně slibným. Kladl příliš mnoho otázek a zpochybňoval příliš mnoho odpovědí. Smál se, když narazil na něco směšného, a mračil se, když se mu něco nelíbilo. Stačil pohled na jeho tvář a člověk hned věděl, co si Grigorij myslí. Absolvoval Moskevskou státní univerzitu s výborným prospěchem a na rozdíl od svého učitele to byl rozený vědátor. Lev mu to nezáviděl, dávno se smířil s tím, že sám nikdy nebude mít hlavu na vážné studium. Dokázal rozpoznat (9)
vlastní intelektuální nedostatky a nechápal, proč si jeho nový žák vybral profesi, pro niž se naprosto nehodí. Grigorij byl natolik beznadějný případ, že by mu Lev nejraději poradil, aby si hledal jiné povolání. Jenže náhlý odchod od státní bezpečnosti by toho člověka postavil do nepříznivého světla a pravděpodobně by jej diskvalifikoval v očích státních orgánů. A tak Grigorijovi zbývala jediná možnost – musel dál klopýtat po své cestě a Lev pokládal za svou povinnost být mu přitom co nejvíc nápomocen. Grigorij soustředěně obracel stránky, listoval tam a zase zpátky, jako by hledal něco konkrétního. Konečně vzhlédl. „Z toho nic nevyčteme,“ prohlásil. Lva tato odpověď nijak nepřekvapila: dobře si vzpomínal na vlastní začátky. Cítil jen zklamání nad neschopností svého žáka. „Nic?“ Grigorij zavrtěl hlavou: „Nic důležitého.“ S tím Lev nemohl souhlasit. Zápisky sice neobsahovaly přímé provokace, jenže právě tak důležité jako to, co v deníku stojí, bylo, co na jeho stránkách chybí. Lev vstal. Rozhodl se udělat žákovi přednášku. „Něco ti řeknu, Grigoriji. Vloni si jeden mladík zapsal do deníku, že se toho a toho dne cítil bůhvíproč mizerně. Napsal to k datu 23. srpna v roce 1949. Co ti to říká?“ Grigorij pokrčil rameny. „Dohromady nic.“ Lev se jeho odpovědi chytil: „Kdy byla podepsána smlouva o neútočení mezi Sovětským svazem a hitlerovským Německem?“ „V srpnu 1939.“ „Přesně 23. srpna 1939. Takže náš mladík se z neznámého důvodu cítil mizerně zrovna v den desátého výročí smlouvy. Když k tomu připočteme, že nikde nevyzdvihuje vojáky, kteří přispěli k porážce fašistů, a nechválí Stalinův vojenský um, daly se jeho negativní pocity vysvětlit jedině jako neoprávněná kritika sovětské zahraniční politiky. K čemu je dobré zaobírat se jen chybami a nestavět místo nich na odiv pocit hrdosti? Rozumíš, kam mířím?“ „A co když to nemělo se smlouvou co dělat? Každý z nás se občas cítí mizerně, je osamělý nebo smutný. Kvůli tomu nemusíme pokaždé studovat historický kalendář.“ ( 10 )
Lev začínal být podrážděný. „Že to nemělo se smlouvou co dělat? Jistě – a možná neexistují žádní nepřátelé! Všichni milují naše zřízení! Třeba bychom marně hledali někoho, kdo chce zhatit naše úsilí… Grigoriji, naše práce je odhalovat provinění, ne naivně věřit, že jsou všichni lidé nevinní!“ Grigorijovi neušlo, jak Lva rozzlobil, a na chvíli se zamyslel. Svou odpověď formuloval nezvykle diplomaticky. Už nehovořil konfrontačním tónem, pouze dál trval na svém. „Polinin deník obsahuje všední záznamy o jejích každodenních činnostech. Pokud mi moje zkušenost dovoluje něco usuzovat, nevidím nic, co by proti ní svědčilo. Víc jsem nezjistil.“ Umělkyně, o níž Grigorij, jak si Lev dobře všiml, hovořil důvěrně jako o Polině, byla pověřena provedením návrhů několika nástěnných maleb na veřejných budovách. Vzhledem k obavám, že by mohla vytvořit dílo podvratné nebo se skrytým jinotajem, což ostatně hrozilo u každého výtvarníka, připadl složkám MGB úkol rutinně ji prověřit. Státní bezpečnost vycházela z logické úvahy. Pokud se nenajde nic závadného v malířčině deníku, nehrozí nic podobného ani u jejích děl. Šlo o jednoduché zadání, jakého se mohl zhostit i nováček. První den šetření proběhl dobře. Zatímco Peškovová pracovala v ateliéru, objevil Grigorij ukrytý deník. Když dokončil prohlídku bytu, vrátil předmět doličný do úkrytu v komíně, aby Peškovovou nevyplašil a neprozradil jí, že ji sledují. O domovní prohlídce podal zprávu a Lev na okamžik uvěřil, že mladý referent není úplně ztracený případ: bylo obdivuhodné, že dokázal rozšifrovat význam otisku prstu ušpiněného od sazí. V průběhu následujících dnů pokračoval Grigorij v intenzívním pátrání, při němž trávil daleko víc hodin, než bylo zapotřebí. Jeho úsilí přesto nevedlo k dalším stránkám protokolů ani k žádnému novému zjištění. A teď dokonce tvrdil, že deník je bezcenný. Lev se po sešitu natáhl. Cítil, jak neochotně ho Grigorij dává z ruky. Lev se poprvé začetl do deníkových záznamů. Už při letmé prohlídce musel připustit, že neobsahují nic provokativního, co by člověk musel pečlivě ukrývat v komíně. Protože se mu nechtělo přiznat, že by malířka mohla být nevinná, přeskočil na sám konec deníku a pročítal nejčerstvější zápisky z posledních pěti ( 11 )
dní, během nichž vedl Grigorij své pátrání. Peškovová v nich popisovala první setkání s člověkem bydlícím v sousedství, v činžovním domě na opačné straně ulice. Nikdy dřív ho neviděla, ale teď ji zčistajasna oslovil na chodníku a dali se do řeči. Zaznamenala si, že je zábavný a že doufá, že se s ním ještě někdy potká. Jak nesměle podotkla, zdál se jí hezký. Představil se mi vůbec? Nevzpomínám si, ale určitě se představil. Proč jen jsem tak zapomnětlivá? Byla jsem rozčilená. Kéž bych si vzpomněla na jeho jméno! Jinak se bude cítit uražený, až se příště potkáme. Pokud se potkáme – a já doufám, že ano. Lev obrátil list. Nazítří se pisatelce její přání vyplnilo: znovu se s mladým mužem setkala. Omluvila se mu za svou roztržitost a zeptala se, jak se jmenuje. Odpověděl, že Isaak, a pak si bezstarostně povídali, jako by se znali už léta. Shodou okolností měli s Isaakem stejnou cestu. Doprovodil ji k ateliéru a ona byla smutná, když se museli rozloučit. Jak si zapsala, zatoužila po dalším setkání už ve chvíli, kdy jí zmizel z očí. Je to snad láska? Ne, jistěže ne. Ale co když láska vzniká právě takto? Co když láska vzniká právě takto? Bylo to velmi sentimentální a dobře se to hodilo k snílkovské povaze někoho, kdo si vede zcela nevinný deník a má přitom potřebu ho ukrývat, jako by obsahoval podvratné a vlastizrádné myšlenky. Takové počínání bylo nejen pošetilé, ale i nebezpečné. Lev nepotřeboval znát popis toho přátelského mladíka, aby uhodl jeho totožnost. Vzhlédl ke svému chráněnci a suše konstatoval: „Takže Isaak?“ Grigorij zaváhal. Nechtěl lhát, a tak přisvědčil: „Myslel jsem, že pro správné vyhodnocení jejího charakteru může být rozhovor užitečný.“ „Měl jsi prohledat její byt a sledovat ji. Ne navazovat přímý kontakt. Co když uhodla, že jsi od MGB? Začala se schválně chovat tak, aby tě zmátla.“ ( 12 )
Grigorij zavrtěl hlavou: „Vůbec mě nepodezírala.“ Tak zásadní chyby Lva pobouřily. „Nepodezírala? Usuzuješ tak podle toho, co si zapsala do deníku. Ale je možné, že starý deník zničila a nahradila ho touhle sbírkou nemastných a neslaných zápisků, protože pochopila, že ji sledujeme.“ Grigorij se už nějakou chvíli snažil mluvit uctivě, ale když slyšel tohle, veškerá jeho snaha ztroskotala jako loď na skalisku a on velmi neuctivě odfrkl: „A celý deník zfalšovala jen kvůli nám? Takhle ona přece vůbec neuvažuje. Myslí úplně jinak než my. Všechno je to nesmysl.“ Lvovi odporoval vlastní žák, začínající příslušník státní bezpečnosti, který se prohřešil proti rozkazu. Sám byl trpělivý člověk, mnohem tolerantnější než většina důstojníků, ale Grigorij jej vystavoval těžké zkoušce. „Ty, kteří vypadají nevinně, je často zapotřebí sledovat nejbedlivěji.“ V Grigorijově pohledu se zračilo cosi podobného soucitu, ale tón odpovědi tentokrát s jeho výrazem nekorespondoval. „Máte pravdu, neměl jsem se s ní dávat do řeči. Ale jinak je to slušná osoba, tím jsem si jistý. Ani při prohlídce bytu, ani při sledování jejích každodenních aktivit jsem nenarazil na nic, co by nasvědčovalo tomu, že není loajální občanka. Text deníku je nevinný. Polinu Peškovovou není potřeba předvolávat. Ať dál pokračuje v umělecké práci, ve které vyniká. Ještě pořád stihnu vrátit deník na místo, než s prací skončí. O tom, že byla sledovaná, se vůbec nemusí dozvědět.“ Lev úkosem pohlédl na Polininu podobenku připevněnou k obálce fasciklu. Byla krásná a Grigorije okouzlila. Udělala to záměrně, aby se vyvlékla z podezření? Psala řádky o lásce, protože věděla, že je Grigorij bude číst a následně se ji pokusí ochránit? Ta milostná vyznání bylo nutno prověřit. Lev neměl jinou možnost, než přečíst celý deník řádek po řádku. Slovům jeho chráněnce se nedalo věřit: zaslepila ho láska. Deníkové záznamy zaplňovaly asi stovku stran. Polina Peškovová psala o svém životě a práci. Mezi řádky jasně probleskovala ( 13 )
její povaha: sloh podléhající náladám a přerušovaný odbočkami, náhlými nápady a zvoláními. Zápisky těkaly od tématu k tématu, často od něj zcela odbíhaly a zůstávaly nedořečené. Deník neobsahoval žádné politické narážky, pojednával výhradně o podrobnostech pisatelčina každodenního života a malování. Lev dočetl celý deník s pocitem, že tahle mladá žena v sobě bezesporu má něco přitažlivého. Opakovaně se smála vlastním chybám, které zaznamenávala s pozoruhodnou upřímností. Tato otevřenost by vysvětlovala, proč ukrývala deník tak pečlivě. Bylo krajně nepravděpodobné, že by jim podvrhla zfalšovanou verzi. Zatímco Lev přemýšlel, pokynul Grigorijovi, aby se posadil. Celou dobu, po kterou Lev pročítal deník, Grigorij stál, jako by držel stráž. Byl nervózní. Teď si celý nesvůj dřepl na okraj židle. „Pověz mi,“ zeptal se ho Lev, „jestli je vážně nevinná, proč ten deník tak pečlivě ukrývala?“ Grigorij, nadšený tím, že Lev o podezřelé smýšlí o něco příznivěji, ze sebe vychrlil možné vysvětlení: „Bydlí s matkou a dvěma mladšími bratry a nechce, aby se jí hrabali ve věcech. Třeba by se jí posmívali. Píše tam o lásce a možná se za to stydí. Nic jiného za tím není. Musíme umět rozlišovat mezi podstatným a nepodstatným.“ Lvovi se nedařilo soustředit myšlenky. Představoval si, jak Grigorij navazuje kontakt s mladou umělkyní, ale nešlo mu do hlavy, že by žena na otázku cizího člověka mohla odpovědět tak vstřícně. Proč mu neřekla, aby ji nechal na pokoji? Její otevřenost byla skoro neslušná. Lev se naklonil dopředu a ztišil hlas. Nebál se, že by je někdo poslouchal; chtěl tím jen Grigorijovi naznačit, že od této chvíle s ním nemluví služebně jako důstojník bezpečnosti. „Co mezi vámi bylo? Šel jsi k ní do bytu, začal jsi s ní mluvit – a ona…“ Lev zaváhal. Nevěděl, jak dokončit větu. Konečně váhavě dodal: „A ona – co ona na to?“ Grigorij si evidentně nebyl jistý, zda mu tuto otázku klade přítel, nebo služebně starší důstojník. Když mu došlo, že se Lev ptá opravdu jen ze zvědavosti, odpověděl: „Jak se asi člověk seznámí s jiným člověkem? Představil jsem se jí. Pak jsem začal mluvit o jejích obrazech. Řekl jsem, že jsem ( 14 )
některé z nich viděl, což byla pravda. A začali jsme si povídat. Nebylo to těžké, je velmi přátelská.“ To Lev nedokázal pochopit. „Nechovala se podezíravě?“ „Vůbec.“ „Ale měla se tak chovat!“ Krátký okamžik spolu hovořili jako přátelé a probírali srdeční záležitosti, ale teď z nich byli už zase důstojníci bezpečnosti. Grigorij svěsil hlavu: „Ano, máte pravdu. Měla mě podezírat.“ Nezlobil se na Lva, ale sám na sebe. Založil svůj vztah k malířce na lži. V lásce mu měl pomáhat úskok a přetvářka. Lva samotného překvapilo, že se náhle rozhodl podat deník Grigorijovi. „Vem si ho.“ Grigorij se nepohnul. Přemýšlel, co to znamená. Lev se usmál: „Vem si ten deník. Tu holku necháme běžet, ať si dál maluje. Nemá cenu hnát tenhle případ výš.“ „To myslíte vážně?“ „Ano, nic závadného jsem v deníku nenašel.“ Grigorijovi konečně došlo, že je Polina volná, a usmál se. Natáhl se po deníku, aby si ho od Lva vzal. Jak Lev pouštěl sešit, ucítil bříškem prstu obrys vytlačený do papíru. Nebylo to písmeno nebo slovo, ale určitá nerovnost, které si předtím nevšiml. „Počkej!“ Vzal si deník zpátky, otevřel jej na příslušném místě a začal zkoumat pravý horní roh listu. Nic neviděl, ale když přejel prstem po rubu stránky, ucítil vytlačený obrys kresby, kterou někdo vygumoval. Vzal tužku a začal jemně přejíždět boční stranou tuhy po vytlačených konturách. Objevila se silueta drobné malůvky, kterou by snadno zakryl bříškem palce. Ženská postava, socha, stojící na podstavci s pochodní v ruce. Lev na ni tupě civěl, než mu došlo, co vidí. Americký monument. Sochu Svobody. Upřeně se zadíval na Grigorije. „Je to malířka. Pořád něco skicuje,“ zakoktal se Grigorij. „Proč to někdo vygumoval?“ ( 15 )
Odpověď nepřicházela. „Ty jsi zfalšoval důkazní materiál!“ Grigorij neměl daleko k panice: „Když jsem se dal k MGB, hned první den jsem slyšel příběh Lidie Fotievové, Leninovy osobní sekretářky. Podle ní se Lenin jednou zeptal Felixe Dzeržinského, náčelníka Čeky, kolik kontrarevolucionářů pozatýkal. Dzeržinskij mu podal lístek s cifrou patnáct set. Lenin na papír načmáral křížek a vrátil mu ho. Podle sekretářky označoval křížkem každý dokument, který přečetl. Ale Dzeržinskij si to špatně vyložil a všech patnáct set zatčených nechal popravit. Proto jsem tu kresbu vygumoval – aby si ji někdo špatně nevyložil.“ Lev považoval zmínku o Dzeržinském pronesenou v takové souvislosti za velmi nešťastnou. Víc už slyšet nepotřeboval. „Felix Dzeržinskij byl otcem Čeky, předchůdkyně naší organizace. Je absurdní, když srovnáváš svou situaci s tou, v níž byl on. Nemůžeme si dovolit luxus něco vykládat tak nebo onak. Nejsme soudci. Nerozhodujeme o tom, které důkazy se mají předložit a které zničit. Pokud je nevinná, jak tvrdíš, vyplyne to z dalších výslechů. Ve své pomýlené snaze ochránit podezřelou jsi se sám dopustil trestného činu!“ „Lve Stěpanoviči, ona nic špatného neprovedla!“ Lev si uvědomil, že mluví příliš příkře a tvrdě. Poněkud zmírnil tón. „Vzhledem k tomu, že předmět doličný nebyl poškozen, nevidím důvod, proč někoho upozorňovat na tvůj přestupek, který by tě docela určitě stál kariéru. Sepiš protokol, zmiň se v něm o kresbě jako o důkazu a nech ty, kdo jsou zkušenější než my dva, aby rozhodli.“ Po chvíli ještě dodal: „A už žádné chyby, Grigoriji. Příště už bych tě krýt nemohl.“
( 16 )